Archiv pro měsíc: Srpen 2012

Pergolaia 2003 IGT Toscana, Caiarossa

Na jedno červencové dopoledne jsme se s dětma ohlásili na návštěvu do vinařství Caiarossa. (Horní fotka není fotomontáž, ale opravdová neupravovaná fotka od syna. Vykulené oči patří dceři 🙂 Ředitel Dominique Génot měl zrovna schůzku s dodavatelem sudů, tak se nás ujala jeho žena Solenn. Už předem jsme se domluvili, že prohlídku vinařství přeskočíme (absolvovali jsme ji před rokem) a že mě zajímá vlastně jen ochutnávka nových ročníků. Soukromě jsem si dal druhý úkol, vyzvědět něco o panenském ročníku 2003.

Nové ročníky tentokrát přeskočím, snad jen s tím, že tenhle úkol jsem splnil. Na „velkou“ Caiarossu 2008 malá ochutnávka degustačního vzorku nestačí (nebo nepostačují moje degustátorské schopnosti, je to hodně komplexní víno, na které nestačí ani stobodovka, natož několikahvězdičková stupnice „nelíbí – ujde – výborné – vyjímečné.“) Pergolaia 2008 bude dobrý nástupce úspěšné nulasedmičky, je jí podobná, ale soukromě mám dojem, že nulasedmičce už odchází svěžest a v tomhle směru ji ročník 2008 nahradí, svěžestí a ovocností. Ještě si ji přechutnám doma, ale z klasického Chianti mám dojem, že ročník 2008 byl k Sangiovese štědrý.
Nové Oro di Caiarossa překvapilo velkorysými ovocnými a kořenitými vůněmi a bílá Caiarossa 2010 je překvapivě dobře pitelná i přes svoje mládí. Dominique Génot se zřejmě do puntíku držel loňské poznámky o tom, že Caiarossa 2009 dostala hodně bariku a v příštím ročníku s ním bude šetřit. K pitelnosti navíc přispívá i vyrovnanější poměr obou odrůd, Viognier je pro mě prostě exotika a 50:50 s šardonkou mi vyhovuje víc než předchozí ročník s převládajícím Viognierem.
Paní Génot byla nejen přívětivá pokud jde o samotnou degustaci, ale i nápomocná pokud jde o moji zvědavost na úplně první ročník. Sice jsme jej neotevřeli a nepřechutnali, ale nakovec jsem si odvezl z vinařství po lahvi Pergolaii a Caiarossy ročníku 2003 s příslibem, že pro případnou pražskou degustaci bych obě vína ještě dostal. Člověk dokáže odolat všemu kromě pokušení, takže jsem hned téhož večera otevřel Pergolaiu 2003.
Víno se odlišuje od následovníků už adjustáží, etiketa je sice v podobném stylu, ale přece jen odlišně graficky řešená. Zadní etiketa obsahuje zavádějící text, ale asi by se nehodilo, abych si na něm brousil vtip zrovna já, když jsem do Čech přivezl prvních pár stovek lahví Pergalaii :o) Styl se shoduje pokud jde o etiketu i o víno samotné. Barva naznačuje, že je zřejmě nefiltrované, nahnědlým cihlovým tónem prozrazuje vyšší věk, vůně odkazuje spíš na selské projevy Sangiovese, ale s francouzskou kultivovaností. Odrůdové složení myslím zůstává stále stejné, 90% Sangiovese a zbytek je rozdělený mezi Merlot a Cabernet Sauvignon. V chuti převládá nahořklý tón rozpuštěných tříslovin starého Sangiovese. Ovocnost, acidita, svěžest jsou už hodně potlačené. Víno je stále dobře pitelné, ale mladická svěžest je pryč. Pro mě je to hlavně zajímavost spočívající v tom, že je to první víno (čili panenská sklizeň) z nově vysazené vinice a navíc z horkého ročníku 2003, a jestli se dá pít i po devíti letech, jsou další ročníky o to zajímavější.
Myšlenka na vertikální degustaci Pergolaii je možná trochu úchylná, protože jde o základní, vstupní víno vinařství, ale pokud bych měl takovou degustaci doma uspořádat, nejspíš bych ji seřadil obráceně, od roku 2003 dál. Jako příběh jedné vinice, od zrození k současnosti. Už v zimě jsem v podobné souvislosti hlásal, že každý další ročník bude lepší než předchozí, na vertikální degustaci by se to dalo ověřit. Jen bysme měli začít rokem 2003.

Účel světí prostředky

Když psal Čeřovský historku o lahvi Chateau d’Yquem a degustační dávce pašované Prahou v ampuli na moč, chtěl jsem ho v komentářích setřít. K vínu patří kultura a noblesa, takhle se s vínem nezachází! Zvlášť prvoligová značka volá po kulturním vyžití, převážet ji jako ranní moč je rouhání. Brrrr- hrůza… To by pan Sklenička nikdy neudělal!

