Archiv pro měsíc: Listopad 2009

Odjezd

Deštivé pondělí v Puligny by utahalo i psa.
Jinak šlo všechno jako na drátkách. Když jsem paní domácí u nedělní snídaně hlásil, že mi přijede kamarád a chtěl bych ho na jednu noc uložit, řekla stručně, že to je „pas problem.“ V pondělí ráno přidala ke stolu jedno prostírání, takže se nás na terase nad Mariinou vinicí mačkalo šest. Marie nám dolívala kafe a všem udělala navíc palačinku, crepe. Po snídani jsme vyrazili na lov, létající vinotékař Daniel Brož chtěl nějaké dobré bílé.
Vesnice Puligny-Montrachet je jedno z nejlepších míst na světě, kde můžete dostat chuť na bílé víno. Poprvé jsem se sem vydal na jaře 2005 poté, co jsem si přečetl v Encyklopedii Vína od Roberta Stevensona větu: Puligny-Montrachet je jedna ze dvou obcí, kde se produkují nejvýznamnější suchá bílá vína na světě. Rozhodl jsem se tehdy, že mě suchá bílá vína zajímají, takže jsem do Puligny poprvé na pár dní zajel, a to mi změnilo život. Ovšem listopadová neděle a pondělí jsou zakleté, u Leflaivů zavřeno, Wallerandova vinotéka na náměstí má staženou roletu, prostě otrava. Tak jsme sedli do auta a projeli vinicemi dva kilometry do nejbližší obce Chassagne. To je totiž ta druhá ze dvou obcí, o kterých píše Stevenson.
Na rozdíl od Puligny byly v Chassagne v pondělí ráno otevřené hned dvě vinotéky. Oba konkurenční podniky mají podobnou nabídku a podle faktur se zdá, že obě patří jednomu majiteli. Daniel Brož sice večer u vína vypravoval příhody z praxe o typologii návštěvníků, kteří se ve vinotéce snaží něco zadarmo ochutnat, ale v Chassagne tyto zkušenosti zužitkoval a přiměl prodejce otevřít několik lahví. Nakoupili jsme krabici těch nejlepších, ale zdaleka nikoli nejlevnějších vín na světě, a já jsem si to školení zopakoval v druhé vinotéce, včetně nákupu. Nechci prudit, ale musím dopovědět, že snídaně v půl deváté a čtyři skleničky barikované šardonky z Chassagne po desáté dokážou obveselit mysl a přiblížit člověku smysl života a význam harmonie s přírodou.
Potom jsme zajeli do Meursaultu na oběd. Snil jsem o kohoutku na víně, ale cedule ve třech meursaultských restauracích nám ukázaly, jak různými způsoby se dá sdělit návštěvníkům, že je zavřeno. Daniel Brož mě důrazně upozorňoval na svůj nesouhlas s francouzskou ležérností a neurčitostí popisu jídla v burgundských jídelních lístcích, ale nakonec jsme jeli zpátky do Puligny do dělnické putyky na náměstí (už jsem o ní kdysi psal tady). Já jsem hned zajásal při pohledu na nesrozumitelný popis Menu du Jour (Nabídka dne, obvykle tříchodové menu), Daniel se ještě víc zakabonil a neústupně trval na podrobném vysvětlení. Měl jsem nepodložený dojem, že „vollaile“ v hlavním jídle je něco drůbežího, a když jsem se zeptal servírky, vychrlila ze sebe nesrozumitelně rychlou kadenci. Zasmál jsem se a objednal si menu. To bude dobrý, řekl jsem šťastně. „Takže dvakrát?“ podívala se servírka na Daniela, ale ten vzdoroval, že si to ještě rozmyslí. O pět minut později kapituloval a dal si to taky, ale aspoň zkritizoval salát. (Měl pravdu, salát byl obyčejnej a bez nápadu. Ale celé menu se čtyřmi chody bylo za dvanáct Euro.) Vollaile etc. byla nakonec slepice na paprice, docela dobrá. K tomu za tři Euro sklenička Maconu od Bret Brothers. Potom tři druhy sýra a nakonec domácí ostružinový koláč, zapomenutý v ledničce začátkem minulého týdne.
Byla to pro nás záminka zdrbat francouzský životní styl. Daniel trpce kritizoval francouzskou neochotu odpovídat na faxy a e-maily, krátkou pracovní dobu, celkovou nespolehlivost a nízké pracovní výkony. Já jsem se Francouzů zastával s tím, že v jejich zemi se musíme (a chceme) přizpůsobit jejich tempu a že to nejde naopak. Taky mě štve, když mi Francouz nedodrží slíbenou schůzku a následně nezvedá telefony. Ale vykašlu se na to a nehoním ho, najdu si jiného Francouze, který přijde. Baví mě obědvat dvě hodiny, neštvat se a nakonec všechno nějak stihnout. Učím se spoléhat na to, že nakonec i můj francouzský partner udělá to, co má. Jen to udělá po svém. Strašně rád bych přišel na to, jak je možné, že pracují tak málo a stihnou toho tolik. Už se to asi nenaučím, nedokážu žít jako oni, ale přes všechny výhrady mi jejich cesta připadá příjemnější. Jejich tráva je zelenější, vzduch je příjemnější a slunce víc svítí (to se dá nejspíš doložit statistikou 🙂

Po obědě Daniel odjel do Chablis pro víno. Já jsem zajel do Beaune na poslední nákupy. Našel jsem obchod s vinařskými potřebami a koupil stovku krásných dárkových krabic na víno. Polovinu nákladu vína vezu pro jednoho zákazníka, který je chce použít jako novoroční dárky. Ty krabice sice v rozpočtu nemá, ale mně se líbily. Tak jsem mu je koupil. Bylo odporné deštivé odpoledne. To by z Puligny vyhnalo každého. Zabalil jsem si věci.

(Tohle je už vážně konec: dojel jsem domů s poslední dvackou v kapse. Mapu jsem nechal zahrabanou na sedadle pod krabicemi s vínem, ale podařilo se mi v dešti správně odbočit na Waldorfu i u Norimberka. Doma jsem zjistil, že jsem před týdnem při snídani zapomněl na kuchyňském pultě parmezán. Celý zplesnivěl a letěl do koše. No aspoň že jsem zase nepřejel Waldorf. Další den ráno bylo zase krásně. Večer jsem si načal první víno, které jsem si přivezl pro sebe. Bílý Saint-Romain 2007. Mohl bych napsat „ABC“ neboli zase další barikovaná šardonka. Ale záleží na úhlu pohledu. Krásná svěží barikovaná šardonka!)
Reporty

