takže bych prosil ne jedno ale dvě místa 🙂 napsal mi jeden z účastníků mojí první brněnské degustace. A tím se plynule dostávám k dnešnímu tématu, a tím je druhá brněnská degustace. Ta se bude díky laskavosti provozovatelky paní Vicanové konat v pondělí 10. prosince od 18 hodin ve Vinné Galerii, tedy ve vinotéce v Lužánecké 16.

Předmětem bude ryzlink, zejména jeho moselské podoby, ale nechte se překvapit. A hlavně se přihlašte a rezervujte si místo, jestli chcete přijít, už jich zbývá jen pár. Praha nebo Brno, vstupné je 300 Kč.

Pražský termín téže degustace (úterý 4. prosince v 18:30 v žižkovské vinotéce Le Caveau) je už skoro obsazený, a jestli budou rezervace dál přibývat, nechám si příště z Mosely poslat na ochutnávku samé lahve Magnum :o) Hlaste se tady!

Jojo, moje největší téma pro tento týden jsou dvě živé degustace…

Dobrá zpráva je, že jsem dostal zásilku moselských ryzlinků pro všechny přihlášené bedýnkáře a tento týden už rozvezu a rozešlu všechno, co jste si objednali. Zároveň se chystám na veřejnou degustaci ryzlinků a ochutnávám další vína, která se už do bedýnky nevešla. Třeba tohle starší Spätlese nazvané „Kranklay.“ Stefan Erbes mi ukazoval dlouhou proláklinu na příkré stráni za Ürzigem a vysvětloval, že Kranklay je název té nejlepší části vinice Ürziger Würtzgarten.

2008 Ürziger Würtzgarten Riesling Spätlese „Kranklay,“ Weingut Karl Erbes

Plnější žlutá barva, krásně čirá. Nazrálá lipová vůně s grapefruitem a sladkostí, v chuti zároveň svěžest s bublinkou i předem ve vůni avizované těžší tóny s bezem a výrazným zbytkovým cukrem. V pozadí mírně znatelný petrolejový tón, dokonce i kořenitost. Čisté, kultivované, elegantní a hodně sladké. Etiketa deklaruje jen 7,5% alkoholu, analytická data nemám, ale z nízkého alkoholu vyplývá velký prostor pro zbytkový cukr. Hned po otevření je na nose příliš nápadná síra, ale po půlhodině se vytrácí.

Na můj vkus má víno hodně zbytkového cukru, i vyhlášená moselská kyselina má problém s takovým množstvím. V důsledku to zvládá jen s pomocí minerální a kořenité složky, ale taková je Mosela, suché víno se tolik necení. Slyšel jsem o tom, že američtí kritici před časem psali odmítavě o „diktatuře suchých vín.“ Amerika je důležitý trh a zdá se, že se vývojové kyvadlo teď pohybuje opačným směrem. Ale díky čistotě, eleganci a kořenitosti Kranklay zvládne i skutečně vysoký zbytkový cukr. Ještě jednu vlastnost vína musím pochválit: nízký alkohol. Lahev vína se 7,5% alkoholu vydá za půl lahve patnáctiprocentního vína (a že takových je!) a je vhodné i tehdy, když se chcete napít vína sami, bez společnosti. I kdybyste vypili celou lahev, nebudete ráno v práci nepoužitelní. Víno pro řidiče a pro singles!

