Návštěvy na společných degustacích Komunitních Bedýnek uspokojivě stoupají, i přes omluvy na poslední chvíli se nás v úterý večer sešlo dvanáct. Kromě úvodního Prosecca se otvíralo deset vín, jedno z nich (Epicurea de Chateau Martinat 2009) dodal hostitel Daniel Brož z Le Caveau.

Pár vín z poslední Bedýnky jsem musel oželet, protože jsem chtěl přidat některá významnější (dražší) vína. Takže jsme ochutnali za sebou Castello Ginori 2006 a 2007, přesně jak jsem o tom psal tady. Kromě jednoho účastníka všichni potvrdili, že ročník 2007 je lepší a že je dobře, že je v Bedýnce místo ročníku 2006. Kromě toho jsem ze soukromých zásob otevřel MONTY’S, biovíno o kterém jsem psal tady – jak mě připadá typicky toskánské (včetně lehké zasmrádlosti hned po otevření), tak se většině návštěvníků nelíbilo.

Nahradil jsem Lucestraiu 2010, u které jsem bedýnkářům doporučil počkat do roku 2012, ročníkem 2009, který se mně líbil, ale názory účastníků na barikované toskánské bílé zůstaly rozporné. Mně nezbývá, než se doufat, že mi předpověď vyjde a Lucestraia 2010 se během příštího roku vrátí od travnatosti a zemitosti ke svěžesti a ovocnosti. Tak jak Castellu 2007 pomohla dekantace, tak Rosso delle Miniére 2004 utrpělo tím, že na něj karafa nezbyla. Návod pro domácí použití (Rosso delle Miniére bylo jen pro několik zájemců za příplatek) – obě vína dekantovat!

Po Pergolaie 2007 jsem přidal i čtyřicetieurovou Caiarossu 2005, sám jsem se na ni těšil a splnila očekávání. Nesmírně jemné a vyvážené víno, ale stále ještě s potenciálem nejmíň na dalších pět let archivace. Povídání o vinařství bylo tady.

Večer jsme zaklončili sladkým slámovým Vin Santo 2005 z Fattorie Santa Maria (tady) a balíčkem Cantucci, toskánských sušenek. Našlo se několik hlasů zatvrzelých odpůrců sladkých vín, ale spojení s Cantucci snad obměkčilo i odmítače.

Při výkladu jsem se držel toho, co jsem už o vínech a vinařstvích napsal na blogu, a tak nejzábavnějším bodem programu byla volná diskuse. Když náš hostitel Daniel Brož otáčel diskusi k italským kávám nebo k českým knedlíkům, byl jsem netrpělivý, ale když se se mnou před jedenáctou chtěl vsadit o to, jak probíhá jablečno-mléčná fermentace, bylo jasné, že procenta alkoholu se sčítají a víno je hlavně zábava :o) Bohužel se Daniel včas zarazil a o MLF se nevsadil, takže jsem na něm nezbohatl.

Příště přijďte taky.

Minulý týden jsem se tady pustil do tématu srovnání biodynamiky na Moravě a v zemích se sušším podnebím. Jeden čtenář to komentoval slovy „až budeš u nějakého Itala, optej se ho, kolik bere v dotacích …“ Ve skutečnosti to s dotacemi pro moravské vinaře vůbec není špatné – důkazem je i web Ing. Jana Špačka, Ph.D. s nabídkou zajímavé dotace tady. Každý biodynamický vinař, který to myslí vážně se zachováním biodiverzity, by měl pořídit dostatečné množství vyhřívaných budek pro špačky – opeřené ozdoby našich vinic.

V srpnu jsem tady měl zprávu z degustace vín piemontského vinařství Boeri. Díky nabídce dovozce pana Šamly se na blogu objevilo i několik zmínek o dalších lahůdkách (Brachetto Passito například). V úterý 15. listopadu v 18:30 bude pan Šamla dávat degustaci vín v malostranském hotelu Kampa (Všehrdova 16). Ochutnávat se budou vína z piemontské oblasti Alessandria, na organizaci se podílí piemontská marketingová organizace ALvino a přijet má i jeden z místních vinařů. Připravovaný degustační seznam slibuje hody pro milovníky „jiných vín“ – ochutnávat se budou odrůdy Timorasso, Croatina, Bonarda, Freisa, Albarossa a Grignolino, dojde i na Brachetto Passito „Foglio 29,“ o kterém jsem už psal tady, ze známějších i na odrůdu Cortese (Gavi di Gavi). Kdysi mi jeden čtenář vyčítal, že když píšu o soukromě přivezeném burgundském Pinotu, je to marnost, neb si ho nemůže sám přechutnat. Pokud jste tedy měli podobné pocity z četby textů o Grignolinu nebo o Freise, neváhejte. Vstupné 150 Kč, přihlásit se můžete na adrese info@vpv-praha.cz.

