Omlouvám se za bleskovsky dryjáčnický titulek, nejlepší alsaská Burgunda je samozřejmě Burgunda šedá neboli Pinot Gris (Rulandské šedé). Dnes večer mám na stole víno, o kterém tu už kdysi stručná zmínka padla, Tokay Pinot Gris 2002, Grand Cru Hengst z eguisheimského družstva Wolfberger. (O družstvu Wolfberger, jednom z největších – ne-li vůbec největším alsaském vinařství, jsem už psal tady. I když jejich lahve trochu připomínají čejkovické Templáře, jejich šedé Pinoty miluju.)

Jen v rámci povinných cviků jako v krasobruslení dodávám, že slůvko Tokay vymizelo z alsaských etiket kolem roku 2007 následkem vstupu Maďarska do Evropské Unie. Na mé soukromé hitparádě vedou šeďáky z Rosackeru od jiného družstva z Hunawihru, botrytické a drsné. U těch se ale nikdy nedozvím, jak chutnají po osmi letech, vypiju je ještě v té drsnější fázi, maskulinní. Podobně jako některé mořské ryby, žijící v hlubinách, některé šedé burgundy po čase mění pohlaví a stávají se z nich samice.

Jako třeba osmiletý Hengst – je máslově hladký a připomíná šardonky školené sur lie – jen se mi to nechce věřit u šeďáku od jednoho z největších alsaských producentů, tam je totiž reduktivní výroba pravidlem. Přesto se v závěru chuti objeví sladký polibek tříslovin jako zpochybnění té nejjednodušší cesty. Ale třeba nechali hrozny chvíli macerovat a nejspíš i mohli nechat víno v tanku s kvasnicemi, byť v nerezu?

Barva je silně žlutá, zlatavá, ale ne přehnaná. Krásně čirá. Ve vůni hrozny, bez, nasládlost. V chuti příjemně málo kyselin (ale alsaská šedá jich beztak moc nemívá), jestli nějaké ovoce, tak grapefruity. Zbytkový cukr tam je, ale netroufnu si odhadnout kolik. Celek je krásně vyvážený, hladce krémový, takže s minimální aciditou je těžké odhadovat zbytkový cukr, chybějí zkušenosti. Elegantní, voňavé, ženské. A krásně vyčistěné osmi lety, které uběhly od kvašení. Myslím, že jsem za něj dal v roce 2008 necelých deset Euro.

Až příště pojedu kolem Strassbourgu, musím si zajet do Eguisheimu!