Pan Sklenička zase vyjel skleničkovat do světa.

Odkládal jsem to několik týdnů kvůli stále probíhající sklizni, a teď mi to zase kazí počasí. Cestou do cíle svítilo slunce, pršelo i sněžilo. Po příjezdu ve tři hodiny odpoledne zataženo a temno, škoda fotit. Cestou autem jsem si vymyslel několik „vtipných“ úvodů o zemi větrných mlýnů atakdále, ale při prvním pohledu na ty heroické vinice jsem to všechno zapomněl.

Ten pohled mi totiž vyrazil dech. Jasně že jsem to mnohokrát viděl na fotkách, jasně že si pamatuju meandrující řeku a všechny ty pohádky okolo, ale to mě vůbec nepřipravilo na realitu. Strmé svahy a na nich tak ohromně rozsáhlé vimice, to jsem si představit prostě nedokázal. Kvůli tomu jezdím do míst, odkud mám rád víno – protože i když si o tom doma přečtu kdeco, nakonec mě to stejně dostane. Některé vinice byly doslova vyrvané lesu.

Tohle byl vůbec první pohled na vinice. Vypadalo to, že už je sesbíráno, ale po chvíli jsem z protějšího svahu objevil v půlce svahu několik broučků. Tady jsou. Ještě sbírají. Tady bych snad ani sbírat nemohl.

Tohle jsou ty slavné atributy známé z encyklopedií a PR článků. V pondělí jsem si na ně mohl sáhnout, železniční vlečka co povalila křečka nebyla v provozu. Kousek dál plný auslák auslese :o) ukrást hrozen jsem se neodvážil, ale pár poničených hroznů na vinici zůstalo, tak jsem ochutnával.

Pro ty co chtějí na degustacích všechna analytika a vůbec mají rádi všechno přesně, dodám, že je to všude samej štajn. Tím všudypřítomným šutrem jsou obložený baráky a někde i vydlážděný chodníky. Vypadá to jako břidlice. Keře jsou většinou vedené na hlavu, ale občas někde vede drátěnka. Nejlepší je, že co dva – tři řádky to už zase patří jinému vinaři. Pozná se to podle jmenovek na úpatí řádků. Montrachet hadr.

Než jsem se ubytoval, přejel po řece remorkér, přesně jak to znáte ze zdejších reklamních fotek. Ty fotografové musejí mít objektivy jako prase, protože ten člun byl delší než mezinárodní rychlík a mně by se určitě do foťáku nevešel. Ledaže bych ho vzal enface čili zepředu. Nikdy jsem tak dlouhej šíf neviděl, a to mám okna k Labi a občas mi tam remorkéry něco tlačí.

Nápověda pro ty, co negůglují. Pan Sklenička je v továrně na sny. Takhle totiž funguje Hollywood. Mají to napsáno na stráni nad městem, však to znáte z filmů :o)))

6. listopadu večer místo do lampionového průvodu můžete na dvě-tři hodiny odletět do Itálie. Veřejná degustace posledních italských Komunitních Bedýnek se koná v 18:30 v žižkovské vinotéce Le Caveau (Husinecká 3, Praha 3). Vstupné 400 Kč. Vezmu s sebou 10-12 vín z bedýnek, některá jednodušší vína nahradím fajnovějšími kousky (které se nakonec do bedýnky nedostaly pro vyšší ceny) a společně je ochutnáme. Bude tam jazz i popík a můžete se ptát na všechno, co vás bude zajímat. Už jsem si to vyzkoušel před týdnem na Brňácích a teď se těším i na vás! Je nutná registrace předem na vran@seznam.cz, a registrace platí až po potvrzení.

Na sobotu mě pozval kamarád a dovozce německých vín. Že posedíme a otevřeme nějaká vína, která je mu líto vypít samotnému, bez podobně naladěné společnosti. Když jsem se tak klouzal po okreskách v sobotním sněžení, říkal jsem si, jen aby to stálo za to :o) Stálo!

Překvapila mě krásná mladá (a zasněžená) vinice kousek za Kutnou Horou. Zakousnutá do lesa jako bývají některé vinice v Burgundsku. O pár kilometrů dál už na úpatí Železných hor jsem narazil na silniční ukazatel, který dával tušit, že se tady všude v minulosti réva pěstovala. Můj hostitel potom potvrdil, že se traduje pěstování révy i v okolí jeho městyse. Vinice zanikly, když jakýsi hrabě, kterému všechny pozemky široko-daleko patřily, zavedl daň z vinic (do té doby od daně osvobozených). Nájemci rychle vinice vyklučili a ve městě postavili nový pivovar. Něco mi to připomíná, ale je to jen stará pověst a ten hrabě se nejmenoval Kalousek.

Reklama je na blogu.cz zakázaná, ale pravidelní čtenáři už vědí, s kým se kamarádím a kdo dováží mitlrajnské ryzlinky. Zrovna přemýšlím o výletu za německými ryzlinky, tak sobotní degustační večer přišel vhod. Začali jsme dvěma velmi-velmi-veselými rýňáky (Oberweseler:) doktora Kauera.