Otevřené sklepy v Marsannay

„Jak dlouho budeš v Puligny?“ e-mailovalo a esemeskovalo mi o víkendu několik kamarádů. Někdo chtěl přivézt informace, někdo víno. Výměna obligátních vtipností přinesla nakonec reálný výsledek, když jsem Danielu Brožovi, létajícímu vinotékaři a sponzoru pražských Komunitních Bedýnek, napsal, ať za mnou přijede, že uděláme nějakou ostudu. Opijeme se jako malí kluci, například. „Počítej se mnou,“ napsal mi v sobotu večer, že vyjede do Francie o den dříve než původně plánoval. V neděli v poledne mi poslal esemesku, že za dvě hodiny bude v Marsannay u kostela. V Chateau de Marsannay byly totiž celý víkend Portes Ouvertes aneb Otevřené sklepy.
Jak se už týden adjustuju na burgundské tempo, přijel jsem skoro o půl hodiny později. V neděli ráno jsem vyrazil na turistickou ochutnávku do Marché Aux Vins, už jsem ji doporučoval před půlrokem tady. Jednotlivé položky byly stejné nebo podobné, jako když jsem o tom psal tehdy. Tak jsem si to zpestřoval tím, že jsem se od chutnaných vín (3 šardonky a 12 pinotů) aspoň snažil uhodnout ročník. Párkrát se mi to povedlo, což nejspíš svědčí o tom, že jsem si příjemným způsobem rozšířil vzdělání a taky že předváděná vína byla dobře vybraná a dokonale ilustrovala učebnicové vlastnosti známých ročníků.
Koštuje se z plechových tastevinů, botky jsem si nepolil, ale myslím, že jsem si docela zpestřil ospalé nedělní dopoledne, protože to mohlo dohromady dát dobrý půllitr vína mezi snídaní a obědem.
Na oběd jsem zašel do stejného grilu, kde jsem byl dva dny předtím nespokojený s tuhým hovězím steakem. Tak jsem si dal kuřecí steak, což je jistota. Nechci poučovat, ale dodám jednu poznámku pro ještě méně zkušené cestovatele, než jsem já. Z několika zkušeností z burgundských restaurací jsem měl dojem, že stupnice rare – medium – well done je v Burgundsku docela jinak nastavená, než jak ji mám já. Vždycky se hlásím o medium a dostávám polosyrové maso. Středně propečený steak bučí a trká. Příště to zkusím nadsadit na well done, abych třeba dostal to co chci, medium.
Chateau de Marsannay stojí ve vinicích na jižním konci Marsannay. Vstupné bylo tři Euro, za to jsme dostali klasickou OIV skleničku s logem Chateau a ochutnávku asi patnácti vín, která tam dělají. O jednom z nich jsem psal kdysi tady. Prohlídka sklepů byla impozantní, paní recepční štěbetala francouzsky něco o stodvaceti hektarech vinic, tomu odpovídala i velikost sklepů. (Jejich web zmiňuje jen pětatřicet hektarů, ale oba jsme si byli jistí, že paní začínala údaj stovkou, ale co už nadělám…)
V obrovském sklepním sále bylo asi dvanáct prodejců nejrůznějších potravin a dárků a dva pulty, kde se nalévala vína. Zkušeně malé dávky, skutečně ideálně malé. Bohužel velká část produkce byla z burgundského pohledu „masová produkce,“ tedy vína bez větší osobitosti a finesy. Řemeslně dobrá, ale jaksi nepříliš inspirující. Cenová hladina taktéž nastavená poměrně vysoko, což se zejména ukazovalo u několika zajímavějších vín, která se cenově pohybovala kolem 25 až 30 Euro za láhev. Takže jsme poděkovali, koupili uzená kachní prsa a vyrazili za světlem.
Daniel Brož si zkušeně na internetu ověřoval moji informaci o Otevřených sklepích a vypátral, že by podobnou akci mělo držet několik dalších sklepů v Marsannay. Rozmlouval jsem mu to, že to v neděli odpoledne nevypadá vůbec pravděpodobně, ale vrátili jsme se na náměstí a hned v prvním vinařství se chytili. Domaine Guyot měli v rozsáhlém sklepě samoobslužnou prohlídku s desítkou vzorků a soutěží o ceny. Paní Guyotová nás pozvala dovnitř a hned u druhého vzorku se Daniel vzrušil a překypoval u něho nevídaným nadšením. Připravená vína byla vesměs mladá, ale výrazně strukturovaná, s typickým projevem vín z Cote-de-Nuits, osobitá. U druhého vzorku nás přišel vinař upozornit, že degustace je jen pro zvané, a když už tam teda jsme, tak ať si to projdeme. Říkal toho víc, ale usoudil jsem, že bude bezpečnější nerozumět a nekomunikovat. Nakonec mi vinař před nosem odnesl Chambolle-Musigny a zase nás k něčemu nesrozumitelně francouzsky pobízel, tak jsem se zahojil příjemně velkorysou dávkou Clos de la Roche a koupil šest lahví základního Marsannay, u kterého mi poměr výkonu a ceny připadal nejlepší. Daniel kvůli obchodování s francouským vínem několik let chodil na francouzštinu, ale mě v ten nedělní večer připadalo vhodnější nerozumět.
Večer jsme v pulignském penzionu jedno z Guyotových vín otevřeli. Přikusovali jsme k němu dva nedozrálé hrozny Pinotu a přikoupili jsme další dvě červená vína ze sklepa paní domácí, Auxey-Duresses 2007 od pulignského Bzikota a Chassagne-Montrachet Vieilles Vignes 2007 od Fagota. Zkontrolovali jsme i zbytky několika nedopitých Montagny a probrali jsme napřeskáčku všechno možné od kachních jater přes čtyřicet ten den ochutnaných červených vín až po francouzské zvyky a naše děti. Daniel zpočátku vyzdvihoval Marsannay od Guyota, ale nakonec (snad) uznal, že Chassagne se mu vyrovná. Auxey-Duresses mělo dokonale vyladěnou chuť, ale bylo krátké, kratičké. Žensky jemná Chassagne a maskulinní, rytířské Marsannay byly dokonalé protiklady. Jemnost proti síle a mohutnosti. Jemné pohlazení proti sevřené pěsti. Nejzábavnější je na tom ten obrovský rozsah, jaký dokáže jedna odrůda vymodelovat na vinicích občas jen pár kilometrů vzdálených. Takže jsme nakonec vítěze neurčili a jen jsme si lebedili, jak jsme si to v Puligny dobře zařídili. (Oba neoznačené obrázky fotil Daniel Brož.)
Reporty

