Archiv pro měsíc: Září 2012

Riesling 2009 Vendanges Tardives, Cave de Hunawihr

aneb pozdní sběr po alsasku. Teď si teprve můžu vyčítat, že jsem při předchozích cestách do Alsaska podobná vína odmítal i jen ochutnat. Alsaské pozdní sběry stojí od 20 EUR výše, když jsem tam byl v roce 2003 poprvé, byla moje psychologická cenová laťka nastavená mnohem níž. Poctivě jsem na degustaci odmítl i „jen“ Grand Cru vína, i těch deset EUR pro mě bylo moc. Myslím, že hned napodruhé jsem už do Grand Cru vín skočil, ale Vendanges Tardives jsem se dlouho vyhýbal. Byl jsem trouba.
Až když jsem v květnu vezl skoro 900 lahví do Komunitních Bedýnek z Hunawihru, na poslední chvíli jsem přiobjednal karton tohoto ryzlinku. Jednu lahev jsem otevřel na společné degustaci v Le Caveau, jednu jsem věnoval kamarádovi, další si asi někdo koupil… jednu dostal darem Daniel Brož z Le Caveau den po degustaci. Zrovna se chystal na vlastní degustaci Bordeaux s tím, že tam má i slaďáky, dva Cadillaky a jedno sauternské. Ryzlink jsme hned otevřeli a v řadě s bordeauxskými slaďáky jsme ho přelízli. Shodli jsme se, že je lepší než Cadillac a slabší než Sauternes, ale tu jemnost měl se Sauternes společnou.

Štíhlá (dokonce prodloužená!) alsaská flétna a netypická zdobná etiketa (jinak jsou etikety hunawihrského družstva spíš jednoduché). Překvapil mě umělý korek. Světlá zlatavá barva vína s olejovitě klidnou hladinou. Mírně dekadentní ryzlinková vůně se stopou oxidace a botrytidy, nazrálá a sladká. Bez, lípa, citrony, stopa benzinu. V chuti svěží kyselinka, bohatě cukru, bez a lípa, grapefruitová štiplavost a nahořklost. Ale hlavně jemnost a harmonie. Závěje jemnosti a harmonie!

V neděli večer jsem tímhle vínem slavil příjezd druhé várky alsaských vín pro bedýnkáře, kteří si doplňovali zásoby po červnových alsaských bedýnkách. Nabízel jsem Vendanges Tardives za přátelských 550 Kč, ale s tím je konec :o) Zbytek zabírám pro sebe. Víno na zimu!

Jen tak

Večer být Kolumbem (a objevovat Ameriku)!

Jestli mě paměť neklame, je to za pět let vůbec první americké víno, o kterém na blogu píšu: Sky Hill Red 2009, výrobce RoxyAnn Winery, Medford, Oregon.
(obrázek je převzatý z webu www.roxyann.com)
Královský dar, za který vděčím českému ex-patu Petru O. a zprostředkovaně Komunitním Bedýnkám. Petr pracuje v Silicon Valley a občas si zaletí domů do Čech. Letos si objednal obě alsaské bedýnky i krásnohorskou, u té poptával, jestli mu ji schovám do půlky září. A že zrovna jede na výlet do Oregonu a když se to povede, že mi něco přiveze. Tento týden jsme se poprvé setkali a dostal jsem hned tři oregonská vína. Něco jsem z něho vytáhl o Americe: že se mu výlety do Napy moc nelíbily. Místní vinařství se tváří moc hogo-fogo a šroubují ceny od padesáti dolarů výš, přitom vína jsou příliš nabušená, tělnatá … a vlastně nudná. Trochu líp že je jižněji v Monterey a teď se jim líbilo pár vinařství v Oregonu.

Dva dny na to nedočkavě otvírám první červené, bez gůglování informací na webu, zvědavý jako myš na sýr položený ve sklepě :o) a zrovna tak jsem i dopadl. Lahev je robustní burgundská, etiketa příjemně jednoduchá, ale zhola nic nesděluje o složení vína, jen 14,5% alkoholu. Na zadní etiketě je kresba americké stáje a informace o tom, že Parsonsovic rodina farmařila na jihozápadním svahu RoxyAnn Peaku v oregonském Rogue Valley už od roku 1908. Víno je pojmenované podle nejvyšší a nejsvažitější parcely vinařství. Takže to bude skoro naslepo :o)

Ve skleničce má víno pěknou čistou třešňově rudou barvu bez výrazných známek nazrálosti. Ve vůni sušené ovoce a voní vlastně jako stylizovaná, travnatější Rhona. Třešně a maliny, spíš vysušené, několik vrstev koření – moc zajímavé! V chuti suché, výrazně ovocité, ale zase s podtextem sušeného ovoce, s decentním kořeněným štychem v závěru. Kyselina je hodně zkrocená a příjemná, zrovna tak třísloviny. Až podle štiplavého závěru bych hádal na barikové sudy (no hádal, čekal jsem je od začátku, ale lehkost a ovocnost vína mě překvapily :o). Odrůdu neuhodnu, zřejmě půjde o cuvée, ale celkový projev vína je překvapivě lehký, příjemný a ovocný. S přibývajícím časem se víno proměňuje, ve vůni se objevují tóny bylinkových výluhů, v chuti jde naopak až do sušených švestek, zřejmě se v závislosti na teplotě prosazují jiné odrůdy ve směsi a podoba se mění…

Jestli takhle vypadá Amerika, tak chci být Kolumbem!

