Archiv pro měsíc: Červenec 2012

Simone Santini, San Gimignano, Toskánsko

Kdyby snad chtělo Ministerstvo kultury nebo Evropská unie spozorovat bloggery, už předem se hlásím o grant na psaní o víně z Toskánska. Odpolední siestě s notebookem pod pergolou v letním větříku se nic nevyrovná a řádky naskakují samy. Jedno červencové dopoledne jsem s dětmi zajel do San Gimignana na zmrzlinu (zmrzlinárna na zdejším náměstí má titul Mistrů světa ve výrobě zmrzliny v letech 2006-2009) s hodinovou zastávkou v Tenuta Le Calcinae se Simonem Santinim.

Tenuta Le Calcinae leží na předměstí San Gimignana, jednoho z nejvíce navštěvovaných toskánských turistických cílů. Simone Santini se vyučil vinařství na univerzitě v Sieně, první vinici vysadil v roce 1986 (pochází z ní barikovaná Vernaccia Vigna ai Sassi) a samostatně vinaří od roku 1993.
Vyhlédl jsem si ho už loni, uhranula mě jeho základní Vernaccia. Loni jsem nakonec návštěvu nestihl, letos to byla absolutní priorita programu. Vernaccia 2011 zaujala o poznání robustnějším tělem, než bývalo v kraji zvykem, a vybalancovanou ovocností a mineralitou. Výrazná mineralita je pro Vernacciu typická, s tělnatostí a ovocností to bývalo slabší. Simone to všechno vysvětlil delším ležením na kvasnicích s tím, že mošt se musí stáhnout z hrubých kalů a vyčistit, a následně může po prokvašení zůstat na kvasničních kalech libovolně dlouho. Barikovanou Vernacciu jsme spolu neochutnali, neměl ji nalahvovanou (ale ochutnal jsem ji sám už dříve a psal o tom tady).
V ceníku měl další víno, které bylo aktuálně vyprodané, „Ingredienti Uva 2011.“ K tomu řekl, že to byl loni jeho první pokus o víno bez síry a že to byl velký úspěch. Vyrobil ho málo, protože si nebyl jistý výsledkem, a bleskově se vyprodalo. Příští rok ho vyrobí víc, ale jedním dechem dodal, že to velmi závisí na ročníku. Do takto připravovaného vína musí přijít jen stoprocentně zdravé a vyzrálé hrozny, jakákoli nepřízeń počasí (například pár deštivých dnů, cituju vinaře) to může zhatit. Připomněl mi tím moje vlastní pochyby o smysluplnosti biodynamického hospodaření v Česku, kde je mnohem větší tlak chorob révy. Nechci přehánět obdivnou představu o Toskánsku jako o regionu, kde ve vegetačním období pršívá jednou za měsíc, ale diplomaticky řečeno jsou tam podmínky pro biodynamické hospodaření nebo bezzásahové sklepní postupy mnohem příznivější, než na Moravě. A mimochodem, v ceníku vidím poznámku, že všechny výrobky pocházejí z certifikované organické produkce. Miluju vinaře, kteří něco takového během hodinové ochutnávky vůbec nezmíní a věnují se návštěvě a vínu.

Chianti Colli Senesi 2011 (8 EUR) bylo jednoduché víno určené ke každodennímu pití. Nic zásadního, ale příjemné víno k jídlu. „Gabrielle“ Rosso Toscano IGT 2007 (12 EUR, Merlot) mě moc nedostalo. Evidentně pokus o ambicioznější, plnější víno, ale v chuti převládaly třísloviny a v celkovém dojmu jistá neuspořádanost. „Teodoro“ Rosso Toscano IGT 2007 bylo něco jiného, výrazně vybarvené, bohatě aromatické a elegantně ovocné víno. Santiniho pokus o Supertoskánce (70% Sangiovese, dále Merlot a Cabernet Sauvignon), nepřetěžkaný, spíš jemný a vyvážený. To mě bavilo moc. Simone se pochlubil faxem, podle kterého víno zrovna dostalo 91 bodů od Roberta Parkera. Poradil jsem mu, aby ho ještě na půl roku přelil do nových barikových sudů, a dostane tam 95 bodů. Přežehnal se křížem a něco italsky mumlal, ale nevyhnal mě. Zdá se, že s narůstajícím poklesem evropské ekonomiky (a turistiky) hledají italští vinaři stále více odbyt v zahraničí. Ti připravenější za oceánem, ti méně připravení v Česku…
„Santa Maria“ Chianti Colli Senese Riserva 2007 (15 EUR) byla parádní. Komplexní, strukturované, bohaté víno. Stejná třída jako Teodoro, ale podrobnější poznámky dodám teprve po klidnější domácí degustaci.
Vinařství leží kousek pod městečkem San Gimignano (předměstí Santa Lucia, zrovna u příjezdové cesty z Volterry) a příjezd nabízí milionové výhledy na panoráma středověkých mrakodrapů. Vinař je italsky přátelský a pohostinný, během hodinové degustace neustále anglicky bavil moje děti, takže jsem se mohl nerušeně věnovat vínům. Je přirozeně sebevědomý a bez přehnané sebestřednosti pyšný na svá vína, až by se mi chtělo napsat, že si je vědomý jejich kvality a vyjímečnosti. Vína jsou zřetelně zakotvená v místní tradici a zároveň současná a moderní, a osobitým způsobem tradici rozvíjejí a posunují dál. Některá vína jsou zatím v kategorii experimentů s nevyjasněněným osudem (barikovaná Vernaccia nebo Gabrielle), ostatní svou kvalitou přesvědčují už nyní.