Ve vůni výrazně barvy a laky, v chuti krásně suché, výrazně petrolejové, zpočátku svěží až do bublinky. Průběžně barvy a laky ustupují ovoci a po chvíli se zase vracejí. Díky absenci zbytkového cukru vyniká minerální závěr. Na Spätlese není víno ani nijak přehnaně tělnaté, jen příjemně důrazné. „Totálně vypité víno,“ komentuje můj nejmenovaný hostitel poslední lahev. Ale hned ho posednou roupy: „Možná by bylo zajímavý zkusit 2010,“ říká a odchází pro další lahev. 87 bodů v německém průvodci.

Stejný kopec a stejná klasifikace, jen jiný ročník. Už podle vůně výraznější ovocnost, možná podtržená malým zbytkem cukru (a absencí chemických tónů). Meruňky a broskve, extraktivní, plnější v chuti, krásně přístupné a pitelné. Zpočátku jsme se neshodli, Ivan dával přednost projevu „barvy a laky“ ročníku 2009, po čase se naše názory sblížily. Na můj vkus v ročníku 2009 příliš převládají chemické tóny a celková harmonie je trochu jednoduchá, jednostranná a válcovaná B+L chemií. Desítka je míň výrazná, ale postupem času se prosazuje.

Světlá barva, komplexní vůně se znatelnými barvami a laky, zpočátku mírně oxidativní. Chuť vrstevnatá, zralé ovoce, barvy a laky, mineralita. Suché. 12% alkoholu, podle etikety nezatříděné (jakostka). Krémovité, výrazné, nejspíš připravované s delším ležením na kvasnicích. Po čase oxidativní tóny ustupují, převládá ovocnost a svěžest. Výrazné, silné víno s komplexním projevem.

V mezičase jsme se posilnili grilovaným králíkem se šalvějí a špeclema se smetanovou omáčkou. K tomu riesling Erstes Gewachs. (2009 Deidesheimer Kalkofen Riesling Trocken, Weingut Von Winning). Komentoval jsem to, že mezi alsaskými ryzlinky a Grand Cru bývá větší rozdíl a hostitel přidal drobné zklamání, že od EG ryzlinku vlastně čekal víc. Pro mě to zklamání nebylo, nazrále ovocná vůně šla až do hrušek, plná chuť s vyšším zbytkovým cukrem nebyla úplně suchá, ale nasládlostí trochu rušila komplexní dojem. Mnohem hladší a harmoničtější než spätlese „kusovky.“

Tak jsme k tomu upili z otevřené lahve znovínského polosuchého Sauvignonu 2011 VOC a několika dalších domácích vín, ale bez úspěchu. Kritizujeme na hodně vysoké úrovni, řekli jsme si k poznámkám o německých rýňácích a šli zkontrolovat otevřené Pinoty.

Hodně světlá barva, až jako tmavší rosé. Vůně nečitelná, višně, švestky, kopřivy, podobně v chuti. Víno je ještě mladé, v chuti jsou stopy nevyzrálosti, ale taky dojem velkého potenciálu. Uvidíme, co bude za dva roky. Obtížný ročník, ale zajímavé víno.

Extrémně světlá až autenická barva s výrazně světlým nahnědlým meniskem. Naleželá marmeládová vůně, ale bez stop sladkosti. V chuti kořenité, bez stařinky a bez stop oxidace, stále trochu zrnité a neurovnané, až se vtírá očekávání, že by se mohlo ještě pár let zjemňovat. K dokonalosti a k jemnosti mu ještě dost chybí, ale zároveň se nezdá, že by bylo nějak nevhodně ovlivněné ve sklepě. Alkohol je vysoký (14,5%), ale odpovídá spálenému ročníku 2003. Zase ta poznámka, kritizujeme na vysoké úrovni.

Temná pinotová barva až do holandských růží. Zpočátku vůně připomíná korkovou vadu, zaprděnost, za minutu to vyvane a vyčistí se do nádherné pinotové trochu alkoholické vůně (14% alkoholu). Po další minutě opulentně orchidejová ovocná vůně, koncentrovaná. V chuti koncentrované, komplexní, nádhera! Stále ještě víno není za zenitem, má taniny a vyzrálou kyselinu, spoustu extraktu, silnej bejk v aréně je to. Nic nepřevládá, všechno je uměřené a vyvážené. Nepamatuju si žádný burgundský Pinot z ročníku 2003, který by to přebil. Úplná bomba na závěr, navíc ozdobená tím, že je víno deklarované jen jako stolní. Dodatečně zjištěno, že bylo tři roky v bariku.

Nebudu popisovat trojici dalších neúspěšných vín z Moravy. „To stejně nemělo cenu dál archivovat,“ utěšoval jsem hostitele při hodnocení neznámého červeného z osmdesátých let .o) Ale Spätburgundy od Filippiho se vyplatí sledovat!

V minulých dobách jsme 6. listopadu večer chodili do lampionového průvodu. Letos můžete v Praze 6. listopadu přijít i na veřejnou degustaci posledních italských Komunitních Bedýnek. Koná se v 18:30 v žižkovské vinotéce Le Caveau (Husinecká 3, Praha 3). Vstupné 400 Kč. Vezmu s sebou 10-12 vín z bedýnek, některá jednodušší vína nahradím fajnovějšími kousky (které se nakonec do bedýnky nedostaly pro vyšší ceny) a společně je ochutnáme. Bude tam jazz i popík a můžete se ptát na všechno, co vás bude zajímat. Už jsem si to vyzkoušel před týdnem na Brňácích a teď se těším i na vás! Je nutná registrace předem na vran@seznam.cz, a registrace platí až po potvrzení.