(obrázek je převzatý z webu www.roxyann.com)
Post scriptum: Samozřejmě jsem neodolal a zagůgloval. Směs 32% Grenache, 25% Mourvedre, 17% Syrahu, 15% Merlotu, 10% Malbecu a 2% Cinsaultu. 18 měsíců v nových francouzských a amerických barikových sudech (!!!). Vyrobeno 746 kartonů (není uvedeno, zda po 6 nebo 12 lahvích 🙂 Jsem z toho zmatený – americký barik jsem si představoval jako robustní, nabušené víno. Tohle sice má na etiketě 14,5% alkoholu, ale působí lehce a pitelně. Barik je dobře zakomponovaný a neruší (nebo mám po pěti dnech nemoci bez vína ještě nějaký hendikep). Krásné chutě sušeného ovoce, jaké v evropských vínech v podobné podobě nepotkávám, příjemně a vkusně zakomponované kořeněné tóny (na které si třeba Francouzi děsně potrpí). Jediná výhrada: přece jen vínu chybí hloubka, výraznější elegance. Je bezvadně pitelné už teď, přesto by mě strašně zajímalo, jak se bude vyvíjet dalších pět let.
Jen tak

Pár fotek z víkendu

Studování encyklopedií a odborné literatuře vůbec jsem moc nedal. Při prvních cestách do Burgundska jsem s sebou vozil krabici knih, ale stejně si nejlíp pamatuju, jak mi v Buxy řekl důrazně při degustaci pan Berthenet: v Montagny máme jen Chardonnay. Žádné červené! Podobné vzdělávání má svoje slabiny, ale zase si při něm užijete víc zábavy, než nad encyklopedií. Na konci týdne jsem zase pocítil nutnost zvýšit si vzdělání, tak jsem se v pátek na krátkou chvíli vnutil do vinařství Krásná Hora.
Tenhle pohled tady mám několikrát, ale vždycky focený na jaře nebo v létě. Tentokrát ve večerním zářijovém slunci, trať Krásná Hora.
Na uvítanou jsem dostal burčák z muškátu. Sladký, krásný. To když ochutnáte, tak už nikdy nemůžete shazovat nějaké víno jen proto, že je sladké :o) Pak už to šlo rychle, zvyšoval jsem si odborné vzdělání. Vymýval jsem prázdné přepravky na hrozny a nakládal je do auta. Vyčistil lis, prostě úklid. Umývá a uklízí se pořád dokola. Fotek vás ušetřím.
V osm ráno byly hrozny Chardonnay překvapivě suché. Taky byly docela malé a visely nízko :o( Měl jsem pozvání jet na sklizeň do Avignonu, ale při vzpomínce na tamější nízké staré keře mě už nemrzelo, že tam nejsem.
Prostě čím menší postava sběrače, tím zdravější práce. Fotka ovšem skrývá to nejlepší – několik pater modrého nebe nad hlavami jsem musel oříznout. Lepší fotky nemám, za chvíli jsem měl od šťávy tak ulepené prsty, že jsem foťák radši nevytahoval.
Ještě jedna věc se podílí na poddvorovském bohatství: dýně. Nedělní svátek dýní jsem už nestihl, ale dýňovou výzdobu před každým domem jsem musel obdivovat.
Jen tak

Pozdní sběr aktuální krásnohorský

Po včerejším depresivním zápisku trocha slunce do života! Před týdnem jsem tady napsal, že bych (jako Sklenička a blog) chtěl být spojovaný s dobrými víny. Sám jsem se poplácal po ramenou za Springerův Vavřinec, Tichého rýňák a SVG z Dobré Vinice z Komunitních Bedýnek. Netušil jsem, že mi nezávislá porota hned na to potvrdí další víno z posledních bedýnek. Někdy se prostě musíte pochválit sami, když to za vás nikdo neudělá. A o tom to dneska bude celé :o)

První radost

Napřed mi udělala radost Evas (děkuju!), když pochválila krásnohorské Old School Cuvée, mix snad deseti odrůd ze staré (a hned po sklizni vyklučené) vinice. V Krásné Hoře koupili starou zanedbanou vinici se smíšenou výsadbou starých, zapomenutých odrůd. Většinu keřů tvořilo Neuburské a veltlínské, ale byly tam VĚCI, o kterých jsem nikdy neslyšel, jako bílý a šedý portugal nebo „Ušlechtilé bílé“ . Cuvée jsem objevil v lednu v tanku a pak znova v červenci. Když jsem se hned na to rozhodl udělat jednobarevnou, čistě krásnohorskou bedýnku, okamžitě bylo jasné, že tohle vyjímečné víno tam chci. Šlo to všechno rychle a Marek Vybíral mi slíbil nalahvovat ho pro tu příležitost, takže se dostalo k více než šedesáti abonentům Komunitních Bedýnek.