Víkend na Vltavě

Začátek víkendu jsem prožil bez kafe ke snídani a bez vína k večeři. Naštěstí to trvalo jen od pátku do soboty, ale za podobných okolností a s dětma bych to vydržel častěji.

V pátek ráno jsem přes proměnlivou předpověď počasí zavelel dětem, objednal v půjčovně třímístnou kanoi a vyjeli jsme na Vltavu. Byla to rychlá 24-hodinová šichta, v pátek po čtvrté jsme dávali loď na vodu ve Vyšším Brodě (my vodáci říkáme ve Vyšáku :o) a v sobotu ve čtyři jsme byli zase u auta zanechaného v Českém Krumlově. Sice jsme zmokli na prvním jezu ve Vyšáku, ale v sobotu jsme se opálili a odjeli ještě před prvními dešti, které potrápily Krumlov i Budějovice. Ani Jesse James by to nezvládl rychlejc.
Za tu chvíli jsme stihli projet trasu, kterou jsme před patnácti lety (kdy jsem byl na Vltavě asi naposledy) jeli skoro tři dny. Můj dvanáctiletý háček a osmiletý porcelán nekouřili, nechlastali, neopalovali se a pádlovali, takže jsme rychlostí budili závist a v musel jsem odmítat nabídky na výměnu háčků od mladších zadáků, kterým jejich háček nedal :o) Vodáctví se za ta léta, co jsem pauzíroval, notně změnilo. Zlepšily se jezy, kromě Jelení lávky, na které končí rekonstrukce se zpackanou propustí, která nažene loď do zdi, jsou všechny jezy bezpečně sjízdné. Ani jednou jsme se necvakli, po takové pauze a s nezkušenou posádkou – lepší důkaz neznám :o)
Bohužel se taky změnilo složení vodáckých part a celý obor se odporně zkomercializoval. Hustě obsazené kempy s cenami jak na letišti, spousta ukotvených „osvěžoven“ v režii Kapitána Morgana a božkovské palírny, které by udělaly alkoholika i z Mirka Dušína. Ne že bysme se zamlada vyhýbali pivu a rumu, ale vyhýbat se opilcům na raftech není ideální vodácký slalom.
Nechci nadávat na davy plavící se po Vltavě, kdyby se plavili na kanoích, bylo by to snesitelné. Ale tlupy podroušených rafťáků a jednotlivců rozvalujících se s plechovkou Gambrinuse v ruce na kruhu a tlačících se před jezy byly vážně otravné. Na krumlovské jezy se stály fronty, vodáci na nafukovacích plavidlech sjížděli všechno bez obhlídky ze břehu, ale za to se chaoticky cpali do každé mezery, kterou jsme chtěli využít k tomu, abysme se trochu rozjeli. Pod jezem jsme pak museli kličkovat mez těmi, co se cvakli a zoufale tahali loď a bagáž z proudu.
To nezměním, to je pokrok a nic se s tím nedá dělat, jedině vyjet mimo sezónu. Dětem se to líbilo. Asi to zkusíme znova v září.

Raone Bianco 2010, Colline Pescaresi IGT, Torre Raone

Třetí z bílých vín z degustačního kartonu vinařství Torre Raone z italského Marche. Směs odrůd Pecorino, Pinot Grigio a Incrocio Manzoni 6.0.13 (nikdy dřív jsem to jméno neslyšel, dodatečně jsem našel, že Manzoni Bianco je kříženec Riesling Renano x Pinot Bianco).

