Zapletl jsem se minulý pátek do diskuse o nebetyčně drahých vínech DRC na Zeleném Svahu. To téma se nám vrací, sám jsem ho před nedávnem pojednal trochu stručněji tady. Předem varuju, bude to moralita a bude to dlouhé.

Jen jsem se v diskusi ozval k myšlence, že „ochutnat klasická velká vína (společně naopak s těmi základními či úplně selskými) je předpokladem k lepšímu pochopení toho kterého regionu.“ Jestli těmi klasickými velkými víny byly myšleny Grand Cru renomovaných výrobců, dovolím si nesouhlasit. Dokonce bych s trochou jezuitské argumentační obratnosti mohl dovozovat, že naopak pochopení toho kterého regionu je předpokladem k tomu, abychom mohli ochutnat (a vychutnat) klasická velká vína.

Mám s tím jednu vlastní hořko-sladkou zkušenost. V roce 2006 jsme se zastavili v Domaine Arnoux ve Vosne-Romanée pro jednu láhev, kterou si objednal jeden známý. Už jsem o tom psal, láhev stála 160 € a já jsem toho využil a požádal jsem paní recepční o malou degustaci. Řekla nám, že to není žádný problém, protože večer otevřeli pro jinou ochutnávku asi osm lahví, zavedla nás do degustační místnosti, a dala nám ochutnat tři vína. Nepsal jsem si poznámky, bral jsem to jako dárek a radost. Myslím, že první bylo Vosne Romanée AOC za 21€, druhé Nuits-Saint-Georges Premier Cru (asi 35 €) a třetí Échezeaux Grand Cru (60€). Už první víno bylo krásně harmonické, mnohovrstevnaté, bohaté, prostě krása. O druhém bych mohl napsat totéž, v něčem mi připadalo jemnější, ale těch vrstev tam bylo tolik, že jsem se pořádně nedokázal orientovat a přesněji určit rozdíly. A když přišlo Grand Cru, zase se to opakovalo. Ta vína byla nesmírně jemná a harmonická, byla odlišná, ale kdybych měl jejich odlišnosti po jednom degustačním vzorku stručně popsat, nedokázal bych to. Samozřejmě že podléhám etiketě s honosným „Grand Cru,“ ale po této zkušenosti jsem si řekl, že z těch třech kousků bych si vybral to nejlevnější – rozdíl mezi vínem za 21€ a 60€ byl pro mě v tu chvíli především v ceně. (Na horním obrázku paní majitelka (a zároveň recepční, tak už to v Burgundsku chodí) s lahví Grand Cru za 160 €, dole degustační místnost v Domaine Arnoux.)

Na svou omluvu můžu uvést, že to bylo nejspíš poprvé, co jsem ochutnával Vosne Romanée i Premier Cru z Nuits. A aby nebylo pochyb, Domaine Arnoux patří do burgundské první ligy. I jejich „obyčejná“ Village AOC mají kvalitu zřídka vídanou. U burgundských vín navíc přistupuje k pochopení kvality jedna komplikace: každá z Village apelací je do jisté míry samostatným regionem, posuzujete-li kvalitu vína, posuzujete napřed i to, do jaké míry vlastnosti vína odpovídají jeho původu. Máte-li dokonalé smysly a dokážete přesně analyzovat vůně a chutě, nestačí vám to k posouzení vína bez toho, abyste měli zkušenost s víny z dané apelace. Po této zkušenosti jsem si drahá vína zakázal. Usoudil jsem, že nemá smysl pít prestižní Grand Cru víno bez toho, že bych se vyznal v nižších apelacích. (Ale zrovna tenhle zákaz strašně rád porušuju.)

