V úterý odpoledne na mě z Novinek.cz vykoukla tahle zpráva, že nejvíc Pražanů jezdí dvaadvacítkou. Za tři květnové dny sečetli více než milión cestujících. Nejvytíženější tramvajovou linkou je podle průzkumu číslo 22, kterou se za den svezlo více než 125 tisíc lidí. Na druhém místě je linka 9 se 110 tisíci cestujícími.

Začal jsem bilancovat, jak to mám s dopravou já, a teď vám řeknu na rovinu, co si o tom myslím. Nejoblíbenější dopravní linkou pana Skleničky je průsmyk na Brenneru. Na druhém místě je francouzská silnice RN74, která vede z Dijonu na jih. Vlastně jí radší jezdím od jihu na sever, to máte všechny ty slavné šardonkové a pinotové svahy po levé ruce, což je pro řidiče pohodlnější.

Už před osmi lety mě uhranuly silnice v italském vnitrozemí. Nejen Via Aurelia, která mě bleskově přepraví od etruských pláží k bolgherským vinařstvím, ale hlavně místní Strade del Vino. Náhodou jsem se připletl na jednu z nich, Strada del Chianti asi, a každých pět set metrů zastavoval u další farmy s cedulí Vendita diretta – Vino e Olio, ochutnával a nakupoval. Musí to bavit i řidiče – abstinenty, nečekané průhledy do toskánské krajiny mi každoročně připomínají, abych si koupil lepší foťák. Tady jsem poprvé zažil, jak se italští vinaři starají o náhodné návštěvníky, ochutnávky slavných vín v bolgherských trafikách, kde mívají v chladničkách pod dusíkem osmero lahví za drobný poplatek, nebo drobné zajížďky k místním slavným vinařstvím podle všudypřítomných cedulí.

Když objevíte na křižovatce pod Guardistallem, třicet kilometrů od Montecatini, směrovku „Fattoria Sorbaiano,“ pomyslíte si, že Sorbaiano určitě stojí za vidění a zatoužíte tam zajet. Snad jen v našich končinách si myslíme, že fanoušek cestující za vínem dvě stě kilometrů je blbec, který si zaslouží zpestřit cestování blouděním, a tak ho v tom vymácháme jako první křesťani novokřtěnce v řece. Kdo to přežije, to je náš člověk už nafurt.

Alsaské vinné stezky jsou v porovnání s italskými až příliš civilizované a uspořádané. Díky německému vlivu v Alsasku a podobnému odrůdovému složení alsaských vín se tam cítím jako doma, ale není to takové vzrušení, jako ochutnávat relativně exotické toskánské odrůdy. V Burgundsku je to jiné, tam na vás dýchne historie. Nejen štíhlými kamennými kříži uprostřed vinic nebo kamennými dvorky ve vinařských obcích (beztak při podrobnějším pohledu za vrata zahlédnete na kamenném dvorku teréňák od BMW nebo Porsche).

Historie se projevuje především klidnou kontinuitou šesti století pěstování dvou nejvhodnějších odrůd a postupným kultivováním vinohradů, sklepních postupů i náhodných návštěvníků. Mimochodem tuto sobotu to bude 616 roků, co burgundský vévoda Filip vydal dekret přikazující odstranit z burgundských vinic odrůdu Gamay (jen pro oživení historických souvislostí, bylo to už v době, kdy se v Praze učilo na Karlově Univerzitě, ale ještě předtím, než se Jan z Husince stal jejím rektorem a vyhnal z ní Němce). Byl to první pokus o řízení kvality burgundského vína. Měl za následek omezení odrůdového složení vinic (Pinot Noir a Chardonnay), vzestup kvality a světovou pověst burgundského vína.