Už jsem tady propagoval pražskou degustaci ryzlinků, kterou svolávám na úterý 4. prosince v 18:30 do žižkovské vinotéky Le Caveau. O víkendu jsem začal domlouvat opakování stejné degustace v jedné brněnské vinotéce, buď 3. prosince nebo o týden později, 10. prosince. S Prahou to vypadá dobře, už mám dost přihlášených na to, abychom to mohli provést, ale ještě pár míst máme volných – hlaste se! Do přihlašovacího formuláře jsem přidal i možnost přihlášky na brněnskou degustaci, čas a místo potvrdím ihned po dohodě s brněnským pořadatelem, možná už v úterý. Jak jsem psal už před týdnem, kromě dvou ryzlinkových sektů šesti bedýnkových vín vezmu i dnešní Kranklay, ryzlink z ročníku 2009 školený 11 měsíců na kvasnicích a v případě dostatečného počtu přihlášených i nějaké archivní kousky z minulého století :o)

Před týdnem jsem se připravoval na blížící se ochutnávku italských vín a narazil přitom na zajímavou soutěž italských vín. Vyčetl jsem to tady, na webu Daniela Cernilliho. Ve stručnosti, v červnu 2012 Luca Gardini a Andrea Grignaggini svolali do Milána skupinu (italských i zahraničních) novinářů a odborníků k degustaci, která měla sestavit seznam padesáti nejlepších italských vín. Účastníci s předstihem nominovali každý padesátku podle svého výběru a do degustace vybrali pořadatelé 160 vín – všechna, která měla aspoň dvě nominace. Hodnotilo se naslepo a výsledkem je jen seznam padesáti nejlepších a skóre ve stobodovce.

Je to zajímavé čtení, i proto, že mnohá vína jsou dostupná i u nás. Navíc je jasné, že výchozí seznam nebyl ovlivněný žádnými komerčními tlaky – pokud by někdo z účastníků nominoval svoje koně, dvojitá nominace a následná slepá degustace by měla postranní vlivy omezit. Myslím, že zárodek podobné soutěže už doma žije díky MUDr. Křístkovi a ostravskému K.A.H.A.N.u.

Vždycky jsem tvrdil, že stobodovka je pro soutěž něco jako svinovací metr pro zedníka – nástroj pro snazší porovnání velké řady měření. Nehodí se pro vybírání vína na večírek s kamarády nebo na večeři se slečnou (podobně jako nebudete měřit dojem z architektury svinovacím metrem), ale na soutěži má svoje místo. A pokud máte důvěru v porotu a znáte dostatečně hodnocená vína (zejména druhá podmínka bývá nesplnitelná, když chcete posuzovat výkon poroty, která hodnotila třeba sedmdesát Sauvignonů a sami jste letos ochutnali sotva deset), je to zajímavé čtení včetně těch protivných bodů ve stobodovce :o) Pár poznámek k italské soutěži…

1) už při prohlížení páté desítky je zábavné srovnání cen. Číslo 48, Solaia 2009, 180 EUR. Číslo 44, Montevetrano 2010 (Sassicaia italského Jihu, dováží Markuzzi), 50 EUR. Bodový rozdíl minimální, cenový rozdíl významný, jestli si kupujete víno za svoje peníze :o) Pro pobavení, 43. místo Masseto 2008 za 400 EUR, 42. příčka – pro mě neznámé Primitivo di Gioia del Colle 17 2009 (Polvanera) za 22 EUR. Zcela bez ironie – tohle Primitivo bych si hned koupil!

2) 37. místo bralo víno Vitovska 2007 (Vodopivec). Bílé, 40 EUR, 91 bodů a podle komentáře báječného vinného komunikátora Cernilliho kachetinská metoda následovaná barikovým sudem :o) Nic o tom nevím, ale hned bych utratil dalších 40 EUR. Znáte někdo vinařství Vodopivec?