V pondělí padla další osmitisícovka, první brněnská degustace Komunitních Bedýnek. Ještě chvíli předtím, než jsem v pátek degustaci potvrdil, chtěl jsem ji zrušit. Málo přihlášených a zkušenost, že nakonec vždycky někdo nepřijde. Jako bych si vzpomněl na letošní (zatím 🙂 nejlepší profesionální nabídku, kterou jsem dostal údajně proto, že píšu blog pozitivně – prostě jsem už napsaný e-mail smazal a rozeslal potvrzení, že degustace bude. Jak řekli, tak udělali: v neděli večer se přihlásili další zájemci a nakonec dokonce přišel navíc jeden neohlášený. Náš hostitel už dovnitř nenacpal další židli a čtyři hodiny koštování prostál. Já ostatně taky :o)

Brno má svoje specifika. Na rozdíl od bohémských Pražáků jsou Brňáci dokonale zorganizovaní. Nikdo se zbytečně nepoflakuje v kanceláři a ve čtyři odpoledne už není v práci ani noha. Takže degustace začínají dřív než ve stověžaté matičce, my jsme to dali už v šest. Má to jednu výhodu, ve čtvrt na jedenáct jsem měl zbytky vín naložené v autě a vyjel jsem zpátky na D1. S čokoládou v ruce jsem překonal mlhy na Vysočině a dojel domů jen o chvíli později, než se vracím z podobných akcí v Praze. Chce to jen spoustu sebeovládání, už při otvírání lahví a následné kontrole jsem si bolestně uvědomoval, že musím ovládnout polykací reflex a všechna ta krásná vína plivat do hrnku. Díky, Karle! (tentokrát za hrnek…)

Několik rad pro mladé následovníky, kteří jako já pojedou poprvé do Brna vykonat degustaci :o) Především na degustaci, kde máme prezentovat červená vína (a navíc ještě je musíme vyplivovat) nenosíme světlou košili! Naštěstí jsem si letos z Toskánska přivezl vhodné červené tričko, ale zkušenost z hodnocení Syrahů na Prague Wine Trophy v bílé košili je výmluvná.

Je dobré vína dokonale poznat už před degustací, abyste se nemuseli spoléhat na svoji pohotovost a degustační schopnosti na místě. Nejde jen o nová vína – myslel jsem, že jsem s rozvodem zbavil všech alergií, ale tři hodiny v autě s klimatizací mi zase ucpaly nos jako zamlada a při otvírání vín jsem se bál, aby se nevyskytla korková vada. Tu bych tentokrát tak snadno nepoznal. Naštěstí si nikdo nestěžoval, tak to snad bylo v pořádku.

Velké poděkování patří hostiteli a malovinaři Karlu Koždoňovi, který obětavě propůjčil k degustaci firemní zasedačku. Málem jsme mu z ní udělali firemní zalehačku, no prostě jsme se tam docela dobře zabydleli.

Přes všechnu brněnsko-pražskou rivalitu musím po nějakých deseti odvedených pražských degustacích přiznat, že jsem v pondělí zažil asi nejuvolněnější a příjemně přirozenou diskusi o jednotlivých vínech. Nevím, jestli to bylo geniem loci nebo sešlostí účastníků, ale diskuse planula i zhasínala bez pobízení a usměrňování i bez extrémních projevů, prostě v pohodě. Není divu, že toho někteří v závěru využili a začali organizovat nějaké další setkání s novým tématem. K podobné společnosti bych se taky rád přidal :o)

O vínech toho tady moc nenapíšu: seznam vín kopíroval aktuální italské Komunitní Bedýnky, ale místo některých jednodušších a levnějších vín jsem přivezl výraznější alternativy: Merlot Castello Ginori 2008, bílou Caiarossu 2010 a červenou Caiarossu 2007. Terrarossu 2007, Vino Nobile di Montepulciano z Palazzo Vecchio. Z těch se taky rekrutovali favoriti jednotlivých účastníků, ještě s Pergolaiou a Riservou 2006 Vina Nobile. Tak jen několik odtažitých poznámek a fotek pro případ, že by někdo z účastníků chtěl přidat svůj pohled do komentářů.

Už tři dny likviduju hromady kartonových krabic v předsíni: skládám z nich nové italské Komunitní Bedýnky, vozím je do Prahy a rozesílám upozornění, aby si je příjemci vyzvedli. Předsíň už je průchozí, ale ve středu večer jsem byl tak utahanej, že po spoustě lahví, co mi prošly rukama, jsem si ani neotevřel žádný víno. Jen dvě piva jako kapky na spaní.

Poště svěřím jen to nejnutnější až v pondělí, aby víno zbytečně nezahálelo přes víkend v poštovních skladech. Jsem zvědavej, které víno tentokrát vyhraje, pokud jde o vaši přízeň. U mě to bylo ve čtvrtek Maestro, v úterý Trebbiano a ve čtvrtek Pecorino.

