Náhoda tomu chtěla, že se mi doma sešly vedle sebe dvě láhve Pinotů: jedna z Burgundska a jedna z Moravy. Porovnej je, našeptával mi čertík. Porovnej je, uvidíš. Tak jsem je otevřel obě najednou a porovnával. První je Rulandské modré 2006, Výběr z hroznů, od Znovínu Znojmo, a.s., ze Strachotic, viniční trať U kamenů, druhé víno Hautes-Cotes de Beaune 2003 AOC od u nás neznámého burgundského vinaře Marka Boutheneta z Maranges (Domaine Marc Bouthenet, Cheilly-les-Maranges). Vysoký přívlastek ze známé moravské vinice a nejnižší, regionální apelace z Burgundska.

Adjustáž: klasická burgundská proti klasické znovínské. Obě mají na etiketě pérovku vinice – Znovín ze strachotické trati, Bouthenet používá obrázek svého domu s vinicí na zápraží. Obě vystavují získaná ocenění, Znovín s tímto vínem získal Zlatou medaili na Festwine 2007 v Brně, Bouthenet taky zlatou na výstavě vín v Maconu v roce 2005. Znovín boduje zadní etiketou se základními analytickými daty. Bouthenet uvádí na etiketě pouze obsah alkoholu (obě vína 13%). Bouthenet u mě boduje tím, že prodává Pinot ve správné láhvi, ve které Pinot má být – tak nějak důvěřuju víc Pinotu v burgundské láhvi než Pinotu v klasické bordeauxské láhvi od Znovínu.

V barvě vyhrává Burgunďan, ale s otazníkem. Burgundský Pinot má nezvykle temnou rudou barvu, nevídanou a nápadnou. To muselo porotce v Maconu zaujmout! Ani znojemská barva není slabá, jen je o poznání světlejší. Není to podstatné a u burgundských pinotů jsem zvyklý na bledší barvy, ale kdybych měl bodovat, musel bych vyzdvihnout Boutheneta.

Jemná vůně s kávou, čokoládou a lékořicí u Znovínu, na první nadechnutí mi není úplně lahodná, ale je jemná a elegantní. Hodinu po otevření láhve je vůně agresivnější. Burgunda voní silněji, vůně je těžší, ale podobně jemná. Má víc lékořice a po ohřátí je více cítit peckové ovoce, první dojem nerozhodně. Po dvou hodinách se poměr překlápí výrazně ve prospěch burgundy.

Chuť: jemná tříslovina s lesními plody vespod u Znovínu, dochuť zůstává viset na patře nečekaně dlouho. V chuti výrazněji brusinky nebo jeřabiny. Bouthenet má ovocnější a plnější chuť, třísloviny jsou už časem vyhlazené. Chuť je ostřejší, lépe strukturovaná – přičítám to (odpusťte mi ten laický odhad) menšímu obsahu zbytkového cukru, který možná u Znovínu rozostřuje dojem (asi jako když si ve Photoshopu pustíte na celý obrázek filtr Blur s malým poloměrem). Při prvním napití bych vzhledem k ročníkům vína (2003 byl v Burgundsku netypický, ale výborný ročník) čekal od burgundy jasnější vítězství. Znovínská rulanda překvapila, ale připadá mi řidší. Rozdíl v chuti se zvětšoval s časem, po který bylo víno otevřené – brzy po otevření byl překvapivě malý.

Můj dojem z prvního kola ochutnávky byl blízký remíze s tím, že moje osobní preference by mě posunuly k burgundskému vínu. Úskalí srovnávacích testů je v tom, že člověk rozdělí víno na jednotlivé „složky“ a ty hodnotí odděleně. Vede to k soustředění se na stromy a přehlížení lesa. Zanesl jsem oba vzorky vína k ochutnání „naslepo“ paní Skleničkové a povzbudil ji: nebudu nic říkat, ty jistě poznáš, o jaká vína jde. Připomínám, že tou dobou byla obě vína už skoro dvě hodiny otevřená.

„To jsou Pinoty, viď?“ pravila po přivonění.

„A tenhle je z Moravy“ – uhodla to. „On je ten moravský takový zamřelý, ten druhý je živější.“

Měla pravdu, jako vždycky. Na druhou stranu, kdybych to popsal jen dvěma větami, nebylo by co psát ani co číst. Každopádně si paní Skleničková nechala pro sebe nalít Boutheneta.

Závěr? Obě vína jsou dobrá, někdo jiný by je možná ohodnotil jinak. Znovínská strachotická trať je v domácích poměrech vyhlášená, víno stálo ve specializovaném velkoobchodě 152 Kč. Hautes-Cotes de Beaune je u Boutheneta základní, nejlevnější víno, u výrobce (asi) za 6 € (přibližně 160 Kč).

Jsou dny, kdy se nedaří. Ráno vyjedete do práce a v půli cesty vás zastaví porucha auta. První schůzku se zákazníkem musíte odvolat, porouchá se vám kotel vytápění a pohádáte se s manželkou. Proč zrovna v takový den musí být ošklivé počasí? Uffff…, tak se nedivte, že jsem si večer vzal k ruce pár fotek z letního Burgundska a zapátral ve sklepě po něčem zvlášť dobrém. Vybral jsem Pernard-Vergelesses 2003 od Domaine Pavelot.