Jednou jsem slyšel na degustaci u Dominců vyprávět o malém testu, který burgundský vinař připravil pro české obchodníky. Přinesl neoznačenou láhev, nalil vzorky a řekl: tu apelaci asi nepoznáte, to je těžké, ale jestlipak aspoň poznáte, jestli to víno je z Cote-de-Beaune nebo z Cote-de-Nuits? Občas si u vín z Volnay nebo z Nuits-Saint-Georges, které mívají silná višňová aromata, říkám, jestli bych je dokázal zařadit naslepo… naštěstí nejsem profesionál a nikdo to po mně nechce. A dokud si nebudu myslet, že bych takový test zvládl, asi si domů Grand Cru vína kupovat nebudu. Moje smysly jsou zatím dostatečně zavlažovány i víny z nejnižších, regionálních apelací.

Kdybych měl úplnému laikovi vysvětlit smysl té pyramidy burgundských apelací, řekl bych mu asi toto: úplně na špici (asi 2% produkce) jsou vína Grand Cru. Jsou to vína na královský stůl, vína, která si pro sebe vyhrazovali králové (aspoň to tvrdí legenda o Corton Charlemagne Grand Cru). O stupínek níž jsou vína Premier Cru, představte si to jako vína pro vévody, kardinály a vysokou šlechtu. Obyčejná Village AOC vína jsou pro barony a ostatní nižší šlechtu. Bohatí, ale neurození měšťané si kupují vína z regionálních apelací, Hautes-Cotes de Beaune, Cote-de-Nuits Villages. Obyčejní řemeslníci, sedláci, lid, ti na vína se statutem AOC nedosáhnou, ti pijí stolní vína (Vin de Table) nebo zemská vína (Vin du Pays).

S tímto přirovnáním pro mě Grand Cru vína už nejsou nedostupným snem ani vytouženou metou. Rád se občas na komerční ochutnávce poučím, jaké rafinovanosti a kvality může víno dosáhnout, ale nepotřebuji se pravidelně utvrzovat o svém sociálním statutu pomocí vína s Grand Cru na etiketě. Nicméně doba je demokratická a šlechtické tituly se už nenosí, takže má-li někdo dost peněz, může si tu radost dopřávat bez ohledu na moje poznámky. Soukromě si myslím, že láhev Cortonu Charlemagne si nemůže opravdu vychutnat někdo, kdo si neunavil nos i patro stovkami moravských šardonek a desítkami bílých Aloxe-Cortonů, Ladoixů, Pernardů a Beaune AOC. Taky bych to mohl napsat stručně: Lidi, neblbněte! A protože je mi líto, že v souvislosti s Domaine de la Romanée Conti se v Čechách vždy zmiňuje jedna hloupá historka s obědem Viktora K., nabídnu vám jiný výklad téže historky jako příběhu o poučeném hříšníkovi. Viktor K. totiž k vínu přivoněl, uvědomil si, že vínu nerozumí natolik, aby musel pít to nejdražší na světě, a poslal ho personálu s prosbou, aby mu přinesli něco obyčejnějšího. Věřte mi, že se mnou necloumá závist, když pohlížím s nedůvěrou na lidi, popisující své zážitky s Chambertin Grand Cru, když vím, že ti samí lidé by naslepo nepoznali ani dobré základní víno z apelace Gevrey-Chambertin.

Takže si nemyslím, že je třeba vyhrát první ve Sportce, abych mohl studovat burgundská vína. Nevěřím, že by k tomu byla potřeba orientace v Grand Cru vínech v desetitisícových cenách. Většina poučených konzumentů vína by ohrnula nos nad někým, kdo slije dobré víno s Coca-Colou, ale vyžahnout láhev burgundského Grand Cru bez předchozích zkušeností s víny nižší apelace je pro mě něco podobného. Už se nebojím, že na mě nezbude ani jedna lahvička Romanée-Conti. Bojím se, že se nikdy nenaučím naslepo určit hlavní burgundské apelace. Ale jsem na dobré cestě – už s jistotou rozeznávám Aligoté AOC od Vosne Romanée. Přineste mi ty dvě lahve, rád vám to předvedu!