Tenhle text napsal koncem března, čekal jsem, až zase Blog.cz zastávkuje nebo až omarodím. Namísto toho všeho jsem vyjel na burgundský výlet zrovinka ve chvíli, kdy se na webu objevila iniciativa SVČR – VIZE 2008. Ne že bych se bál, že moje myšlenky tak rychle zastarají, ale kdy že to vlastně má být ta valná hromada Svazu vinařů ČR?

Čtenář Vosisko mi napsal k nedávnému cancu o připravovaných moravských V.O.C. „Morava nemá vinařskou historii a tak nemá z čeho čerpat. Všechny návrhy vinařských zákonů nejsou zevnitř, z Moravy, z historie. Pořád se něco opisuje, překrucuje odjinud…“ (ten člověk má postřeh, už podle toho, co napsal o mém blogu 🙂

Tož to je pravda, že současné návrhy sú poplatné cizím vzorům. Dovedu si představit, že to mnohé zastydlé vlastence musí odrazovat. Ale proč to nebrat jako příležitost k tomu, abychom využili současného nevyhovujícího stavu k vytvoření něčeho lepšího? Jako v mnoha jiných oborech, byl bych pro převzetí osvědčeného zahraničního modelu pokud možno bez úprav nebo s co nejmenším množstvím změn poplatných lidové tvořivosti. Žádné vyjímky, modifikace, žádná domácí specifika, pokud možno.

Už jsem tady napsal, že největší výhodou současných snah o zavedení apelačního systému je opuštění současného nevyhovujícího systému, který je založen na hodnocení vín podle cukernatosti moštu a vychází ze srandovní premisy, že čím víc cukru v bečce, tím lepší víno. Největší úskalí přechodu na apelační systém je, že apelační systém je výběrový. Základní premisou apelačního systému je restrikce. Výběrovost vlastně ani není na apelačním systému příliš patrná – už před pár stovkami let v Burgundsku kdosi, možná burgundský vévoda, možná francouzský král, nakázal sázet na vinicích pouze Chardonnay a Pinot Noir. Kdo vysadí jinou odrůdu, tomu hlavu dolů! Apelační systém zavedený ve dvacátém století vychází z faktu, že na vinicích roste Chardonnay nebo Pinot Noir. Pokud se někdo rozhodne vysadit cokoli jiného, už mu dnes nikdo hlavu nesrazí, ale nevejde se do apelačního systému. Podobně to je v jiných francouzských regionech a pokud vím, tak i v Itálii. Když se v šedesátých letech v toskánském Bolgheri (království Chianti, postaveném na odrůdě Sagiovese) rozmohla výroba bordeauxských směsí postavených na mezinárodních odrůdách Merlot a Cabernet Sauvignon, trvalo to dost dlouho, než tato oblast a tyto vína získaly vlastní apelaci Bolgheri D.O.C. Dodnes mnozí vizionáři v Itálii zatřiďují svá vynikající a mezinárodně uznávaná vína o stupeň níž, jako I.G.T., protože se nechtějí podřizovat apelačním předpisům, a jejich dlouhodobé úsilí zřetelně vede k rozvoji italského vinohradnictví.

Jak zavést apelační systém ve vinařské oblasti s více než padesátkou povolených odrůd, to je mimo moji představivost. A to je také největší technické úskalí pofiderní VOC Morava. Zavedeme-li o stupeň menší VOC „Mikulovský vlašák“ a VOC „Znojemský veltlín,“ bude hned jasné, proč mikulovské Chardonnay, Alibernet, Scheurebe nebo Sauvignon nezískají automaticky apelační status a marketingovou podporu spojenou s apelačním systémem. To není omezení pestrosti moravských vín, pokud je někdo přesvědčen o perspektivnosti a kvalitě vín z jiných odrůd, může je pěstovat dál, jen nedosáhne na podporu spojenou s apelačním systémem. Ten je výběrový a preferuje odrůdy a vína pro danou oblast typická a významná.

Poprvé jsem slyšel o ideji moravských Grand Crus někdy v únoru 2007 od obchodního zástupce Znovínu Znojmu na firemní ochutnávce vín v pražské vinotéce Cellarius. Celkem jasně deklaroval, že Znovín bude usilovat o status Grand Cru pro svou vinici Šobes. Na koštu se ochutnávalo deset vín, asi 3 až 4 byly ze Šobesu, a žádné mě nezaujalo, koupil jsem jen láhev „Modrého Portugalu z Bořetic“ z tehdy nového podniku Stapleton-Springer. K čemu bude Znovínu nálepka Grand Cru na lahvi, když z té očividně vyjímečné vinice nedokážou udělat dobré víno? Jak znám status Grand Cru z Francie, vztahuje se vždy k dané vinici, k pozemku, a deklaruje, že víno z této konkrétní vinice je vyjímečně kvalitní. Marně bych v případě Šobesu zjišťoval, zda se se toto tvrzení vztahuje k Rulandskému bílému, Veltlínskému zelenému, Ryzlinku rýnskému či Ryzlinku vlašskému, k Rulandskému modrému nebo ještě k dalším odrůdám?

Možná by pro začátek stačilo neohlížet se až do vzdálené Francie, ale převzít rakouské DAC tak, jak je zavedené v Rakousku, tedy jen základní stupeň DAC bez „nadstavby“ Premier Cru a Grand Cru. Vlastně nevím skoro nic o tom, kdo a jak jejich DAC řídí, ale výsledky, měřené spokojeností s nákupy rakouských Veltlínů v Poysdorfu jsou maximální. Z hlediska zákazníka a jeho orientace na trhu s vínem je rakouský DAC systém jednoznačný úspěch, a vlastně mi připadá samozřejmé, že Weinviertel DAC = výborný Veltlín, ale už ne vlašák, rulandské bílé nebo Chardonnay. To možná není přesně to, co je za ideou moravského apelačního systému, ale to je mi fuk. Jako Skleničku mě vlastně nezajímá, co z toho budou mít velcí moravští výrobci vína, ale co z toho budou mít jednotliví zákazníci.

Co z toho vznikne, to už je jiný příběh. Co z toho asi může vzniknout v zemi, kde zákony regulující televizní vysílání vznikají v ředitelnách televizí a zákony o víně v ředitelnách velkých výrobců vína? Možná na tom až tolik nezáleží, už teď pokrývá dvě třetiny domácí spotřeby vína dovoz, a dá se předpokládat, že se podíl dovozu bude dál zvyšovat.