Dostal jsem poštou vzorek JetBagu. Cestovní obal na víno (a jiné lahve). Průvodní text slibuje „uzavíratelný plastový obal s vložkou ze savého materiálu, která chrání láhev před nárazem a dokáže vstřebat až 780ml tekutiny. Obal se dá použít opakovaně…“ a mně to připadá jako bezvadnej podnikatelskej záměr a nápad. Je to produkčně neuvěřitelně jednoduchý (pevný uzaviratelný igelitový pytlík s jednoduchou vložkou z materiálu důvěrně známého z dětských papírových plen, něco jsem se jich napřebaloval :o) a přesně vím, komu, kde a jak bych to prodával. Navíc mám čerstvě v paměti červnový pracovní víkend v Perugii a vlastní strach z toho, jak dopadnou moje košilky, až personál na Fiumicino shodí můj kufr z dvoumetrové skluzavky dolů jako metali kališníci papežence do kutných jam v Kutných Horách :o) Takže jsem letěl domů bez vína, což mě nejvíc žralo v případě Maestra 2008 z Palazzo Vecchio. Dopadlo to dobře, zmiňované Vino Nobile Maestro jsem o tři týdny později zajel prověřit k výrobci a je v aktuálních Komunitních Bedýnkách. Mít v červnu JetBag, byla by to v Perugii větší pohoda! (Praktická zkouška je tady, ale je to video jen pro otrlé – tak se s vínem nezachází!)

Kdyby mě ráno mělo porazit auto, tak chci všem Bedýnkářům vzkázat, že bílá vína z Torre Raone potřebují po cestě aspoň dva týdny na vzpamatování, ale Maestro 2008, Vino Nobile z Palazzo Vecchio bylo senzační okamžitě potom, co přijelo!

Tak kdyby mě dneska něco porazilo, ať mi to vytesají do kamene :o)

A do truhly mi dejte Pergolaiu 2007 nebo Maestro 2008, ať si nekazím život věčnej špatným vínem! Hezkej víkend!

Vím, že nic nevím, aneb čím víc se o jednotlivých odrůdách a vínech dozvídám, tím víc zjišťuju, jak snadno mi něco důležitého může uniknout. V posledních letech se po večerech nejvíc věnuju ryzlinkům, šardonkám, Pinotu Noir a Sangiovese. Zrovna o Pinotech bych si troufl vydávat soudy (to ovšem může souviset víc s povahou než s dosaženým poznáním 🙂 a stejně se občas nechám překvapit a nachytat.

Slavné vinařství je z kultovní pinotové obce Vosne Romanée – když pojedete z Dijonu na jih po hlavní silnici, nemůžete je minout. Je hned u silnice, po pravé straně, s výrazným označením. Vinařství teď (prý) řídí Pascal Lachaux, manžel Arnouxovy dcery Florence. Údajně tam už nejmíň dvacet let vládne s pomocí Steinerova odkazu, ale to znám jen z četby, tak se o tom nebudu rozepisovat. Byl jsem tam několikrát, už jsem tady vystavoval fotku paní Arnouxové. S panem Lachauxem jsem nikdy nemluvil, jen jednou jsem ho sledoval na nádvoří při rozhovoru se zaměstnancem či dodavatelem. Se svým protějškem rozmlouval tak důrazně, že jsem radši nechal foťák v kapse.

Už jsem ochutnával Arnouxovo (Lachauxovo) Vosne-Romanée 2005. To bylo silné, robustní víno, které bych nejlíp charakterizoval jako maskulinní. Taková rytírna, jako středověké brnění, co se občas vystavuje v našich hradech. Z nákupní ochutnávky ve vinařství si pamatuju, že Chambolle 2006 byl pravý opak: jemné, éterické, ženské a tenké víno jako dámská ručka v krajkové rukavičce. To je taky problém posuzování burgundských Pinotů: ve Francii se nosí elegance a obě zmiňovaná vína jsou na opačných pólech stejné pinotové škály. Jeden konec je extrémně jemný a elegantní, druhý důrazný a silný. V záplavě průměrných vín se člověku snadno může stát, že kvalitu nepozná. Že se prostě nechá nachytat, viz úvodní povzdech. Mně se dnešní víno líbí, ale jak by to dopadlo, kdybych ho dostal naslepo a měl na to jen dvě minuty?

Ambaláž je důsledně arnouxovská, s robustní burgundskou zelenou lahví, stylizovaně ohlodanou etiketou a výrazným typickým fontem. Barva je (i s ohledem na „problematický“ ročník) nečekaně výrazná a plná. Průhledná pinotová rubínovka se světlými okraji, ale už jsem viděl spoustu světlejších Pinotů. Vůně je typicky pinotová se stopou animálnosti a po zamíchání komplexní a kořenitá. V chuti jemné, čisté, až překvapivě intenzivně ovocné. Taky dřevité, dlouhé (na rozdíl od spousty starších vín se persistence nezvrhává do ne-vinných tónů, ale drží se původní chuti). Charakteristiku z předchozího odstavce musím opravit, ta éterická ženská ručka za tři roky archivace zesílila, víno má kultivovanou, odbouranou, ale výraznou kyselinu. Díky ní je chuť trochu „zelená,“ přiměřeně nemilovanému ročníku 2006, ale na Arnouxově Chambolle-Musigny je toho dost k obdivovování, aby to milovníkovi Pinotů vynahradilo problematický ročník. Paráda.