Že se dostane i na přehlídku Jiná vína, to už bylo jaksi navíc. Luboš Osička ji nejspíš znal z Krásné Hory z tanku, ale moje zmínky na blogu mu ji připomněly. Volal mi kvůli tomu asi týden před přehlídkou až po půlnoci, nikdy bych nečekal, že pan Sklenička protlačí nějaké víno na Jiná Vína :o)))

Jeden vážený zákazník, který jen letos nakoupil vína z Komunitních Bedýnek snad za 30.000 Kč, mi vzkazoval, že tím vínem podlil chobotnici. Já to s Old School Cuvée mám taky jako na houpačce: jednou ano a jednou ne. Jednou mi připadá harmonické a zábavné, podruhé mě ta směs vyzrálých a zelených tónů a chutí ruší a odrazuje. Do Salónu vín ČR bych ho nedával, ale k povídání s kamarády na letní zahradu ho rád vezmu.

Druhá radost

Ve čtvrtek jsme vyřizovali účetní zbytky krásnohorských komunitních bedýnek a Marek Vybíral se pochlubil, že jejich základní Zweigeltrebe 2011 vyhrálo šampiona soutěže Prague Wine Trophy. 88 bodů a vítěz v kategorii před všemi rakouskými zweigly, s tím, že krásnohorská barikovaná Zweigeltrebe Reserva 2010 skončila hned třetí. To asi nebude náhoda! (Blahopřeju Františkovi Š., který si po ochutnávce krásnohorských vín u mě na zahradě objednal obou vín hned po bedýnce!)

Marek hned dodal vyčítavě, že mladý Sauvignon skončil v poli soutěžících a že za to určitě můžu já se svými komentáři o mísení kopřivových a meruňkových Sauvignonů. To ani nevěděl, že jako porotce jsem při té soutěži skutečně měl jeho Sauvignon naslepo na stole, takže to nemůžu komentovat, jen popírat :o) Ale Zweigelty jsem nehodnotil, s tím nemám nic společného! (Pro jistotu dodám, že žádné důvěrné informace nevyzrazuju, výsledky jsem dostal z Krásné Hory, z PWT ještě ne.) S radostí to zveřejňuju, protože Zweigeltrebe 2011, šampion Prague Wine Trophy, bylo před měsícem ve Skleničkových Komunitních Bedýnkách. Rozhodl jsem se pro něj okamžitě už při červencovém koštu ve vinařství, moc se mi líbilo. Když jsem si doma otevřel lahev, kterou jsem dostal „od cesty,“ překvapilo mě, jak moc se projev vína lišil od mých původních dojmů z vinařství. Přesto to bylo zábavné a dobré, Marek mi potom připomněl, že víno chutnané ve vinařství bylo už dva dny otevřené.


Takže blahopřeju do Krásné Hory k šampiónu PWT zweiglů a těší mě, že jsem ho vybral do Bedýnek (za 140 Kč!) a taky že jsem to trefil hned napoprvé při jedné krátké degustaci. Titul šampiona z jedné soutěže a 88 bodů jistě neznamená, že je to nejlepší Zweigelt na světě, ale jisté potvrzení kvality to je. Vlastně jsem tu Bedýnku vymyslel jen proto, že jsem měl výhrady k původní recenzi na ovíně.cz i vůči následné odpovědi na Evas.blogu, a chtěl jsem, aby si co nejvíc čtenářů mohlo udělat vlastní názor.

K Bedýnkám ještě dvě zmínky: z krásnohorské bedýnky mám hodně rád i Pinot Blanc 2011. A taky jsem vyhlásil nové italské Komunitní bedýnky se spoustou zajímavých vín. Možná v nich najdete příštího šampiona odrůdy Sangiovese, jestli se přihlásíte a bedýnky si koupíte! Úvodní článek je tady.

Jen tak

Prší, ale ještě bude hezky

Konečně letos meteorologům vyšla předpověď: zatáhlo se a prší. Kumulace špatných zpráv a počasí vypadala hrozivě. Poslední dny mě na zahradě obrazily dvě větvičky maliní a po snídani jsem vyháněl děti natrhat si čerstvé maliny. Když jsem ve středu našel na zemi větvě malin zlomené, automaticky jsem si to spojil s nočním deštěm a ochlazením: je to v pytli! Další špatné znamení!
Ve středu večer jsem koukal na sedmdesátoletní film a Paulem Newmanem a Robertem Redfordem. Při scéně, kde oba grázlíci postřílí šest bolivijských banditů, sedí zdrceně na zemi a říkají si: Chtěli jsme začít sekat dobrotu a takhle to dopadlo, jsem se upřímně rozesmál. Metanol má už 16 obětí, nároďák v Teplicích prohrál némlich stejně jako na Euru s Řeckem vyhrál, a nad holandským pobřežím se srazila dvě letadla, která měla dělat reklamu protivným politickým stranám. Kdyby mělo pršet ještě tři dny (ani biblických čtyřicet by nebylo nutné), musel by nastat konec světa?

Ale kdepak! Metanolový kšeft někdo vymyslel právě za toho optimisticky slunného léta, fotbalový nároďák hraje blbě už dýl než rok (za to počasí už vůbec nemůže) a Newman s Redfordem si zahrávali s revolvery tak nápadně, že to vycítila i ta holka a radši od nich zdrhla.