A všem zastáncům nulové tolerance alkoholu za volantem s radostí připomínám, že zmiňované vinařské dálnice a silnice jsou bezpečně sjízdné i přesto, že je zde povoleno půl promile alkoholu v krvi, a pokud můžu laicky soudit od vidění, Italové i Francouzi si k obědu běžně víno dopřávají. Že je alkohol na silnicích typická česká mediální pověra, to mi připomněl prázdninový článek o českých cyklistech – pivařích v páteční příloze Lidovek. Autor v něm zmiňoval italské cyklisty, kteří prý na silnici vzorně sportují a alkohol nepožívají. To by ovšem nesměl sedět na zadku v Čechách – kdyby chvíli poseděl v italském baru u silnice, sotva by přehlédl skupinky cyklistů v slavných dresech, které každou chvíli vejdou, nechají si namíchat (každý cyklista jiný) koktejl s alkoholem a zase vyrazí po rozpálené silnici. Lahev s vodou na kolech nevozí – proč taky, když je všude tolik barů :o)))

Braňo Chovan na svém webu umisťuje vinařství Castello del Terriccio do denominace Bolgheri, někteří místní vinaři zase tvrdí, že patří do Montescudaio DOC. Nejspíš je to tím, že je to úspěšný podnik, a úspěch má, jak známo, mnoho otců (jen neúspěch je sirotek). Sám na to nemám názor, protože jsem letošní návštěvu nakonec pro vzdálenost, lenost a čtyřicetieurové vstupné zrušil. Vinařství samé (web je tady) jakoby se k žádné denominaci nehlásilo, všechna vína jsou zatříděna jen jako IGT. Nakonec podle mapy a etikety, kde je jako sídlo uvedena Castellina Maritima, vyhrává Montescudaio, ale když jsem si o něm v červnu sháněl informace, měl jsem dojem, že vinařství samo leží až za severní hranicí denominace Montescudaio (ale vinice tam mohou ležet…).

První dojmy? Typická italská designová etiketa vína. Temně rudá barva ve skleničce s náznakem čajového tónu, hádám na lehkou filtraci nebo zcela bez filtrace (ale vzhledem ke způsobu prodeje vinařství to asi bez filtrace nebude), rozhodně ne jiskrná barva. Vůně je zpočátku nenápadná a jen pomalu se rozvíjí, nabízí malinové dřevo – ovocné vůně a příslib tříslovin a koncentrace. Po ohřátí a provzdušnění se rozkošatí a je až parfémově expresivní. Bobulové ovoce, ostružiny a růže spolu s alkoholem. V chutí se prosazuje ovocná kyselina, víno je šťavnaté (tohle slovo nepoužívám často, ale tady je namístě!). Zároveň nečekaně tělnaté, s neagresivními, ale výraznými tříslovinami a mírně kořenitým závěrem. Koncentrace a tělnatost jsou hlavní zbraně, už jsem chtěl napsat, že chuťové dojmy brzo končí, ale než jsem to zformuloval, objevila se na jazyku kořenitá dochuť a zůstává tam docela dlouho. Po ohřátí se stejný kořenitý tón prosazuje i v chuti, víno je proměnlivé a podle doby od otevření nabývá nových podob. Tabák, lesní směs, ale i zemité tóny. Píšu to ještě předtím, než jsem prozkoumal webovou nápovědu, takže můžu hádat: směs CS-Merlot-Sangiovese (podle pepřového štychu na špičce jazyka by tam mohl být i C Franc, a jestli se hodně seknu, tak to před zveřejněním smažu, ať neudělám panu Skleničkovi ostudu :o)))

Po delší době to začíná být s analýzou vína na letní zahradě nahnuté, objevuju i zelené tóny posečené trávy a sušeného sena a rozhlížím se po okolních zahradách, protože jsem si vzpomněl, jak mi v Toskánsku zkazil jednu degustaci pan domácí, když chodil kolem domu s krovinořezem a sekal kdejaký kout trávníku. Nic proti bzučení křovinořezu, ale aromata posečené trávy ve vzduchu mě úplně vykolejila…

Pro kontrolu usrkávám z organického Chi Classico 07, ale to je o dvě třídy tenčí, postavené jen na kyselině, kdepak s tím na Tassinaiu! Ve vůni je stále znát zelený tón, ale podle chuti se dá jednoznačně soudit na to, že se výrobce rozhodl jít cestou výběru kvality. Chuť je koncentrovaná, třísloviny (i kyseliny) jsou přítomné, ale jen v příjemné míře (hustota není doháněná tříslovinami), víno není z přezrálých hroznů (a není ani z nedozrálých, v chuti žádné nezralé tóny neobjevuju).