Moderní robustní láhev, silná žlutá citronová barva. Ve vůni se hodně prosazuje Pinot Grigio, je svěže ovocná a květinová. Chuť je hodně plná, suchá s potlačenou kyselinou, kulatým tělem a minerálně-kořenitým závěrem po Pecorinu. Je to příjemné pití, přestože se nedá zařadit do žádné škatulky. Módnímu označení naturální víno (nebo autochtonní) nevyhovuje kompozicí, autochtonní odrůda je doplněná jednou mezinárodní a (pro mě) neznámou, nejspíš novošlechtěncem. Pinot Grigio se navíc v chuti dost prosazuje, ale když si odmyslím všechno aktuální PR harampádí, tak je to poctivě řemeslně udělané víno a navíc docela příjemné pití. Jen 12,5% alkoholu, to při italském počasí svědčí o pečlivosti vinaře.
O třetí odrůdě, Incrocio Manzoni, nevím vůbec nic, ale z projevu vína bych usuzoval na delší ležení na kvasnicích a malolaktickou fermentaci (při italských letních teplotách bych se vsadil, že proběhla rovnou na vinici). Podle webu výrobce mošt maceroval asi 12 hodin, po stočení ze slupek kvasil v nerezu při řízené teplotě.
V červenci 2012 je víno svěží a v bezvadné kondici. Přemýšlel jsem o něm do Komunitních Bedýnek a původně jsem ho chtěl zavrhnout právě pro složení, kterým nevyhovuje škatulce pro autochtonní vína, ale možná ho nakonec právě proto natruc použiju. Je použití mezinárodní a autochtonní odrůdy ukázkou řemeslného mistrovství vinaře nebo hříchem proti požadavkům autentičnosti? Sám nevím, ale Raone Bianco 2010 mě trochu provokuje!

Krásná Hora v sobotu, Horňácké slavnosti v neděli

Jak se dokáže zvrtnout program Horňáckých slavností, když v sobotu večer začne pršet, o tom jsem už psal tady (a o variantě s dobrým počasím zase tady). V sobotu jsem kvůli počasí víkendový program raději zredukoval na nedělní závěr slavností u větrného mlýna v Kuželově a na sobotní večer se domluvil s Markem Vybíralem na návštěvě vinařství Krásná Hora. Na Horňácko jsem poprvé vezl děti, proto mi záleželo mi na tom, aby nepršelo a všechno dobře dopadlo.

