Holíčanské vršky holé byly teď o víkendu ještě holejší a na Javořině ležel sníh. Jako by počasí chtělo usvědčit zastánce teorie globálního oteplování z neúcty k přírodě i času, ale vysoké cukry v loňských vínem by jim naopak dávaly za pravdu. Vyjel jsem na Výstavu vína do Blatnice pod Svatým Antonínkem a díky nesmyslně regulovanému silničnímu provozu jsem dojel pozdě (padesátka na pražské magistrále nebo sedmdesátka na lesním úseku silnice první třídy u Hodonína vypadají jako příznaky zániku civilizace, která vyrábí stále dokonalejší auta a zároveň absurdně omezuje podmínky jejich používání).

V neděli ráno jsem si povšiml portrétu Komenského na etiketě vína. Ušklíbl jsem se, že to je bezpečná reklama, protože Komenský už se proti tomu neohradí. Ale večer jsem ve Wikipedii našel, že v Blatnici, ve viniční trati Plachty, Jan Ámos Komenský skutečně vlastnil vinohrad.

Díky pozdnímu příjezdu jsem přišel o několik šampionů a mohl si v duchu zanadávat. Blatnický košt umně spojuje několik běžných nedostatků podobných akcí. Malý sál, přeplněný prostor u malého výdejního pultu uprostřed místnosti a přeplněné sklenice návštěvníků. (Obsluhující nalévali koňské dávky!) Jediná možnost odlívat víno do připravené nádoby v koutě sálu. Obsazené stoly, takže jsem musel celý košt prostát a nenapsal jsem si žádné poznámky. A těžká palba vysokých přívlastků – výběry z hroznů jako na běžícím pásu, podle čilkůtského počasí, zeměpisné polohy a výhledu na docela strmé svahy nad obcí bych hádal nanejvýš kabinety.

Jiná věc je, že tyhle přívlastky na vesnických koštech většinou označují jen cukernatost při sklizni, většina předváděných vín zůstane nezatříděná (a ta vína, která budou zatříděná, ještě teď zatříděná nebývají).

A po výčtu nedostatků seznam předností. Našel jsem si pár oblíbenců v červených vínech. Zweigeltrebe 2009 VzH z Vinařství Cíchovi, Frankovka 2009 PS z Vinařství Smějsík, Modrý Portugal od Ing. Stanislava Vyskočila. Pojel jsem všechny rulandské modré, protože jich bylo jen pět, a dobře jsem udělal. Tři archivní rulandy 2003, 4 a 5 naléval jejich výrobce, Ing. Stanislav Vyskočil, a byly báječné. Hlavně barikovaná nulatrojka si mě získala, lehkostí a elegancí, nazrálou pinotovou chutí i vůní. (V neděli večer jsem na webu našel několik referátů z komerčních ochutnávek Vyskočilova vinařství, ale tahle vína se na nich neobjevila. Další důvod pro cestování na vesnické košty – před sousedy se vinaři chtějí pochlubit tím nejlepším!)

Z bílých zmíním jen sladký Muškát, taky od pana Vyskočila, díky vysokému zbytkovému cukru odsouzený k ochutnávání po malých dávkách, ale pěkný a zajímavý, a ovocně-medový rýňák 2008 VzH od blatnického vinaře Františka Polehni.

Nedělní ráno vypadalo, jako by zima teprve začínala. Zajel jsem do Tvrdonic pro jedno víno do příštích Komunitních Bedýnek (a protože tam budou jen neoznačená vína k čtenářskému určování naslepo, už nic víc neprozradím). Ledaže bych prozradil, že mi pan doktor Kosík dal ochutnat čtyři vína a nakonec jsem vybral ze dvou předloňských to, které bylo sice méně typické a díky lahvové zralosti hůř poznatelné, ale které jsem už znal z náhodné ochutnávky právě před rokem. Nápovědu, jak poznat tohle víno, dodám v úvodním textu čtvrtých Bedýnek, takže to pozná i pokročilý začátečník!

V pravé poledne jsem snídal v hodonínském Casa Mia pizzu Sicilianu (doporučuju!!!) a domluvil si další dvě zastávky v Hruškách a ve Valticích. V neděli večer jsem měl na tachometru 750 km a ve sklepě pět z šesti vín příštích Komunitních Bedýnek. To mi to zase jednou zázračně vyšlo. Na poslední víno si musím ještě dva týdny počkat. Je z loňské sklizně a mělo by se lahvovat tak, abych si ho mohl vyzvednout přespříští víkend. Takže to vypadá na distribuci Bedýnek po 29. březnu.