Naštěstí jsem se ovládl a nekomentoval to. V úterý jsem jsem z chladničky vytahoval několik lahví Sangiovese dovezených z letošní toskánské dovolené. Lahve putovaly ven a dovnitř, nemohl jsem najít tu pravou. Lednička je po dovolené nacpaná, pár lahví zůstalo i ve sklepě. Některá vína leží na policích chladničky hodně našikmo, ale s trochou praxe se to zvládne. Měl jsem zrovna v rukou tři lahve ryzlinků a Sangiovese, když se ozval ten hnusný zvuk. Napřed se sunulo sklo po skle a pak křach, jedna lahev se rozmázla na podlaze.

Okamžitě jsem ji identifikoval podle atypické půllitrovky a hnědooranžové barvy skvrny, která se v tlusté vrstvě na podlaze bleskově zvětšovala. Vin Santo 2004 z Fattoria Santa Maria, Guardistallo. Mladší sestřičku (2005) jsem chtěl do loňských moteskudájských bedýnek. Tuhle nulačtyřku jsem dostal v červenci darem od vinaře, k soukromé degustaci a posouzení, jestli ji mám koupit do případných letošních bedýnek.

Hned jsem si uvědomil všechny okolnosti. Že jsem víno dostal zadarmo nebyla žádná útěcha, naopak, bylo to tím víc k naštvání (zas tolik jich nedostávám). Měl jsem ho na ochutnání a rozhodnutí o nákupu. Bez ochutnání ho do Bedýnek nemůžu vybrat, vzorek vypitý ve vinařství nestačí. Už jsem si začal sestavovat tabulky vín a Vin Santo mi do programu ideově nezapadalo, pořád bylo liché. Co teď? Mám se na to vykašlat? Další lahev je 1200 kilometrů odtud!

Bleskově jsem pokleknul a vysrkl dva vzorky. Vůně už se rozléhala po chodbě, koutkem oka jsem viděl pavouka, prchajícího před aromatickou záplavou. Co mají pavouci proti alkoholu??? V chuti dominuje rozinkový tón a zbytkový cukr. Štiplavý závěr s výraznou mineralitou, krásně naleželé víno, oxidativní tóny slaďákům svědčí.

Rozhodně je to lepší než loňské Vin Santo 2005, nejmíň o dva roky :o) Několika hadry jsem zastavil šíření sladké vlny a vytřel podlahu. Sakra, můžu se spolehnout na takový košt? Patřil minerální závěr vínu nebo podlaze?

Prostě k pití vína patří kultura, a nejen kultura stolování. Byl jsem rád, že se to obešlo beze svědků. Něco takového by pan Sklenička nikdy neudělal. Ještěže se to stalo na svatého Ignáce. Praotec jezuitů by jistě líp než já vysvětlil, co to je in extremis… Ale že má chodba i dva dny poté nádhernou oříškovou vůni!


Nekázanka aneb Komunitní Bedýnka č.11

O pražské ulici jménem Nekázanka praví pověst, že ji Karel IV. nekázal stavět a stavitelé mu ji postavili jaksi načerno, nevyžádaně. Aby král (a císař) ukázal, že je opravdu Otcem Vlasti, nechal ji pojmenovat Nekázanka. Z historických pramenů se dočteme, že toho Karel IV. musel překousnout mnohem víc, včetně toho, že mu jeho šlechta hodila na hlavu jeho nový zákoník. Neměl to lehké. Ale k věci – na konci textu vyhlásím novou Komunitní Bedýnku, které pracovně říkám Nekázanka, protože jsem ji neplánoval. Prostě mě před pár dny napadla při četbě wineblogů 🙂 Ale teď už o Pinotu Blanc 2011 z vinařství Krásná Hora. Je to možná jediné krásnohorské víno z ročníku 2011, na kterém se shodneme s Evas i s Lukášem z ovíně.cz.


