Nevzpomínám si, kdy jsem koupil v Čechách dobré bílé víno z Cote-d’Or za dobrou cenu. Montagny Premier Cru 2000 Chateau du Cray za 480 Kč od Kupmeto bylo výborné, ale Montagny přece jen nepatří do klasického Burgundska. Do úžasných bílých vín Oliviera Leflaiva z Puligny jsem se v Čechách nepustil, kupovat v Čechách víno s cenou přes tisícovku mi připadá jako loterie, a loterii nehraju. Toto Marsannay stálo 348 Kč v průhonickém velkoobchodu Tvin a rovnou dodám, že to byla dobrá koupě. V Marsannay by stálo 8-10 €, za dopravu bych musel při individuálním dovozu připočítat aspoň stovku, takže bych ho levněji nepořídil.

Bílá vína z Cote-de-Nuits mívají kolísavou kvalitu a Marsannay je samozřejmě známější červenými víny a rosé – malou raritou, v celém Burgundsku se snad jen v Marsannay vyrábí rosé z Pinotu Noir. Nicméně, Chateau de Marsannay by mělo udávat měřítka mezi víny z Marsannay, takže jsem po tomto Chardonnay sáhl bez velkých obav.

Adjustáž je typická pro vína z Marsannay, matně si vzpomínám, že podobné baňaté lahve s rytířským soubojem na etiketě tam prodávali v několika obchůdcích na náměstí. Barva je docela vysoká zlatavá a naznačuje vyšší stáří vína. Vůni bych očekával mohutnější a ovocnější, tady je tlumená ovocná. Chuť už postrádá mladickou jiskrnost a svěžest, ale naštěstí se neláme do trávových tónů jako staré Chablis, stále je cítit ovocnost, ale už hodně naleželá a kultivovaná. Celkový dojem zvedá zřejmě vyšší extrakt, jak jinak si vysvětlit plnou chuť, která působí v závěru až sladce. Víno už asi je za vrcholem a další skladování mu nepomůže, ale stále je dobré. Chcete-li si vyzkoušet slušné uleželé vesnické bílé z Cote-de-Nuits, je to dobrá volba. Není to typický reprezentant velkých bílých vín z Cote-d’Or, ta byste museli hledat o čtyřicet kilometrů jižněji v Cote-de-Beaune, ale je to slušné víno s výborným poměrem kvalita/cena.

A jestli víte o nějakém jiném dobrém burgundském v ceně do 500 Kč, přispějte do komentářů.

Můj anděl strážný zaspal, když jsem kupoval v Intersparu vína od Maison André Goichot za ďábelsky nízké ceny:

Bourgogne Chardonnay 2004 AOC (129 Kč)

Bourgogne Pinot Noir 2004 AOC (129 Kč)

Chablis 2005 AOC (249 Kč).

První jsem otevřel Chablis a bylo tak mizerné, že jsem si ani nepsal poznámky. Tenké unavené víno bez vůně a bez chuti, víno, které nestojí za recenzi, s dobrým Chablis mělo málo společného. Pinot Noir je za 129 Kč poživatelný, ale je to bída. V Beaune, kde Goichot sídlí, by tento Pinot byl neprodejný. Při třetí lahvi (Chardonnay) mě zachránila vyšší moc. Nechutnalo mi, nevypil jsem ani deci. Přesto jsem asi dvě hodiny po požití musel odběhnout na záchod a strávil tam krušnou chvilku. Mezitím moje žena vypila asi půl lahve s následky, jejichž popis na foodblog nepatří. Strávila na záchodě několik hodin a prováděla tam úporně a vynuceně činnost komplexnější, než já.

Samozřejmě, za ceny z Intersparu by ta vína byla podezřelá i v hypermarketu v Beaune, kde Goichot sídlí. Tam by se ovšem nikdo nepokusil prodávat něco tak podřadného. Na takové produkty by se měl vztahovat zákon o zamezení transportu odpadů v EU.