Na horním obrázku zmoklé vinice a bláto v Novém Poddvorově. Při debatách o organickém hospodaření a biodynamice jsem se snažil Markovi přetlumočit zkušenosti z červencových zastávek u toskánských biovinařů s tím, že podobné počasí je tam neznámé a toskánský roční souhrn srážek proprší na Moravě v průměrném srpnu, ale zdá se, že lidská zkušenost je nepřenosná :o) Ale pojďme k vínům.
Krásnohorský Muškát (2011) je už v Praze známý, ostatně jsem ho před lety sám pomáhal v Praze zavádět. Je to krásnohorská verze Svatomartinského, víno lahvované jako mladé ještě před vánoci, které ovšem nepostrádá muškátové charakteristiky. Před měsícem jsem ho dostal na stůl naslepo při hodnocení Prague Wine Trophy, teď už snad nic nepokazím, když prozradím, že dostal 82 bodů (ode mě i od celé poroty). Nic, z čeho byste si sedli na zadek, ale jestli takové rychle lahvované víno dočká června a solidně obstojí na takové soutěži, tak je to snad slušné vysvědčení.
Položka, u které jsme se neshodli, byl Sauvignon 2011.V lednu jsem koštoval z tanku dvě vína, opulentně ovocný SVG z jedné vinice a zelený, kopřivový SVG z druhé vinice. Rovnou se přiznám, že kopřivové Sauvignony nemám rád a tvrdím, že pouhá lžíce kopřivového dokáže zkazit móře ovocného. V Krásné Hoře oba SVG smísili a dostali víno, ve kterém se mísí ovocné, broskvové tóny se zelenými kopřivovými. Mám o víně takovou dřevně naivistickou představu, že lahev vína je (v ideálním případě) prokvašená šťáva z hroznů jednoho nebo dvou keřů révy. Rozvoj velkovýroby a vpád průmyslových technologií do vinařství tuhle představu odstrkuje jako veteš do skanzenu a v současném vinařství je čím dál míň reálná, asi jako Lhotákovy vzducholodě nebo Zrzavého lodičky, ale pro mě je cenná svou názorností. Agrotechnické metody několikerého sběru hroznů se mi líbí jen potud, pokud je cílem sbírat surovinu (hrozny) v optimální zralosti. Naopak metody několikerého sběru a následného mísení vín vzniklých z míň vyzrálých, ideálně vyzrálých a nakonec ještě třeba přezrálých hroznů mě ve výsledku otravují, protože narušují ideální představu vína jako autentického projevu jednoho keře. V sobotu jsme o tom tak obsáhle nemluvili. Sauvignon s oběma typickými projevy (kopřivy a broskve) jsem prostě nepochválil, Marek Vybíral mi na to řekl, že tomu naštěstí nerozumím a tím to skončilo :o)
Koštovali jsme dva zweigly a oba mě dostaly. Rosé 2011 tím, že to vůbec nebylo typické rosé. Bylo napadrť suché, vlastně to bylo docela dospělé a plné víno, žádné „ovocité víno s vyváženým poměrem cukru a kyselin a jahodovou a jogurtovou aromatikou.“ Bonus navíc: ZW Rosé 2011 přivezlo zlatou medaili z jarního rosé-kola soutěže Prague Wine Trophy, a že porota ocenila „seriózní“ roséčko, to bylo pro mě největší a velmi příjemné překvapení.
Moc mě bavil Pinot Blanc 2011, připomínal mi alsaský Pinot Blanc z posledních Komunitních Bedýnek: plností a odrůdovým charakterem. Myslím, že to je poprvé, co v Krásné Hoře lahvovali samostatně Pinot Blanc. Je suchý, máslový a má navíc kořeněný závěr. Pili jsme ho měsíc po lahvování, takže je to můj tip na začátek roku 2013. Pinot Gris a Tramín mi bez poznámek unikly z paměti, snad jen že oba jsou hodně suché (já je radši se zbytkem), ale už podle vůně jde odrůda dobře poznat.
Pokud jde o dosud nalahvovaná bílá vína ročníku 2011, je to Krásná Hora, jak ji znám: všechno dosucha, bez zbytkového cukru, a všechno „jednobarevná“ odrůdová vína. Vlivem ročníku jsou jedenáctky trochu tělnatější a všechny mají odbouranou kyselinu jablečnou (s jednou vyjímkou rovnou na vinici, už v hroznech). Vína ponechali delší dobu na kvasničních kalech, aby se naplnil krásnohorský mission statement „Vína, která umí zrát.“ Pro milovníky moravských vín s výraznou kyselinou to mohou být úplně netypická vína, pro ty, co hledají vína co nejmíň ovlivňovaná sklepními technologiemi, to může být poklad. Bílá vína z ročníku 2011 bez zbytkového cukru a se snesitelným obsahem alkoholu?
Úplně mě dostal základní Zweigelt 2011, a kdybych se už před léty jako blogger nepřihlásil ke glasnosti, nechal bych si to pro sebe. Dokonale sametový, plný Zweigelt, komplexní a bezvadně pitelný. Nevykupte mi ho!
Pak už jsme šli do sklepa a ochutnávali nehotová vína ze sudů a tanků. Zmíním jen ty, co mi výrazně utkvěly v paměti. Především Merlot 2011 z barikového sudu (a z kupovaných hroznů), ale to je zbytečné psát, protože toho zbude na prodej příliš málo. Pinot Noir 2011 má nápadně světlou barvu a ze sudu se mi zdál nejvíc podobný prvnímu ročníku 2005, ale Marek Vybíral upozorňoval, že je mnohem plnější, tělnatější.
Hodně slibně se ukazoval Sauvignon 2011 z barikového sudu, bohužel pro mě do něj přišla víc než výše zmiňovaná jedna lžíce kopřivového Sauvignonu. Závěr obstaralo víno, o kterém jsem tady psal už v lednu: super-autentické cuvée snad deseti starých odrůd ze starého vinohradu ve stylu vídeňského Gemischte Satz. V lednu to ještě byla divočina, v červenci je směs krásně vyhlazená a lahodná. Pak už jsem musel běžet s dětma spát, takže jsem asi ještě o pár vín přišel.
V neděli odpoledne jsme se potkali znova pod kuželovským mlýnem: soška Jožky Kubíka s vědoucím nadhledem obhlédala, jak v davu lovím tváře lidí, se kterýma jsem se potkával na Horňáckých slavnostech před dvaceti lety. Místo nich jsem našel starého pana řídícího Františka Okénku (na horní fotce uprostřed) a pár dalších. Když už jsem to vzdával a smiřoval se s tím, že moji kamarádi letos nepřijeli, přihlásila se ke mně jedna mladice: „Strýcu, že mňa nepoznáš?“ Poznal jsem ji, podobnost s matkou se nedala přehlédnout. A že rodiče zůstali doma. Musela hned odběhnout, že prý přivezli do Kuželova z hradištské filmové školy osmdesátiletého Carlose Sauru. Taky už to předávám mladším, osmiletá dcera se podle očekávání chytila na bohatě zdobené ženské kroje, dvanáctiletý syn si oblíbil aspoň můj dolňácký klobouček. Sedne mu líp než mně.

Pecorino 2011, Coline Pescaresi IGT, Torre Raone

Světle žlutá citronová barva připomíná mladý ryzlink, některé vlastnostii chuti taky, ale o tom až dále. Vůně je hodně komplexní, obsahuje travnatost, citrónovou ovocnost, mineralitu i kořenitost. Hodně jemně i muškátový tón, asi jako se někdy objeví v millerce. V chuti ještě začíná drobnou perličkou, pokračuje až ryzlinkovou kyselinou a tóny grepové hořkosti, jaká se někdy taky projevuje u ryzlinků. Úplně suché, s překvapivou stavbou chutí, ale bezvadně pitelné. Druhý den se v chuti rozvíjí vyzrálý ovocný tón připomínající nejvíc hrušky. Poprvé jsem ho vyzkoušel jen s pizzou, ale název odrůdy – Pecorino – naznačuje párování s ovčím sýrem. Pozdě večer jsem z ledničky vydoloval zbytek toskánského ovčího sýra a jeho hořkost skutečně ladila s kyselinou i hořčinkou v závěru vína.