V neděli mi psal František Šamla, že jeho Barbera Porlapa 2006 uspěla s 91 body v soutěži Prague Wine Trophy (loni jsem o vínu psal tady). Další Barbera, Martinette 2007 dostala 90 bodů. Na středeční degustaci ve Viničním Altánu nabízel František nový ročník Martinette 2008 za 225 Kč, pak že se dobrá vína nedají koupit lacino! Samozřejmě to má háček… „Martinette jsem zvednul na 245 Kč,“ psal mi vzápětí. Za 245 kaček je to pořád skvělá koupě, ale chci teď napsat něco obecnějšího. Dobrých vín je na trhu spousta (a průměrných, méně dobrých i špatných ještě mnohem víc). Jak si z toho množství vybrat a přitom si zachovat přesvědčení, že jste svoje peníze utratili dobře nebo dokonce výhodně? Pokud vám není jedno, za kolik kupujete, budete na tom podobně jako investor na burze nebo sázkař v Chuchli.

Napřed si řekneme, že ve chvíli, kdy víno dostane 90 a víc bodů od Roberta Parkera, Wine Spectatoru nebo na soutěži Prague Wine Trophy, už je pozdě. Znám to z obou stran a dlouho jsem školil obchodní techniky, takže si dobře pamatuju jedno pravidlo: Když máte úspěch, chtějte víc! Pokud máte kvalitu produktu potvrzenou z tak autoritativního zdroje, musíte zdražit. Je to nevyhnutelné, zdroje konkrétního vína jsou omezené, vinice mají omezenou rozlohu a s vyšším oceněním nevzroste produkce. Dobrého vína bude vždycky málo, protože je vázané na konkrétní vinici, už je vyrobené a nabídka bude omezená, i když se zvýší poptávka. Jediný způsob, jak vyrovnat nabídku s poptávkou je zvýšit cenu. Jestli se o nákupu rozhodujete podle ceny, vína s vysokým bodovým oceněním klidně přeskočte. V tomhle případě má všechny trumfy prodávající.

Podobné to je s víny významných, uznávaných producentů. Pokud se rozhodujete podle ceny, můžete nejlepší vinařství rovnou přeskočit. Pokud výrobce dostane tři hvězdičky v „Classement des Meilleurs Vins de France,“ bude mít jistě výborná vína, ale víc než odpovídající ceny. Platíte bonus za renomé. Miluju třeba Chianti Classico od Fontodi, ale když bylo loni Fontodi vyhlášeno nejlepším italským vinařstvím roku, moc mi to radost neudělalo – bylo jasné, že na jejich vína teď žádnou slevu nedostanu.

Když jsem v roce 2005 jel poprvé do Burgundska a do Alsaska, navštěvoval jsem podniky předem vytipované podle nejznámějšího francouzského průvodce, Guide Hachette. Potíž byla v tom, že nový ročník průvodce vychází v prosinci a já tam jezdil v květnu a v červnu. Kdekoli jsem si vytipoval vynikající víno za dobrou cenu, bylo už vyprodané. Už si Guide Hachette nekupuju. Pokud chcete dostat výborné víno za dobrou cenu, musíte ho objevit dříve, než trh. Musíte ho najít dříve než ti, kteří mají větší rozpočet na nákupy, než máte vy.

To umějí malí dovozci.

Spousta vinotékařů si už spočítala, že marže při dovozu vína z ciziny není tak veliká, aby uživila vinotéku i dovozce – velkoobchodníka. Raději si najdou vlastní zdroje, nové vinaře. Jednak je to zábava a jednak tím získají větší podíl z konečné prodejní ceny, pokud se sami stanou dovozci. Nejprestižnější vinařství si už rozebralo několik velkých dovozců, ale stále ještě zbývá spousta skvělých vín za výborné ceny – alespoň do té doby, než se jejich výrobci proslaví a zdraží. Jestli chcete nakupovat víno za dobré ceny, hledejte malé dovozce. Vybírejte si málo známé vinařské podniky a shánějte informace stejně jako je shánějí sázkaři. Pokud jde o moravské vinaře, je to o to snazší, že se k nim snadno dostanete bez prostředníka. Čím blíž k výrobci, tím lepší podmínky můžete dostat.

Lidi kupujou od lidí, které mají rádi.

„People buy from the people they like,“ vtloukal mi před osmnácti lety do hlavy můj americký učitel Hank Loeser. Dělal jsem to taky tak. Vedl jsem dlouhé hovory se sympatickými vinotékaři a na základě toho jsem postupně kupoval jejich vína a po večerech je porovnával s dojmy, které jsem měl z rozhovorů. Víc než jednou jsem se přesvědčil, že někteří čtenáři to dělají podobně se Skleničkovým blogem – několikrát jsem na něm bezohledně vychválil nějaké víno a když jsem si chtěl po týdnu dokoupit karton, dozvěděl jsem se, že mám smůlu. „Tři tvoji čtenáři mě vykoupili, nic pro tebe nemám. Objednám nové, ale bude to už dražší.“ Stejně to je s úvodním příkladem Barbery. Čtenáři, kteří si před rokem přečetli moji chválu Boeriho Porlapa 2006 a rozhodli se ji hned vyzkoušet, mohli nakoupit za lepších podmínek než dnes, kdy kvality vína potvrdila i renomovaná porota PWT. V poslední době se mi stává příjemně často, že se vínu, které jsem šířil v Komunitních Bedýnkách, dostane ocenění na renomované soutěži. Zweigelt z Krásné Hory jsem kupoval do bedýnek za 140 kaček, ale po vítězství v kategorii na Prague Wine Trophy bych si tipnul, že teď už vůbec nebude na prodej. Když jsem loni váhal nad tím, jestli dovézt do Komunitních Bedýnek biodynamickou Pergolaiu z vinařství Caiarossa, napověděl mi jeden komentář, který odhadoval potenciál vinařství podobně. Po roce už dochází k tomu, že Pergolaia zdražuje.