Nuda v Beaune

Burgundský listopadový víkend je ospalý jako království Šípkové Růženky. Možná by pomohlo líbání s Francouzkou, slibných Francouzek je tu dost. Ale tohle není dobré téma na wine-blog a já se snažím reprezentovat a nedělat ostudu. Jezdím pomalu a dávám pozor, abych do ničeho nevrazil. Na to je místní šnečí tempo dobré, neřídit ukvapeně, když mám v krvi přes půl promile. A pokud jde o ostudu, nejspíš ještě nějakou vyvedeme. Psal mi kamarád, pražský vinotékař, že jede do Burgundska pro vína, a dokdy tam prej budu? Tak jsem mu napsal, ať přijede, že ho ubytuju a uděláme v Puligny nějakou ostudu. Opijem se jako na maturitním plese. Zkusíme utéct z vinárny na náměstí s kloboukem Oliviera Leflaiva. Má tam na věšáku u dveří pohozené tři, to ani nepozná… jestli nás recepční nezatkne.
Z toho, jak si vymýšlím hlouposti, vidíte, že v sobotu byla vážně nuda. Napřed jsem sjezdil Maranges, ale kromě vinotéky v Cheilly jsem se nikde nechytal. Ve vinařství v Mercurey mi pubertální syn majitelů řekl, že rodiče jeli do Paříže, takže se neprodává. Ve dvou vinotékách jsem ochutnával bílá vína a koupil jsem vždycky nějaké další, které jsem neochutnával, protože ta chutnaná mě nebavila. Koupil jsem několik lahví bílého Mercurey z Chateau de Chamilly a jel se ve dvacetistupňovém listopadovém poledni podívat na to Chateau de Chamilly. Jen jsem se tak vyhříval jako kočka na slunci a pozoroval zelené louky, rozparcelované nízkými kamennými zídkami a sem tam nějakou bílou krávu, která si na talíři tak dobře rozumí s burgundskými Pinoty. Idylka prostě.
Zajel jsem si zkontrolovat, že docela dobrá desetieurová šardonka z vinotéky, kterou jsem ochutnával v pátek večer, opravdu pochází z vinařství v Meursaultu, hned u hlavní silnice. Zajel jsem si na oběd do Beaune. Z menu jsem si vybral „Jambon Frais,“ protože jsem si vzpomněl na báječnou grilovanou šunku s hranolkama, na kterou jsem před patnácti lety chodil do hospody na pražském Starém Městě, ale dostal jsem kopec hranolků a dva plátky studené šunky. Apríl v listopadu? (To by měly následovat Soukromé velikonoce!) Snědl jsem to a vzpomínal na první návštěvy Burgundska, kdy jsem se styděl luštit místní jídelní lístky a přes poledne raději hladověl s bagetou. Tohle bylo lepší, ale jen jako upozornění, že jsem do místních reálií ještě tak docela neproniknul.
V Beaune na náměstí se zrovna konaly trhy. Po poledni už všichni prodejci balili, ale nabídka musela být velkolepá. Stihl jsem koupit už je kousek sýra (čtrnáctiměsíční Franche-Comté) a voňavá mejdlíčka, ale příště na to musím pamatovat: v sobotu dopoledne sraz na beaunském náměstí, u Hospiců! Ve Vougeotu jsem otočil doprava a zajel do Flagey-Echezeaux. Plakáty v Nuits hlásaly, že se tam koná trh, tak jsem našel místní Salle des Fetes, Obecní halu a v ní dvacítku stánkařů s nabídkou od jídla přes šperky až po nože. Zaplatil jsem 1,50 Euro vstupné a utratil další 3 Euro za blbosti. Prostě vzrůšo.
Jediná podstatná sobotní zpráva: zamiloval jsem se do vín z Morey-Saint-Denis. Ve vinotéce na náměstí vedle kostela jsem byl snad už potřetí. Byla tam stále stejná paní, byla stále stejně vstřícná, ale v sobotu jsme asi oba měli víc času. Paní reagovala i na jemné náznaky, řekl jsem, že místní vína moc neznám a dostalo se mi ochutnávky šesti vzorků. Žádné Bourgogne Rouge, začínali jsme rovnou Morey-Saint-Denis a druhý vzorek byl Premier Cru. Nádherně vyrovnaná vína bez tříslovin, jen mi ty mladé nulasedmičky a nulašestky připadaly živější a zajímavější, než usedlé starší Grand Cru. Jako potvrzení vlastního asi rok starého tvrzení, že nemá cenu se pouštět do Chambertinu Grand Cru, dokud spolehlivě nepoznám Chambertin AOC po vůni. Ale někteří kamarádi to komentovali rázněji, když máš hubu vyškolenou na Třech Gráciích, tak se nehoň za burgundskýma Grand Cru! (Koupil jsem dvě základní Morey AOC, od Ligniera-Michelota a od Didiera Amiota.)
Pozdě večer jsem dorazil do Chateau de Premeaux, zaplatil a naložil plné auto vína, a společensky poklábosil se všemi čtyřmi hlavními postavami zdejšího vinařství. Zjistil jsem, že v neděli budou otevřené sklepy na Chateau de Marsannay.
Reporty