Podle webu (o den později) víno zůstává ležet na slupkách ještě dva týdny po kvašení, potom se přetočí na 14 měsíců do barikových sudů (z poloviny nových), každá odrůda a každá vinice zvlášť. Ročně se vyrobí přibližně 100.000 lahví Tassinai. Směs CS, Sangiovese a Merlotu. Usedlost byla v majetku rodiny Serafini Ferri už v devatenáctém století, ale historie vinařství začala až po druhé světové válce. V roce 1975 těsně před kvalifikací do italského olympijského týmu shodil kůň současného vlastníka Rossiho di Medelana. Při pádu si poranil páteř a musel ukončit závodní kariéru a radikálně změnit svůj život. V následujících letech se rozhodl věnovat se vinohradnictví, ale až v roce 1986 došlo k tomu, že vinařství přestalo prodávat víno nenalahvované a zaměřilo se na nejvyšší kvalitu bez jakýchkoli kompromisů.

Víno sice chválím, ale můj šálek čaje to není – vyhledávám vína lehčí, méně koncentrovaná. (Zadní etiketa ukazuje 14% alkoholu.) Tassinaia (25 Euro v toskánské vinotéce) je až třetí víno vinařství, které se po vzoru úspěšných předchůdců z Bolgheri (Sassicaia, Ornelaia) zaměřuje na „bordeauxské“ směsky, tedy vína postavená buď na Cabernetu Sauvignon nebo na Merlotu.

Klasická lahev. Příjemná, jakoby „na koleně“ vyrobená etiketa sugeruje dojem malého vinařství, a citovaný nápis, „Imbottigliato dal viticoltore Pietro Majnoni“ to korunuje. Ten text je až úplně dole, ukázka toho, jak mají Italové zažitý marketing: taky vždycky vysvětluju zákazníkům, že poslední slova z reklamního textu jsou důležitá, protože si je zákazník přečte nakonec a můžou ovlivnit jeho rozhodnutí. „Lahvováno vinohradníkem Pietro Majnoni“ mi říká, že jde o starou dobrou ruční práci, jakoby Pietro stál u linky a sám víno lahvoval. Co vám asi řekne na jiné lahvi stejně umístěný nápis „Selected by Tesco„?

Majnoni Guicciardini je menší vinařství ve Vico d’Elsa, poblíž Florencie, které hospodaří na dvaceti hektarech vinic. (Patří k němu i olivové háje a 45 hektarů lesa, včetně patnácti hektarů vysazených nově po roce 1998.) Hrozny Sangiovese a Colorina pocházejí z organického zemědělství, víno má 14,5% alkoholu. Ve skleničce se tváří jako Chianti, (temná rudá barva s čajovým odstínem), voní jako Chianti (vábná lesní směs s převahou ostružin, jemná vůně) a chutná jako mladé Chianti (naneštěstí se spoustou tříslovin). Třísloviny ze sudu zatím prohrávají boj s tříslovinami z hroznů (a nejspíš i z třapin), víno je nabušené extraktem. Dávám ho odstát do karafy a nadávám si, že jsem podlehl lákání etikety a otevřel ho příliš mladé. Třísloviny spolu s vyšším alkoholem vysušují pusu a naznačují, že jsem měl ještě rok nebo dva počkat. Ale když si zkusím představit víno bez nich, docela se těším.

Za tři hodiny v karafě třísloviny ustoupily, ale stále jsou znát na celkovém dojmu, který svírá pusu a dělá dojem přílišné vyprahlosti a vysušenosti. Horký a kořeněný závěr, středně dlouhé. Vyprahlost k Sangiovese patří, ale dlouho jsem jí nemohl přijít na chuť, dokud jsem si vloni pořádně nevšiml hlubokých, centimetr i víc širokých trhlin v půdě pod nohama na zemi vyprahlé slunečním žárem. Spadnout mi do té škvíry propiska, už bych ji nevykopal. Naše průvodkyně nás poučila, že denominační pravidla pro Chianti Classico zakazují zavlažovat vinice. Od té doby si spojuju vyprahlost Sangiovese s cestovatelskými zážitky a možná tomu líp rozumím, nebo mi to aspoň líp chutná :o)

Fattoria Sorbaiano leží na kopečku naproti mohutné středověké věží Montecatini Val di Cecina, z degustační místnosti má úchvatný výhled na údolí Ceciny táhnoucí se až k etruské Volteře.