Metanolové otravy určitě vyvolají vlnu lidových vtipů a my, co kulturně popíjíme víno (a plácáme se přitom po ramenou, že jsme jiná parta) se nad tím můžeme jen usmívat. Ale před pěti lety jsem tady psal o supermarketových burgundských šardonkách, po kterých moje tehdejší manželka v noci zhubla o tři kila a jiných supermarketových lákadlech, nesetkalo se to se stoprocentní podporou ani ze strany potenciálních kolegů. Ve skutečnosti jsme na tom všichni stejně: jsme závislí na elementární poctivosti těch, kteří nám prodávají vodu, mlíko, chleba, víno, kořalku. Cibuli, okurky (vzpomeňme na loňskou aféru se španělskými zabijáckýmí okurkami, nakonec infikovanými v Německu?) rajčata a sýry a já nevím co ještě, prostě potraviny, na které jsme zvyklí a jejichž původ dnes bohužel nejsme schopni zkontrolovat.


Nesdílím katastrofické vize zanikajících civilizací (mám paměť a tak dobře vím, že z Clintonova popleteného vice-presidenta Al Gora měli ve Washingtonu všichni srandu) a nemyslím si, že nás prohibice ochrání před organizovaným zločinem a větší státní kontrola před nekvalitními potravinami. Jedině snad, že naše stále se zvyšující životní úroveň nám umožní, abysme se zajímali o to, co kupujeme, co jíme, co pijeme, po jakých silnicích jezdíme, s kým se stýkáme, s kým se přátelí naše děti a s kým naši politici. Abysme si nakonec nemuseli říkat s Butchem Cassidym a Sundance Kidem: Chtěli jsme začít sekat dobrotu a takhle to dopadlo!

TOPlist
Jen tak

Terra Incognita aneb 12. Komunitní Bedýnky

Itálie neznámá aneb Následky horka. Poslední teplý letní den zbrojím na dalších devět měsíců bez slunce :o) snad bude zima s italským vínem snazší! Před dvěma lety se mi tak stýskalo po toskánské dovolené, že jsem zorganizoval dovoz jedné palety toskánských vín za ceny, za které se prodávají ve vinařství, jako prodloužení italských prázdnin. Pak ještě jednou a když se mi na jaře povedlo Alsasko, začalo mě to bavit. V létě jsem už jezdil po Toskánsku docela cíleně a vymýšlel různé kombinace vín. Tak se stalo, že jsem jich našel rovnou na dvě bedýnky. O jednotlivých vinařích a vínech jsem většinou psal už z prázdninových toulek, takže si o pozadí nových objevů můžete přečíst víc ve starých zápiscích.

Toskánská Bedýnka
Předchozí dvě italské bedýnky byly postavené na vínech z málo známé toskánské apelace Montescudaio. Letos chci ubrat Montescudaio a přidat vína zajímavého chlapíka z nedalekého San Gimignana. Simone Santini mě dostal svojí Vernacciou di San Gimignano už loni. Letos zase a navíc i osobně při návštěvě u něj na předměstí San Gimignana, psal jsem o něm tady. Santiniho Vernaccia je krásná ukázka toho, co s jinak obyčejnou odrůdou dokáže udělat výběr hroznů a následná delší péče ve sklepě – víno leží nejmíň půl roku na kvasničních kalech. Při společné ochutnávce s ním jsem si napsal o jeho základním Chianti jen něco jako „obyčejné,“ ale v srpnu doma mi už vůbec obyčejné nepřipadalo a myslím, že jsem ho napoprvé podcenil. Od Parkerova Antonia Galloniho dostal předchozí ročník 87 bodů a příjemně pochvalný komentář. Takže Vernaccia a Chianti doplněné barikovanou Vernacciou. Psal jsem o ní tady, ročník 2008 je už nahrazený nuladevítkou, ale snad to bude dobrá náhrada. Barikovaná Vernaccia je úlet, zajímavost, ale snad to zvědavější čtenáři ocení.

Druhou polovinu vín účastníci loňských bedýnek už znají. Pergolaia 2007 měla loni veliký úspěch, po bedýnkách jsem musel přivézt dalších 150 lahví pro ty, kterým zachutnala (včetně sebe). Letos jsem měl dilema, logické by bylo vzít nový ročník, ale z přímého srovnání mi vyšla vítězně loňská Pergolaia 2007. Zvědavcům přivezu klidně nový ročník (2008), ale pro mě je 2007 stále ještě lepší. (Ke korekturám ochutnávám už pět dní otevřenou lahev Pergalaii 2008 – krásně se vyhladila a zjemnila. Podle těch pěti dní se zdá, že 2008 se bude slušně vyvíjet v lahvi. Bylo by zábavné dát do bedýnky obě vína, a rovnou upozorňuju, že kdyby mi nakonec některé z připravovaných vín nevyšlo, nahradím ho nejspíš právě Pergolaiou 2008.)
Pergolaia je víno z biodynamického vinařství Caiarossa. To je moderní podnik, postavený na zelené louce. Vinice byly vysazené v letech 1999 a 2000, vinařství je vybavené moderní technologií a biodynamika se tam pěstuje bez magie a zaříkávání. Sklepmistr Dominique Génot vystudoval enologii v Beaune a agrotechniku v Bordeaux a byl na praxi v Novém Světě. Místní vinaři prý říkají Pergolaie „francouzské Sangiovese“ – toskánské Sangiovese je často vedené k robustnosti, Pergolaia naopak k eleganci. Do jisté míry to platí i o dalších dvou vínech, protože i Marchesi Ginori mají francouzského sklepmistra.