Burgundská vesnice Pernard s nejznámější vinicí Vergelesses leží „za kopcem“ od mnohem slavnější vesnice Aloxe-Corton, vklíněná mezi Savigny-les-Beaune a Aloxe-Corton. Paní Skleničková bůhvíproč říká zdejším vínům „pržené srdele.“

A když už sčítám neúspěchy, rovnou přiznám, že fotku manželů Pavelotových nemám – při letošním květnovém výletu do Burgundska jsem sice našel adresu Pavelotových za pernardským kostelem, ale neodvážil jsem se zazvonit, protože byla právě neděle, jedna hodina po poledni, a na to moje francouzština nestačí, abych bez ohlášení přepadl vinaře v takovou hodinu. (Stačí sotva na to, abych na etiketě dole našel hrubku.) Na kraji Pernardu jsem míjel slibně vypadající restauraci, tak jsem se rozhodl, že zkusím napřed poobědvat a potom se k Pavelotovým vrátit, ale na úplně zaplněném parkovišti u restaurace jsem objevil ceduli s michelinovskou hvězdou a u ní menu, které začínalo na 80 €. Vzdal jsem to a popojel kousek dál do Aloxe-Cortonu.

Koupil jsem tři lahve náhodně před rokem v Beaune v supermarketu za 9,90 € a hned napoprvé mě dostalo. Barva je poctivá burgundská bledá – bůhvíproč si burgunďané nepotrpí na dobarvování svých Pinotů všelijakými Neronety – má trochu sytější odstín, ale je průhledná až vodová. Na okraji sklenky barva prudce přechází do bledé bílé. Vůně už od otevření přesvědčuje, že víno přežilo skladování a je zdravé, jasný Pinot Noir. Je to bohatá komplexní vůně, marně hledám jednotlivé výrazné podněty, možná kousek švestek, určitě ostružiny, možná trochu lesa a papriky, jemná pikantní štiplavost, ale schválně, co objevím za hodinu, až se víno otevře. Některé Pinoty mívají výraznější vůni, ale tato je jemná a zprvu až nenápadná. Dodatečně poznamenávám, že po dvou hodinách převládají švestky a višně.

Chuť je až nasládlá, když pod dojmem vůně hledám v chuti papriku, najdu zprvu šťavnatou sladkou papriku, až v závěru zaštípe na jazyku ta mírně pálivá. Mezitím se kaleidoskopicky objeví chutě lesního ovoce, švestek a višní. (Ad „lesní ovoce“ – správně lesní plody – je asi podvědomý italismus, zřejmě doslovný překlad italského „frutti di bosco.“) Víno má překvapivě málo kyselin (i tříslovin), ale to odpovídá vypečenému roku 2003. No dobře, ale kde se všechno to bohatství bere v supermarketovém víně za 9,90 €?

To víno si asi hned tak nekoupíte (HyperChampion v Beaune), ale musel jsem se to napsat – koupit skvělé víno v Chateau Corton za 35 € dokáže kdekdo, ale udělat takovou trefu v hypermerkáči, to je radost. Moje žena zatím o patro níž popíjí Meursault 2004 od Louise Chavyho – tak o tom už nic nenapíšu… půjdu se s ní honem udobřit, abych ten Meursault stihl alespoň ochutnat. Dobrou noc.

Už jsem tady psal o Gewurtztramineru od stejného výrobce, tentokrát se vrátím k ryzlinku ze stejné vinice – Riesling Grand Cru Eichberg 2004, Schneider André et Fils z alsaského Eguisheimu. U popisu alsaských vín se dá zkrátit text věnovaný adjustáži – štíhlá láhev funguje jako poznávací znamení. Barva vína je citronová světle žlutá, ani v alsaské sklence se zelenou stopkou nevypadá zvlášť teple. Vůně je jemně květinová, zprvu nenápadná, protože jsem podle alsaského zvyku víno podchladil.

Chuť je jako ovocná bomba, v nástupu mě zavalila dojmy tropického ovoce, pomerančů a grapefruitů. Grepy a citrony zůstávají viset i v dlouhé dochuti. Celkový dojem je nepříliš elegantní, spíš selský, jednoduchý suchý ryzlink. Na Grand Cru jako by toho bylo málo, ale kupoval jsem ho za 6,50 €, takže první pochyby překonávám uspokojením, že víno sice nesplňuje očekávání spojované s Grand Cru ryzlinkem, ale jako ryzlink za 6,50 € je úžasné…

Víno se dramaticky promění, když ho přeliju z tradiční alsaské nízké sklenky do klasické široké půllitrovky. Ztratí prvoplánové kvality a získá na hloubce a eleganci, jakoby o třídu vyrostlo. Ve vůni nastoupí meloun, v chuti zapadnou ovocné vjemy ve prospěch uhlazenosti a elegance. První překvapení nad proměnou svádí k přirovnání ke klasickým burgundám, ale výraznější kyseliny (a slabší obsah minerálů) ho od nich odlišují. Po delší době, když se víno ohřeje a provzdušní, vylézá z široké sklenky těžká květinová vůně a čerstvě ovocná chuť. Bože to jsou kolotoče dojmů – a v ryzlinku za 6,50!

Byl to náhodný nákup při bleskové jednodenní cestě Alsaskem, která bohužel vyšla na 8. května, kdy jsou v celé Evropě státní svátky. Díky tomu měla nejprestižnější (rozuměj nejbohatší) vinařství zavřeno a já náhodou narazil na horním konci hlavní ulice v Eguisheimu na vinařství Schneider – ve skutečnosti jsem jen zabíjel čas do dvou nebo třech hodin odpoledne, kdy otvíral na opačném konci hlavní ulice Wolfberger. Při ochutnávce mě zaujalo několik vín (taky Pinot Blanc AOC, tedy česky Rulandské bílé, se zlatou medailí z výstavy v Colmaru, za 3,90 €) a přátelské ceny – a pak že jsou francouzská vína dražší než moravská!

