V pátečních Lidovkách psala o Horňáckých slavnostech Petruška Šustrová. Uvědomil jsem si při četbě, jaké jsem měl štěstí, že jsem objevil folklór ještě v ranné pubertě. Chtěl jsem to už napsat v komentářích diskutujícímu -69-, který si postěžoval na děcka, že je (zatím) folklór nebaví. Jeden z důvodů (jistě ne jediný, ale nepodceňuji ho), proč jsem zamlada folklóru propadl, bylo, že jsem objevil smysl starého rituálu s dvojím až trojím tleskáním před muzikou. Stačí málo, dobře zazpívat, přidat pár tradičních pohybů (šroubování žárovky atd.), tlesknout si a krásný holky přiběhnou samy, ještě se můžou přerazit, aby u vás byly první. Jestli vám ještě nebylo třicet, běžte si to vyzkoušet!

Zas je nás o jednoho víc! O výstřihu krásné paní Šmerákové, o Horňáckých slavnostech, že se nově vysazované vinice poprvé zalévají vodou a vínem… blog píše spiritus agens vinařství Krásná hora jako svéráznou podobu firemních aktualit („Co je nového“), ale mně se to tím spíš líbí. Představte si, že by si podobný blog zavedli Karel Matula, Miloš Michlovský nebo Josef Vozdecký. A psali tam, co viděli, co zažili nebo co si o čem myslí. Hned bych si je přidal do záložek!

Že folklór inspiruje, to je známá věc. Ovšem u téhle písničky bych se klidně vsadil, kdo měl původně zahrát houslové sólo namísto synťáku? Že jde o horňáckou inspiraci jsem si tak nějak nevysvětlitelně jistý, dokonce si myslím, že jsem autora hudby Petra Skoumala někdy na Strážné Hůrce viděl.

Jako doplněk k víkendovým Horňáckým slavnostem jsem bleskově navštívil i sobotní Vinné sklepy dokořán ve Vlkoši. Váhal jsem nad návštěvou, protože jsem řídil a měl obavy o řidičák. V sobotu ráno hlídkovali na velickém náměstí dopraváci, stavěli každé auto a každý řidič musel dýchnout. Sledoval jsem to z parkoviště, upíjel minerálku a cvičil s elektronickým alkohol-testerem, po prohýřené noci to bylo potřeba. Když mi před polednem altester konečně odpípal čistou nulu, nasedli policajti do auta a odjeli. Proč mě napadlo, že tam čekali na mě? Že jsem paranoidní, to ještě neznamená, že po mně nejdou! Takže jsem se nakonec do Vlkoše vypravil, ale s předsevzetím nepolykat a vyplivovat. Naštěstí mi to místní vinaři tolerovali, přestože se zprvu tvářili překvapeně a musel jsem svou řidičskou nouzi vysvětlovat.

Vlkoš je dědina mezi Kyjovem a Bzencem. Pamatuju si z ní jen z dávna jednu slečnu s našikmo posazenýma očima a lis na víno, stojící na náměstí. Vlastně to ani není náměstí, ale ta větší ze dvou místních křižovatek. V sobotu pořádalo občanské sdružení Přátelé Achtele akci nazvanou Vinné sklepy dokořán. Vlkošské búdy, areál sklepů, leží asi kilometr za dědinou. Od hřbitova tam vede asfaltová cesta, nově zrekonstruovaná za peníze z Evropské Unie. Marně bych mudroval, jestli se s evropskými penězi nedá nakládat lepší, než vyasfaltovat za ně cestu pro cyklisty, aby se jim líp jezdilo z Vlkoše do vinohradu…

Navštívil jsem jen pět sklepů, převládala nabídka ochutnání ze sudu. Vinaři se sami představovali jako malovinaři a zahrádkáři. Kdo hledal velká vína, mohl být zklamán, já jsem žádná nenašel. Našel jsem dobře udělaná, jednoduchá vína i pár vín s vadami typu sirka. Vyzdvihnu jediného účastníka, hned na začátku jsem navštívil sklep Milana Peringera a ochutnal rulandské bílé a zejména rýnský ryzlink. Kromě mladého rýňáku měl pan Peringer i rýňák z roku 2006, pěkně uhlazený, povedený ryzlink, a jako bonbónek nakonec vytáhl i rýňák 2003 s příjemně nazrálou chutí. Bohužel, jak už to u malovýrobců bývá, to nejlepší není na prodej.

První ročník Vlkošských sklepů dokořán nemohl konkurovat zavedeným akcím Otevřené sklepy v Bílovicích, Pavlově nebo Poddvorově. Přesto je dobře, že se takové věci dějí, i kdyby jen kvůli zpětné vazbě, kterou to přináší pořadatelům. Zaznamenal jsem i hlas tvrdící, že zimní vesnické Výstavy vína (košty) jsou přežitek, a že pro budoucnost jsou lepší společné akce vinařů typu „Otevřené sklepy“ – doufám, že ještě dlouhou dobu ty dva typy akcí budou existovat vedle sebe, protože vesnické košty mám rád.