RN74 Revisited

Neodvolám ani slovo, ale páteční počasí nebylo jako vyměněné, to bylo úplně vyměněné. Asi jako slunečné předjaří v Čechách. Jako teplý duben. Všichni domorodci, s kterými jsem o čtvrteční mléčné kalamitě mluvil, se od počasí distancovali a tvářili se omluvně.
Dopoledne převládly pracovní povinnosti. Zajel jsem do Chateau de Premeaux, o kterém jsem už tady psal, doplnit zásoby do Skleničkova e-šopu. Byl jsem tam už popáté, takže se to odehrávalo víc ve společenské rovině než v té pracovní. Protože jsem od Pelletiérových dostal už mnoho dárků a laskavostí, věnoval jsem jim lahev moravského vína, Sůkalův rýňák 2008 (Bedýnkáři už to znají). Přijetí bylo nadšené, myslím, že mnoho moravských vín neochutnali, tak jsem zvědavý, jestli to budou nějak komentovat. Ale strach nemám, když jsem to víno jednou nominoval do Skleničkových Komunitních Bedýnek, tak ho klidně povezu i na večeři v Chateau de Vougeot, až mě jednou pozvou. Navíc Pelletiérovi dělají vážně pěkná vína, takže myslím, že ocení i něco neznámého.
Měl jsem strach, aby mi nevyprodali báječné Cote-de-Nuits Villages 2007, ale naštěstí ho ještě měli. Kromě jiných novinek jsem taky ochutnával naprosto úžasný Gevrey-Chambertin 2006, žensky jemné, ovocně voňavé a harmonické víno, trochu dražší, ale hned jsem si ho bedýnku přikoupil. Při ochutnávce jsme se shodli na ženském charakteru vína, úplně jako když jsem o těch archetypálních představách psal před rokem tady. Vůbec jsem měl pocit, že se dražší, významnější vína z Chateau de Prémeaux jaksi posunula k větší rafinovanosti a jemnosti. Možná to není tolik poznat u robustního a kořeněného Nuits-Saint-Georges, ale určitě je to znát u Chambertinu i Pommardu. Pommard jsem měl z prvních cest do Burgundska zapsaný jako robustní víno se spoustou tříslovin, Pommard z Chateau de Prémeaux je naopak hodně jemné víno. Tolik propagace vlastního e-šopu.
Potom jsem se pocoural po Nuits, nakoupil nový sýr, bagetu a ovoce na večeři a zajel do Beaune na oběd. To byla prohra, dal jsem si Plat du Jour za osm Euro, hovězí steak na grilu a hranolky, ale steak za osm euro byl prostě tuhý jako podešev. Strašila mě vzpomínka na loňský pobyt, kdy jsem si hned první večer zlomil jedničku vlevo nahoře o tuhou bagetu, pořízenou večer v beaunské sámošce, a potom se cítil jako blbec, když jsem absolvoval čtyři domluvené návštěvy ve vinařství s ulomeným předním zubem. Tak jsem steak radši v půlce vzdal a absolvoval beaunské turistické kolečko s nákupem suvenýrů. Růžové tričko s princeznou pro dceru, hrací strojek s písničkou C’est la rose pro přítelkyni a smaltovaný štítek s nápisem Champagne pro mě (na dveře na záchod). Už dětinštím.
Malá odbočka: jak jsem včera psal o tom, že keře šardonky jižně od Beaune jsou obrané, tak hned na sever za Beaune nápadně visely hrozny Pinotu, martiňáky. To jen jako komentář ke včerejšímu textu.
Náhodné návštěvy vinoték a vinařství v Beaune vyšly naprázdno, tak jsem vyjel na Pommard a Volnay. To jsou taky bohaté vesnice, takže jsem se o dost víc chytal v Monthélie a v Auxey-Duresses. Jen pro popíchnutí konkurenčního blogu zveřejňuju letní fotku z Auxey-Duresses, ale cílem téhle cesty bylo najít dobrá vína za levný peníz. Zjednodušeně řečeno, poměr výkon/cena v Burgundsku roste se vzdáleností od hlavní silnice RN 74 (nebo přinejmenším klesají ceny). Takže proto Monthélie, Auxey a Saint-Romain. Protože jsem v Chateau de Premeaux nakoupil spoustu Pinotů, hledal jsem dobrá bílá vína pro soukromou spotřebu. To je ovšem hotové sebemrskačství, když v Auxey-Duresses objevíte místní Premier Cru z roku 1999 za dvacet Euro, ovšemže červené. To se prostě koupit musí, i když mám červených už moc a hledám bílé! (Když něco takového vidím ve vinotéce, otrle si to odepřu s poukazem na to, že to je fakt divný, aby dobrý víno v téhle kategorii přežilo doteď. Ale u výrobce ho dostanu ochutnat a i když mám podezření na přidané taniny, tak ty taniny z chuti už skoro mizí, víno začíná být pěkně vyhlazené a cena je stále parádní.) O pár set metrů dál krabici bílých Saint-Romainů a za chvíli zase bílé Auxey-Duresses Premier Cru. Překvapivě dost mladých bílých vín ve Village kategorii mělo náběh na těkavky. A ceny rostou, mají vyprodáno. Většinou se nabízí ročník 2008, nanejvýš 2007.
Je páteční večer, takže když přijedu v šest večer domů na penzion, hned vyrazím do víru nočního života v Puligny. Ale na rozdíl od nedalekého Santenay, kde je i kasino, v Puligny chcípl pes. Vinotéka pana Walleranda je zavřená, od Leflaivů mě mladá servírka vyžene, že nejsou bar a hostům, kteří u nich nebydlí, už večer nenalévají a posílá mě do hotelui Montrachet, kde i předkrm stojí dvakrát tolik, co můj oběd. Navíc je tam snobsky vypulírováno a prázdno. Tak zase večeřím bagetu, sýr a šunku v jídelně, upíjím čtyři šardonky a ťukám do klávesnice, abych si zajistil nesmrtelnost. Je pátek večer, zítra se nepracuje. Tak vám přeju hezkej víkend.
Reporty