Další víno z organického hospodaření a z autochtonní odrůdy, které je bezvadně technicky provedené a naprosto moderní. Podle zadní etikety je vinice vysazená v roce 1999, takže ještě mladá vinice. Podle koncentrovanosti a jemnosti chuti bych zase hádal na delší ležení na kvasnicích (nebo je Pecorino hodně výrazná odrůda :o) Výrobce ho doporučuje k jídlům z ryb (ryzlinkové charakteristiky to potvrzují) a k zeleninovým jídlům (nevyzkoušeno). Obsah alkoholu (13,5%) při pití neruší, i když se zdá být trochu vysoký. Právě mě napadll název příští možné Komunitní Bedýnky – Itálie neznámá?

Lucanto 2011, Trebbiano d’Abruzzo DOC, Torre Raone

O prvním setkání s vinařstvím Torre Raone jsem už psal tady, dnešní mladé Trebbiano jsem dostal z vinařství darem. Odrůda Trebbiano se pěstuje hodně ve střední Itálii a dává často vína s nelibou vůní zahnívajícího ovoce, nás amatéry a ignoranty pak často napadne, že vinař nechal hrozny zbytečně přezrát. To v lepším případě, v horším jsou vína vodová, zředěná vysokými hektarovými výnosy. Nevím, jak je to v případě Torre Raone s hektarovými výnosy, ale tohle Trebbiano je úplně jiný případ. Podle kusé informace na zadní etiketě to ani s hektarovými výnosy nebude přehnané, protože jde 42 let starou vinici.

Ve skleničce má světloučkou žlutou barvu, hodně světlou a odpovídající odrůdě i ročníku. Vůně je intenzivně citrusově ovocná a květinová, brzy po otevření lahve zabíhá až do čajových výluhů. Po výše zmiňované přezrálosti ani stopy. Doporučovaná teplota je 8-10 stupňů, po ohřátí na teplotu horkého toskánského večera se objevily až medově vyzrálé a bonbónové vůně. V chuti je úplně suché (až na padrť), s pěknou citrusovou kyselinou, zajímavou (až lehce štiplavou) kořenitostí a výrazným minerálním závěrem. Slušně dlouhé, lehké, ale překvapivě strukturované a intenzivní. 12,5 % alkoholu je tak akorát. Pokud jde o výrobní postup, skoro jistě si poleželo několik měsíců v nerezovém tanku společně s kvasnicemi, jinak si intenzitu vůně a chuti nedokážu vysvětlit. Web je tady.
Jako Popelka: víno pocházející z autochtonní (a podceňované) odrůdy a certifikované bioprodukce, udělané naprosto moderně. Cena je jako bonbónek nakonec – už jsem tady několikrát psal, že Italové stojí před branami, s velkými přebytky výroby, zajímavými víny a často i nízkými cenami.

Degustace nových vín v Quercetu

Čtvrtek 5. července byl od začátku do konce úspěch. Ráno jsme s dětma vyspávali přes devátou. Na toskánských dovolených se skoro nemyjeme, prostě ráno navlíkneme plavky a skočíme do bazénu (stejný postup několikrát denně a večer:o). Za minutu mě z bazénu vytáhl náš pan domácí, volal „Signore Bicchiére!“ a nesl v náručí povědomou bílou kartonovou krabici. Týden před dovolenou jsem využil degustace s obchodníkem vinařství Torre Raone (Marche) a požádal ho o zaslání degustačních vzorků. Popravdě jsem nabídl, že si zásilku zaplatím a že mi ji navíc můžou poslat poštou na adresu mojí italské dovolené. Nakonec přišlo šest lahví bezplatně, bezvadně zabalené v polystyrénovém výlisku. Teď musím zjistit, jestli jsem se při první ochutnávce v Praze nespletl a jestli vína jsou skutečně tak dobrá nebo zajímavá, jak se mi jevila napoprvé. Hned jsem zalitoval, že jsem si s sebou nepřivezl podrobnější materiály o vínech, protože otevírat je na dovolené bude trochu jako košt naslepo: Pecorino, Trebbiano, Montepulciano a Sagrantino moc často nepotkávám. Pecorino bude hádám vyžadovat ovčí sýr :o)