Sorbaiano má z monteskudájských vinařství možná nejdelší historii, rodina současných majitelů koupila podnik už v padesátých letech minulého století. Při letošní návštěvě jsem viděl na zdech diplomy z Vinitaly za vína z ročníku 1990. Už jsem se tady rozepisoval, že jsem v roce 2004 náhodou zabloudil na garážovou degustaci jejich vín v Montecatini, trochu víc jsem o nich napsal vloni, kdy jsem tři jejich vína nominoval do loňských Komunitních Bedýnek. Domluvil jsem si na letošní dovolenou návštěvu s obchodní ředitelkou paní Grazií Picciolini, ale pochyboval jsem, jestli bych loňská vína dal do Komunitních Bedýnek znova – hlavně Lucestraia se mi zdála příliš vyhraněná. Ale krátké přechutnání to všechno změnilo.

Napřed jsme ale proběhli sklepní hospodářství, barikový sklep ve kterém zraje Rosso delle Miniere i výrobní halu s moderními nerezovými tanky. Chodbou lemovanou betonovými tanky jsme došli k plnicí lince, vyprosil jsem si návštěvu linky jako úlitbu dětem, které jsem měl s sebou a které z loňské návštěvy Chianti nadchla nejvíc běžící lahvovací linka v La Brancaie. (Podrobněji o Sorbaianu v loňském článku nebo na webu vinařství.)

V degustační hale mi paní Picciolini otevřela čtyři vína, základní bílé a červené, novou Lucestraiu 2009 a Rosso delle Miniére 2004.

Montescudaio Bianco 2010 DOC je směs 80% Trebbiana a po deseti procentech Vermentina a Chardonnay. Hodně suché, svěží, s pěknou kyselinou, ovocným projevem a minerálním závěrem. Nic světoborného, ale při ceně kolem pěti Euro dobré každodení pití k jídlu.

Lucestraia 2009 DOC je částečně (mírně) barikovaná směs stejných odrůd, ale s podstatnějším poměrem Chardonnay (30%) a Vermentina (20%) a s výrazně redukovanou sklizní. Loni byla vyrobená ze zřetelně přezrálých hroznů, letos je mnohem svěžejší, lehčí, přístupnější, přesto stále docela komplexní a harmonické víno. Podstatně se mění s teplotou. Podchlazená na doporučovaných 14 stupňů je svěží, s limetkovou a jemně vanilkovou vůní. Příjemně plná v těle, ale s pěkným minerálním závěrem. Při ohřátí vystupuje medová chuť, Lucestraia těžkne a vystupuje přezrálost hroznů – zdaleka ne tolik jako v předešlém ročníku, ale přesto znatelně. Hned se mi zalíbila a koupil jsem tři lahve pro domácí ochutnávku, ale v Sorbaianu jsem ji pil vychlazenou.

Montescudaio Rosso 2010 DOC je směs 80% Sangiovese a 20% Montepulciana. Proti takovému cuvée mám hned dvojnásobnou nedůvěru, jednak vůči monteskudájským cuvée se Sangiovese, jednak vůči odrůdě Montepulciano – zatím jsem se setkával jen s levnými víny z téhle odrůdy. Tady to funguje, Montepulciano víno příjemně zjemňuje a zakulacuje, výsledek je pěkně pitelné víno k jídlu – vino da tutto pasto, jak se říká v Itálii. Zase nic světoborného, ale s cenou kolem sedmi Euro bezvadné každodenní pití.

Rosso delle Miniére 2004 DOC je asi nejambicioznější víno Fattorie Sorbaiano. Cuvée 60% Sangiovese, 30% Cabernetu Franc a 10% Malvasie Nera je letos krásně vyzrálé, plně ovocné s výraznou kyselinou, s mizejícími taniny (necelý rok v barikových sudech) a hladivým dotykem pepře v závěru. Mezitím můžete hledat a nalézat papriku, tabák i kávu. Znatelně svěžejší než předchozí ročník, který jsem měl jako bonus v Komunitních bedýnkách – ročník 2003 byl zřejmě i v Toskánsku spálený, tohle víno je po sedmi letech v lepší formě. Cena je asi dvacet Euro, přesto se za něj přimlouvám – stojí za to.