Myslím si, že konzument vína si s bodovým hodnocením nemusí lámat hlavu. O kvalitě vína (přesněji řečeno o jeho úspěchu) rozhoduje především on sám. (Jen je nutné, aby se rád rozhodoval – tohle není sport pro ty, kteří se bojí rozhodování.) Ale stále je spousta prostoru pro dobrou koupi i pro špatnou koupi.

Dobré zprávy mám jen pro Bedýnkáře: ve čtvrtek mi přijelo asi 600 lahví z Toskánska. Akce Kulový Blesk se podařila: jeden kamion objel čtyři toskánská vinařství, naložil a přivezl víno. V poledne mi přijel tirák tak dlouhej, že se nevešel na zahradu a musel jsem všechno odnosit „v teplejch“ od silnice do domu. Ilustrativní foto ukazuje náklad složený před domem, následovala druhá fáze do domu.

Tím to ale ještě nekončí, někdy příští týden přijede další zásilka z východního pobřeží, z Torre Raone. Teprve potom začnu bedýnky rozvážet. Ale Toskánsko bylo nejsložitější, jak se to podařilo, spadl mi kámen ze srdce. Měl jsem kliku.

Měl jsem kliku i proto, že kamion přijel neočekávaně pět minut poté, co jsem odjel pryč. Sbalil jsem nožík a košík na houby a vyfučel do lesa. Cestou zpátky jsem chtěl provést kontrolní nákup v Lídlu, ale poté, co jsem odnosil těch osm metráků vína do baráku, jsem Lídl škrtl – dnešní večer strávím s Vino Nobile (to jsou ty červené krabice) a vůbec si myslím, že i další večery se snadno obejdu bez vín, které tak zaujatě vybíral Marek Vašut ve Francii. Jedovatosti o míchání Prostenalu s vínem se nabízejí samy, ale tentokrát je přeskočím a napíšu, co mi na té nabídce doopravdy nesedí a proč mě voskový Vašut na billboardech neláká k nákupu v Lídlu.

Neláká mě to především proto, že nepotřebuju pít francouzská vína (italská, španělská, americká… doplňte si sami) od neznámých výrobců, abych se cítil být světový. Mám to nastavené jinak: pokud dnes otvírám zahraniční vína, bývají to (většinou) vína od výrobců, v jejichž regionu jsem byl (většinou na dovolené) a které jsem navštívil. Skoro vždycky jsem je pil s vinařem, mluvili jsme spolu o těch vínech (často i odtažitých věcech jako je evropská politika, holky nebo výchova dětí) a většinou mívám k vinaři nějaký vztah. Nepiju ta vína proto, že bych se dočetl o Bordeaux/Alsasku/Chateuneuf-du-Pape něco vzrušujícího, ale proto, že mi to připomíná slastně strávenou dovolenou s dětma a částečně i s dotyčnými vinaři. Jako dlouholetý obchodník s reklamou vůbec nepochybuju o tom, že úplně stejně ta vína vybíral Marek Vašut, že se zná s vinaři a jejich manželkami, že ví, jak který z výrobců podává ruku a jestli chodí na domluvené schůzky pozdě nebo včas :o))) Ale já podobnou zkušenost s víny z lídlovské nabídky nemám (soukromě pochybuju, že dodavatelé jsou tak malé firmy, kde je možné se osobně poznat s vinařem, ale budiž), tak ani nemám k těm vínům žádný vztah.

Ale jedna věc je na té nabídce ještě blbější. Už jsem to naznačil, je to provinciální myšlení cílové skupiny konzumentů. Nebudeme světovější tím, že si koupíme za dvě stovky no-name víno z Bordeaux/Burgundska/Toskánska/Mosely. Byl jsem v Itálii a Francii za vínem několikrát, strávil jsem v obou zemích toulkami za vínem už několik měsíců a samozřejmě tam chodím nakupovat i do supermarketů. Bohužel, nabídka vína ve francouzských a italských supermarketech se výrazně liší nabídky v Česku. Především tím, že největší prostor v alsaském supermarketu zabírají alsaská vína (taky sýry a nejspíš i další druhy potravin). Podobně v Burgundsku je půlka nabídky vín vyhrazena pro burgundské dodavatele, druhou půlku tvoří dohromady Bordeaux, Alsasko, Rhona, Champagne, Provence. Podobné je to v Itálii, i když jsem většinu času strávil v Toskánsku a sem-tam se zastavil jinde, nepochybuju, že i v Puglii polovičku nabídky supermarketových vín pokrývají místní výrobci. Jiná věc je, že to většinou bývají zase „supermarketoví velkovýrobci,“ ale aspoň jsou místní. Měl jsem dojem, že v oddělení sýrů a uzenin to bylo podobné, ale v sýrech se tak nevyznám. Při náhodných nákupech v místních supermarketech v Mělníku nebo u Hodonína jsem ani jednou nenašel v regálech místní víno.