Marchesi Ginori Lisci měli loni v Bedýnce dvě vína, Campordigno a cuvée Castello Ginori (Merlot a CS, 50/50). Sklepmistr Ken Lenzi změnil složení Castella Ginori (nově je to čistý Merlot) a tím se uvolnily nejlepší hrozny Cabernetu Sauvignon. Očividně tak stoupla kvalita vína Macchion del Lupo, které jsem dosud opomíjel. Popravdě proto, že odrůdu CS moc nevyhledávám. Změna je život a tak do bedýnek letos nominuju kabernet: uvidíte, že je nejen typicky odrůdový, kabernetový, ale podle sluncem vysušené chuti i zřetelně toskánský. Campordigno naopak ještě víc odlehčilo, zhublo, a je z něj víno k jídlu, vino da tutti pasti.

1. Vernaccia di San Gimignano 2011 DOCG, Tenuta Le Calciane, 8 EUR
2. Vigna ai Sassi 2009, Vernaccia di San Gimignano DOCG, Tenuta Le Calciane, 11 EUR
3. Chianti Colli Senesi 2011 DOC, Tenuta Le Calciane, 8 EUR
4. Campordigno 2009, Merlot Montescudaio DOC, Marchesi Ginori Lisci, 10 EUR
5. Macchion del Lupo 2008, Cabernet Montescudaio DOC, Marchesi Ginori Lisci, 12,50 EUR
6. Pergolaia 2007, Toscana IGT, Caiarossa, 13,50 EUR

63 EUR v cenách z vinařství je asi 1638 Kč, plus 180 Kč za dopravu – 1790 Kč.

A ještě jedna Bedýnka navíc
S šesti víny jsem tentokrát nevystačil a rád bych přidal další šestici. Dají se na ní ukázat dva současné trendy spojované s autentickými víny. Kolem pojmu autentická (naturální) vína panuje zmatek. O významu těchto pojmů se mnozí přou, protože, jak víme ze sociologie, interpretace významů dává vykladačům moc. Autentičnost se většinou chápe jako věrnost tradicím, ale těžko se hledá shoda na tom, jak hluboko sahá ta tradice, kterou chceme následovat. Sám pro sebe si autentičnost vykládám jako další krok v tom, čemu se říká terroir. Autentické víno by mělo pocházet z místní tradičně pěstované odrůdy a mělo by být vyrobené tradiční technologií, především bez přehnaných technologických zásahů. Takhle obecně to vypadá hezky, ale co je přehnané pro jednoho, to ještě může být přijatelné pro druhého, a tak se o tom můžou vést dlouhé spory.


Už jsem někdy někde napsal, že velká část produkce tak komerčních vinařských regionů jako je Burgundsko či Toskánsko je „autentická.“ V Burgundsku převládají dvě odrůdy už 600 let, sklepní postupy jsou někde víc a někde míň tradiční, ve vinici se všichni vrací k organickému nebo biodynamickému hospodaření. Podobně v Toskánsku převládá Sangiovese a další místní odrůdy, (třeba Vernacia di San Gimignano v malém regionu kolem stejnojmenného města) a největší spory mezi tradicionalisty a modernisty se vedou o tom, jestli víno školit v bariku nebo v tradičních velkých sudech (a jestli se do Toskánska hodí mezinárodní odrůdy). Tradicionalistu můžete (zjednodušeně!) poznat podle toho, že nepoužívá selektované kvasinky a nemá ve sklepě barikové sudy :o) Přiznám se ale, že tomu velkou váhu nedávám: už jsem párkrát obdivoval barikované Chianti Classico, ale když jsem letos narazil na Vino Nobile di Montepulciano z Palazzo Vecchio, měl jsem velikou radost.

Napřed jen proto, že mi Maestro 2008 chutnalo. Potom jsem je navštívil a prohlídl si sklepy i vinice. Sice mají moderní nerezové nádoby v hale, kde víno kvasí, ale žádné bariky ve zracím sklepě. Tvrdí, že žádné selektované kvasinky nesypou, já můžu potvrdit jen to, že ve víně nejsou ani žádné přehnané třísloviny z barikových sudů (ani odjinud 🙂 a že víno je už krásně hladké a pitelné. K Sangiovese třísloviny patří, ale tahle vína rozhodně nejsou přeextrahovaná :o) Vybral jsem jejich základní víno Dogana, samozřejmě Maestro a pak Riservu z roku 2006. Tady je seznam vín do druhé bedýnky:

1. Dogana 2010, Rosso di Montepulciano DOC, Palazzo Vecchio. 12 EUR
2. Maestro 2008, Vino Nobile di Montepulciano DOCG, Palazzo Vecchio, asi 14 EUR.
3. Vino Nobile di Montepulciano Riserva 2006 DOCG, Palazzo Vecchio, 20 EUR
4. Lucanto 2011, Trebbiano d’Abruzzo DOC, Torre Raone
5. Pecorino 2011, Colline Pescaresi IGT, Torre Raone
6. Raone Bianco 2011, Colline Pescaresi IGT, Torre Raone