Po snídani v kavárničce v Ponteginori jsme zajeli do osm kilometrů vzdáleného Querceta a vinařství Marchesi Ginori Lisci (horní fotka je ukradená z jejich webu). O vinařství jsem tu psal několikrát, dvakrát už byla jejich vína v monteskudájských Komunitních Bedýnkách (a pár mlsných čtenářů si je následně doobjednávalo:o) Dobře, že jsem tam zajel, z plánovaných 45 minut bylo 90, rezervace míst na nedělní večerní operu na hradním náměstíčku (La Traviata) a dlouhé povídání s vinařem Kenem Lenzim. Ochutnávali jsme vína aktuálního ročníku 2008 a novinky z ročníku 2009, připravovaného na příští sezónu. Ty ještě nejsou v prodeji a letos ani nebudou. Lenzi nebyl spokojený s tím, že nová vína ochutnáváme předčasně, že potřebují ještě vyzrávat, ale pro mě bylo srovnání s předchozími ročníky přesvědčivé. Spojení francouzského vinaře s málo známou toskánskou denominací může vypadat nečitelně, ale snaha o větší eleganci a vyváženost je při srovnání více ročníků zřejmá.


Campordigno, které odvážnější část čtenářů zná z Komunitních Bedýnek, je základní Merlot a směřuje od původně taninového projevu v ročníku 2006 k jednoduššímu výrazu a slabší strukturovanosti (2009). Bezvadné víno k jídlu a vstupní víno pro ty, kteří budou chtět poznat víc. Lupo je Cabernet Sauvignon a razantně se zlepšil poté, co Lenzi změnil složení nejvyššího vína, Castello Ginori. Do toho původně šly nejlepší hrozny CS a Merlotu, ale od ročníku 2008 bude Castello čistý Merlot. Tím se zároveň uvolnily nejlepší hrozny CS pro Lupo. Změna je výrazná, Lupo 2007 jsem ještě do komunitních Bedýnek nedal, 2008 je typický projev Kabernetu, mladý ročník 2009 je trochu netypický, ale pro mě mnohem příjemnější a elegantnější Cabernet Sauvignon. Prostě jako když Francouz vyrobí kabernet v Toskánsku :o)

Už jsem napsal, že Castello Ginori, nejvyšší (nejdražší :o) víno podniku je od ročníku 2008 čistý Merlot. Ročník 2008 má ještě hodně tříslovin a je trochu robustní, ale nová nuladevítka je prostě francouzská elegance. Už jsem viděl Francouzku čekající v květnu na rande, tomu se nedá odolat. Lenzi radil rok počkat, já bych to pil hned.

Co na mě udělalo největší dojem? Přesunutí všech vín do kategorie DOC. Až do ročníku 2007 bylo Castello Ginori zatříděné jako IGT Toscana, složení cuvée, Cabernet Sauvignon a Merlot 50:50 nic jiného nedovolovalo. Když to Lenzi změnil na čistý Merlot a DOC Montescudaio, ptal jsem se ho, jestli není lepší víno prodávat jako Toscana IGT než jako neznámé DOC Montescudaio, protože lidi všeobecně pozitivně reagují na značku TOSCANA. „Naše politika je využívat DOC, i když je málo známé,“ řekl stručně. „Je to větší záruka pro spotřebitele.“
Předpokládám, že Ken Lenzi, současný ředitel (a bývalý zástupce sklepmistra vinařství Ornelaia) je ambiciozní a jeho cílem je táhnout malé monteskudájské vinařství nahoru. Líbí se mi, že si nezkracuje cestu vyčůranými zkratkami. Imponuje mi ohled na spotřebitele, viz citovaný výrok o zatřídění vín. Myslím, že celá řada pěti vín včetně bílého Virgola je konzistentní a ucelená a pokud jde o víno, dělá je vinařství podle svého vlastního přesvědčení (nejlepším důkazem je prudký pokles produkce nejdražšího vína Castello Ginori při zachování cen všech vín). Že se přitom nesnaží zapůsobit na konzumenty „moderními“ marketingovými prostředky je bonus, ale docela dobře to sedne s konzervativní imidží staré toskánské rodiny, o které jsou písemné zmínky už někdy ze 14. století.
Podrobnější degustační poznámky k jednotlivým vínům přidám, až si některé otevřu doma. V Quercetu jsme s Lenzim probrali všechno možné od společenské situace ve střední Evropě a světové ekonomiky až po pěstování révy v Toskánsku, ale poznámky jsem si nepsal.