Côte de Lait

Včera mohlo Burgundsko přijít o tradiční titul Côte d’Or, česky Zlaté pobřeží (nebo možná Zlaté svahy) a nahradit ho novým vznešeným názvem, Mléčné pobřeží, Côte de Lait. Celý den byla nepolevující protivná mlha, která se rozjasnila snad na tři minuty před polednem, když jsem přijížděl k Beaune, ale když jsem přejel první kruhový objezd, vjel jsem zase do mlíka. Za to a za ty nesmyslně rozházený písmenka na francouzských klávesnicích bych jim to sakra přejmenoval! Jestli neprojde Côte de Lait, navrhnu Côte Blanc.
Namísto krásných fotek vám dneska ukážu, jak to vypadá, když na fotkách dělá pozadí mlha. Trochu jako kdybych retušoval ve Photoshopu.
A kdybyste si podle téhle fotky mysleli, že jsem zbořenej, zadržte. I kdyby ve mně Chevalier Montrachet šplouchal jako v bečce, za tohle fakt nemůžu. To už se na to Pán Bůh taky nevydržel koukat.
Po poledni jsem zašel na oběd do baru v Meursaultu. O úžasné francouzské vymoženosti jménem Menu du Jour jsem už psal tady, tak se nebudu opakovat. V baříku u cesty obědvali pánové v montérkách i gentlemani v sakách, tříchodové menu stálo 12,50, k tomu sklenička Pinotu za 3 Eura. Poctivá domácí strava, ale echt domácí včetně dezertu, kterým byl kousek dortu (piškotové těsto) s jablky, vlašskými ořechy a skořicí. Skladba chutí nápadně připomínala náš štrůdl, chyběly jen rozinky a vyměnilo se těsto. Jinak pravá domácí strava včetně servisu, matka s dcerou za barpultem. Jediná zrada, na konci televizních zpráv v TV za barpultem rozesmátá rosnička máchala rukou, v Burgundsku je jasno, 18 až 20 stupňů a za oknem mlíko, že by se z něj dala ušlehat šlehačka na dort.
Kromě mlhy (a stravování) vůbec nic nefungovalo. V Chateau de Premeaux dopoledne nebrali telefony. V jiném vinařství v Chassagne jsem se nakonec protelefonoval až ke sklepmistrovi a domluvil si u něj na odpoledne návštěvu, ale když jsem tam o půl čtvrté přijel, byla tam jen mlha, všude zavřeno a milej sklepmistr nebral telefon. Co dělat? Z Chassagne je to jen skok do Saint-Aubinu, tak jsem tam zajel. Vnutil jsem se na ochutnávku k Sylvainu Langoreau. Já vím, že se dá koupit i v Praze, ale zrovna měl čas (a já taky). Ukrutně moc se mi líbilo jeho ovocné červené Chassagne Montrachet 2007 a docela i Saint-Aubin Premier Cru „En Remilly“ 2008. Na jedné ochutnávce před pár lety v Praze jsem měl dojem, že jeho vína dostáváme k pití ještě moc mladá. Podobný dojem jsem měl i včera u něj ve sklepě, jenže od většiny vín byl k mání už jen ročník 2008. Z těch, co jsem ochutnal, mi nejvíc chutnalo „En Remilly,“ ostatní bílá byla méně plná, méně výrazná, a tak jsem si ze všech těch jemných a příliš mladých vín nakonec vybral to nejplnější.
Tuhle fotku jsem vám slíbil včera (jako ladovský trakař 🙂, jen jsem netušil, že ji kvůli mlze budu muset doostřit. Na včerejší fotce z Montagny vidíte z vinice stoupat dým. Dvoučlenné hlídky na podzim ve vinohradu zastřihávají keře révy a odstraněné větvičky neprodleně spalují. Za tím účelem s sebou vozí kolečko s navařeným plechovým sudem s několika otvory, jakýsi pojízdný krb nebo pícku. Když se v listopadu podíváte do kopce nad Puligny nebo nad Beaune, uvidíte z mnoha míst stoupat kouř. Co kouř, to jeden takový trakař. Nejspíš tak Burgunďané vyrábějí mlhu. Voilà, Côte de Lait!
Mimochodem, jak jste mě před rokem tady vypeskovali za to, že jsem neurčil zbylé hrozny na vinici jako martiňáky, tak letos jsem zatím neviděl na vinici ani jeden ponechaný hrozen, ani kuličku. Loňská fotka byla ze Savigny, tam pojedu teprve dnes, ale na jih od Beaune není na vinici ani prd!
Večer trávím tradičně u bagety, šunky, sýra a třech bílých vín. (Omlouvám se za to obžerství, doma bych to neudělal. Ale když už tady sedím mezi tou spoustou krásných vín, tak to zkouším. Objevit ten drahokam, který stojí za to hledat.) Pernard Vergelesses 2008 z Domaine Pavelot je můj oblíbenec, měl jsem několik starších ročníků a koupil jsem 2008 na vyzkoušení. Zatím působí příliš humpolácky, jako pubertální klacek, chybí mu hloubka a bohatost. Saint-Romain 2007 od Reine Pédauque má zlatou medaili z Maconu a ve vůni i v chuti má zajímavý kávový štych, který si spojuju s barikovým sudem. Santenay 2005 Premier Cru Beaurepaire jsem koupil dvě minuty před zavíračkou přímo od výrobce, Mestre Pere et Fils v Santenay na náměstí. Nikdy předtím jsem tam nic nekoupil, protože mi to připadalo, že Mestre je víc obchodník než pěstitel a výrobce. Tentokrát mě zaujala velká nabídka starších ročníků, za snesitelné ceny byla k mání nejen nulapětka, ale i 03, 02 nebo 1999. Barva je ve slabém světle Mariiny pulignské jídelny silně nazrálá, vůně působí až přezrále a nelibě kvasnicově, a pár minut po otevření je chuť mdlá. Kořenitá a kvasnicová, ale rozhodně nevybízí k opakovanému ochutnání nebo nákupu. Patnáct Euro zmizelo v burgundském mlíku? Ještě chvíli počkám, nacvakám tenhle text na blog a uvidím, jestli se víno zatím otevře. O devadesát minut později je víno mnohem vyváženější, ale kvasnice jsou stále znát. Nevadí, Saint-Romain získává rezavě kovovou vůni a navíc mám v krabici tři neznámá vína z beaunské vinotéky…

Jen ta mlha by dnes mohla zmizet!
Reporty

Il fait beau!

Včera jsem snídal doma v pět ráno. Bylo ošklivo, tak jsem to natahoval. Na svačinu jsem měl Norimberk, k obědu Mylhůzy. Ještě u Rozvadova se mi chtělo udělat účko, počasí se škaredilo. Na německých rovinách se to rozfoukalo a u Weinsbergu (čtyřistapadesátý kilometr počítáno od Skleničkové Lhoty) vylezlo slunce. Už po několikáté jsem za Weinsbergem odolal nutkání strhnout volant doprava, sjet z dálnice a v nejbližším Deutschdorfu zjistit, jakáže vína rostou na té úžasné stolové hoře hned u dálnice? Ale ještě určitě párkrát pojedu kolem… ještě jednou to vydržím, ale jestli jste tam už někdo byli, uvítám jakékoli komentáře.
U Rýna to už začalo opalovat a večer v Puligny mě Mária naučila novou francouzskou frázi: Il fait beau! – Je hezky! Vynechal jsem tentokrát mezipřistání v Alsasku (v červnu jsem měl dojem, že nabídka ryzlinků v Ribeauvillé a Hunawihru letos nic moc) a z posledního dálničního odpočivadla před Beaune jsem zavolal do Buxy, jestli si můžu přijet pro karton vína. Takový telefonát ve francouzštině má pro mě, kterej francouzsky nemluvím, napětí srovnatelné s tím, když jsem kdysi zamlada volával slečně, jestli se mnou půjde na večeři. Kdyby francouzština selhala, škoda by byla nedozírná.
Ale zase to jednou vyšlo, tak jsem pádil do Buxy a ani jsem nikde nestačil udělat pořádný fotky, třeba k téhle fotce kouře z vinice by patřila ještě jedna detailní, na které by byl vidět ten ladovský trakař, z kterého kouř vychází, ale než jsem nakoupil víno, kluci mi s ním ujeli. Ale dnes a zítra prý má být hezky, tak je snad někde chytím.
Vinařova paní se mě ptala, jestli chci ochutnávat, tak jsem řekl, že víno rád a ochutnávat bych chtěl, ale od šesti jsem za volantem, tak se nechci rozhodovat a vybírat víno. Nechal jsem si namíchat šest kousků do krabice s tím, že je ochutnám po večeři. Cestou jsem zastavil v nejbližší sámošce pro šunku, sýr a bagetu a koupil neuvěřitelně dobrý sýr se supermarketovým názvem FROMAGE DELICE DE BOURGOGNE, 17 deka za 2,30 Eura. Nestravitelná zpráva ze supermarketu v Buxy: mezi kusovkami v policích postává víno od Domaine Bertagna, Hautes Cotes de Nuits, Dames Huguettes, 10,70 Euro? A večer na penzionu koštuju čtvero vín a pátý sekt, ale rozhodování asi fakt nechám na ráno. To jsou totiž chuťové buňky vyspalé a hlava odpočatá.
Ale jak jsem po třetí hodině projížděl kolem Beaune, všiml jsem si, že tráva je tu mnohem zelenější, než o den dříve doma v Čechách, a i kdyby pršelo a nebylo co fotit, můžu udělat reklamu Mariině penzionu: její snídaně jsou famózní a stojí za samostatný příspěvek. Cestou na dálnici jsem to počítal: jedu do Burgundska už posedmé a ještě mě to neomrzelo!
Reporty

