Archiv pro měsíc: Srpen 2010

Degustace archivních vín Tanzbergu

Do pražské restaurace WineBiss jsem šel v úterý 24. srpna se vzpomínkou na březnovou reportáž z podobné akce na ovíně.cz a s potměšilou myšlenkou, že by třeba mohl vína prezentovat sám majitel vinařství a nejproslulejší český ředitel a já bych mohl získat materiál na podobně kontroverzní článek. To se (naštěstí) nestalo, přestože ochutnávku vedl Filip Kosek, tedy tentýž someliér, který vedl i zmiňovanou ústeckou degustaci. Alespoň já jsem na jeho výkonu nic kontroverzního nenašel – degustaci vedl profesionálně, příkladně se věnoval propagaci vinařství a jeho vín a při popisu samotných vín se držel příjemně zpátky a nesnažil se nám vlastními poznámkami přehnaně sugerovat, jaké vůně a chutě máme ve víně rozeznat.

Odklon od domácího přívlastkového systému značení a důraz, který Tanzberg při prezentaci klade na viniční tratě, je mi sympatický a pan Kosek ho podrobně vysvětlil a završil sdělením, že v současné době Tanzberg zpracovává výhradně hrozny z vlastních vinic. (Skleničkova poznámka: To je v souvislosti s čerstvou aférou firem ČVZ a Vinium důležitá informace a možná by bylo vhodné zavést na českém trhu další dodatečné, ale důležité značení: Víno vyrobené z vlastních hroznů. Věřím, že víno s takovou nálepkou by si nakonec získalo svoje místo i v tom nejzapadlejším českém hypermarketu. Jen se přimlouvám za to, abychom v této věci konečně začali jednat, než se Česko stane odkladištěm levných hroznů z celé Evropy.)

Pilo se sedm bílých, dvě červená a jeden sekt. Nultý vzorek byl Sekt Cabernet Sauvignon 2008 Brut. Blanc de Noir s deseti gramy cukru. Načervenalá zlatá barva (popisy barvy berte s rezervou, světla bylo málo, jako ve správném baru), plnější vůně až do staršího oxidativního tónu připomínajícího RŠ, po chvíli ve vůni houby. V chuti pěkně svěže perlivé, hodně zakulacené cukrem a s potlačenými kyselinami (7,6 g/l). Sekty vyrábí Tanzberg v Poysdorfu, nemá vlastní kompletní výrobu. Hned na začátku se projevila jedna slabina – přednost této akce: koňské degustační dávky. Na stole sice byly připraveny sklenice na odlévání, ale některá starší vína sváděla k dopíjení a konec ochutnávky byl už docela halasně veselý. Bohužel s odpovídajícími následky…

1. Cuvée Pinot Blanc, Veltlínské zelené 2008 PS. (13,5% alk., 3,5 g cukru, 6,6 g kys., 18,7 g extrakt) Pěkně čiré víno, zlatavá barva, travnatá vůně, v chuti jablka a trochu silnější kyseliny. Velmi kultivované, dobrý začátek.

2. Ryzlink vlašský 2005 PS Železná (14,5% alk., 2 g cukru, 7,5 g kys., 22,1 g extraktu). Nazrálá zlatá barva, medová vůně, po vymíchání se silněji projevují oxidativní tóny a bez. V chuti už postrádá svěžest a je za zenitem. Převažuje oxidativní projev, sice kultivovaný, ale konstatuju to bez velké radosti. Víno dobře přežilo své čtyři roky, ale stárnutím ztratilo svěžest a nic podstatného za ni nezískalo. Podle someliéra jde o poslední dvě lahve, tak v tomto případě bez lítosti.

3. Ryzlink rýnský 2008 PS ze Slunečné (12,5% alk., 12,2 g cukru, 8 g kys., 22,7 g extraktu) se mi moc líbil. Má krásně vyvážené cukry a šťavnaté kyseliny. Při prvním přivonění, hned po otevření, bych měl naslepo problém určit RR, ale v chuti je typická ryzlinková harmonie cukru a kyseliny. Připomíná mi to můj oblíbený RR 07 PS od Richarda Tichého z Hrušek. Parádní ryzlink.

4. Ryzlink rýnský 2004 PS z Turoldu (12,5% alk., 3,4 g cukru, 7,9 g kyselin, 24,7 g extraktu) má nazrálou barvu s drobečky nečistot a ve vůni jasný petrolej. V chuti pěkně složenou kyselinu a petrolej se závojem pavučin. Úplný protipól předchozího RR, ale chuť rychle doznívá a mizí, je krátká. Jasné varování konzumentům, moravská vína vypijte včas a podobný závěr jako u dvojky, RV 2005. Přesto, víno nemá žádné rušivé tóny, všechno je jak má být, kultivované a příjemné. To jen já neobdivuju stařinku a mám ryzlinky raději mladé a svěží. Zajímavé je srovnání s předchozím ryzlinkem, ale tentokrát to není jako když posuzujete slečnu podle matinky, protože nulaosmička by mohla díky vyššímu cukru přežít archivaci líp.