Další tři vína už nejsou z Toskánska, ale ze sousedního Marché a označovat je za autentická by byla jen drobná provokace těch, kteří vždycky všechno vědí lépe (ale dá se na nich ukázat jeden trend, který mě baví). Poprvé jsem se s Torre Raone setkal v květnu na pražské degustaci, od té doby si píšu s jejich holandským obchodníkem, ale do vinařství jsem nezajel. Podle informací z webu je Torre Raone mladý podnik s asi třiceti hektary vinic. Bílá vína jsou zpracovaná v nerezových tancích, k autentičnosti odkazují jen staré místní odrůdy (Trebbiano a Pecorino), spontánní kvašení a delší ležení na kvasnicích, které jim dodá plnost chuti. Jinak je to komplet vinařský střední proud a moderní podnik. Co mě na tom uchvátilo? Především vína samotná, čistotou, razancí, osobitostí. A potom dojem, že si moderní mainstreamový podnik vyzobal z naturální vinařské alternativy to nejlepší (organické hospodaření ve vinicích, pěstování opomíjených lokálních odrůd namísto mezinárodních, spontánní kvašení a delší ležení vína na kvasnicích) a vyrábí přitom moderní, čistá a technicky bezvadná vína. O tom, že Raone Bianco je postavené taky na Pinotu Grigio a všem škatulkám se vymyká, jsem už psal tady. Už před dvěma lety jsem říkal, že vinařský mainstream nakonec vycucne to nejlepší z alternativních směrů a přisvojí si to, a Torre Raone je pro mě optimistický příklad, že něco podobného se už děje.
Obvykle jsem v Bedýnkách nabízel vína za ceny ve vinařství, ale ceny Torre Raone neznám a Palazzo Vecchio jen přibližně (některé se najdou na webu). Tak mi musíte věřit, že je moc nepředražuju :o) Vino Nobile je, jak napovídá překlad, ušlechtilé (a taky drahé). Vína z Torre Raone bych tipoval kolem 8 EUR. Tři bílá z Marche a tři toskánská Sangiovese, celkem za 1800 Kč.
Pro ty, kdo si objednají obě bedýnky, snížím cenu té druhé o 100 Kč a obě dohromady budou stát 3490 Kč. Čím víc toho povezu, tím levnější bude doprava :o)

Daly by se sestavit i jiné kombinace :o) Tři červená z Montepulciana, Pergolaia a Chianti od Santiniho by daly pětici Sangiovese, doplnit by je mohlo další Sangiovese nebo typicky toskánská Vernaccia. Ale už takhle je to pět vinařství a logistika srovnatelná s vyloděním Američanů na Sicílii. Stejně jako v předchozích kolech budu chtít platbu předem. Změní se distribuce a namísto žižkovské vinotéky si budete moci Bedýnky vyzvednout na dvou místech v Praze (Praha 4, na magistrále a Praha 9, u Metra Kolbenova, na obou místech se dá parkovat), po jednom v Ostravě, Hradci Králové a Bratislavě. Nově přibyla Olomouc! Tato místa jsou bez příplatku. Pokud si nemůžete bedýnky vyzvednout ve jmenovaných městech, vyřešíme to s Českou Poštou (s příplatkem za poštovné cca 190 Kč za balík) nebo individuálně. Předpokládám uzávěrku za týden a distribuci na začátku října. Hlaste se tady. Udělejte si radost. Vánoce se blíží :o)))
TOPlist
Bedýnky