Předčasný pozdní sběr: Svatomartinské podruhé

Největší přínos svatomartinské cesty z konce minulého týdne: nový recept! Už jsem se ve čtvrtek po poledni v Čejkovicích zvedal a loučil, že musím popojet dál, když můj hostitel yaxi řekl trochu vyčítavě, že myslel, že ještě chvíli zůstanu, že chtěl něco uvařit. Vrtěl jsem hlavou, že ne, že už musím jet dál, a yaxi dodal, že chtěl udělat játra s datlema. Demonstrativně jsem zahodil bundu i brašnu a vrátil se za stůl. Yaxi je povoláním kuchař a jak ho znám, nejvíc ho nebaví vaření, ale hledání kombinací jídla s vínem. Takže ode mě žádnou pomoc nechtěl, ale protože jsem tušil zajímavost, vydal jsem se okounět do kuchyně.
Hned po příjezdu domů jsem si za dobré paměti viděné zopakoval. Kachní játra jsem nesehnal, tak jsem koupil kuřecí. Patnáct deka anglické slaniny a jedno supermarketové balení datlí. Datle vykostíme, ehm, vyndáme pecku. Uřízneme pěkný kousek jater, tak nějak od oka, o trochu větší, než je datle. Oboje zavineme jako miminko do plátku slaniny a spíchneme párátkem. Rozpálíme pánev a zprudka osmahneme, až je slanina pěkně spálená.

René to podával na salátovém lůžku z rucoly a pocákané zálivkou z balsamikového octa, cukru, soli, oleje, bílého pepře a možná ještě pár přísad. Využití bude široké – od malé porce ze dvou exemplářů jako amouse buche až po desítku závitků se salátem, které vás spolehlivě zasytí. Zaexperimentuju si ještě s přísadami, hned mě napadalo obalit to po osmažení v nasekané kudrnce nebo jiné zelenině. Problém bude s vínem: zkoušeli jsme růžové, ale díky dominantní chuti teplé datle by se líp hodilo něco sladkého. Alsaský Pinot Gris nebo Tichého sladký barikovaný Aurelius? (Hned po jídle v Čejkovicích jsem si jel do Hrušek jednu lahvičku koupit, půllitrovka za 200 Kč. Předchozí ročník 2006 koupíte v Makru za 300.) Datle s játrama jsou snadné a rychlé, vyzkoušejte.

Na cestu jsem v Hruškách dostal Tichého MLADÉ VÍNO 2009, bílé suché zemské… Otevřel jsem ho v sobotu večer a hlásím jako v mariáši, dosud nejlepší betl ze všech mladých vín. Samozřejmě to nesnese srovnání s Tichého ryzlinky nebo s Aureliem, ale vedle všech dosud chutnaných SM Svatomartinských je to úplně dospělé VÍNO. Bacha na 14% alkoholu, ale i to svědčí o jisté vyzrálosti. Jsou tam samé ušlechtilé odrůdy, teda kromě milerky, doporučoval víno pan Tichý a mně to připomnělo ten starý vtip, jak pan Khon vyráběl slavičí paštiku, ale po předchozích koštech Svatomartinských poprvé nemám dojem, že by vinař něco lámal přes koleno. Nebo jsem to nepoznal. Tak to aspoň doporučuju.
Týden po lisabonské celoevropské konferenci wine-bloggerů se ve Španělsku koná konference nazvaná Wine Future. Proklikal jsem se od kritických poznámek těch, které nepozvali až po některé příspěvky a jako člověk, který využívá internet k šíření svých názorů, omylů, předsudků a doporučení už dva a půl roku, jsem tam zatím nenašel nic převratného. Ale ocituju z referátu Ryana Opaze tady:
„Když Robert Parker začal v roce 1978 vydávat svůj newsletter, nikdo nevěřil, že by amatér mimo profesionální svět obchodu s vínem mohl o víně vyslovit něco, co by stálo za vyslechnutí. Potom přišel rok 1982 v Bordeaux a Parker vyhrál. (…) V té době obchod s vínem potřeboval pořádný otřes. Čekalo se na někoho, kdo vystoupí a promluví za běžné konzumenty, kterým chybělo porozumění a důvěra ve víno, které kupovali.

Parker využil té nejjednodušší a nejlevnější metody, které v té době měl, k tomu, aby publikoval svoje názory. Vypůjčil si od své matky 2.000 dolarů a dávný kopírovací stroj, na kterém vydal první číslo toho, co dnes známe jako Wine Advocate. Spolu s každodenním zápasem o předplatitele a snahou uživit se tím jeho počátky vypadají jako jasná paralela s těmi současnými novými medii, která se zabývají vínem.“
Jen pro jistotu dodám, že Roberta Parkera nečtu, neobdivuju a nechci se stát jeho nástupcem. Jen ten volný překlad přidávám do případných debat o relevantnosti wine-blogů a budoucnosti tradičních médií, zejména těch spjatých se zadavateli inzerce (což je problém, který hrozí i na webu).
Pokud máte rádi vína s výraznými kyselinami, doporučuju polská vína. Nepil jsem je, ale četl jsem článek MUDR. Křístka tady. Nedalo mi to, abych neupozornil na analytické hodnoty!
Ještě jedna poznámka ke svatomartinským vínům, největšímu hybateli minulého týdne. Vždycky jsem se v diskusích zastával Vinařského Fondu a svatomartinské kampaně. S dodatkem, že Svatomartinské není a nemůže být dospělé víno, ale jako propagace vína to funguje (a možná přitáhne i pár nových zájemců o víno.) Z posledních dvou roků jsem měl dojem, že Svatomartinské a jeho kampaň je úspěšné. Ostatně v Čejkovicích prý loni bylo na zahájení 100 platících návštěvníků, letos v mnohem méně vhodném počasí přes 200. Stále kvituju a vítám, že Vinařský fond dokázal udělat úspěšnou kampaň na něco nového, co tu dříve nebylo. Jen mě teď čím dál víc mrzí, že ta (jediná) úspěšná kampaň je zaměřená na ten nejjednodušší, nejmíň sofistikovaný produkt (s vyjímkou burčáku samozřejmě). Už by bylo načase pokusit se o podobně úspěšnou kampaň pro něco hodnotnějšího. Například pro projekt VOC nebo vinařskou turistiku? Nemyslím si, že by bylo rozumné propagovat z celého domácího vinohradnictví a vinařství jen ten nejjednodušší produkt s nejnižší přidanou hodnotou.
Už na moravské cestě za Svatomartinským jsem dostal a využil dvoje pozvání do sklepa na ochutnávku čerstvých vín nového ročníku. Ochutnal jsem třicítku vín z kádí i sudů, nových, zakalených, párkrát i ještě kvasících. Při vší úctě, dojem z těchto vín byl mnohem lepší, než dojem z těch uspěchaných Svatomartinských. V pátek odpoledne jsem se na tom s úlevou shodnul i s Jižním Svahem. Prostě kdyby to šlo, rád bych vyměnil polovinu své roční spotřeby vína za zakalené, nefiltrované víno z kádě nebo ze sudu, natočené do bandasky nebo do džbánku. Samozřejmě s tím, že takové nefiltrované víno, napůl ukradené zprostředka výrobního procesu, nezasířené, se nedá regulérně skladovat, ale musí se rychle vypít. Všechen ten zákal ve víně s sebou nese nejen často vzývanou autentičnost, ale i bohatost chutí a dojmů, jakou v běžně dostupných, dokonale vyčiřených a odfiltrovaných vínech někdy hledám marně.
Tak kdyby náhodou někomu z vinařů zbylo deset litrů vína pro které nebudete mít místo, až budete stáčet z kádí do beček, dejte mi vědět. Předběžně se o ně hlásím.
Jen tak