Dvě Vernaccie ze San Gimignana

Vernaccia di San Gimignano 2011, Tenuta Le Calcinae
Vigna ai Sassi Riserva 2008, Vernaccia di San Gimignano, Tenuta Le Calcinae



Aneb objevy loňska jsou jistoty letoška :o) Vernaccia 2010 od Simona Santiniho (Tenuta Le Calcinae) byla můj objev z loňské dovolené, bohužel jsem se loni k výrobci už nedostal. Letos jsem koupil dvě vína ještě před dojezdem do cíle, a jsou fakt výrazná. Základní Vernaccia 2011 drží loňský trend: moderní víno z autochtonní odrůdy, která je jinak docela problematická pokud jde o chuťové projevy. Vernaccia bývá obvykle lehké víno, nepříliš tělnaté, s výraznou mineralitou, někdy až rušivou. V průběhu let jsem se setkal s barikovanými víny z Vernaccie, která byla moderní, tělnatá, chuťově výrazná, leč do značné míry popírala odrůdu. Proto mě tak zaujala základní Vernaccia od Santiniho – je přiměřeně lehká, leč chuťově plnější (a naprosto suchá!), je po Vernaccii přiměřeně květinově voňavá, leč ne přespříliš, je v chuti příjemná, lehká, a minerální závěr je do ní krásně zakomponovaný. Nepopírá původ, ale je to víno projevem veskrze moderní. Ta koncentrovaná chuť a tělnatost ukazují na delší ležení na kvasnicích, odhadoval bych podobný postup, jako praktikují s bílými víny v Alsasku. Po ohřátí ve skleničce se začne mírně sunout do „příliš moderního“ bonbónového projevu, ale zároveň začne vystupovat minerální závěr.
Současně jsem koupil barikovanou verzi z ročníku 2008 (Vigna ai Sassi Riserva). Ta je nápadná už výraznější zlatavou barvou a dokonale mě oklamala vůní. Podle vůně je silně oxidativní, naslepo bych hádal nejspíš starý ryzlink. Oxidativní tóny se mísí s chemickými, s typickým ryzlinkovým petrolejem. V chuti to je už jasnější, sice má olejovitost starého ryzlinku, ale na ryzlink je kyseliny málo. Víno je suché, s taninovým závěrem, středně plné. Je to teprve třetí nebo čtvrtá barikovaná Vernaccia, se kterou jsem se za svého mladého života setkal, ale zatím nejlepší. Když mě v půli června několik toskánských výrobců na degustacích v Perugii přesvědčovalo, že Vernaccia výborně stárne, snažil jsem se zachovat poker face: nerezová Vernaccia se přece musí vypít do roka a do dne. Ovšem jestli takhle krásně dokáže barikovaná vyzrát za tři roky, možná na tom něco bude?
Pár dní na to jsem se od Simona Santiniho dozvěděl, že barikovaná Vigna ai Sassi Riserva 2008 dostala u Roberta Parkera 89 bodů. Přesto dávám přednost nebarikované verzi :o)

Berlucchi Cuvée Imperiale Max Rosé Extra Dry, Franciacorta DOCG.

Letošní dvacetihodinovou štreku do Toskánska jsme oslavili skokem do bazénu a zmíněným růžovým sektem. K dvaceti hodinám na vysvětlenou jen tolik, že jsem jel sólo a ve Florencii jsem tak dlouho hledal sjezd Certosa, až jsem najel nejmíň hodinové zpoždění. Certosu loni zrušili, na Sienu se sjíždí z Imprunetty, ale značení na dálnici prostě předpokládá, že to víte :o) Jezdím bez GPS navigace a tohle byl docela dobrý důvod pro změnu názoru. O italských cenách benzinu jsem tu už psal, hrůza!

O to víc jsem po dojezdu ocenil bazén s vodou jako kafe a jen lehce vychlazený sekt. Barvu má někde mezi cibulí a lososem, voní jemně jahodově po Pinotu Noir a krásně jemně perlí. Chuť je komplexní a nevyhraněná, po dlouhé cestě je to příjemné osvěžení. Po Pinotu Noir má jemnost a po Chardonnay výraznější kyselinu. Středně dlouhá dochuť, ale na patře zůstává spíš dojem z prchajících bublinek než z vína. Sekt má překvapivě kultivovaný, hladký projev, jen je trochu jednoduchý. K loňské diskusi o cenách a segmentech dodávám, že Rosé stálo 8,95 EUR a za stejnou cenu bylo v polici supermarketu od Berlucchiho i bílé Cuvée Imperiale. Nicméně v téhle cenové kategorii je to parádní sekt.

Prvních dvanáct fotek

Už jsem zpátky doma z italské dovolené a léčím si italský jet lag, následek šestnácti hodin za volantem:o) Úvodem jen pár fotek. Letošní Toskánsko bylo ve znamení kultury a výborného vína. Kulturní program začal hned po příjezdu oslavou prvních narozenin dcery přátel majitelů farmy, kde jsme byli ubytovaní. Začalo to nevinně, matka přišla s dcerkou k bazénu, kde jsme se zrovna s dětma koupali. Natáhl jsem se z vody pro dítě, matka mi ho dala a já ho chvíli koupal a pak ho vrátil matce. Dítě se nebálo, vypadalo spokojeně a já jsem si na to vzpomněl až druhý den – snad jsem se tím nestal v Itálii kmotrem?