Díky pracovním povinnostem jsem se v minulém týdnu dostal i na Pálavu. Udělal jsem si malou zajížďku a zajel si pro jedinou láhev vína do vinařství Tanzberg. Napřed několik aktualit: pod Pálavou u silnice rostou famózní trnky velikosti slušných višní, ceny většiny vín Tanzbergu vysoce překračují 200 Kč, ochutnávka při nákupu se v zimní sezóně neposkytuje. Dobrá zpráva je, že službukonající paní ve vstupní hale vinařství se snažila mi vyhovět a něco k ochutnání přinést… Koupil jsem výše zmíněné víno za účelem okamžité konzumace po večeři na hotelu, a zatímco v televizi červený Liverpool trápil FC Porto, já jsem okusoval Pinot Noir.

Adjustáž má Tanzberg dokonalou. Krásný (nestandardní) tvar láhve, jednotně zpracované etikety, dokonce korek s potiskem odrůdy a ročníku. Jakkoli se tyto láhve mizerně skladují v chladnicích a sklepech, jako zákazník je obdivuji. Krása! A navíc, jak dokonalou má Tannzberg adjustáž lahví, tak dokonalou má i „adjustáž“ vinařství, kterou ukazuje návštěvám – absolutně stylový interiér i exteriér, od nových „selských“ budov až po archaický lis a podlahu ve vstupní hale.

Hrozny pochází z novosedelské vinice „Růžová hora,“ mezi domácími milovníky Rulandského modrého vyhlášené a občas až nekriticky obdivované. Barva vína je světlá rubínová, správně pinotová, ale zakalená a bez jiskry. Škoda! Vůně mě taky nepřesvědčila, není typická pinotová, je hodně slabá a jen neurčitě ovocná. Musel jsem si vypůjčit nestandardní sklenici v hotelu, takže jsem byl ochuzen o pohodlí vlastní skleničky. Vyfasoval jsem malou úzkou tulipánovou sklenku, která by zřejmě složitější aromata potlačovala. Láhev jsem nechal před ochutnáním dvě hodiny otevřenou, ale ať jsem se snažil sebevíc, žádné typické pinotové vůně jsem nenašel. Zklamání.

Chuť je řídká, vodová, málo extraktivní. Příjemné jsou kyseliny (je jich málo), a pro mě by tam nemusel být žádný zbytkový cukr (zde 2,7 g/litr) – tím by možná kyseliny získaly větší ostří a chuť by nebyla tak rozmazaná (ale to se mi to kibicuje, když výrobce chvályhodně dává vplen analytické hodnoty). Podle prodejních materiálů vinařství jsou ve vůni znát jeřabiny a lesní plody – jeřabiny jsem ještě nechutnal, v chuti bych spíš hlásil brusinky. Ale co s tím, když v Pinotu čekám úplně jiné věci – pro začátek třeba švestky, jahody nebo ostružiny ?

Chuti vlastně nemůžu nic vytknout, víno nemá žádnou chybu, žádnou zákeřnou hořkost v dochuti atd., chuť je jen málo odrůdová, nevýrazná a krátká. Je to příjemné pitelné víno, včetně nižšího obsahu alkoholu, ale zdá se mi, že přísnější měřítka nesnese a za 232 Kč je toho sakra málo. Z tohoto Pinotu si bohužel Patrik Leflaive na zadek nesedne, jestli si ještě pamatujete tu historku….

Hned poté, co na Anfield Road Liverpool rozstřílel Porto, dal jsem si na dobrou noc malého panáka Baileys, a to je jiná káva, už podle vůně je jasné, že jde o Baileys a nic jiného!

O úspěchu letošní kampaně Svatomartinského vína svědčí i to, že když jsem se vypravil s týdenním zpožděním, zaviněném nemocí, do vinotéky, dozvěděl jsem se, že Svatomartinské je už komplet vyprodané. A protože znám vinaře, kteří tvrdí, že nejlepší víno je to prodané, vidím to jako úspěch.

Sám jsem nestihl stylově ochutnat Svatomartinské ani Beaujolais Nouveau v den spuštění kampaně, koupil jsem si alespoň jedno Beaujolais Nouveau a rozhodl se zlikvidovat těch pár Beaujolais ve svém sklepě.

Někdy na jaře jsem koupil v TESCO „kozí“ Beaujolais Villages 2005 AOC Les Chèvrefeuilles (výrobce Vignes et Terroirs du Beaujolais) za 150 Kč. (Pokud vládnete francouzštinou, uvítám připominky k překladu názvu vína, a co má společného s kozami.) Podařilo se mi v něm přetrhnout korek, ale jinak adjustáž je uměřená klasická božoléská se sřídmou etiketou. Barva vína je rubínová, jiskrná. Vůně je ovocná, ale příliš potlačená, nevýrazná. Chuť bohužel odpovídá ceně, prim hrají kyseliny a citelné jsou i třísloviny. Pitelné, ale ploché, nezajímavé víno, lepší se pije podchlazené. Minulý měsíc jsem v TESCO viděl na tomto víně nálepku označující zlatou medaili z výstavy vín v Maconu, ale v této formě by víno v Maconu nedosáhlo ani na diplom.

Chénas 2002 AOC od „krále Beaujolais“ Georgese Duboeufa je podobný případ. Náhodná jarní koupě ve vinotéce za 200 Kč, ale už tmavá rudočerná barva vína naznačuje, že víno nebude v pořádku, vůně veškerá žádná, chuť taky pryč, přestárlé víno, na kterém se krutě podepsalo špatné skladování. Vylil jsem a udělal si uzel na kapesníku, že výhodné výprodeje mám ignorovat.