3) 32. místo a Villa Bucci 2007, Verdicchio dei Castelli Jessi Classico Riserva, dováží Markuzzi. Bílé víno ze zprofanované odrůdy a podceňovaného regionu – 35 EUR a 91 bodů. Psal jsem o něm v dubnu tady a přestože je na blogu.cz reklama zakázaná a pan Sklenička je naprosto neúplatný, kdybych náhodou dostal lahev, klidně bych o něm psal znovu :o)

4) třetí desítka je pro mě s vyjímkou několika vín od velkých producentů neznámá. Ve čtvrté desítce přichází skutečná bomba, na 19. místě je Vitovska 2008 (Zidarich). 26 EUR a 93 bodů. Bílá odrůda Vitovska už podruhé a ani jedno Chardonnay! (Pro úplnost – Chardonnay je v žebříčku třikrát, ale pokaždé jen v šumivkách z Franciacorty.) Na 17. místě sicilské Rosso del Soprano 2008, (17 EUR a 93 bodů, zase Markuzzi 🙂 už jsem ho tady v minulosti zmiňoval několikrát, a přestože je na blogu.cz reklama zakázaná … (viz výše). Nerello Mascalese se dere žebříčkem vzhůru, kde zůstal Merlot a Cabernet?

5) Radici Riserva 2005 (Mastroberardino) na sedmém místě. Tentokrát Chovan jako dovozce :o) 28 EUR a 94 bodů. Sedmé místo a 28 EUR? Není to nepoměr? Na třetím místě – já to věděl, že tady někde bude – italská ikona, Sassicaia 2009 s 96 body. Její postavení je zřejmě neotřesitelné.

První místo? Absolutní překvapení a pro mě důkaz otevřenosti porotců, absence předsudků a prostě bomba. 97 bodů pro víno ze skoro banální bílé (!) odrůdy. Trebbiano d’Abruzzo 2007 od Valentiniho. Na vrcholu italského žebříčku vesměs červených (Barola a Brunella jsem ani nepočítal) trůní bílé Trebbiano. Už kvůli tomuhle objevu ta soutěž stála za to! (Už jsem o tom mluvil s jedním italským someliérem, řekl mi: Znáte Valentiniho? Neznáte? To musíte ochutnat!) V úterý jsem tady psal o některých trendech v italském vinařství, dají se ukázat i ve zmiňované padesátce. Navíc: do očí bijící otevřenost porotců vůči novým trendům dává tušit, že se toho děje hodně a že se máme na co těšit!

Samozřejmě mě při čtení napadalo, jak by podobná soutěž vypadala v domácích podmínkách. První otázka: kdyby podobná porota vybrala dvacítku nejlepších domácích vín, znal bych jich aspoň tolik, jako u italské padesátky? Shodnul bych se s porotou natolik jako s tou italskou? (Například s porotou Národního salonu vín se neshodnu, ale to je zbytečné připomínat.)

Ale hned jsem zase vystřízlivěl. Podobnou soutěž prostě v Čechách neuděláme. Těžko najít dost nezávislých a i kdyby, je vůbec reálné, aby se shodli na způsobu výběru a hodnocení? Trochu Italům závidím – ne vína, ale to, jak je umějí společně propagovat!

Moselské ryzlinky pro všechny dosud přihlášené bedýnkáře jsou objednané a když všechno půjde dobře, přijednou příští týden. Pro ty, kdo je budou chtít zase ochutnat společně, jsem rezervoval na úterý 4. prosince večer vinotéku Le Caveau. Kromě šesti ryzlinků z bedýnky vezmu dva ryzlinkové sekty, staré Spatlese s názvem Kranklay (tak se jmenuje nejlepší poloha na vinici Urziger Wurtzgarten) a několik starých Spatlese a Auslese. To bude napínavé dobrodružství, protože jsem je sám dosud neochutnal a ani neochutnám – Stefan Erbes mě vybavil archivními vzorky z různých ročníků, ale mám vždycky jen jednu lahev. Na ročník 2003 si ještě troufám, ale jak dopadne ryzlink z ročníku začínající 199_, to neodhadnu. Možná pro jistotu přibalím i nějaký Grand Cru Riesling z Alsaska. Jestli to chcete zkusit, přidejte se. Začínáme v 18:30, vstupné je 300 Kč. Přihlásit se můžete tady.