Pozdní sběr kartáčový

Ve středu jsem tady psal, že Itálie chutná jinak v Itálii a jinak doma. Čtvrtek mě donutil znova se nad tím zamyslet :o) Na středeční večer jsem pozval domů několik přátel, abych na nich vyzkoušel vína plánovaná do příštích Komunitních Bedýnek.
František Šamla, dovozce seriózních bordeauxských a piemontských vín (a milovník málo známých piemontských odrůd) do poslední chvíle tvrdil, že přijede. Nakonec přijel, omluvil se, že mu povinnost nedovolí atakdále, obdaroval nás dvěma krásnými piemontskými červenými (jednou ročník 2002!) a hned zase odjel. Jindy bych podobný dar bral jako výhru, ale ve středu ne. František mi chyběl, hlavně svou zkušeností s hodnocením nových, dosud neznámých objevů. Když mi jeden účastník nepochválili Vernacciu, ještě jsem to přežil. Ale když mi dva z přítomných neschválili výběr Vino Nobile, už mě to znejistělo.
K čemu je vám 91 bodů Wine Spectatoru, když se víno nelíbí vašim přátelům nebo ještě hůř, vašim zákazníkům? Jako bych neměl zkušenost s Bedýnkami a nevěděl, že mi má stačit, když mi schválí jedno Chianti a výběr ze dvou ročníků Pergolaii. Nikdo nemůže vyhrát všechno, ani FC Barcelona ne 🙂 Přesunuli jsme se ze zahrady domů a řeč se rozvolnila a rozlila do šířky. Druhý den jsem měl pomalý rozjezd a až do večera jsem nestíhal…
Až čtvrteční kontrola nedopitých lahví po středečním večírku přinesla statistickou pravdu: Maestro 2008, moje oblíbené Vino Nobile bylo skoro dopité, zbývalo půldeci. Zkontroloval jsem ho a bylo OK. Svět zase dostal řád a smysl, i to slunce večer svítilo veseleji :o) Někomu se může nelíbit, ale jestli jiné konzumenty stejně intenzivně přitahuje, je to v pořádku. Až na to dojde, doporučím podávat Vino Nobile při vyšší teplotě. V noci jsme měli na zahradě 17 stupňů a myslím, že v Itálii bylo v létě víc. Ale jinak by mělo Vino Nobile ten přesun docela dobře přežít. Stejně jako my italofilové přežíváme časté přesuny mezi domovem a Itálií… ale popravdě teprve nedělní kontrola další lahve mě uklidnila.
Kamarád a častý abonent bedýnek přišel po několika vzorcích s myšlenkou pořádání zájezdů za vínem a za jídlem. Oponoval jsem, že tahle kratochvíle boháčů se nehodí na blog, že moji čtenáři jsou normální chlapíci jako já, co si vydělávají na živobytí prací a dovolenou tráví ve společnosti svých dětí, manželek a milenek, přesně v tomto pořadí. Z diskuse vyplynula možnost, že chybně hodnotím vlastní postavení… Konec září, kdy v toskánském Montescudaio (městečku s asi 1500 obyvateli) slaví svátek vína, Sagra del Vino (psal jsem o tom tady, sklepmistři prodávali vstupenky), už asi nestihneme, ale jako námět do budoucnosti je to nosné a zábavné téma. Jeli byste na prodloužený víkend do Toskánska na Sagra del Vino? Na prázdné pláže v babím létě, do pizzerie s pekařem, co vyhrál soutěž o nejlepšího pizzaře Jadranu a na pár návštěv prestižních i naprosto obyčejných vinařství? Nebudu o tom pořádat anketu, stačí napsat „Já bych jel“ na můj e-mail (vran@seznam.cz) a já si s tím už nějak poradím. Nechci zakládat cestovku, ale kdybych se mohl s partou podobně potrefených cestovatelů svézt a povodit je po svých oblíbených místech, seznámit je s vinaři a nabídout netušené pohledy do krajiny a pojíst pastu s pestem, pro začátek by mi to úplně stačilo.
Bylo by velmi autentické tady vypsat všechny kartáče, které jsem minulý týden dostal, ale nepochybně bych tím na sebe přivolal další :o) Cestou z pátečního hodnocení Prague Wine Trophy, celoroční soutěže vín časopisu Vino Revue, jsem se zastavil v restauraci Na Štěpáně zneutralizovat žaludeční kyseliny pivem. Po devatenácti Sauvignonech a čtyřiadvaceti toskánských Sangiovese (a nejmíň litru vody, spíš dvou) pivo bodlo. Na Štěpáně si můžete počíst ve Wine Spectatorech a dalších prestižních časopisech o víně. Neodolal jsem, ale zarazily mě fotky ve WS. Dominique Lafon nad bednami sklizeného mersaultského Chardonnay byl autentický asi jako Hannah Montana v sobotní televizi: evidentně nasvícený pomocnými reflektory, Wine Spectator si snad musí tahat do Burgundska vlastní elektrické generátory :o) Snad ze mě nemluví závist a vůbec se nechci omlouvat za vlastní fotky z levného kompaktu. Když kdysi Gary Vaynerchuck trochu pouťově vyvolával, Věřte jen vlastní chuti, moc jsem mu to nebaštil, ale ty spektátorské fotky mi to připomněly. Hledání pravdy nikdy nebude jednoduché, ale zrovna při tom pivu na Štěpáně jsem si vzpomněl na vlastní povzdech: k čemu je vám 91 bodů za Sanngiovese ve Wine Spectatoru, když vám to víno nepochválí vaši zákazníci? nebo kamarádi?
Na prd!
Po kartáčích minulého týdne jen doznávám zápas s vlastními nedostatky. Tady na webu se pokouším psát o vínu (a jeho poznávání) odlehčeně, jako o koníčku a životním způsobu (a podle toho volím i slovník). Hodnocení vína v prestižní soutěži je naopak seriózní záležitost a žádné vtípky a úlety se tam nenosí. Snažím se tomu přizpůsobit (včetně příležitostných pochyb o vlastní nedostatečnosti), ale hodnocení vín naslepo vyvolává taky otázku vlastní konzistentnosti. Hodnotím vína naslepo stejně jako vína, o kterých píšu z vlastního popudu a která znám, včetně jejich výrobců? Když dostanu naslepo víno, které soukromě znám, ohodnotím ho stejně, jako kdyby předemnou stálo s viditelnou etiketou? Při několika setkáních s víny na dvou kolech PWT jsem si to odškrtl jako OK, že i naslepo jsem se zachoval konzistentně a bodoval jsem podobně jako při otevřené degustaci. (Popravdě, jinak bych to tady hned musel zavřít.) To samozřejmě vůbec nevypovídá o tom, jestli jsem vína hodnotil správně, jen jestli jsem konzistentní :o) Kéž bych to mohl říct o všech svých hodnoceních!