Výjimkou z pravidla o levných nákupech je Beaujolais 2004 AOC od Lupé-Cholet, které jsem koupil na jaře ve velkoobchodu JIP v Líbeznici u Prahy za cenu kolem 180 Kč. Má zase typickou láhev i etiketu. Lupé-Cholet je negociant, tedy obchodník z Nuits-Saint-Georges, poměrně renomovaný obchodník především s červenými víny z Cote-de-Nuits.

Barva vína je hodně světlá rubínová s nevídaně širokým bledým pruhem na okraji sklenky. Vůně je mnohovrstevnatá, mírně nakyslá a výrazně proměnlivá. Od překvapivého bezu se vyvíjí přes tóny pryskyřice až po náznaky selských vůní. Vůně asi není typická, ale je zábavná. Chuť je velmi uhlazená a vyvážená, byť trochu řídká. Má výraznou ovocnou kyselost a pěkné třísloviny, které se projevují až na konci chuti. Myslím, že skladba vůní a chutí není úplně korektní, ale nijak mi to nevadí. Víno je pitelné, zábavné, v chuti pestré a uhlazené, cena je bezvadná. Jedna ze zábavných vlastností vína je to, že s časem a teplotou čím dál víc připomíná Pinoty, kterými je výrobce Lupé-Cholet známější.

V našich končinách prostě z celého Beaujolais dopadá nejlépe Beaujolais Nouveau – náhoda mě znovu zavedla do obskurně vyhlížejícího krámečku v Křižíkově 39, kde jsem už na jaře kupoval toto báječné Sancerre. Měli tam otevřené dvě Beaujolais Nouveau, už už jsem si nechával zabalit to levnější (cca 170 Kč), když mě majitelka přemluvila k ochutnávce, jejímž výsledkem bylo, že jsem koupil to dražší, Beaujolais Villages Nouveau 2007 AOC od Daniela Crozeta (286 Kč).

Adjustáž je opět typická pro mladé Beaujolais, povzbuzující je zmínka na etiketě: „Daniel Crozet Viticulteur – Récoltant,“ tedy „Vinohradník – pěstitel.“ Neznám francouzské reálie a předpisy podrobně, ale beru to jako protiklad k častému označení „Negociant“ (obchodník), což bývá případ většiny dovážených vín. Negocianti bývají obvykle větší podniky s širokým sortimentem a velkou výrobou, skupující hrozny (případně i víno) od menších pěstitelů. Vinohradníci jsou většinou menší vinaři, kteří prodávají výhradně víno z vlastních vinic. Pochopitelně je pro dovozce jednodušší obchodovat s těmi velkými.

Ale už zpátky k vínu! Barva je rubínová a sytá, tedy v rámci apelace Beaujolais. Vůně je překvapivě proměnlivá podle provzdušnění, začíná až selským „oblakem stájových vůní“ (Vančura) a pokračuje elegantní štiplavě ovocnou vůní (hrušky). Chuť je příjemně hladká, ovocná s převládajícími hruškami a jablky. Má krásně odbourané kyseliny, středně dlouhou ovocnou chuť a příkladně vzbuzuje nutkání znovu se napít. Krásné mladé víno! Je lehké, nemá váhu velkých Cru Beaujolais, ale ve své třídě je ukázkové. Jediná škoda (kromě ceny) je, že ho nejde archivovat dalších pár let (nebo jde, ale nedá se čekat zlepšení).

A kdo dočetl až sem, může si zaklikat v anketě, která se už brzy uzavře.

Víno pro dámy! Od barvy rudé růže přes rafinovanou vůni až po složitou, ale harmonickou chuť, však ho taky dělají ženské! Tou poslední myšlenkou si nejsem jistý, vinařství se jmenovalo Nathalie et Jean-Claude Theulot, ale při mých návštěvách jsem tam vždycky mluvil jen s dámami, takže to mám uložené ve vzpomínkách jako ženský podnik. Navíc, bylo to vůbec první vinařství, které jsem v Burgundsku navštívil.

Barva je rubínová, slušně vysoká na burgundský Pinot (takže vlastně bledá), s bleďoučkým okrajem, znakem mladého ročníku. Ale první asociace byla tmavě rudá růže a to platí! Vůně je rafinovaně štiplavá s voňavkovým ostnem, směs lesních plodů a lékořice, moc pěkná. Při delším sezení nad vínem vymíchám ze sklenky i těžkou orchidejovou vůni. Chuť je jemně kořeněná, hlaďoučká a inkoustově hutná, s jemnými tříslovinami, elegantní a rafinovaná. Ještě v ní příliš vystupují kyseliny a ruší na konci chuti. Zřetelně minerální dochuť. 13 procent alkoholu neruší, víno se dá pít už teď, ale kvůli kyselinám si ho schovám na příští vánoce.