Výběr vín v Intersparu je veliký, jistě si tam při nákupu můžete dobře vybrat, ale doporučuji zdaleka se vyhnout třem jmenovaným vínům. Nechci lacině vtipkovat na téma zapojení desetibojaře Romana Šebrle do reklamní kampaně Intersparu, ale jako obdivovatel českého desetiboje se bojím, že požití půl lahve jmenovaného Bourgogne Chardonnay AOC z Intersparu by mohlo zamíchat pořadím atletického mistrovství. Romane, nepij to!

Sláva Zweiglu od Špalků! Vyzkoušel jsem si nedávno na slepé degustaci U Závoje, jaké to je určovat vína naslepo a byl to masakr… mého sebevědomí. Ještě že tam bylo i to titulní rosé, to jediné jsem ze sedmi předložených dokázal určit přesně. Díky Špalkům za takové rosé!

Druhý den se mi to trochu rozleželo a našel jsem si pro sebe docela dobré zdůvodnění, které mi umožnilo zachovat si sebeúctu (z těch vín jsem měl dříve v puse jen tento vzorek, a to ještě z ročníku 2005, mnohé z ostatních byly z regionů, kterým se vyhýbám) a nakonec jsem snad ve všech případech určil správně zemi původu – no aby ne, když moderátorka předem napověděla, že budou buď z Francie nebo z Moravy.

Nejhorší bylo poznání, jak moc je úsudek ovlivněn očekávání. Vzhledem k tomu, že vína vybírala Klára Gotzová, očekával jsem, že se mezi třemi bílými objeví Chardonnay a okamžitě jsem jako burgundskou šardonku určil cuvée z Luberonu – blamáž jako hrom. U dalších dvou bílých jsem byl bez šance – vyšeptalý Veltlín z Habánských sklepů a přestárlé naoxidované Beaune 2001 – to by se v restauraci dalo vrátit s omluvou od personálu, nepoznal jsem ani to, že to má být Chardonnay. Podobně jsem mezi třemi červenými čekal Pinot Noir, ale nevyskytlo se, tak jsem si to vynahradil tím, že jsem na Pinot nominoval další omyl – ach jo! Tak se aspoň budu vytahovat tím rosé, ale i to je zásluha mojí ženy, která si vloni poručila koupit aspoň krabici, a když jsem při ochutnávce určil podle výraznějších kyselin, že ten vzorek je z Moravy, nezbylo mi než hlásit Zweigel od Špalků, protože žádné jiné tak vynikající rosé z Moravy neznám.

Obvykle nad rosé ohrnuju nos (v lepším případě to bývá sladká vodička s jahodovou vůní), toto rosé je ale úžasné a dá se srovnávat i se skutečnými (a prvotřídními) víny. Musím už končit, právě mi došel mail z vinotéky v Brandejse, že právě dostali Zweigel rosé od Špalků….

Vermentino je pro mě láska na první pohled. Objevil jsem ho o první dovolené v Itálii, to bylo asi v roce 2003. Po dvou desítkách let zhusta prokládaných moravskými košty jsem měl dojem, že už znám (skoro) všechno. Pak mě žena vylákala na dovolenou do Itálie a já s úžasem zjistil, že tam mají desítky neznámých rév s tak neuvěřitelnými názvy jako Vermentino, Vernaccia nebo Verdicchio, abych vzal jen ty od V. První Vermentino jem koupil v supermercato COOP v toskánské Vadě, bylo od sardinského podniku Sella e Mosca a dostalo mě. Stálo mezi 5 a 6 €, líbila se mi ta příznačná svěžest a vyrušovala mě silná minerálnost, furt jsem se nemohl rozhodnout, jestli mi to vadí nebo jestli se mi to líbí. Nicméně za pár dnů jsem si koupil další lahev, a když jsem o dovolené rok poté našel v místní sámošce totéž Vermentino di Sardegna, jen o rok mladší, nadšeně jsem si ho koupil.