A vůbec mi nejde o vína, která jsem hodnotil nízko: v pátek na PWT jsem dal málo bodů jednomu vínu, které jsem ani tady na blogu nechválil, ale soukromě bych se mnohem raději prsil úspěchem vín, která jsem na blogu vychválil. Dodnes si myslím, že Springerovo Saint Laurent Craig’s Reserve 2007 z třetích Komunitních Bedýnek, rýňák 2007 Richarda Tichého z pátých bedýnek nebo obě vína z Dobré Vinice (a snad i pár dalších :o))), která jsem měl v bedýnkách byla výborná vína. A jestli mi někdy něco moc nechutnalo, z toho se nestřílí. Snažím se psát o tom pozitivním, o tom, co mě baví. Prostě bych byl radši, kdybyste mě spojovali s těmi dobrými víny, než s těmi horšími :o)))
TOPlist
Jen tak

Vernaccia di San Gimignano 2011, Tenuta Le Calcinae

A nezapomeň, že Itálie chutná jinak v Itálii a jinak doma! varoval mě nedávno kamarád. Už jsem tu mnohokrát psal, že obrovský talíř pod pizzou a výhled na toskánské kopečky se zapadajícím sluncem (případně na moře atd… :o) katapultuje každé víno o dvě třídy výš, i o Brennerském paradoxu. Jenže to platí i obráceně. Víno na které máte ty skvělé vzpomínky z dovolené působí o dva měsíce později v deštivém září nedomrle a vyhasle. V čem to může být?
Občas se tady rochním v psychologických souvislostech požívání (a hlavně užívání si) vína, ale to je jen půlka pravdy.
Je to pravda? Ale kdež!
Je to pravda jenom způli – nebo celá lež!
veršoval v pohádce Pavel Šrut, oblíbený autor mých dětí (četl jsem jim to před spaním už nejmín stokrát, i v Toskánsku). Prostředí a prázdninová nálada dělá hodně, ale ne všechno. Druhá půlka pravdy o tom, proč víno z dovolené chutná doma hůř, je – bohužel – špatný výběr vína. Vysvětlím: spousta vína se v Itálii vypije rovnou v místě původu díky turistům. Laciná vína vylepšená dobrým vesnickým jídlem a úchvatnou večerní scenérií tečou proudem, předtím jste se celej den koupali v moři nebo se plahočili po vyprahlých toskánských kopcích a vínu leccos odpustíte. Doma v Čechách po návratu z kanceláře vaší pojišťovny, reklamní agentury nebo obchodního oddělení telefonního operátora už celodenní komplexní zážitek z dovolené nedoženete. Průměrnému nebo špatnému vínu už nepomůže slunečná dovolená ani šplouchání moře. Zbývá jen ta základní pravda, totiž jestli je víno samo dobré. In vino veritas!
A když není, tak se přihlásí ty staré známé blbé pravdy: že italské víno chutná v Itálii jinak než doma :o))) Proto jsem byl tak opatrný. Už dva roky jsem nadšený z Vernaccie Simona Santiniho, ale zachovával jsem nejvyšší opatrnost. Vernaccia di San Gimignano je jen lokální odrůda (Italové jim říkají autochtonní), která se pěstuje v okolí toskánského Manhattanu, San Gimignana. Prý se jí vyrobí ročně asi půl milionu litrů, říkal mi v červnu italský vinař v Perugii: kdyby každej druhej Pražák vypil ročně litr, nezbylo by už nic :o) Tradičně dávala řídká vína s příjemnými ovocnými a květinovými aromaty a výraznou, někdy až nepříjemně výraznou mineralitou. Našel jsem několik vín, které tyhle handicapy dokázaly překonat, a nejvýrazněji se to dařilo Vernacciím z Tenuty Le Calcinae, tedy od Santiniho.
Ve skutečnosti mi chutná doma na zahradě líp, než v Toskánsku. Nejspíš proto, že přímo tam jsem si ještě nebyl jistý (proto jsem si taky koupil rovnou čtyři lahve). Barva je světlá citrónovka. Ve vůni typické ovoce, květiny a mineralita. Meruňky a broskve, ale díky nižší kyselině si to s ryzlinkem ani Sauvignonem nespletete. Chuť je nečekaně plná a svěží s příjemnou kyselinou a už v nástupu jde do meruňkových tónů. Je to lehké víno, ale není řídké ani vodové. Santini dělá Vernacciu v nerezu a nechává ji dlouho zrát na kvasnicích, proto ta plnost chuti. Svěží dojem podtrhuje jemná perlička na jazyku a odrůdovost přiznává minerální závěr. Neruší, je dobře zakomponovaný ve středně plném těle.
12,5% alkoholu a bezvadně pitelné – než jsem napsal konec textu, zmizelo z lahve půl litru. Dlouho jsem se rozmýšlel, jestli není Vernaccia a její středoevropanům neobvyklé chutě příliš velký risk v Komunitních Bedýnkách, ale sobectví zvítězilo: tohle víno chci na zimu! Jestli se mi povede zorganizovat v září další bedýnkový dovoz, tahle Vernaccia by v něm neměla chybět.
Třeba jen jako důkaz, že dobrá toskánská vína můžou doma chutnat stejně dobře, jako v Itálii.
No dobře, já vím… V té zelené a sluncem rozpálené zemi chutná všechno líp.
TOPlist
Nezařazené