Pustím si na přehrávači Mercury Blues s Alanem Jacksonem (pijákům Mercurey doporučuji – je to sice o auťácích značky Mercury, ale mě to skočilo v autě do přehrávače zrovna na hlavní třídě v Mercurey i s tím vlezlým refrénem : I’m crazy ‚bout a Mercury/ I’m gonna buy me a Mercury/ And cruise it up and down the road.) a zavzpomínám – už si nepamatuji, jestli jsem do městečka Mercurey dorazil cíleně, ale myslím, že to byl jen vedlejší účinek plánované cesty do Beaujolais. Udělali jsme zastávku na náměstí v Mercurey a hned první vinařství, na které jsme narazili, bylo toto. Nadšeně jsme vyzkoušeli francouzskou pohostinnost, přidali se ke skupince francouzských návštěvníků a ochutnali asi patero vín. Odvezl jsem si tehdy krabici Mercurey Vieilles Vignes, vína ze starých vinic (obvykle se tak označují vinice starší než 60-70 let). Francouzi se na rozdíl od moravských vinařů starými vinicemi pyšní, vysvětlují to tím, že po tolika letech réva zapustí kořeny do hloubky 10 – 15 metrů a dokáže z podloží vysávat minerální látky a pumpovat je do hroznů, nevýhodou tohoto postupu je mnohem nižší úroda než u mladých vinic. Jsem obvykle k podobným teoriím skeptický, ale Mercurey Vieilles Vignes přesvědčilo i mě, protože bylo zřetelně minerální. Za cenu 9 € za lahev mi připadalo ve srovnání s klasickými velkými burgundskými víny laciné. Nevím, co bylo v zemi 10 metrů pod těmi keři Pinotu u Mercurey, ale něco tam bylo a Theulotovi si dali tu práci, aby se to dostalo do lahví tak přesvědčivě, abych to i já ucítil.

Letos na jaře jsem se do stejného vinařství vydal znovu. K mému zklamání Vieilles Vignes už nebylo v prodeji a vyrozuměl jsem, že už ani nebude. Ochutnal jsem několik jiných červených burgund a koupil karton Premier Cru Les Vellées, které se mi líbilo nejvíc. Měl jsem ještě namířeno do Montagny (starý text zde) a zastavil jsem se v Mercurey ještě ve dvou vinotékách a několika vinařstvích, ale všude to skončilo tím, že jsem jako poděkování za ochutnávku koupil jedinou lahev, protože jsem měl dojem, že žádné z ochutnávaných vín nepředčilo Les Vellées. Na odpolední cestě zpátky přes Mercurey jsem s pocitem porážky a kapitulace znovu zazvonil u Theulotů a s omluvou koupil druhý karton Les Vellées – nic lepšího jsem ten den v Mercurey neobjevil.

Mercurey má asi 1500 obyvatel a 700 hektarů vinic klasifikovaných jako AOC, z toho 126 hektarů Premier Cru. Roste tu výhradně Chardonnay (produkce 420.000 lahví ročně) a Pinot Noir (roční produkce 3.300.000 lahví). Průměrné hektarové výnosy jsou 40 hl u Pinotu a 45 hl u Chardonnay – pro ty, kteří chtějí srovnávat.

Hledáte-li to nejlepší, co burgundské vinařství nabízí, nevyhnete se velkým jménům. Já spíš hledám vína, která mohu pít (skoro) každý večer, a Chevalier Montrachet Grand Cru od Leflaiva (200 €) nebo Romanee Saint Vivant od Arnouxe (160 €) nic neřeší, pokud se nerozhodnu delší dobu pít jen vodu z vodovodu 🙂 Vyplatí se potom sjet z hlavní silnice a vydat se okreskami dál od hlavních vinařských center. Kromě občasných objevů zámečků jako na horním obrázku můžete najít i úžasná vína za ceny hluboko pod standardem hlavních cest, popsaných ve všech průvodcích. Přiznávám, že na některé výlety za francouzskými víny jsem vyrážel s taškou průvodců a stohem výpisků řazených do tabulek. Často jsem se potom těžko smiřoval s tím, že nejdychtivěji hledaná vína byla už dávno vyprodaná a já se musím rychle vyrovnat se zklamáním a najít si nové objevy jen na základě ochutnávky.

Dnes mi podobné hledání připadá mnohem zábavnější – vína oceněná v průvodcích a soutěžích bývají zákonitě rychle vyprodaná, a tak se vyplatí sjet z hlavní silnice a hledat si vlastní objevy na vedlejších cestách. Každopádně Mercurey leží 12 kilometrů jižně od Cote d’Or a místní vína přes vysokou kvalitu nedosahují závratných cen Chambertinů a Musigny. Doporučuju!

A když už jste dočetli až sem, zaklikejte si v anketě o víně!

Před několika lety jsem slyšel vyprávět o nákupních degustacích v Bordeaux, kde si importéři a velkoobchodníci na základě ochutnávky ještě nevyzrálých vín rezervují velké objemy, které si odvezou až po několika letech. Sommelier si stěžoval na degustační maratón, kdy musí za den ohodnotit i stovku vín a na podkladě jeho hodnocení potom firma nakupuje. Vína jsou ještě plná tříslovin, agresivní, neusazená a chutnané víno se přitom zásadně vyplivuje – představte si ty kamióny vína nakoupené na základě ochutnávky šedesátého nebo stého vzorku, poté, co jste předem něco polkli… moje první otázka byla, zda si po takovém dnu sommeliéři k večeři také objednají láhev vína. Omlouvám se, ale představa milovníků vína ochutnávajících desítky vzorků světoznámých vín v jediném dni (a vyplivujících je do připravených nádob) mi připadala až trýznivá.

Včera jsem si to vyzkoušel, byť na jediném vzorku. Přinesl jsem si od lékaře antibiotika (s doporučením bez alkoholu), takže mám na tento požehnaný týden mezi Martinem a Beaujolais Nouveau utrum. Využila toho paní Skleničková, který s jiskrou v oku pravila, že si musí vybrat nějaké dobré víno, když ho teď bude mít nerušeně sama pro sebe. Usmlouval jsem to nakonec na alsaský Gewurtztraminer Grand Cru Eichberg 2005 z eguisheimského vinařství André Schneider (foto ze sklepa na spodním obrázku).