Fattoria Sorbaiano mě příjemně překvapila. Po loňském nákupu jsem čekal podobná vína, ale podle degustace čtyř vín se zdá, že letošní produkce je o třídu lepší, než loňská: je svěžejší a vyváženější.

V pátek bylo zataženo, v sobotu dokonce zapršelo. Zrušil jsem dětem návštěvu Akvaparku a zůstal v posteli do desíti. Při pohledu na zamračené nebe nikdo neprotestoval. Pan domácí přišel a komentoval počasí, jakoby se za něj omlouval. Tak jsem ho trochu škádlil. Řekl jsem mu, že u nás doma nikdy neprší, a do Toskánska jezdíme právě kvůli tomu, abysme trochu zmokli. Pochválil mi děti, že jsou hezké. Počasí se tím nevylepšilo, jen včera načaté Chianti chutnalo o trochu líp.

Některé obrázky nám připomínají, že stárnutím se svět nestává lepším ani hezčím. Jakoby nám chtěly ukázat, že dobře už bylo. Při předchozích návštěvách Itálie jsem hledal lacinější pumpy, kde benzin stával 1,20, 1,30 nebo i 1,40. chjo

Rezignovali jsme na opalování a koupání a udělali si krátký výlet do Bolgheri. Cestou se rozpršelo, za Bibbone jsme míjeli krásně opečované vinice Ornelaii a Tenuty Biserno, kupodivu oplocené. Pronikl jsem za plot Biserna a koukal, že na prvním keři v řádce viselo snad třináct hroznů, ale na dalších už jenom pět :o) ale stejně se mi to zdá jako velké zatížení, jestli jde o vína s cenou ke stovce Euro za lahev.

Zajeli jsme k Tenutě San Guido, výrobci Sassicaii, na bleskovou ochutnávku. Srovnání dvou fotek (v úvodu z letošní návštěvy v San Guido, nahoře z roku 2009) mělo dokumentovat, jak mi rostou děti, ale spíš ukazuje rozdíl mezi normálním a deštivým počasím v Bolgheri.

V prosinci jsem na pražské zastávce roadshow Gambero Rosso chutnal Sassicaiu 2007, v San Guidu dávali už Sassicaiu 2008. Nulasedmička byla výborná, prázdninová nulaosmička mě soukromě zklamala – měla příliš vysokou kyselinu a ještě hodně tříslovin. Obdivovaná vyváženost byla spíš příslibem než realitou. Samozřejmě je Sassicaia 08 ještě příliš mladá, ale matně si vzpomínám, že když jsem takhle v Bolgheri v roce 2007 pil Sassicaiu 04, bylo to mnohem harmoničtější a vyváženější víno. Jako nultý vzorek jsem si dal Pactio 2009, stoprocentní Sangiovese z Maremmy, víno na kterém se vlastník Tenuty San Guido také podílí. Jako u mnoha jiných nových toskánců, i tohle bylo hutné, robustní víno, zrovna ten projev, které u Sangiovese nevyhledávám.

Cestou zpátky jsme mezi Bibbonou a Casale Maritimo našli v polích malou opuštěnou rozhlednu. Chtěli jsme na ni vylézt, ale byla zamčená, tak jsme aspoň z vyvýšeniny, na které stála, obdivovali zvlněnou toskánskou krajinu s vinicemi, olivovými háji, cestami lemovanými cypřiši a typickými kamennými domy na vrcholcích kopců. Jít vandrem pěšky po takové krajině skoro nedává smysl, je příliš rozlehlá a členitá, aby se dala postihnou z lidské perspektivy. Autem se dá projet a vidět, pokud máte čas každou chvíli zastavovat a kochat se – kochání za jízdy hrozí často karambolem. Nejvhodnější se mi zdá průlet letadlem, tím by se snad dala krajina a její proměnlivost postihnout nejlíp.