Letos na jaře jsem navíc zjistil, že (jiné, ale podobné) Vermentino od Sella e Mosca dováží čakovická firma LESA, hned jsem koupil celý karton (lahev cca 270 Kč) a nelitoval. V červnu se zadařilo a my odjeli na dva týdny do toskánského San Vincenza, už po cestě tam jsme se zastavili pro mé milované Chianti a Vernacciu di San Gimignano v Castel San Gimignano (nejmenuju výrobce, nebudu dělat reklamu zadarmo). Ze San Vincenza je to jen skok do Bolgheri, a slavná vína jako Sassicaia a Ornelaia se tam ochutnávají ve vinotékách snad v každém městečku, bohužel, lahev Sassicaii 2004 stojí skoro všude rovných 120 Euro. Takže když jsem nakonec navštívil výrobce Sassicaii a ochutnal několik nabízených vín, zjistil jsem, že i u výrobce stojí Sassicaia 120 éček, stejně jako všude jinde, a nakonec jsem koupil mimo jiné i lahev tohoto Vermentina 2006, která mě lákala už v několika podobných vinotékách.

Obvykle se nezblázním kvůli etiketě, ale adjustáž italských vín bývá tak dokonalá (a rafinovaná), že se často dají kupovat jen podle zevnějšku. Zejména sicilská a apulská červená vína často vypadají jako moderní sochy, stvořené jen aby zalidnily váš obývák nebo pracovnu. Tohle Vermentino je nadyzajnované jako past zrovna na mě: tvar lahve připomíná klasické burgundy, leč etiketa sama je jasně italská, střídmá, vkusná, krásná. Za dovolených v Itálii jsem získal dojem, že Vermentino je mladé víno, které se má vypít v roce následujícím po sklizni. Toto Vermentino jsem našel v MAKRO (cca 380 Kč), leč je to nulapětka. Takže jsem byl trochu napjatý, jednak je to pozdní nákup a jednak taky není až tak úplně levné. Nulašestka, kterou jsem koupil v Toskánsku, byla výborná, ale co tenhle starší bratříček z Makro?

Barva je trochu slabší na úžasné bílé víno za 380 Kč, je zlatavá, leč působí mladistvě. Vůně je výrazná a plná, s výraznou mineralitou a buketem tropického ovoce. Chuť je opět typická mineralitou (u prvních vzorků ze Sardinie jsem si myslel, že to jsou následky sopečného podloží, teď nevím, protože toskánské Vermentino se projevuje podobně a kromě kopce pod Volterrou tam nic nepřipomíná sopku) a je svěže ovocná – sláva, bál jsem se, zda si víno uchová svou svěžest i rok poté, co jsem byl zvyklý ho pít. Dovozce se na webu chlubí tím, že víno ročníku 2000 dostalo v testu časopisu Wine Spectator 93 bodů – za cenu pod 400 Kč (v maloobchodě 500 Kč) je to zázrak, a je fakt dobré. Matně si vzpomínám, že nulašetka vypitá v Toskánsku byla o kus jemnější a o kousek svěžejší, až jsem tehdy pojal podezření, že ji výrobce doplnil do povolených 15% Sauvignonem (myslím, že v Itálii je povoleno deklarovat jako čistě odrůdové víno i víno s příměsí jiné odrůdy, pokud tato příměs nepřesáhne 15%). Ale v této věci bych se nesázel.

Nejlepší na těchto Vermetinech (pil jsem jich asi 7-8, takže jsem v českých podmínkách malý expert, expertíček) je ale to, jak dokonale pasují k jídlu. Když griluju rybu, často otevřu víno ve chvíli, kdy dávám rybu na gril – děláte to taky tak? V tu chvíli mi Vermentino připadalo jako celkem obyčejné, tenké a nevýrazné víno. Když za chvíli spolknu první tři sousta ryby a zapiju je vínem, víno narostne, nabobtná jako popcorn, když ho hodíte na pánev. Najednou ho máte plnou pusu, ta chuť je výrazná a plná. Všeobecně se ví, že italská vína jsou dělaná vždy jako doplněk ke konkrétním jídlům a sama o sobě působí nevýrazně, ale tato Vermentina jsou učebnicový příklad.

Honem si koupím pár lahviček do sklepa, a už se těším, až sem dovezou ročník 2006. Výborná koupě!