Láhev je alsaská klasika, štíhlá flétna. Barva vína je světle žlutá, zlatavá, připomíná zralé citrony. Vůně nejvíc připomíná bezové květy, citrusy, mirabelky a jemnou směs koření. Bezová vůně mě přináší vzpomínky na babiččino bezové víno a tím hned od začátku sráží můj dojem dolů. Chuť je opět jemně bezová s kořenitou špičkou, je v ní cítit med a trochu potlačeně citron a mirabelky. Mírný zbytkový cukr neruší, to dodávám hlavně proto, že mám rád spíš suchá vína, a v alsaském tramínu této kategorie se dá očekávat vyšší zbytkový cukr. Konzistence je mírně olejovitá, hustá, ale celkový dojem z chuti je až příliš jemný. Víno jsem koupil u výrobce za 7,50 €, tedy mnohem méně, než obvykle alsaské Grand Cru tramíny stojí, je to typický tramín z Eguisheimu, ale jaksi řidší než například ty od Wolfbergera. Možná je to dáno i mládím vína, za 7,50 € je to každopádně krásný tramín, ale od alsaského Grand Cru bych čekal ještě o kousek větší váhu. Nebo je to jen frustrace z toho, že jsem nemohl polykat? Určitě bych byl spokojenější s polykáním, ostatně nejnovější vědecké poznatky, o kterých jsem plkal tady, tomu odpovídají!

Takže kolem mě prošlo Svatomartinské a nestihnu ani Beaujolais Nouveau. Díky nemoci tak obě letošní kampaně v jejich aktuálních termínech prošvihnu. Letos mě to mrzí, protože kampaň na Svatomartinské poprvé vypadá k světu. Pokud jde o Beaujolais Nouveau, asi příští týden něco stihnu ochutnat, ale ažůr už to nebude. Nevadí, obě vína jsou vyráběná rychlenou technologií (odpusťte mi to zjednodušování), a o takových vínech obvykle říkám „vypít do vánoc“ – a do vánoc toho ještě stihnu! Jen se přimlouvám za to, abychom kvůli kampaní na mladé a svěží Beaujolais Nouveau nezapomněli na mohutnější a elegantnější Cru Beaujolais, jako jsou Moulin à Vent a Fleurie (která se dají pít i po několika letech).

Přidávám několik fotek z dubnového Fleurie (s typickou načervenalou půdou ve vinici) a doufám, že příští týden už budu moct polykat s vámi!

Marně jako kozáci se šavlemi proti tankům, obětavě jako sovětský samopalník zalehávající střílnu německého gulometu vlastním tělem pro záchranu spolubojovníků vydal se pan Sklenička do obchodního domu TESCO nakoupit víno. (Před časem podnikl podobný výlet do Intersparu, výsledky zde.) Ano, slogan v titulku je nepůvodní, má jen sdělit, že pan Sklenička nasadil vlastní orgány a riskoval zdraví jen proto, aby vám mohl přinést zprávu a podělit se o zážitky. Milovníci hororů si přijdou na své…

Pan Sklenička v TESCO obvykle víno nekupuje, protože cenová hladina zahraničních vín je tam o kus výš než jinde. Šel jen koupit zmrzlinu pro děti a neodolal lákavým cenovkám: Barbera d’Asti D.O.C. za 49,90 Kč, Red Burgundy za 119,90 Kč, Bourgogne Blanc za 129,90 Kč, Beaujolais AOC za 59,90, Riesling d’Alsace AOC za 119,90, španělské bublinky CAVA za 84,90 Kč. Nekupte to!

WHITE BURGUNDY, Appelation Bourgogne Blanc Controlée, Selected by TESCO, cena 129,90 Kč : burgundské šardonky konzumuji skoro častěji než chleba Šumava (na chleba se těžko vydělává, jak říkával můj žižkovský spolupracovník Horváth), takže na tento vzorek jsem se těšil. Neodradil mě ani chybějící údaj o ročníku, na francouzských etiketách vín kategorie AOC povinný, ani to, že tisková kvalita etikety připomínala časy barevných inkoustových tiskáren. Apelaci „Bourgogne Blanc„ taky vidím poprvé, ale nemůžu znát všechno… Poprvé vidím i netypickou cínovou záklopku, všechna francouzská vína kategorie AOC mají na záklopce kresbu Marianny a přidělený kód AOC, tady chybí. Plastový korek slušné délky, barva vína bledě žlutá, bez jiskry. Vůně je přinejlepším nevýrazná, žádnou konkrétní nedokážu identifikovat, jde o nevyhraněnou všeobecnou ovocnou vůni. Chuť je kyselá. Víno zřejmě pochází z hroznů Chardonnay, ale zcela jistě nemá kvalitu odpovídající nejnižšímu burgundskému regionálnímu AOC. Už jsem pil lepší burgundské šardonky deklarované jako Vin de Pays. Po dvaceti minutách ve sklence vylézají další aromata špinavého nádobí nebo mokrého hadru na podlahu, na konci chuti navíc hořkost. Nebrat!