Dnes jen pár fotek z jedné degustace. Fausto Borella se pokusil zhustit týdenní školení do hodiny. Jestli jsem zpočátku nevěřil, že se olivový olej dá degustovat jako víno, jeho nadšení mě přesvědčilo.

Nemusíte vždycky degustovat jen víno. Tohle jsme měli jako neutralizační pečivo. Jabka.

Ale vážně, je pár důležitých věcí. Olivy musíte sklízet v září a říjnu, aby měly dostatek polyfenolů. Polyfenoly jsou antioxidanty, jsou zdravé a pro olej jsou důležité.

Podle gesta se zaťatými pěstmi teď Fausto určitě mluví o lisování. Ale lisování není všecko…

Olivový olej vyzrává v nerezu, bez přístupu vzduchu. Fausto ukazuje, jak musíte tank přiklopit, zavřít, aby tam vzduch nemohl. Hodí se mu k tomu i nakrájená jablka z druhé fotky, připomene na nich, jak rychle oxidují. Kdo jste někdy dělali jablečný mošt, znáte to – původně zelenkavá jablečná šťáva zhnědne během minuty, jak ve zrychleném filmu. Takře žádné skladování v otevřených nádobách!

Košt začíná vůní, žádné body za barvu. Papírový ubrousek v levé ruce hraje velkou roli. Druhou hlavní roli má větší kelímek po straně na vyplivování. Kyseliny naopak nehrají žádnou roli, je jich minimum.

Tak co tam cítíte? Zeleninovou vůni? Artyčoky? Chřest? Trávu a olivy? Hořkost a bílý pepř?!

Tohle je bomba, Frantoio, už je to jasné? Toskánsko produkuje jen 5 % italské produkce, ale odrůda Frantoio je nejlepší!

Původně jsem myslel, že to bude fotohádanka, cože jsme to koštovali? Olivové oleje jsou ovšem celkem jasné, naopak odrůdy Grignano, Frantoio a Nocellara del Belice by asi byly příliš exotické na hádání. Kdo chcete, můžete hádat třeba kdy se ta degustace konala? :o)))

Doma jsem hned prověřil olivový olej, co jsem si v létě přivezl z Toskánska v třílitrových kanystrech. Kdepak, kam se hrabe můj Extra Vergine Olio di Oliva na ty, co jsme degustovali s Fausto Borellou!

Aby bylo úplně jasné, že nejde o ironii, dodávám, že až povedu svou příští degustaci, už se nebudu držet zpátky a přitopím pod kotlem. Nebudu se ostýchat šlapat na plyn a prodávat nadšení, asi jako se ukazatel na křižovatce nebojí ukázat nalevo nebo napravo. Víno nebo olej, je to jedno!

Zatím naposledy se vracím k nedávnému výletu na Moselu. Když se řekne Mosela, je to skoro synonymum pro ryzlink. Český název odrůdy je Ryzlink rýnský, ne moselský, ale pro mě byly už dávno, od prvního setkání, moselské ryzlinky daleko nejpřitažlivější.

Stěžoval jsem si v prvních zprávách z výletu na ohavné počasí. Poslední den odpoledne se konečně oblačnost roztrhala a vykouklo slunce. Hned se všechno změnilo! Přidávám pár fotek, vesměs těch z jediného slunečného odpoledne.

Minulý týden jsem odvedl dvě degustace, v úterý pro účastníky italských komunitních bedýnek, ve středu podobnou jako firemní večírek. Rád to dělám i pro úplně neznámou společnost, abych si ověřil, nakolik jsou srozumitelná a nosná témata, o kterých tak rád píšu tady na blogu.

Dvě vína měla na degustacích překvapivý úspěch. Pecorino z Torre Raone a potom „víno reklamní přestávky,“ moselský ryzlink z Weingut Karl Erbes. Rozlil jsem jednu lahev ryzlinku a prodalo se osm moselských Komunitních Bedýnek. Uváděl jsem to jako reklamní přestávku a vyplnilo se to doslova!