Stejný závěr platí i o monteskudájských vínech – původně mě na Montescudiao DOC vzrušovalo i to, že ho v Čechách (a nejen v Čechách :o) nikdo nezná. Doufal jsem, že budu širokodaleko na Montescudaio jedinej expert. Dlouho mi to nevydrželo :o) V červenci jsem tady popisoval návštěvu ve vinařství Fontemorsí. V úterý 15. listopadu bude na Smíchově degustace celého sortimentu vinařství Fontemorsí (přesně pět vín), protože se už našel český dovozce. Pořádá Royal Wine Club, vstupné 200 Kč, rezervace na informace@rwc.cz.

Na nedávných Chutích světa (report byl tady) jsem jásal nad vínem Munia Roble 2009, červeným od španělského vinařství Viňa Guareňa. Jásala i Evas, taková shoda by jednoho vykolejila, protože o ní vím, že zahraniční vína nemá ráda.

100% odrůda Tinta de Toro (což je nejspíš synonymum pro Tempranillo, ale spolehnu se na vzpomínky z degustace na Chutích světa, protože nerad gůgluju) a šest měsíců v bariku. Tradiční postupy mohou mít za následek tvorbu sedimentu, varuje zadní etiketa, ale já mám pro strach uděláno! Příjemná ambaláž s jednoduchou etiketou. Výrazná temně rudá barva, jako třešně. Ve vůni přezrálé ovoce štiplavé až do kvašení, karamel a minerální podtón. V chuti suché, extraktivní, koncentrované, jemně kořeněné, se zajímavým kovovým podtónem a teplými tříslovinami v závěru. Kovová chuť mě zřejmě před týdnem na Tastes of the World zaujala natolik, že jsem si prošel i ostatní jejich vína. Tohle je zajímavě strukturované, slušně dlouhé, ale v podstatě příjemné jednoduché pití. Přesto vůbec ne triviální, banální nebo přehlédnutelné. Tipoval bych víno jako ideální doplněk k zahradnímu grilování, kdyby sakra už nebylo po sezóně. Tak aspoň pořádný biftek!

Všechno se ale nedá vysvětlit britským tíhnutím k polosyrovému masu: podle německého e-shopu dostalo letos víno 90 bodů v hodnocení časopisu Wine & Spirits. Docela dobrý na víno koupené za 175 Kč (se slevou pro účastníky degustace, v ceníku za 219 Kč).

Neodpustím si jednu poznámku k exportu biodynamických myšlenek z jižních zemích na sever. Navštívil jsem toskánské biodynamické vinařství Caiarossa celkem čtyřikrát a ani jednou jsem nezahlédl nikoho při práci na vinici. Domácí příznivci biodynamiky často zdůrazňují, že vysazení moderních chemických přípravků musí nahradit intenzivnější a mnohem častější manuální prací ve vinohradu. Moje čtyři nakouknutí do dvou údolí, ve kterých se skrývá 16 hektarů vinic Caiarossy jistě nejsou průkazná a mohl jsem někoho přehlídnout, ale když si vsadím na první dojem a dám si ho do souvislosti s prudkou změnou počasí a depresemi z nedostatku slunce pravidelně následujícími po návratu z Itálie, vychází mi, že (například) v Toskánsku je mnohem sušší klima (než na Moravě například). Vinohrady nevyžadují tolik ruční práce, protože tlak houbových chorob není tak velký jako na Moravě (díky převládajícímu počasí a suchu). Vsadil bych se, že biodynamiku je možné v takových podmínkách praktikovat mnohem levněji než u nás, protože je mnohem míň náročná na lidskou práci.