Začalo léto! Poznal jsem to podle toho, že se začaly vyskytovat okurky nakládačky! Pro neznalé dodám, že okurkový salát z nakládaček je mnohemnohem lepší než ze salátovek (ani se mi to nechce vyzrazovat, ale do hrobu si to nevezmu…) Léto je taky sezona zahradního grilování, ale popořádku…

Včera odjela moje milující manželka s roztomilými ratolestmi na týden na dovolenou, a dnes jsem využil nečekaného volna k zahradničení, uklízení, malířským pracem (zamaloval jsem odporné špinavé fleky na zdech, kterými projevují svou nezaměnitelnou osobnost moje roztomilé ratolesti, viz výše) – to všechno jsou práce, které si moje milující protiví – vyklízel jsem sklep a likvidoval drobný bordel… zničil jsem se jako zvíře, takže jsem se odměnil večeří, sestávající z mořského pstruha na roštu, okurkového salátu (viz poznámka na začátku) a taky „moučníkem,“ sestávajícím ze čtvrtky ananasu a jednoho banánu, grilovaným na roštu po sejmutí toho božského pstruha, silně jsem pociťoval absenci kokosu, to celé se mělo posypat strouhaným kokosem – příště! bez ženy kokos nenajdu, bohužel – a pro ty, co dočetli až sem, přijde polenta – pardon, pointa – to všechno se zalévalo Meursaultem, viz nejvýše.

No tak ten Meursault sám o sobě jistě není špatný, abych parafrázoval klasika (kdo pozná, čí citát parafrázuji, má bod), a to jsem se ani nepodíval do literatury na doporučené jídlo, spolehl jsem se na to, že k sousednímu Montrachetu se doporučují sladkovodní ryby (nebo naopak, Montrachet je doporučován ke sladkovodním rybám), popravdě jsem hledal záminku, abych Meursault mohl otevřít, a když se sešla dnešní úmorná práce, krásný letní den a mořský pstruh na grilu, šly kalkulace stranou a Meursault padl.

Víno jsem koupil asi před měsícem přímo u výrobce. Barva: pamatuju, jak jsem ho před dvěma hodinama otevřel v kuchyni a zkoumal barvu, (to se to zkoumá, když si na etiketě přečtete, co to vlastně zkoumáte) a říkal si jasně, šardonka … anebo by to mohl být i Sauvignon od Loiry… no barva příjemná leč nevýrazná. Vůně: to je jiná. Podle vůně už se to dá poznat, možná s trochou pochybnosti, ještě by to mohl být Montrachet, možná i hodně dobře vyvedené Montagny Premier Cru… no ale to už sotva. Meursaut leze ze sklenice jako kouřové signály Apačů na válečné stezce. Ta nabušenost minerálama! Tady je to jasné, doufám, že to poznám i někdy příště, až to dostanu naslepo.

Chuť: tak tady už jde eliminovat ty 2-3 další vesnice, které přicházejí do úvahy, a je to jasný Meursault. Přiznávám, je ještě moc mladý, další si předepíšu až na vánoce, tady kyseliny v nástupu mají příliš velký odstup od následujících chuťových požitků, ale až se tohle dílo sladí… Kromě počátečních kyselin zmíním ještě kůži a tabák, a přidám jedno varování: nepijte to sami! Po půlce butylky si na ty exotické a elegantní požitky v chuti zvyknete a začnou vám připadat fádní, nudné, a vlastně nepodstatné. Kdybych se o tom víně mohl bavit s někým jiným a sdílet ho s ním, byla by to větší zábava a víc bych si to užil. V britském televizním seriálu „Jistě, pane ministře“ používali britští vládní úředníci Meursault ke korumpování kolegů, takže možná proto mi Meursault evokuje image staršího usedlého požitkáře. Ale doufám, že je to jen následek dnešního horka a únavy: pro Meursault mám slabost a tohle je docela slušný reprezentant s velkou perspektivou stárnutí. A ještě dodám jednu zkušenost: u základní kvalitativní úrovně burgundských vín můžete s jistotou očekávat ovocné chuti a čistotu projevu. Jakmile objevíte další, neovocné vjemy, zejména v chuti – typicky jde například o kůži, tabák, stájové vůně, čokoládu atd. – znamená to vyšší kvalitativní patro

Apropó: všimněte si, že píšu Meursault s „u“ na třetí pozici ve slově. Varuju před odbornými časopisy, které šetří a to „u“ tam nevysázejí ani u obrázku etikety se správným tvarem. Nevěřte odborníkům…