Z pohledu vinného fanouška je letošní léto úžasné. Taková záplava koštů a otevřených sklepů tady snad ještě nebyla. Koukal jsem zpátky, jak jsem v poslední době přešel od popisů jednotlivých lahví k výletu do Burgund a teď k moravskému folklóru. Popisovat jedno víno je nuda, když jsou všude kolem Otevřené sklepy. Včera večer jsem měl na stole tohle víno, Vosne-Romanée 2003 od Roberta Arnouxe. Dlouho jsem se na něj těšil, ale ani se mi nechce o něm psát. Vysoká, sytá barva, zřejmě následek vypečeného ročníku 2003. Vypadá malinko zakaleně, zřejmě nefiltrované. Ve vůni jahody, ostružiny a višně, v chuti trochu vystupuje alkohol… nuda, co? Ve Vosne u Arnouxe jsem sice byl, ale stejně pochybuju, že bych o tom dokázal napsat něco, co by někdo jiný nedokázal vygůglovat…

Tak jen dodám pro šťastlivce, kteří ho taky mají doma, že na něj nemusí spěchat: otevřel jsem ho po několika čerstvých zkušenostech s ročníkem 2003 s obavami, aby už nebylo pozdě. Pozdě rozhodně nebylo, tahle 2003 ještě není na konci dráhy, ale je to jednodušší víno, než jsem čekal po předchozí zkušenosti s víny R. Arnouxe. Je to kultivované, extraktivní, silné a výrazné víno, ale za těch 30 € bych ho asi znovu nekoupil.

Lidové noviny 15. července: „V popisce u fotografie na titulní straně pátečního vydání (LN 11.7.) jsme chybně uvedli, že Ernest Hemingway napsal román Siesta. Správný název je Fiesta.“ Aj Bože milosrdný, měj se mnou slitování jako kočka s myší!

Na mezinárodní soutěži muškátů Muscats du Monde ve francouzském Frontignan-la-Peyrad 18. a 19. července se do první desítky 10 nejlepších světových muškátů dostal Muškát žlutý 2007 od Znovínu Znojmo. Zemské víno. První komentář z téhož webu: No prosim jde to i bez zatřídění.

Ještě jedna zpráva z www.wine.cz. V roce 2007 meziročně poklesla celosvětová produkce vína o 7%. Zajímavější jsou údaje o tom, že od roku 2004 bylo ve Španělsku vyklučeno 31 000 ha vinic, ve Francii 22 000. Proč to píšu? Protože francouzských vyklučených 22 000 hektarů je víc, než kolik činí celková plocha vinic v ČR.

Úplně jsem zapoměl na základní mediální povinnost – selfpromotion. Nebyla to skromnost, bylo o čem psát a bylo toho tolik. V záplavě témat jsem na konci června přehlédl, že jsem na webu už rok – první příspěvek Skleničkova blogu byl datován 27. června 2007.

Ve skutečnosti ten první příspěvek vznikl několik týdnů předem. Zkoušel jsem, jak se na webu zobrazí, jestli vkládat fotky doprostřed nebo doleva, a nejmíň jednou jsem to celé smazal a zavrhnul jako infantilní hračku nevhodnou pro dospělé a ztrátu času. Když jsem byl v samém počátku na pochybách, napsal jsem e-mail panu Cuketkovi a žádal ho o názor, zda v tom pokračovat. Pan Cuketka nejenže mi napsal sérii povzbuzujících e-mailů, ale 15. srpna záludně zveřejnil „uvítací“ PR text o tomhle blogu – právě když jsem tu vyvěsil osmý text. Stále jsem ještě pochyboval o smyslu takového snažení, ale když do mě Cuketka investoval tolik povzbuzení, bral jsem jeho uvítací článek jako závazek, že se na to nemůžu vykašlat. Takže jestli vás moje psaní štve, napište to Cuketkovi, ten za to může :o)

Odhaduju to na 150 textů, a přestože spousta z nich jsou ptákoviny typu kvízu „Co jsou to kosárky?“ seznámil jsem se díky nim se spoustou lidí, kteří mají podobné záliby a dokonce i s několika takovými, pro které se víno stalo zaměstnáním. Těm zvlášť dlužím poděkování za shovívavost, se kterou čtou moje texty!

Měl jsem to tady napsat hned na začátku, ale nestihl jsem to, tak aspoň teď – opožděné varování čtenářům Skleničkova blogu. Víno je pro mě jen koníček a budu se snažit, aby to bylo jasné i z mého psaní. Píšu o něm z pohledu nadprůměrného spotřebitele a nemám ambice mu rozumět nebo dokonce poučovat. Nesouhlasit je normální a po zkušenostech z jiných webů jsem stále vděčný, že diskutující vyjadřují svůj nesouhlas kultivovaně a s dobrou vůlí. Moje psaní sotva někoho přiměje k tomu, aby si běžel koupit víno, které oslavím (nebo zatratím), ale pokud občas někoho přivede k tomu, aby svoje dojmy z vína porovnal s mými, úplně to postačí. Neodvažuju se teď hádat, jestli vydržím i celý druhý rok, ale děkuju za pozornost!