Na horní fotce je výhled od našeho stolu na farmě na hrad Querceto, utopený v lesích. Querceto patří už několik století rodině Ginori Lisci, která se postarala o další kulturní zážitek, když na hradním nádvoří uspořádala představení Verdiho opery La Traviata. A protože jim patří i vinařství Marchesi Ginori Lisci, konala se o přestávce ochutnávka vína Castello Ginori 2006. Na operu dorazili i vinaři z blízkých podniků Caiarossa a Ornelaia.
Opeře nerozumím, šli jsme tam s dětma kvůli atmosféře inscenace na nádvoří středověkého hradu v západu slunce. Už před třema lety jsem je vzal na večerní loutkové představení Pinocchia v italštině, tak jsem usoudil, že už jsou dost staré i na operu. Překvapivě se jim to líbilo.
Taky je baví fotit, ostatně jsem o tom psal už před rokem tady. Tady nás vyfotila dcera při degustaci s Kenem Lenzim, ředitelem a sklepmistrem vinařství Marchesi Ginori Lisci (Lenzi je ten mladší a štíhlejší vlevo:). Setkali jsme se dvakrát a došlo i na degustaci už nalahvovaného, ale ještě neprodávaného ročníku 2009. Bude to dobré.
A když už jsem u těch dětských fotek, tak samožersky přidám dceřin obrázek z degustace ve vinařství Caiarossa s krásně zakomponovanou baterií lahví. Dáma, se kterou jsme vína ochutnávali je Solenn Génot, manželka ředitele podniku. Na seznamu priorit toskánské cesty bylo i zjistit, jak vypadal první ročník vinařství, tedy 2003. Splněno.
Další prioritou byla návštěva u Simone Santiniho (Tenuta Le Calcinaie, San Gimignano). Vlastně to byla priorita už loni, ale podařilo se až letos. Škoda, měl jsem tam jet už loni, jeho vína jsou senzační. Má to jedinou chybu, nejsou úplně levná. Ale i tak jsou senzační. Navíc je k sežrání, je si vědomý toho, že má vynikající vína, a na nic si nehraje. Včetně toho, že nijak nezdůrazňuje to, jestli má vinařství bio-certifikaci nebo nemá, podstatné je jen to, jaké je víno.
Poprvé jsem vyjel do Montepulciana a dobře jsem udělal. Na horním obrázku se rovnají k focení moje děti s Federicou Riboldi z Fattorie di Palazzo Vecchio. O setkání s ní jsem psal před měsícem tady, jejich Vino Nobile mě v Perugii nadchlo a tak jsem tam zajel. Report bude následovat, až ho napíšu.
Jedna věc dokáže člověku cestování pokazit, a to je benzin za 50 Kč. Vzhledem k tomu, že výrobní cena je někde kolem 5 Kč (zbytek je spotřební daň a DPH), vypovídá stoupající cena benzinu především o neschopnosti evropských vlád efektivně spravovat svou zemi. Mám představu, že při ceně benzinu přes 40 Kč by se měly zrušit všechny ostatní daně (dobře, ponechal bych spotřební daň z tabáku). Pokud by některá vláda chtěla dál zvyšovat daně, měl by nastoupit ombudsman. Ten by se ohlásil na návštěvu k ministerskému předsedovi, položil by před něj nabitou pistoli a po způsobu dávných rakousko-uherských oficírů by mu důrazně řekl: Doufám, že víte, co se od vás očekává.
Večerní pohled do toskánské krajiny jsem si nemohl odpustit.
A italskou klasiku, Prosecco u bazénu, taky nevynechám. Tohle stojí tuším 3,60 EUR.
Na podzim jsem už dvakrát organizoval toskánské Komunitní Bedýnky. Letos to bude komplikovanější. Nejen že mám pár nových objevů, ale podařilo se zorganizovat i to, že mi na italskou farmu poslalo degustační krabici šesti vín vinařství Torre Raone z Marche. Psal jsem o nich letmo tady a zamotali mi hlavu, jejich bílá vína z autochtonních odrůd Trebbiano a Pecorino jsou výborná (k červeným jsem se ještě nedostal, ale jestli budou stejně dobrá, bude to mazec). Takhle si představuju autentická vína – moderní a technicky skvěle provedená, bez toho, aby se jejich konzumenti museli navzájem spiklenecky přesvědčovat, že na takováto vína obvyklá měřítka neplatí a technický nedostatek není chyba, ale zajímavá zvláštnost. (To je totiž blbost.)
Začal jsem zmínkou o kulturním programu, a tím taky skončím. Poslední večer naši hostitelé spolu s organizací Confederazione Italiana Agricoltori uspořádali pro sousedy přednášku o středomořské kuchyni. Překazili nám tím noční koupání v bazénu a děti po chvíli italského přednášení šly spát. Než jsem uložil děti, přednáška přešla v degustaci a když jsem se vrátil, zbylo na mě jen pár kousků syrové cukety. To rozhodně nebylo Slow Food, tak takhle tedy ne!