V krásném věku sedmi let má moje dcera dokonale vyvinutou selektivní paměť. Nepamatuje si, že jsme byli před lety v Itálii na prázdninách i s maminkou, nepamatuje si, že jsme před rokem bydleli v Itálii na protějším kopci, nepamatuje si na jídla, která si oblíbila. Koupil jsem jako dezert po večeři profiterol, plněný piškot zalitý čokoládou. „To nebudu,“ řekla s jistotou. Starší bratr se jí smál. „Vždyť ti to před rokem chutnalo.“

„To jsem n i k d y nejedla,“ odmítla to, definitivně.

Přemluvil jsem jí, ať zkusí ochutnat malou lžičku. Oněměla, rozblažila se, popadla misku s profiterolem, cpala se a zarputile odmítala vydat další koule ostatním. Se synem jsme se chechtali, jako se smějí opilí chlapi hloupým vtipům…

Záviděl jsem jí, že může některé věci dělat znova poprvé. Ochutnávat profiterol, dát si poprvé jahodovou zmzlinu. Co bych dal za to, kdybych mohl znova poprvé přijet do Puligny a přivonět k burgundské šardonce, (nebo se poprvé líbat s holkou), kdybych mohl zase poprvé pít víno z Chambertinu, ve kterém se višňová aromata mísí s koňským sedlem a slepičím dvorkem, poprvé se potopit na mořské dno a chytit do ruky chobotnici, kdybych mohl zase poprvé, bez předchozí zkušenosti žasnout v malém lahůdkářství nad Sassicaiou… aspoň si to vynahrazuju, když o těch zážitcích píšu. Ne proto, abych si to zapamatoval nebo abych se v tom utvrdil: když někdo napíše, že to má podobně, že si to pamatuje taky tak, bývá to příjemné, ale největší odměnou bývá, když někdo stručně napíše, že ho to čtení vyprovokovalo k tomu, že to taky zkusil. Že tam taky zajel a ochutnal to. Když už napíše, většinou bývá taky infikovaný.