Možná nám tím chtějí mezinárodní maloobchodní řetězce sdělit vlastní názor na domácí vína. Ale spíš si myslím, že nám tím sdělují svůj názor na local tribes, na místní spotřebitele. Kdo čte Skleničku delší dobu, jistě nečeká, že začnu mávat českou vlajkou a propagovat domácí vína jako nejlepší z Evropy. Ale to, že v mělnickém supermarketu není ani lahev od Krause nebo od Školního statku (podobnou výčitku asi sestavíte snadno pro Mikulov, Hodonín, Břeclav a další regiony), to není nic proti vinařům (myslím, že Krause a ŠSM by mohli v Mělníce prodávat za ceny konkurenční Alsasku nebo Bordeaux), to je prakticky urážka konzumenta.

Úvodem se přiznám, že mě víc (no ale mnohem víc!) baví věci dělat, než jen o nich psát. Dávat věci do pohybu nebo se aspoň na nich podílet je mi milejší než jen referovat nebo dodatečně hodnotit. Novinář by si měl zachovávat odstup, mě naopak nevadí zašpinit si ruce a občas riskovat neúspěch. Pravidelní čtenáři to jistě poznali ze série Komunitních Bedýnek i z jiných aktivit, kde odstup ztrácím a účastním se aktivně. Se včerejší degustací málo známých piemontských vín v pražském Viničním Altánu to je tak napůl. Šel jsem tam jako platící návštěvník, ale tak trochu jsem v tom měl prsty.

Kdybych měl poctivě vyjmenovat všechno, co tomu předcházelo, musel bych asi začít griňolínem, které mi kdysi věnoval budějický vinotékař Roman Farka. Potom mě František Šamla (VPV Praha s.r.o.) za sebe doporučil na dvoudenní sérii degustací s italskými vinaři v Perugii. Chtěl po mě jediné: ať pro něj posoudím piemontské vinařství Montalbera s exotickými víny z odrůd Ruché a Grignolino. Tak jsem letěl do Perugie za peníze italských vinařů. Dvanáct půlhodinových degustací denně s italskými profesionály je tvrdá škola, zvlášť když polovina z nich neměla vína vhodná k exportu. Pro sebe jsem tam získal Palazzo Vecchio z Montepulciana a částečně i Torre Raone (obě budou v Komunitních Bedýnkách, možná už příští týden!). A Montalberu jsem Františkovi doporučil: obchodní ředitel Danilo Poggio si na degustaci připravil jen patero vín a z prezentace jsem měl dojem nadprůměrné profesionality. Odrůda Ruché pro ně není volba, ale poslání. Pěstují taky Grignolino a Barberu, jsou slušně velcí (až 500.000 lahví ročně). Jsou vyhranění, zaměření především na dvě lokální odrůdy, ale projev vín byl docela seriózní. František Šamla z Piemontu dováží i Barberu a Nebbiolo, ale myslím si, že ho nejvíc přitahují minoritní odrůdy: Timorasso, Bonarda, Freisa, Grignolino, Ruché…

Začalo se zostra sektem Leykos 2011 (výrobce Montalbera). Ten jsem z Perugie neznal, je to bílá šumivka z modré odrůdy Barbera. 12% alkoholu, úplně světlá bílá barva. Vyrobeno metodou charmat. Hodně jemné, takové trochu míň ovocné a víc krémové Prosecco :o) Potom šly osvědčené jistoty. Bevion 2010, piemontská šardonka, výrobce Boeri Alfonso. Pěkná barva, výrazná naleželá odrůdová vůně, v chuti už se objevují mandlové tóny lahvové zralosti. Za 195 Kč asi dobrá koupě, ale bez archivačních ambicí, doporučil bych brzo vypít. Grifone delle Rovere 2010 Gavi di Gavi (výrobce Bergaglio Cinzia) je můj favorit. Parádní voňavé suché, ovocné a minerální bílé. Typický projev Gavi, lehké elegantní víno, moc pěkné. 245 Kč, dobrá koupě. Filari di Timorasso 2009 od Boveri mě moc nebavilo, projevem se už příliš vzdalovalo od mainstreamu. Bevion Selezioone 2009 od Boeri Alfonso je barikovaná verze předchozí šardonky. Výrazná jasná barva, odrůdově čitelná a bariková vůně. 12 měsíců v barikovém sudu je v chuti hodně poznat, víno je výrazné, silné a má až olejovitou hustotu. 440 Kč, jen pro barrique-addicts. Le Tradizzione 2011 Ruché di Castagnole Monferrato (Montalbera). Můj náhodný soused to charakterizoval jako cuvée Modrého Portugalu a Irsay Oliver a nebyl daleko od pravdy. Už jsem to psal v červnu, když zavřete oči a dáte to naslepo, vybaví se vám Gewurtztraminer – jenže je to červené víno :o) Podtrhnu olejovitou hustotu a stopu třísla. Nevím zatím o nikom, kdo by Ruché v Čechách prodával, takže to byla nejspíš premiéra. Zvědavcům doporučuju, za 195 Kč žádný problém.

