Pravidelní čtenáři blogu už vědí, že na Svatovavřineckém neujíždím. Dobře si pamatuju, že vícero vinařů mluví o Vavřinci jako o té blbé odrůdě, ze které se bez doslazení nedá udělat víno. (Vysvětlivka pro nové čtenáře blogu: SV nedozrává do vysokých přívlastků a býval problém ho dostat na cukernatost, která by garantovala obsah alkoholu kolem dvanácti procent. Při menším procentu alkoholu může být víno v lahvi nestabilní.) Přesto se tahle odrůda občas dostane do skleničky (i do Skleničky)… před rokem jsem dokonce bojoval za Svatovavřinecké (s patnácti procenty Portugalu, pro přesnost) od Járy Springera, tak usilovně, že jsem jeho Saint-Laurent nominoval do Komunitních Bedýnek. Krásně vyzrálé víno s aromatickými i chuťovými charakteristikami jižních středomořských vín, ovšem umně barikované.

Můj vztah k Vavřinečku je prostě komplikovaný. Jsem zvyklý, že z něho bývají jednoduchá až triviální vína, ale o to víc umí překvapit vyjímky. Z koštů naslepo mám podvědomý odhad, že dvě domácí odrůdy se dají poznat už podle barvy. Rulandské modré a SV.

Teď mám před sebou dva Vavřince stejného výrobce. Svatovavřinecké 2007 barrique, jakostní odrůdové suché bez udání tratě. Školní statek Mělník. 12,5% alkoholu. Po otevření jsem byl zklamaný, víno bylo v chuti tenké, s výraznou kyselinou. Barik poctivě štípal do jazyku, ale celkový dojem byl shozený vystupující kyselinou. Věděl jsem, že si další ročník objednala společnost O.H.M.S. (psal jsem o tom útržkovitě tady), tak jsem pátral po vzorku. Až dnes jsem koupil netradiční půllitřík v restauraci Na Štěpáně. Mělnické Svatovavřinecké 2008, výrobce opět Školní statek Mělník. A několik poznámek ze zadní etikety: Vinařská obec Mělník, viniční trať Neuberk – vinice Čarodějnice. Limitovaná šarže 220 litrů. Vyrobeno historickou metodou zrání v otevřených kádích, nečeřeno a nefiltrováno. Takže varování: lahvuje se single barrel – každý barikový sud zvlášť. Z toho plyne, že další šarže může mít o poznání jiné vlastnosti, než předchozí. Půllitrové balení beru jako daň použití – v restauraci se k jídlu pro večeřící dvojici hodí půllitr, když nepočítáme s tím, že dvojice odejde nedopitou sedmičku dopít v soukromí…

Obě vína mají tmavě rudou barvu s fialovým okrajem, pro Vavřinec netypicky temnou, ale zřejmě ovlivněnou částečnou oxidací v barikovém sudu. Nulaosmička je trochu plnější a těžší, než byla předvčerejší nulasedmička. Ale protože pan Sklenička je vtělená střídmost, tak předevčírem vypil jen půl lahve a schoval si ji zašpuntovanou původním korkem pro přímé porovnání. A ejhle, starý Vavřineček zinkoustovatěl a vyzrál, už není vůbec tak tenkej, jako před pár dny. Obě vína jsou příjemně koncentrovaná a hustá, a je znát, že jim experimenty s barikováním pomohly. Na konečný verdikt se hned necítím. Zavřel jsem lahve a dám jim ještě jeden den. (Dodatečně potvrzuju, že oběma vínům nadechnutí pomohlo. Doporučuju odšpuntovat nejmíň 24 hodin před ochutnáním!)

To sám zírám, po třech letech psaní wineblogu se tady rozplývám nad Svatovavřineckým jako gymnasista nad zrzavou holkou. Jenže znáte to, pravejch zrzek tolik nechodí, a když se nějaká povede…!