Svatomartinské v Čejkovicích

Vloni jsem vítal Svatého Martina na slunečném Staromáku, letos na vlhkém sychravém nádvoří čejkovického zámku. Za stovku vstupného se nalévala vína asi patnácti čejkovických vinařství, ale ochutnávka pod plátěnou stříškou deštníků v takovém počasí byla jako za trest, nic jsem si víno neužil.
Vynahradil jsem si to všechno o tři hodiny později pravou svatomartinskou husou. Napřed jsem té kombinaci husa – mladý Portugal nevěřil, ale Portugal z Vinařství Veverka chutnal dospěle, s třinácti procenty alkoholu a nečekaně silným tělem husu unesl. Ve skutečnosti se, stejně jako v pražských restauracích, které tady avizoval Cuketka, podávalo tříchodové menu, sestávající z domácí paštiky z husích a kachních jater (s pistáciemi, rukolou, rybízovým džemem a bagetou a se čtyřmi svatomartinskými millery), hlavní chod byla pečená husa s jedním knedlíkem (kulatým, a k tomu čtyři svatomartinské Portugaly) a jako dezert hruška nakkládaná ve víně s náplní z vlašských ořechů. Paráda, s takovou výživou se dá i venkovní sychravé počasí přežít.
Později večer jsme zasedli k desítce čejkovických svatomartinských vín. Protože nás bylo víc, řeč se stáčela k tomu, jestli může svatomartinská milerka chutnat jako Sauvignon a proč je ve všech Portugalech tolik tříslovin. Ale všechna ta zrychlená vína byla dobře pitelná, mně se nejvíc líbila milerka od Lukáše Hlineckého, Portugal od Vína Škrobák a už citovaný třináctivoltový Portugal od Františka Veverky. Později si k nám ještě přisedl rozveselený vinař Lukáš Hlinecký a kromě svatomartinských tradic a vinařských problémů jsme nakonec vyřešili i to, jaký kávovar je nejlepší.
Nad ránem jsme znovu zasedli ke studenému pekáči se zbytky husy… ještě že jsem ráno nemusel vstávat do práce! Na odpolední vycházce vinicemi jsme s yaxim ochutnávali martinské hrozny, zbylé na keřích. Nejenže byly často dobré, jako sladký bonbonek po obědě, ale občas to byl zábavný kvíz: co je to? Tramín nebo rulanda šedá? Šardonka nebo ryzlink?
A co vy? Už jste ochutnali letošní Svatomartinské? Je letos lepší bílé nebo červené?
Nezařazené

Pozdní sběr martinský, bobulový

Pšššš – nikomu to neříkejte. Ale je to jistý, mám to potvrzené z nejlepších zdrojů. Letos bude zase svatomartinské. A bude ho spousta. Chcete plnou nádrž?
Fotil jsem v neděli mobilem, omlouvám se za kvalitu.

Santenay Premier Cru „Clos Rousseau“ 2006, Domaine Marc Bouthenet

O výrobci jsem tady už psal, mladší ročník (2007) tohoto vína šel ve druhém kole Komunitních Bedýnek. Hned po otevření jsem vzdychal, jak to víno krásně stárne. Pinoty ze Santenay, alespoň jak je znám já, mívají výrazné kyseliny, ale tady už kyseliny trochu ustupují a ve vůni i v chuti se objevují pěkné příznaky nazrálosti. Ve vůni peckoviny a nádech netypické mydlinkovosti (je to smíšené s alkoholem a nedokážu to odseparovat :). Po zamíchání se saponátový nádech vytrácí a vystupují přezrálé švestky. V chuti zase švestky a třešně, s počínající marmeládovou nazrálostí. Bouthenet mívá v červených dost kyselin (to by mohlo českému jazyku vyhovovat, ale člověka znalého zeměpisu by to mohlo překvapit – Santenay a Maranges jsou na jižní výspě Cote-d’Or.)

Celý pátek jsem uklízel po malířích a večer jsem se odměnil druhou polovinou Cohenova londýnského koncertu na DVD. Španělské víno by mi k tomu sedlo líp, ale i tohle prohřáté pohodové Santenay k tomu pěkně fungovalo. Ještě mám pár kartonů Bouthenetova Santenay 2007, chtělo by to víc trpělivosti, abych se mohl přesvědčit, jak bude stárnout. Překvapivá trocha depotu na dně sklenky připomíná, že Bouthenet vybudoval patrový sklep s gravitačním přetáčením vína z tanků v horním patře do spodního patra s barikovými sudy a asi omezil filtraci. Jestli to nějak souvisí s rychlejší absorpcí kyselin, jsem spokojený. (K londýnskému DVD Leonarda Cohena jen tolik, že rozdíl mezi koncertem a DVD je jako rozdíl mezi ochutnáváním vína ve vinařství a domácím otevřením lahve ze supermarketu. Zažil jsem oba Cohenovy pražské koncerty a na DVD mě občas iritovalo, že vidím Javiera Mase drhnout kytaru, ale z repráků slyším jen hammondky. Taky obraz je o dvě třídy horší, než na koncertě. Ale DVD stojí asi patnáctkrát míň, než vstupenka na koncert.)

Sobotní víno jsem vyměnil za film: Ali G Indahouse s Baronem Sašou Cohenem. Ve skoro prázdném kině jsem se řehtal a odcházel spokojený, doporučuju. Asi bych Aliho nevydejchal, nečíst Nero Wolfa (Ali celý film chodí v plandavých kanárkově žlutých „raperských“ hadrech, kostymér se vyřádil!), nemít spadeno na politickou korektnost (na té je postavena polovička Aliho vtipů), společenská klišé především o mužích (ale i pitomý vtip s prděním dokáže Ali zahrát bez trapnosti, nebo měl dobrého střihače) a filmová klišé (Ali je obratně využívá a zesměšňuje. Na konci jsem už jen čekal, kdy se Ali s šéfem nepřátelského gangu obejme a řekne něco o začátku nového přátelství à la Casablanca). Ještě jednou zopakuju, že i když se často hraje na hraně trapnosti, nikdy se v ní Ali nevymáchá. Závěrečnou scénu z jamajské ambasády jsem si jako obdivovatel televizního Jistě, pane ministře nejen vychutnal, ale uhodl už z předchozí narážky ze scény ve Staines. Ali zachrání celosvětový mír a nakonec i svoji vesnici Staines před buldozery! Skvělá raperská angličtina nádavkem. Nenechte si ujít!