O víkendu jsem dopíjel vzorky přivezené před týdnem z výletu na Moselu. Dost těžko jsem si přitom vzpomínal na to, kde jsem které víno koupil, ale po ochutnání se to vždycky vyjasnilo. Kusovky z obdivované Mosely trpí podobnými neduhy jako domácí vína. V sobotu jsem měl už druhé suché Spätlese bez nadšení, zato s podezřením na vyšší než malé množství síry a s disharmonickým nahořklým tónem v závěru chuti. Dvě lahve otevřené v pátek a v sobotu jsem koupil jako výkupné na ochutnávkách, kde mě nic nezaujalo, a ten dojem si potvrzuju i doma. Moselský ryzlink umí být skvělý, ale vyžaduje to „německou preciznost.“ Při obvyklé strohosti či útlosti ryzlinku se každý nedostatek projeví. Porovnávám to s několik dní otevřeným 2011 Urziger Wurtzgarten Rieslingem Spätlese z Weingut Karl Erbes, jedním z šesti vín z bedýnky. Ještě včera se mi zdál až moc jednoduchý, příliš ovocný a sladký. Teprve po průměrném ryzlinku vynikne :o)

Snad na každé degustaci, kterou vedu, se dostanu i na téma vztahu mezi společenskou tolerancí k pití vína a křesťanstvím. Kříže na vinicích nedovolují zapomenout, v Burgundsku jsou jen vyšší a štíhlejší :o)

Rrrriesling!

V neděli jsem se vypravil na SM slavnosti na Jiřák. Nebyla taková zima jako před rokem (ale zase mě to přimělo přečíst si po sobě, co jsem psal před rokem a ejhle, je tam pár laskavých slov pro Zweigelt, který tři čtvrtě roku poté vyhrál šampiona na soutěži Prague Wine Trophy) a dav byl skoro neprostupný. S krabicí vzorků jsem si odnesl i nový krásnohorský Muškát moravský 2012 a hned večer se mu podíval pod screwcap :o) Kdykoli se u mě v běžném roce na stole objevila vína aktuálního ročníku, bývala z Austrálie či Nového Zélandu, protože tam se sklízí už na jaře!

Krásnohorský Muškát 2012 je víno trochu ostré, štiplavé a hranaté, ale dobře pitelné. Úplně suché s nízkým alkoholem (11,5%), klidný společník z té nenáročné kategorie. O předchozím ročníku jsem už přiznal, že jsem mu v červnu v Prague Wine Trophy dal naslepo 82 bodů (vůbec nesdílím webovou fobii z degustátorů a stobodovky, která se přehnala dvěma blogy minulý týden a rád se hodnocení účastním, když si na mě někdo vzpomene a pozve mě), a myslím, že ročník 2012 Muškátu se i s tím šroubovacím uzávěrem po Novém roce ohladí a bude OK.

V žižkovské vinotéce Le Caveau, pražském distribučním centru Komunitních Bedýnek, se našla jedna zapomenutá krásnohorská bedýnka ze srpna. Řekl jsem si, že už je moje – jinak by se o ni už dávno někdo hlásil. Jako první šlo pod vývrtku Zweigeltrebe 2011 a hned po prvním napití jsem si medil, že jsem si v Krásné Hoře řekl o celý karton. Víno krásně vyzrálo, kromě typické višňové barvy má parádní vůni zralého peckového ovoce, v chuti suché a podobně jako ve vůni ovocité i s dotekem tříslovin, jako by bylo v sudu (ale nebylo :o) Myslím, že se od července, kdy jsem ho chutnal poprvé, pěkně rozvinulo, ale že už se o moc dál vyvíjet nebude a je načase ho vypít.