Riesling, Appelation Alsace Controlée, Jean Marie Strubbler, cena 119,90 Kč. Toto víno už má opravdovou cínovou záklopku, jakou mají všechna francouzská AOC vína, ale opět chybí povinný údaj o ročníku. Opravdový korkový korek. Barva vína je bledá, ale to nemusí být u alsaského ryzlinku závada. Vůně není charakteristická pro ryzlink, ale náznak lipového květu i medová nasládlost se objeví. Horší je chuť, kdybych něco takového dostal v moravském sklípku, řekl bych „druhák nechci“ – ale to jistě není tento případ, TESCO by jistě neobchodovalo s něčím tak podřadným, jako je cuvée ryzlinku a druháku z ryzlinku. Chuť je jemně kyselá, mladá, se stopami tříslovin na konci chuti. Už jsem pil i špatné alsaské ryzlinky, ale jestli toto je opravdu pravý alsaský ryzlink AOC, tak je zatím nejhorší.

Beaujolais, Appelation Beaujolais Controlée, Selected by TESCO, cena 59,90 Kč, výrobce opět neuveden – už tradičně se neuvádí povinný údaj o ročníku a opět postrádá obvyklou cínovou záklopku, kterou mívají všechna francouzská AOC vína. Korek je plastový, slušné délky. Barva je dobrá fialovočervená, vůně je zcela podřadná, ale připomíná Beaujolais a odrůdu gamay. Chuť je řídká, vodová, jemně štiplavá, v závěru nahořklá, opět připomínající směs vína a druháku. Podle textu na zadní etiketě lze v chuti najít příchuť ovoce, např. banánů, ale ani se zvýšeným úsilím banány nenalézám. I když napíšu, že je to patok, stále mi to připadá jako přehnaná chvála. Víno nesplňuje požadavky na francouzské Beaujolais AOC.

Myslím, že prodej takového vína (jako byly přinejmenším první a třetí z popsaných vzorků) ve Francii by měl za následek rychlé vyšetřování a soudní řízení. Zcela bez souvislosti, pouze jako chvályhodný příklad rychlého a logického postupu francouzské policie připomínám případ firmy Manoir de la Bressandière, při kterém byl obviněn i burgundský negociant Goichot, a při kterém padly kromě peněžitých pokut i dva podmíněné tresty odnětí svobody.

Následující víno bych měl od třech výše popisovaných oddělit tlustou čárou – CAVA je přinejmenším poctivě udělaný sekt a nechci jí ublížit tím, že ji hodím do jednoho pytle s horními třemi reprezentanty. Prostě jsem ji koupil společně s nimi. Společně koupeni, společně posouzeni…

CAVA BRUT, šumivé víno suché, cena 84,90 Kč : Chtěl jsem si spravit chuť španělskými bublinkami CAVA, o nichž mi kdysi jeden milovník Španělska napsal, že jsou lepší než laciné výprodejové šampaňské, které jsem též doporučoval, ale opět jsem neměl štěstí. Sektu chybí ovocná vůně, je cítit jen unikající kysličník. V chuti totéž, mírně nahořklou chuť válcuje perlení, žádné ovoce, žádné kyseliny. Vyřešil jsem to koktejlem 50/50 s džusem z brazilského pomeranče – za 84,50 Kč je na to Cava dobrá. Ale vzpomínám si, že před pár lety se prodával v Makru za podobné peníze slovenský sekt Hubert s příjemně ryzlinkovým projevem, a ten se dal požívat i bez dolití džusem…

Kdo nevěří, ať tam běží… přesvědčte se sami, vzhůru do Tesca!

Dnes je ten slavný den, kdy Slavia roztančí strahovský stadion 🙂 a já si k tomu otevřu nějaké pěkné víno, třeba právě Montagny od Bertheneta.

Vína pana Bertheneta jsem objevil čirou náhodou. V létě 2006 jsem v Burgundsku zajel do Maranges (slibuju, že o téhle oblasti ještě tady bude řeč) a na náměstí v Cheilly objevil malou vinotéku s mnoha poklady. Jedním z nich bylo Montagny Premier Cru 2003 Cuvée od Bertheneta, s medailí z Maconu. Koupil jsem šest kousků a doma litoval, že jsem nekoupil víc. Jemné elegantní Chardonnay připomínalo trochu bohatší a mnohonásobně dražší vína z Cote-de-Beaune a stálo neuvěřitelných 10 €! Letos v květnu jsem se tedy už cíleně vydal do Montagny, jednak za vínem Montagny Chateau du Cray, které jsem tu už vzpomínal, jednak k Berthenetům.

Do Buxy jsem dorazil o sobotním poledni, vypadalo to skoro jako když na českém venkově je zavřeno. Nakonec se mi podařilo koupit v restauraci na náměstí bagetu, odměnou mi byla dramatická scéna hádky číšníka s nespokojeným hostem, bohužel ve francouzštině, kterou vůbec neovládám. V družstevním Cave de Buxy jsem přechutnal všechno možné včetně nových ročníků Chateau du Cray a poprvé ve Francii odešel aniž bych cokoli koupil. Široký sortiment, nízké ceny, ale nic, co by mě doopravdy omámilo – ráj pro obchodníka, nuda pro vybíravého milovníka vína.

Teprve potom jsem se odvážil k Berthenetům, přece jen jsem nechtěl přijet neohlášen v sobotu v pravé poledne. O tom, jak absolvovat degustaci ve francouzském vinařství bez znalosti francouzštiny někdy napíšu samostatný text. Pokud vás to zajímá, důležité je naučit se kromě základních číslovek (dé-mil-dé – 2002, dé-mil-trua – 2003, dé-mil-katr – 2004 a dé-mil-sánk – 2005) alespoň dvě pravidla: nikdy nepodávejte ruku dámě (vyčkejte, až ona podá ruku vám) a nedávejte spropitné majiteli. Nakupujete-li víno za 153 Eura od majitele, je nezdvořilé říci mu, ať vám vrátí na 155. Naopak majitel vám vystaví účet na 153 Euro a vezme si od vás jen 150. Tolik o etiketě, až budu mít víc drzosti a času, napíšu víc.