Pinot Blanc 2011 zemské, Vinařství Krásná Hora
Víno má čirou světlou slámovou barvu, vůně je jemná odrůdová s náznakem chlebovinky a citrusů. V chuti má zkrocenou kyselinu (6,5 gramu na litr), je středně plné, máslové, s příjemnou mineralitou a kořeněným závěrem (to koření asi není pro Pinot Blanc typické, ale je příjemné a zábavné). 13% alkoholu, ale působí lehce.
Není to typický moravský Pinot Blanc, na to mu chybí „typická moravská“ kyselina – právě podíl neodbourané kyseliny jablečné je to, co mě na „typických moravských“ vínech často vadí. Jablečnou je často nutné vykompenzovat zbytkovým cukrem :o) následně máme v kyselém ročníku 2010 (v „typických moravských vínech“) spoustu zbytkového cukru a ve výborném ročníku 2011 zrovna tak, protože kdo sklidil pozdě, měl by bez zbytkového cukru zase příliš vysoký alkohol. Takže to není typický moravský Pinot, ale je to typické krásnohorské bílé. Za odbouranou kyselinu jablečnou vděčí teplému ročníku (a možná i několika měsícům ležení na jemných kvasničních kalech). Jinak je na něm vidět, že výrobce nechal víno, ať dělá co umí a zbytečně do něj nezasahoval (ano, selektované kvasinky se v Krásné Hoře používají). Diskuse na ovíně.cz a následně na Evasině růžovém blogu o tom, jestli výrobce tlačí na primární aromatiku nebo jestli na ni tlačil dříve a teď od toho ustupuje, mi přišla scestná – krásnohorský Muškát, Pinot Gris, Tramín i Chardonnay v minulosti byly odrůdově snadno určitelné, ale určitě ne postavené na primární aromatice.
Nový ročník 2011 pro mě nebyl překvapení – snad jen kvalitou materiálu v tancích a sudech, jak jsem o tom psal v lednové Zprávě o naději tady. Červencová degustace (tady) byla jen potvrzením očekávaného trendu. Je to možná dané tím, že s Markem Vybíralem mluvím poměrně často. Víme o sobě, že nás oba baví Burgundsko i Itálie, vím, jaká vína oceňuje on a k čemu by chtěl směřovat.
Už jsem několikrát měl krásnohorská vína v Komunitních Bedýnkách. V minulosti jsem se sám brzdil, abych do Bedýnek nedával ještě víc jeho vín – považuju Marka za kamaráda, ale nechci, aby to vypadalo jako že kamarády protlačuju příliš a nejsem nestrannej. Nedávná diskuse na ovíně.cz a Evasině růžovém blogu mě ale vyprovokovala k úvahám o čistě krásnohorské Bedýnce. Prapůvodní idea Bedýnek byla porovnat si chutě a vůně, názory a degustační poznámky pana Skleničky se čtenáři. Mohli bysme se k tomu vrátit a porovnat si poznámky a názory hned tří vínopsavců, kromě mě i Evase a Lukáše na ovíně.cz. Namísto psaní komentářů nabízím šest krásnohorských vín k ochutnání a čtenářské diskusi.
Na srpen jsem zatím žádnou bedýnkovací aktivitu neplánoval (kdo by taky něco takového plánoval na prázdniny, když jsou všichni u vody a blogy nikdo nečte), ale jestli to Evas a Lukáš podpoří, možná by to nemuselo skončit fiaskem. Co myslíte vy? Chcete si vyzkoušet karton šesti krásnohorských vín za ceny platné ve vinařství, suma sumárum pod tisícovku?
Vybral jsem šest vín, všechna z nového ročníku 2011:
Muškát moravský 2011, 140 Kč
Sauvignon 2011, 180 Kč
Pinot Blanc 2011, 180 Kč
Zweigeltrebe Rosé 2011, 150 Kč
Zweigeltrebe 2011, 140 Kč
Grandfather Memorial Cuvée,160 Kč
celkem 950 Kč
Přiznávám se, že jsem fanoušek vinařství. Jestli to nejsou ty největší pecky z Krásné Hory, tak buď proto, že jsem je v červenci nestihl ochutnat, nebo proto, že to nejlepší ještě leží v sudech (Pinot Noir a Merlot). Nebo proto, že jsem demokrat a vybral jsem do Bedýnky SVG 2011, o kterém jsem napsal co jsem napsal, ale Evas se naopak líbil :o) Kdybych si to vybral úplně po svém, asi bych místo SVG 2011 dal Cuvée Viktoria 2010. Ale k tomu dojdete sami, jestli vás krásnohorská vína zaujmou – není nad to domluvit si degustaci ve vinařství a zajet si pro víno přímo k výrobci. Poslední položka, Grandfather Memorial Cuvée 2011 je víno, které zatím nemá jméno. Společně kvašená směs deseti odrůd ze staré vinice z roku 1947 (namátkou veltlín, neuburg, muller, bílý portugal, šedý portugal, ušlechtilé bílé, možná i chorvát) už vyzrála v nerezovém tanku a Marek Vybíral mi v pátek slíbil, že ji speciálně pro Skleničkovy Bedýnky nalahvuje.
Prostě je to na vás, posuďte to sami a napište si vlastní degustační poznámky, nejlíp sem do komentářů. Samozřejmě by nejlepší způsob distribuce bedýnek byl ten, že byste si pro ně sami zajeli do Starého Poddvorova. Někteří z vás to už nejspíš udělali, pro ostatní jsou tu jedenácké Komunitní Bedýnky. Distribuce opět v žižkovské vinotéce Le Caveau, mimopražským poštou (s příplatkem 190 Kč na poštovné), nově vyzkouším další odběrní místa – kromě tradičního Brna i Hradec Králové, Ostravu a Bratislavu.
Jestli se chcete přidat k Bedýnkářům a porovnat si svoje chutě s třemi bloggery a dalšími Bedýnkáři, hlaste se na konci článku. Budu chtít platbu předem (950 Kč plus 190 Kč poštovné pro ty, kteří si nemůžou bedýnku vyzvednout v pěti jmenovaných městech). Měli bysme to stihnout do konce srpna, všem přihlášeným zase pošlu podrobné informace e-mailem. Hlaste se tady!