Od té doby, co jsem se stal pyšným majitelem mrakodrapické chladničky na 190 lahví, stoupla sice kvalita požívaných vín, ale ubylo mazlení s miláčky. Naopak přibylo otravného přerovnávání polic a hysterického hledání ztraceného obsahu – jako nepořádník nevedu seznamy a občas marně hledám v chladničce to, co jsem už kdysi vypil. Minulý týden jsem naopak objevil tuto láhev, kterou jsem už považoval za ztracenou. Obvykle se na vína s přívlastkem Grand Cru dlouho těším a připravuji, ale toho dne panovala špatná nálada a tak jsem víno otevřel „jen tak“ pro napravení ošklivého dne nebo chcete-li, na oslavu jeho nečekaného objevení.

Eguisheimské vinařství P. H. Ginglinger jsem si objevil o dovolené v červnu 2006, okouzlil mě jejich Riesling 2003 Vieilles Vignes se zlatou medailí z výstavy v Colmaru, který tehdy chutí připomínal grapefruit posypaný moučkovým cukrem, který mi jako malému dávala maminka v období zimních viróz – takové chutě se nezapomínají (naopak se za ně dávají Oscary, alespoň letos). Počátky rodinného vinařství se odvozují dvanáct generací zpátky do roku 1684, najdete je (to vinařství, ne počátky :o) na hlavní třídě v alsaském Eguisheimu.

Dnešní láhev je alsaská klasika, má jen noblesnější etiketu, než ostatní produkce vinařství. Barva vína ve sklence je zlatavá, ale nečekaně světlá. Hustá konzistence. Ze sklenky stoupá medová vůně s lehkým tónem lučních květin. Chuť je stejná jako vůně – sladce medová s minerálním podtónem s výrazně nahořklou složkou. Celkový dojem je krásně sladěný, ale podstatně chudší, než jsem čekal od Grand Cru ryzlinku. Absence výraznějších vůní i plochost chuti ukazuje, že víno je už za zenitem. Možná bylo výborné v roce 2005 a 2006, ale už je na odchodu začátkem roku 2008. Kdo pozdě chodí…