Čtvrtek 5. července byl od začátku do konce úspěch. Ráno jsme s dětma vyspávali přes devátou. Na toskánských dovolených se skoro nemyjeme, prostě ráno navlíkneme plavky a skočíme do bazénu (stejný postup několikrát denně a večer:o). Za minutu mě z bazénu vytáhl náš pan domácí, volal „Signore Bicchiére!“ a nesl v náručí povědomou bílou kartonovou krabici. Týden před dovolenou jsem využil degustace s obchodníkem vinařství Torre Raone (Marche) a požádal ho o zaslání degustačních vzorků. Popravdě jsem nabídl, že si zásilku zaplatím a že mi ji navíc můžou poslat poštou na adresu mojí italské dovolené. Nakonec přišlo šest lahví bezplatně, bezvadně zabalené v polystyrénovém výlisku. Teď musím zjistit, jestli jsem se při první ochutnávce v Praze nespletl a jestli vína jsou skutečně tak dobrá nebo zajímavá, jak se mi jevila napoprvé. Hned jsem zalitoval, že jsem si s sebou nepřivezl podrobnější materiály o vínech, protože otevírat je na dovolené bude trochu jako košt naslepo: Pecorino, Trebbiano, Montepulciano a Sagrantino moc často nepotkávám. Pecorino bude hádám vyžadovat ovčí sýr :o)

Po snídani v kavárničce v Ponteginori jsme zajeli do osm kilometrů vzdáleného Querceta a vinařství Marchesi Ginori Lisci (horní fotka je ukradená z jejich webu). O vinařství jsem tu psal několikrát, dvakrát už byla jejich vína v monteskudájských Komunitních Bedýnkách (a pár mlsných čtenářů si je následně doobjednávalo:o) Dobře, že jsem tam zajel, z plánovaných 45 minut bylo 90, rezervace míst na nedělní večerní operu na hradním náměstíčku (La Traviata) a dlouhé povídání s vinařem Kenem Lenzim. Ochutnávali jsme vína aktuálního ročníku 2008 a novinky z ročníku 2009, připravovaného na příští sezónu. Ty ještě nejsou v prodeji a letos ani nebudou. Lenzi nebyl spokojený s tím, že nová vína ochutnáváme předčasně, že potřebují ještě vyzrávat, ale pro mě bylo srovnání s předchozími ročníky přesvědčivé. Spojení francouzského vinaře s málo známou toskánskou denominací může vypadat nečitelně, ale snaha o větší eleganci a vyváženost je při srovnání více ročníků zřejmá.

Campordigno, které odvážnější část čtenářů zná z Komunitních Bedýnek, je základní Merlot a směřuje od původně taninového projevu v ročníku 2006 k jednoduššímu výrazu a slabší strukturovanosti (2009). Bezvadné víno k jídlu a vstupní víno pro ty, kteří budou chtět poznat víc. Lupo je Cabernet Sauvignon a razantně se zlepšil poté, co Lenzi změnil složení nejvyššího vína, Castello Ginori. Do toho původně šly nejlepší hrozny CS a Merlotu, ale od ročníku 2008 bude Castello čistý Merlot. Tím se zároveň uvolnily nejlepší hrozny CS pro Lupo. Změna je výrazná, Lupo 2007 jsem ještě do komunitních Bedýnek nedal, 2008 je typický projev Kabernetu, mladý ročník 2009 je trochu netypický, ale pro mě mnohem příjemnější a elegantnější Cabernet Sauvignon. Prostě jako když Francouz vyrobí kabernet v Toskánsku :o)

Už jsem napsal, že Castello Ginori, nejvyšší (nejdražší :o) víno podniku je od ročníku 2008 čistý Merlot. Ročník 2008 má ještě hodně tříslovin a je trochu robustní, ale nová nuladevítka je prostě francouzská elegance. Už jsem viděl Francouzku čekající v květnu na rande, tomu se nedá odolat. Lenzi radil rok počkat, já bych to pil hned.

Co na mě udělalo největší dojem? Přesunutí všech vín do kategorie DOC. Až do ročníku 2007 bylo Castello Ginori zatříděné jako IGT Toscana, složení cuvée, Cabernet Sauvignon a Merlot 50:50 nic jiného nedovolovalo. Když to Lenzi změnil na čistý Merlot a DOC Montescudaio, ptal jsem se ho, jestli není lepší víno prodávat jako Toscana IGT než jako neznámé DOC Montescudaio, protože lidi všeobecně pozitivně reagují na značku TOSCANA. „Naše politika je využívat DOC, i když je málo známé,“ řekl stručně. „Je to větší záruka pro spotřebitele.“

Předpokládám, že Ken Lenzi, současný ředitel (a bývalý zástupce sklepmistra vinařství Ornelaia) je ambiciozní a jeho cílem je táhnout malé monteskudájské vinařství nahoru. Líbí se mi, že si nezkracuje cestu vyčůranými zkratkami. Imponuje mi ohled na spotřebitele, viz citovaný výrok o zatřídění vín. Myslím, že celá řada pěti vín včetně bílého Virgola je konzistentní a ucelená a pokud jde o víno, dělá je vinařství podle svého vlastního přesvědčení (nejlepším důkazem je prudký pokles produkce nejdražšího vína Castello Ginori při zachování cen všech vín). Že se přitom nesnaží zapůsobit na konzumenty „moderními“ marketingovými prostředky je bonus, ale docela dobře to sedne s konzervativní imidží staré toskánské rodiny, o které jsou písemné zmínky už někdy ze 14. století.

Podrobnější degustační poznámky k jednotlivým vínům přidám, až si některé otevřu doma. V Quercetu jsme s Lenzim probrali všechno možné od společenské situace ve střední Evropě a světové ekonomiky až po pěstování révy v Toskánsku, ale poznámky jsem si nepsal.