V červenci mě v Toskánsku bohatě zásoboval vínem i komentáři Ken Lenzi, francouzský sklepmistr monteskudájského vinařství Marchesi Ginori Lisci. Zmínil jsem se mu, že bílá vína děláme u nás doma lepší, než jaká jsou (obvykle) v Toskánsku, tak mi řekl, ať mu krabici něčeho zajímavého pošlu. Poraďte mi: co byste poslali vinaři do Itálie nebo do Francie jako ukázku domácího vinařského umění?

Pokud jde o červená, určitě mu pošlu Zweigelt 2011 z Krásné Hory (myslím, že odrůdu nezná, tak to bude zajímavé, a s 11,5% alkoholu to bude kontrast k červeným vínům, která vznikají v Toskánsku) a i nějaká bílá už jsem vybral. Stále mi chybí ryzlink a vůbec je to zajímavá otázka: Co byste poslali vinaři do Itálie nebo do Francie jako ukázku domácího vinařského umění?

Kdysi dávno v sedmé třídě se nás učitelka angličtiny ptala, jakou hudbu máme nejradši. Aleš poslouchal Beatles, taky měl přezdívku Beatník. Já jsem už tehdy ujížděl na country a druhej Aleš hrál vážnou muziku. „Já miluju džéééz,“ protáhla třídní krasavice Eva Bendová. Učitelka trochu strnula a po chvíli se zeptala: „Fakt jazz? Myslíš tu černošskou muziku se spoustou saxofonů a klarinetů?“ Bendová trochu tápala, ale pak to vysvětlila – „no ty písničky co hrajou v rádiu. Gotta, Matušku, Vondráčkovou, Pilarku.“ „Takže popík,“ shrnula to úča.

Vzpomínka se vynořila při četbě jedné webové diskuse o nedávné vinařské angažovanosti Marka Vašuta. Cituju: „V regálku před kasou „Novinka v nabídce“ Barolo za 7,77 €. No nekup to za ty peníze.“ Barolo za 200 Kč? Kdepak – popík!!!

Už jednou jsem tady psal v článku o Masterclass s Lynne Sherriff, že trh s vínem je ostře segmentovaný. Říká se tomu všemu víno, ale není víno jako víno. Myslím, že ti, kdo pijí rukodělně či řemeslně udělaná vína od malých vinařů nemají docela nic společného s těmi, kdo kupují v supermarketech unifikovanou velkosériovou produkci vín v ceně do 120 Kč. Možná je to jen zmatení jazyků, možná jen nedorozumění. Možná je to jen flashback na ně samé v zárodečném stádiu :o) Konzumenti, kteří vynakládají čas i peníze na to, aby si sehnali informace a nakoupili zajímavá vína, často přehlížejí konzumenty ze supermarketů jako stádo ovcí. Supermarketoví lovci zase soudí o nás (hledačích fermentované krásy :o) že jsme snobové, protože k dosažení stejného účinku musíme vynaložit mnohem víc práce a peněz. V jistém ohledu jim můžeme závidět: neurolog by dokázal, že slast bohatce, snídajícího kaviár a šampaňské, je stejně velká, jako slast chudáka (tedy když v neděli zjistím, že mám prázdnou ledničku a snídám opečený chleba s džemem a hořký čaj).

Podobné souvislosti najdete nejen v muzice, ale i v literatuře nebo v jídle. Někdo si nenechá vzít svůj bůček, i kdyby mu nakrásně v michelinské restauraci nabízeli slavičí jazýčky restované na rozmarýnu s brusinkami. Zrovna tak nepřesvědčíte čtenáře detektivek (můj případ!) že by si měl přečíst Tichý Don. Ještě tak Rudou Jízdu… asi je to tak správně, jen to zmatení jazyků mě štve – není víno jako víno. V popíku už podobné rozdělení proběhlo dávno, kritici začali dělit moderní hudbu na artificiální a konzumní, spotřební. Literární kritika je taky dál, odlišuje literaturu a čtivo :o) Jen my ještě říkáme všemu víno.

