Na zdraví a jako úlitba začínajícímu roku ročníkový sekt z Franciacorty. Na bublinky nejsem expert, i když: záleží na prezentaci. Možná jsem náročný konzument (skoro nic mi nechutná:), možná jsem ignorant (smaltovanou cedulku „Champagne“ jsem doma přišrouboval na dveře té nejmenší místnosti). Vlastně bych sekt nemusel mít ani na Silvestra, ale tenhle jsem dostal v prosinci darem, tak jsem se cítil povinen ho na Silvestra otevřít.

Sekty z Franciacorty jsou italská odpověď na úspěch šampaňského. Kopírují uznávaný výrobní postup, ale prostě nepocházejí ze Champagne. Na květnové degustaci v Záhřebské pan Sergio Ambrosini s pokorou přiznával, co nejvíc chybí: tradice. Sekty z Franciacorty mají za sebou několik desítek let, Champagne má mnohem delší historii (a vyšší ceny).

Mně tohle víno udělalo radost, hlavně tím, jak krásně přiznává vlastnosti. Krásně perlí, i když hodně krátce – rychle vyperlí a za chvíli bublinky zmizí. Barva je vyšší zlatožlutá, naslepo bych si hned tipl starší ročník. Když se vyperlí kysličník, voní jako starší Chardonnay (a taky že to je 100% šardonka:), prostě vůní připomíná starší barikované burgundy. Matně si vybavuju, že jsem barik poznal i na květnové degustaci a pan Ambrosini to chvíli nato potvrdil, asi polovina vína kvasí v nových barikových sudech. Beru to jako příznačnou řemeslnou poctivost, že všechny ty vlastnosti vína bezprostředně odráží a prozrazují výrobní postup, takže i motovidlo jako já, které se se sektem potká pětkrát do roka, to pozná. Nevzpomínám si, že bych někdy pil barikovaný sekt, ale tenhle mě bavil.

Kdybych měl nad něčím žbrblat, tak nad slabší kyselinou. K ideálnímu sektu bych si představil vyšší kyselinu, ale svěžejším projevem s vyšší kyselinou by se zase setřela ročníková nazrálost. Takže to tak asi je dobře. Vyzkoušel jsem k němu kapary (ano!), bílé hrozny (ano) a mandlovou paštiku (ne, pikantní koření sektu uškodilo). Pokud dokážete ocenit nazrálejší víno (i jako sekt), může to být dobrá volba.

Hnědý papírový pytlík, ve kterém jsem víno osmnáct měsíců skladoval, mi připomněl kavárnu v toskánském Ponteginori, kde jsem víno v červenci 2009 kupoval. Přijel jsem si pro tohle Chianti poslední večer před odjezdem a poručil si ještě (poslední) cappuccino. Můj kavárník už tu situaci znal nazpaměť: pravidelný host přichází v pátek večer a s tragickým výrazem si objednává. Poslední kafe odsouzencovo.

Vrátil mi víc, než měl, a mávnul rukou, že to mám za ty nákupy. Tak jsem se přesvědčil o správnosti svého dojmu, že mu kavárna patří, když dal spropitné při větším nákupu on mně, místo aby ho čekal ode mě (často je pro komunikaci v cizině důležitější znalost formálního společenského chování než jazyk). Když jsem letos v létě po roce opět vešel do kavárny, zase tam stál a úsměvem dal najevo, že si mě pamatuje. Hned jsem se tam zase cítil dobře, nemusel nic říkat.

V červenci 2010 bylo Chianti 2006 od Fontodi vynikající, ale neměl jsem žádné zkušenosti s archivací. Po vánocích jsem se mohl přesvědčit. Temně rudá barva s oranžovými okraji, podle slabší jiskrnosti bych hádal, že víno nebylo filtrované. Typická ostružinová vůně Sangiovese se štiplavým tónem barikového sudu, moderní verze Chianti. Ovoce a houbová vůně. Chuť je už ohlazená a bez drhnoucích tříslovin, typických pro mladé Sangiovese. Má ještě pěknou kyselinu, na vrcholu chuti zaštípe jemně koření a je příjemně dlouhá. Koncentrované, husté víno, díky pěti letům stáří má pěkně zakomponovaný barik a přitom je ještě stále vzrušivě svěží.

Pokud jde o ponteginorskou kavárnu, moje vzpomínky by mohly jít ještě dál, ale vyprávění o tom, jak jsem se rozplácl na chodníku před nohama místních důchodců a co na to říkala servírka si nechám pro důvěrnější společnost. Kvůli tomu si vozím z výletů víno. Ne kvůli vůním a chutím, ale kvůli vzpomínkám, které vůně a chutě nezadržitelně přivolávají. Slunce a stíny, vůně a chutě, barvy a nálady. Fotky a vzpomínky. Trocha slunce do zimního nedostatku světla.