Grigné 2011, Grignolino d’Asti, výrobce Montalbera. Nový ročník vína, kterým to pro mě všechno začalo, tady. Odkaz je tu proto, abych nemusel přepisovat informace o tom, že název odrůdy odkazuje k pecičkám v bobulích hroznů a tím i k tříslovinám ve víně. Taky tam je, že víno se projevem podobá Pinotu Noir. Barvou i chutí, je to pitelné a zajímavé a stojí to jen 195 Kč. Roseus je sekt z odrůdy Grignolino, jednoduché a nenáročné pití. Martinette 2008, Barbera d’Asti Superiore od Boeri Alfonso. Medajlové víno z Prague Wine Trophy školené 12 měsíců c barikových sudech. Temná višňová barva, krásně nazrálá s hnědým odstínem. Zralá ovocná vůně a výrazná ovocná chuť s pěknou kyselinou, plná a komplexní, středně strukturovaná. Za 225 Kč senzační koupě. Laccento 2010 Ruché di Castagnole Monferrato (Montalbera) má světlou temnou barvu :o) tedy temný odstín rudé, leč průhledný. Vůně ovocně zralá až přezrálá, tříslovinová. V chuti mám docela zmatek a poznámky o směsi zralých chutí a v závěru naopak zelených. Noto 2005, Monferrato Rosso Nebbiolo od Boeri Alfonso je vlajková loď dovozce. Dokonale vyvážené víno s pěknou kyselinou, suché, se znatelným tříslem, komlexní, pitelné. Se zlatou medajlí z Prague Wine Trophy za 350 Kč. Krása.

Porlapa 2002 Barbera d’Asti (Boeri Alfonso) pochází ze sedmdesátiletých vinic, po 18 měsících v barikovém sudu se stále pěkně drží, ale podle mého odhadu už stárne a mělo by se brzo vypít.

Závěr obstaraly obligátní sladkosti. O Ribotě 2011 Moscato d’Asti (Boeri Alfonso) jsem psal už víckrát. Ribota má 120 gramů zbytkového cukru, ale nenechte se splést, je to typické Moscato d’Asti a Moscato d’Asti je nejprodávanější víno Piemontu. 5,5% alkoholu, výrazné kyseliny a 120 gramů zbytkového cukru, víno nabušené nejen cukrem, ale i ovocností (broskve), strašně příjemné pití. Foglio 29 Bracchetto Passito (výrobce Villa Felice), o tom jsem už psal tady. Tehdy mi vyšlo jako víc ovocné, hruškové, ve středu bylo koncentrovanější a těžší, od cukru po třísloviny.

Pěkný večer to byl, na čtrnáct vzorků docela krátký. Nejvíc se mi líbilo Gavi 2010 a Martinette 2008, ale samozřejmě jsem zvědavý na to, jak se bude prodávat Grignolino a Ruché. Díky podobnosti s Pinotem Noir nemám o Grignolino strach, ale za Ruché bych se chtěl přimluvit, vyzkoušejte ho. Jo, a čte se to „ruké.“

Dva roky starý úlovek, tehdy vedlejší účinek prvních toskánských Komunitních Bedýnek. Tohle Brunello totiž distribuovala Fattoria Il Palagio, jejíž víno Arnolfo di Cambio jsem nominoval do bedýnek. Brunello jsem si přivezl navíc, ze zvědavosti. Zpočátku jsem s ním nebyl úplně spokojenej – forma převládala nad obsahem, struktura válcovala obsah. Až po roce jsem vytáhl jednu z posledních lahví jako doprovod k houbám. Podávaly se pečená kachní prsa s houbovou omáčkou.

Barva vína je docela světlá, průhledná granátová s nahnědlým až cihlovým tónem. Vůně je komplexní, zjednodušeně řečeno je tam všecko. Sušené bylinky, lesní vůně od jehličí až po rozkopnutou zemi, trocha koření závěrem. Chuť je už uhlazená a harmonická. Kyselina je zkrocená a převládají zralé lesní plody, zemitost a kořenitost. V závěru se ještě objevují třísloviny, ale spíš klidně a neagresivně, rozhodně nejsou tak výrazné jako před dvěma lety.

Brunello se školí tři roky v dubových sudech, díky tomu získává typickou nahnědlou barvu, a pokud se v kombinaci se Sangiovese používají barikové sudy, bývá dobře připraveno na dlouhá léta archivace. Popravdě jsem Brunellům dlouho nemohl přijít na chuť, nadbytek tříslovin mě odrazoval a neměl jsem trpělivost čekat deset let na to, až nějaké víno vyzraje v lahvi. Až u tohoto vína mám dojem, že se blíží k ideálnímu stavu. Moje zkušenosti s pitelnými Brunelly je přes všechno úsilí malá, ale tohle se mi konečně líbí. Jakou máte zkušenost s Brunellem? Kdy je nejlepší je pít?

Doneslo se mi, že rostou :o) tak jsme se v sobotu s dětma vypravili do lesa. Byl to nesmírnej úspěch: nejen že jsme naplnili dva košíky, ale moje devítiletá dcera byla nadšená a podlehla houbařské vášni. Od malička ráda sbírala houby, ale odmítala je jíst. Záplava hub, které se jí zhmotňovaly před nohama, ji strhla natolik, že o víkendu snědla dvě smaženice (do té doby odmítala jíst i smažená vejce) a dvoje maso s houbovou omáčkou. Tak se z nehoubařky stala houbařkou :o)

V sobotu i v neděli byly všechny houby zdravé, skoro nic jsem nemusel vyhodit. Maso na houbách a čerstvá šťáva z jablek (viz minulý příspěvek) se pro mě staly chutěmi podzimu.

Po večerech zkouším párovat houby s vínem. Ještě že mám ve sklepě tolik Sangiovese a Pinotu Noir, myslím, že obě odrůdy jdou s lesníma houbama dobře.