Tak se nad výborným bílým z důsledně biodynamické produkce zamýšlím nad tím, jestli v případě biodynamiky nejde o trojského koně na způsob marketingového postupu amerických softwareových firem. Ty vyvážejí programy a jejich vláda naléhá na ostatní vlády, aby přejaly americké zákony o ochraně duševního vlastnictví, což je eufemismus pro boj proti kopírování softwaru. Jsem dalek toho interpretovat svět a jeho jevy (například vinohradnictví a biodynamiku) jako globální spiknutí : ) Ve skutečnosti mám rád některé jevy s biodynamikou spojené. Mám rád výrazná, koncentrovaná vína pocházející z hustě vysazených vinic a z nízkých hektarových výnosů. Mám rád vína kvašená spontánně, protože se mi často zdají senzoricky bohatší a pestřejší. Mám rád vína osobitá a rád jim odpustím nějakou technickou nedokonalost výměnou za dojem, že za to dostávám jinou zábavnou vlastnost. A samozřejmě si uvědomuju rizika spojená s konzumací alkoholu a byl bych rád, kdyby se ukázalo, že alkohol získaný přirozenou (přírodní?) cestou je méně nebezpečný než alkohol vyrobený technologicky. Jen mě někdy při pití těch často zábavných, někdy vzrušujících a jindy elegantně jemných vín napadá, jestli jsme schopni v našich podmínkách zopakovat jejich výrobní postupy, jejich výsledky a při tom všem jim ještě konkurovat cenou?

Jestli ne, je to nasnadě.

Caiarossa Bianco 2009 IGT Toscana

Podle všech pouček mělo tohle víno ještě nejmíň půl roku čekat – přijelo před deseti dny z Itálie na kamionu, takže by potřebovalo odpočinout. Beru to na sebe, podlehl jsem pokušení. Naposledy jsem ho chutnal v létě v toskánském vedru a nebyl jsem si jistý, jestli stojí za ceníkových 28 Euro.

O vinařství biodynamickém Caiarossa už jsem psal tady. Zopakuju to hlavní – vinařství vzniklo doslova od počátku (tedy od koupě pozemků, na kterých nejspíš žádné vinice nestály), všechny vinice byly nově vysazeny v letech 1999 a 2000 a vysazuje se postupně dodnes. V nově postavené budově vznikl nový vinařský provoz a vysazuje se neprůhledná směs odrůd, jejíž seznam připomíná Chateauneuf-du-Pape. Mnohem důležitější než seznam odrůd je vysoká hustota nových vinic (9 000 keřů na hektar) a nízké hektarové výnosy (35 hl/ha v případě bílé Caiarossy).

Podle technického listu 65% Viognieru a 35% Chardonnay, vinařova manželka při degustaci odhadovala poměr blíž k 50/50 s tím, že se každý rok mění (fotka klame, paní Génot na ní drží druhé bílé, Oro di Caiarossa. Caiarossa bianco je na polici za ní nalevo:). Lisují se celé hrozny, okamžitě po sklizni. Kvasí celý měsíc v malých i velkých sudech a nerezových tancích (bez přidání selektovaných kvasinek, to platí pro všechna vína Caiarossy). Míchání kvasničních kalů 1-3x týdně až do dubna, takže asi 7 měsíců. Vyzrává v barikových i velkých sudech 10 měsíců. Vyrobilo se pouhých 1 600 lahví. Podle údajů výrobce byl závěr léta 2009 horký a sklízelo se o 10 dní dříve, než obvykle. Ale v září se ochladilo a červené odrůdy dozrávaly pomaleji s velkými tepelnými rozdíly mezi dnem a nocí.

Víno má výraznou zlatožlutou barvu, jiskrnou. Vůně prozrazuje barik a tím skoro končím – poznám ještě závan vanilky, pod ní citrusy a minerální tón, a konec (o dvě hodiny později nacházím vůni vyzrálého ovoce). Viognier je pro mě velká neznámá. Chuť je suchá a příjemně plná, takže působí až nasládle, po několika hodinách medově přezrále. K plnosti přispívá 14% alkoholu. Odbouraná kyselina jablečná, špetka tříslovin a nasládlého koření. Dlouhatánský teple kořenitý závěr, hooodně dlouhé. A hodně čisté, s příslibem vyhlazování kořenitého závěru v budoucích letech, takže se slibnou vyhlídkou na archivaci. Naprosto se odlišuje od všech toskánských bílých, která jsem zatím pil – není tak lehké jako typická Vernaccia nebo Vermentino, ani těžké jako Lucestraia z nedalekého vinařství Sorbaiano. Někde uprostřed, vybalancované, strukturované. Moc se mi líbí, byť je to moje první setkání s odrůdou Viognier v takto jemné podobě.

_________________________________