Morellino di Scansano 2007 DOCG, Fattoria il Palagio

Koupeno o dovolené v červenci u výrobce. Jen tři lahve, protože při ochutnávce mělo víno až obludné třísloviny, takže jsem s ním jen vyplnil tři volné přihrádky v kartonu. Stálo asi 7-8 Euro. Hned po pár měsících jsem neodolal a po krátkém provzdušnění v karafě jsem víno vyzkoušel ke špagetám – nechtělo se mi nahonem otvírat burgundský Pinot, který by vyžadoval delší rozdýchání a byl by jaksi regionálně nevhodný. Trefa! Buď mám v podzimním počasí otupělé smysly, nebo se třísloviny už rozpustily? Každopádně to byl úspěch, byť pro jistotu dodám, že s ohledem na kategorii do dvou stovek.

Morellino znám jen z italských supermarketů a mám je spojené s třešňovými chutěmi a aromaty. Tohle víno má temnou černorudou barvu a z vůně přezrálých třešní trochu vystupuje alkohol (podle etikety 13%). Chuť je příjemně koncentrovaná, hustá, a na laciné víno i docela strukturovaná. Nasládlý atak zase evokuje zralé třešně a lesní plody (přezrálé ostružiny), doplňují to pěkně zkrocené kyseliny a ještě patrné, ale ustupující třísloviny. V poměrně dlouhé dochuti dominuje příjemně pálivá kořenitost. Hrozny na tohle víno výrobce nakupuje, pokud chcete víc informací o výrobci, čtěte tady, o víně jsem se zmiňoval už tady. (Teprve tady jsem se dočetl ze zadní etikety, že Morellino se vyrábí ze Sangiovese, takže asi proto se mi do poznámek zase procpaly ostružiny. Ale přísahám, že to nebylo vědomé opisování! Asi jsem už dříve četl, že Morellino = Sangiovese, ale vypadlo mi to z paměti a možná se to teď spojilo podvědomě?)

Ještě, že jsem už připravené zelené pesto genovese na poslední chvíli nechal stát a zeleninu v kastrůlku zalil rajčatovým pyré – ve skutečnosti bylo víno k těstovinám i tak zbytečně těžké a výrazné. Hádám, že by šlo dobře ke grilovanému vepřovému a určitě si jednu lahev schovám k hovězímu. A když už se tak rozepisuju o jídle, doporučím těstoviny, na které jsem získal závislost v Itálii. V Makro pravidelně kupuju tagliolini, tenké nudle, prodávané pod hlavičkou Granaio Brianza. Nejsou sušené, jsou to čerstvé nudle, prodávané chlazené. Vaří se dvě až tři minuty :o) Jako kuchař jsem zvyklý vařit pro děti, takže tři minuty – žádné al dente! V roce 2003 jsme se tak stravovali v Itálii – čtvrt kila nudlí, deset deka čestvého pesta (rozmixovaná bazalka, piniové a lískové oříšky, olivový olej, česnek a sůl. Případně co ještě zeleného najdete na zahradě), parmezán a trochu pokrájených rajčat. Kupte to nejlepší, ohřejte to a moc s tím nemíchejte. Tak chutná Itálie. A vyzkoušejte k tomu pokaždé jiné víno. Před měsícem jsem podobný recept (stylem co dům dal, s hráškem a klobásou) vařil vinaři jako večeři před degustací. Máš to dobrý, řekl mi, a naházel to do žaludku tak rychle, že jsem si myslel, že jsem mu naložil málo.
Zrovna mne baví… plánování výletu do Burgundska. Pojedu asi příští týden a vrátím se 25. listopadu. Nedáme z pražských čtenářů dohromady skupinku, se kterou bysme potom zašli na 2Bobule?
První Bobule jsem neviděl, po těch reklamních článcích a upoutávkách jsem se bál. Sám se bojím jít i na druhé bobule, ale s dobře ukrytou lahví Svatomartinského a ve skupince podobně smýšlejících fanoušků vína bych se odvážil? Nevím, jestli ten film poběží ještě 26. listopadu, ale přidáte se někdo? Bílé víno, 26/11 a kterékoliv multikino v Praze podmínkou!!!
Z pozdně večerního nedělního vzkazu usuzuju, že se brzy objeví nový wine-blog. Nevím, kdy vykvasí, ale očekávám, že mě bude zase prudit bramborovou a zelnou úchylkou! Víc nejsem oprávněn prozradit. Můžete hádat!
Jen tak

Mercurey 2005 Chateau Mipont, Domaine Emile Juillot

Není nad dobře vyzrálý Pinot! Koupil jsem v květnu 2007 u výrobce, jedinou lahev jaksi navíc ke dvanácti lahvím Premier Cru, které jsem tady opěvoval už dříve. Nejspíš proto, že mi víno chutnalo, ale vsadil jsem na výraznější a papírově vyšší Premier Cru. Chateau Mipont stálo asi 9 Euro, tehdejším kurzem asi 225 korun.
Barva je světloučká rubínová, s cihlově nazrálým odstínem. Voní až likérově, sametově hladce. Žádné konkrétní ovoce, žádné výrazné kyseliny? V chuti překvapí zkrocené kyseliny – od jiných výrobců mám z toho roku Pinoty s mnohem výraznějšími kyselinami. Jak jsem čekal peckovité ovoce a nenašel ho ve vůni, tak ho těžko hledám i v chuti. Možná jako směs marmelád, ale žádné výrazné ovocné tóny nenacházím. Víno je suché a působí hustě, koncentrovaně, vsadil bych si na vyšší hodnoty bezcukerného extraktu. Dlouhá dochuť, ještě po minutě cítím v puse mírně kořenitou, teple pálivou chuť.

Po pěti hodinách od otevření začíná ve vůni vystupovat alkohol (13%), ještě není agresivní, ale je znát. V chuti se objevuje tón hořké čokolády. Je to uhlazené, elegantní. Vůbec to není typický Pinot a naslepo bych měl problém s určením. Ale je to krása.

Příští víkend, 13. až 15. listopadu, jsou v Beaune proslulé aukce vína pro místní Hospic. Už po stodevětačtyřicáté tam nebudu. Chtěl jsem jet a mám čas, ale místo toho budu s dětma. Pojedu tam hned po aukcích. Možná stihnu aukce za rok, po stopadesáté.

Recenze