Dnešní lahev je klasická burgundská, etiketa tradiční, barva vína žlutá až zlatavá. Ve vůni elegantně vystupuje citrusová ovocitost a vanilka. První dojem z chuti je až nasládlý, teprve za chvíli dorazí jemné kyseliny. V chuti dominují citrusy a tropické ovoce, svěží kyselina spolu s minerálními podtóny. Chuť je čistá a plná, kdysi jsem napsal obdivně o jiném víně z Montagny, že to je jako napít se slunce, tady bych to mohl napsat znova. Dlouhá dochuť! Chtěl jsem to víno přirovnat k vínům z Cote-de-Beaune, ale během pití mi připomínalo spíš Viré-Clessé než Montrachet.

U Berthenetů ve sklepě jsem dostal ochutnat asi šest vín (v Montagny se vyrábí pouze bílá vína z Chardonnay), koupil jsem si tři různé Montagny Premier Cru. Přiznám se k drobnému podvodu v titulku textu: v prestižním měsíčníku Revue du Vin de France (červen 2006) věnovaném ročníku 2005 dostalo tři hvězdičky (ze tří možných) Berthenetovo Premier Cru „Les Montcuchots,“ tedy nikoli „Les Plattières,“ o kterém píšu dnes. To vše jsem se dozvěděl až po návratu domů a dodám, že vína, která jsem ochutnal, byla velmi podobná, a kdyby místo Montcuchots poslal výrobce k hodnocení vzorek Les Plattiéres, nejspíš by byl hodnocený stejně. No nepotěšil by vás takový zázrak, koupit víno hodnocené třemi hvězdičkami ze tří možných za 9,60 Euro? Jen jednou v životě se mi dostalo lepšího potvrzení o tom, že jsem koupil dobře.

Na rozdíl od Montrachetu, který znají všichni a který je příšerně předražený (asi 40 km severně od Montagny, „nejvýznamnější suchá bílá vína na světě“ podle encyklopedie Toma Stevensona), je apelace Montagny se svými téměř 200 hektary vinic Premier Cru poměrně neznámá. Asi nikdy jsem nekoupil lepší poměr kvalita/cena, než v případě Berthenetových Montagny Premier Cru.

O Pouilly-Fumé říká Stevensonova Encyklopedie vína: „Je to nejvýznamnější víno Sauvignon blanc na světě.“ Dost na to, abych se těšil, i na to, abych byl potom odměněn překvapením, pil jsem ho totiž poprvé.

Adjustáž: lahev se blíží burgundské klasice, etiketa je tradiční, stylová, uměřená. (Samozřejmě to s Burgundskem nemá nic společného, víno pochází z údolí Loiry.)

Barva je úžasná. Zlato, ryzí zlato! Dávno jsem neměl víno tak plné barvy, možná kdysi dávno nějaké chilské supermarketovky (ta chilská vína by se možná dala charakterizovat i tím, že bych je psal jako „čilská“.)

Vůně: tady je moje překvapení. Samozřejmě jsem si nastudoval, že ve vůni bude cítit střelný prach a že od té vůně má víno ve jméně to „fumé.“ Jen jsem si ten střelný prach nedovedl představit. Teď, když ho chvíli čichám, je mi to jasné, ale zároveň jsem zvědavý: poznám to někdy příště naslepo? Necítil jsem už někdy ve víně něco podobného?

V chuti se napřed objeví kyselinky, korespondující s trochu kyselou vůní, poté ovocná chuť angreštu a broskví a nakonec krásná jemná dochuť… celé je to velmi suché a mnohem jemnější, než jak jsem dosud sauvignony znal.

O pár dní později jsem otevřel i Sancerre AOC 2004 od téhož výrobce a uspělo ještě lépe: nebylo tak suché, v chuti mnohem širší až opulentní. Barva krásně plná, vůně saviňónová, chuť bohatá a nepůsobí tak suše jako předchozí víno, ačkoli suché určitě je. Krása! Sauvignon blanc rozhodně není můj oblíbenec, ale toto Sancerre překonalo moje představy o odrůdě. Dvacet let trápení s nevyzrálými kopřivovými sauvignony je zapomenuto!

Ještě jednou se vrátím k tématu, který jsem nakousl v nedávném textu o Marsannay Blanc: objevovat Francii v českých vinotékách je problém. Buď najdete spoustu předražených supermarketových vín, prezentovaných jako unikátní kvalitní záležitosti za patřičně zvýšené ceny, nebo opravdu prvotřídní vína za příšerně vysoké ceny, ale pokud s danou oblastí začínám, obvykle se mi nechce riskovat dvě tisícovky za první ochutnání. Takže najít dobré víno v základní kvalitě za slušnou cenu je problém. Myslím, že toto Puilly-Fumé a jeho sestřička ze Sancerre tento problém řeší. Rozhodně doporučuji!

Víno jsem našel v malém obchůdku v Karlíně, můžete ho najít i tady. Webové stránky nejsou úplně nej-, ale jak víme už od dob Marilyn Monroe, nikdo není dokonalý. Překousněte ten web, Sancerre za to stojí!

Prodejce: Ivana Caleca, Prague Passion

POUILLY-FUMÉ 2004 AOC, Hubert Brochard, Boisgibault, France

SANCERRE 2004 AOC, Hubert Brochard, Chavignol, France

Cena: asi 420 Kč