Čelem k masám a ne zády k slunci, parafrázoval kdysi kamarád dobový slogan. V pátek večer jsem se konečně i já přidal k většině, která už viděla Bobule. Podle oficiálního textu distributora „režiséra a scenáristu Tomáše Bařinu napadl námět filmu poté, co se loni vydal poprvé do vinného sklípku.“ To se nedivte, že jsem se Bobulím tak dlouho vyhejbal.  Naštěstí zafungoval efekt nulového očekávání – nebylo to tak strašný. Nechci to s chválou přehánět, ale dalo se na to koukat. Vlastně jediná nesnesitelná věc byla písnička kapely Kryštof, s tou jsem se úplně minul.

Co mi na Bobulích vadilo: Nejhorší bylo neustálé stroboskopické střídání míst záběrů: řidič nasedá do auta, projede pod Rajstnou a po silnici přes novomlýnské nádrže, otočí se v Pouzdřanech a vystoupí v Mikulově. To je asi jako by si Belmondo zapálil cigaretu pod Eifelovkou, potáhl pod hunawihrským kostelem a típnul ji na molu v Bordeaux. Kolik Francouzů by vstalo a odešlo z kina? Ale možná na laické diváky neznalé posvátných vinařských poutních míst to naopak zapůsobí jako propagace, nechci bejt radikální… Serióznost filmu shazuje i reklama na Actimel ve vynucené reklamní přestávce: Martina Sáblíková v ní bruslí v podobných lokalitách nasnímaných stejným filtrem, takže to vypadá jako součást filmu.

A hláškaření, smrtelná nemoc českýho filmu. Na Bobulích je to dobře vidět. Hlášky jako by měly zakrýt nejen chyby scénáře, ale i špatnou práci s herci, špatný výběr exteriérů, špatný obraz. Všechno zaplácne vtipná hláška nebo pokus o ni.

Ocenil jsem použití houslové linky moravské lidové jako alternativy černošského blues: tam, kde by Američan použil muziku Muddyho Watterse, hraje houslový terc. Na rozdíl od toho mála domácích filmů, které jsem viděl, mají Bobule slušný tempo vyprávění, nezadrhávají jako Pendolino. Odvozenost scénáře od Dobrého ročníku je patrná, ale na první pokus to není špatný.

Jenže aby to byl první pokus, to bych nesměl počítat Mertův (a Jirešův) film Opera ve vinici o Fanouši Mikuleckém – na Brzobohatého, Kemra, Čepka a Skopala dnešní herci nemají, stejně jako nemají Bobule na Mertův scénáristický ponor do folklórních reálií včetně dobově neuvěřitelných scén folklórního zpívání v plenéru s až náboženským vyzněním a improvizovanou scénu Sváti Skopala z rockové Folimanky –  pravdivosti tehdejších odkazů se dnešní režiséři s neomezenou vyjadřovací svobodou paradoxně ani nepřibližují. K jejich hanbě dodám, že se o to ani nesnaží. Stačí jim, když se diváci baví.

Jako zábavnej film bez dalších ambicí to není marný. Jen pro člověka, který ten kraj projel z vlastního zájmu víc než dvakrát, je to málo. Na druhou stranu, už se Bobulí nebojím, a klidně si je pustím znova. Podobně jako s vínem, mám radši suchá, minerální bílá, ale někdy přijde vhod i něco sladšího.