A někdy příště třeba napíšu o tom, proč se tři nejhezčí holky z té naší třídy provdaly do Itálie.

Psal jsem o tom už dávno, co všechno dělá dobré víno. Dělají ho především lidi a stojí to spoustu práce. Při jmenování všech faktorů, které dělají dobré (výborné!) víno, jsem zapomněl zdůraznit jeden. Vinici.

Vypadá to samozřejmě, ale není to triviální. Vynikající vinice dává (při správném hospodaření atd atd.) vynikající víno. Ale zároveň je taková vinice omezená. Může dát jen nějaké (omezené) množství vína. Není nafukovací.

(Na fotce je Ürziger Würzgarten, Ürzigská Kořeněná zahrada.) Z jedné strany ji omezuje řeka a z druhé skála. Někdy ten předěl není patrný, prostě o pár metrů dál už réva nedává tak dobré víno. Apelace tam končí a je šmytec.

(Na fotce je vinice Erdener Treppchen, česky Erdenské schůdky, podle stupňů vytesaných do podloží. Obec Erden leží přes řeku od vinice.) I kdyby mělo víno sebevětší úspěch, není možné zdvojnásobit produkci – jednak vinice sama (většinou) nejde rozšířit, jednak by větší zatížení keřů vedlo okamžitě ke snížení kvality vína.

To je taky důvod, proč na etiketách dobrých vín nenajdete poznámku: vyrobeno v Chile, lahvováno v Německu. Najdete tam místo toho název vinice. Některé názvy jsou kultovní. Romanée-Saint-Vivant. Chevalier Montrachet. Erdener Treppchen. Barolo Cannubi, jen tak namátkou. V Burgundsku si vinic váží natolik, že si na začátku dvacátého století některé vesnice přidaly do svého názvu i jméno nejlepší vinice. Už jsem o tom psal, že Aloxe-Corton nebo Puligny-Montrachet není obdoba našeho souměstí Frýdek-Místek nebo Svatobořice-Mistřín. U nás by se obdobně jmenovaly obce například Znojmo-Šobes nebo Mikulov-Turold.

A kdybych chtěl vtipkovat, přidal bych něco o zálibě Němců ve slunečních hodinách. Sonnenuhr se objevuje v názvech několika moselských vinic, až jsem měl jednou dojem, že jsou sluneční hodiny na obou protilehlých březích řeky, proti sobě. To nemůže fungovat, říkal jsem si.

Ale nejspíš za to může jen nedostatek orientace a divoce meandrující řeka, kde bez slunce ztrácím orientaci a často mám dojem, že jsem na druhém břehu a jedu na opačnou stranu (zajímalo by mě, kolik z vás bylo na Mosele a mělo podobné problémy s orientací :o))) Vybral jsem si na Mosele londýnské počasí. MMTZ, jak to zkracují meteorologové: mlha, mrholení, tma, zima. Takže žádné hodiny neukazovaly čas a nebylo jasné, kde by svítilo slunce, kdyby zrovna chtělo svítit. Když poslední den slunce konečně vyšlo, vždycky mi osvětlovalo ty nejstrmější svahy. A hodiny ukazovaly přesně.

To jen na vysvětlenou, že každá dobrá vinice se nějak jmenuje. A ty nejlepší to mají viditelně napsané. (A ty úplně nejlepší se často jmenují po slunečních hodinách!)

Pro jistotu dodávám, že článek jsem napsal ještě předtím, než jsem se tady dočetl, že letos budou na trhu přes dva miliony lahví Svatomartinského a nebyl míněn jako kritika tohoto každoročního Božího dopuštění, domácí verze prodeje vína en-primeur. Spíš to berte jen jako připomínku, že vína ze dvou jmenovaných vinic, Erdenské schůdky a Ürzigská Kořeněná zahrádka, jsou v aktuálních Rrryzlinkových Komunitních bedýnkách – info je tady.