5. Sauvignon 2005 PS Coupage (13,4% alk., 2,5 g cukru, 7,3 g kys., 21,3 g extraktu) je směs sauvignonů z několika tratí. Zase krásná barva, travnatá vůně, zpočátku hodně zavřená, s tónem meruněk. V chuti zase svíravá tráva, ale chuť je plná a ovocná (trochu vystupuje alkohol). Po chvíli se vůně vymíchá do pěkné typické sauvignonové a já překvapeně zírám, že tenhle SVG zestárnul líp, než rýňák. SVG nepatří mezi moje oblíbence a já si vzpomínám, že se mi před dvěma lety v Bavorech líbil CS, další nemilovaná odrůda.

6. Sauvignon 2005 PS Turold (13,8% alk., 11,1 g cukru, 7,4 g kyselin a 22,4 g extraktu) má klasickou tanzbergovskou (=krásnou) barvu, už ve vůni kopřivy a zbytkový cukr a ten to v chuti válcuje. Dámám u vedlejšího stolu se to líbí, víno je v chuti plné asi jako vánočka v půlce ledna. Ale je to příjemné a vlastně bez výhrad, jen pro mě je to moc plné a s potlačenými kyselinami, i když jich je papírově stejně jako u předchozího SVG.

7. Chardonnay 2004 PS barrique z Anenského vrchu (13,5% alk., 5,3 g cukru, 7,8 g kys., 20,0 g extraktu) má zlatou barvu a podivnou vůni, ve které nepoznávám nic z toho, o čem se kolem mluví, spíš bláto a zetlelou trávu, oxidativní tóny. V chuti odcházející barikovaná šardonka, ve které se už prosazují oxidativní tóny. Sám se vyhýbám šardonkám se zbytkovým cukrem, ale tomuhle vínu cukr dodává plnost a drží ho pohromadě, dámám se to líbí, jen to prostě není můj oblíbený styl šardonky.

8. Cuvée Frankovka a Merlot 2007 jakostní (na degustačním listu je uveden ročník 2008, ale na fotce vidím 2007, takže 13 % alk., 1,5 g cukru, 5,4 g kyselin a 22,2 g extraktu). 2:1 pro Frankovku, Frankovka z bariku, Merlot z velkého sudu. Lahvováno teprve týden před koštem. Pěkná temná barva, komplexně ovocitá vůně, překvapivě bohatá, lesní plody, černý rybíz, hřibové cuvée, ale to ani nemá smysl analyzovat, prostě to dohromady funguje. Trochu víc se ve směsi prosazuje štiplavá a kořenitá frankovka, ale to se může za pár měsíců v lahvi změnit? Lehká chuť s trochou tříslovin, určitě je to víno na rychlé vypití. Vůně je asi bohatší než chuť, ale už kvůli vůni stojí za koupi. Pěkné.

9. Cabernet Sauvignon 2005 PS z Turoldu (12,6% alk., 2,3 g cukru, 4,6 g kyselina, 27 g extraktu) byla bomba na konec. Podle legendy právě tohle víno dodalo Tanzbergu odvahu zabývat se naplno i červenými víny, první, u kterého se přesvědčili, že to jde. Tahle legenda se mi moc líbila, zvlášť když jsem si hned večer samožersky ověřil tady na blogu, že se mi před dvěma lety zrovna tohle víno líbilo nejvíc z celého koštu v Bavorech. 12 měsíců v bariku. Jemná vůně, po vymíchání zřetelně černorybízová, v chuti se objevuje paprika, černý rybíz, trocha čokolády. Delší dochuť. Hustá, koncentrovaná a jemná krása. Harmonické a elegantní.

I přes výše zmíněnou kritiku některým starších vín jsem odcházel nadšený. Musel jsem ocenit kultivovaný projev a technickou kvalitu i u vín, která bych si pro sebe nevybral. Kdybych měl v restauraci vybrat víno z neznámého vinného lístku, klidně bych se na Tanzberg spolehnul. I přes změny na postu sklepmistra mají vína stejný styl a rukopis a hlavně zřetelnou technickou kvalitu spojenou s kultivovaností. Tanzberg určitě ví, co dělá, a cílený posun od nakupovaných hroznů k vínům z vlastních vinic mi imponuje. A Cabernet Sauvignon 2005 z Turoldu mě doslova nadchnul.

30. 8. 2010NezařazenéSklenička

Aktuálně: zase rostou!

Minulý týden jsem byl třikrát na houbách, pokaždé jsem se vrátil s plným košíkem. Poslední, sobotní vycházka do lesa s dětma přinesla vůbec nejlepší nálezy, za devadesát minut v lese košík plný pravých hřibů a klouzků. Z hub umím uvařit v podstatě jen smaženici, z letošní úrody praváků bylo i pár luxusních obalovaných řízků. Nakonec jsem to risknul s kuchařskou archeologií a pokusil se zrekonstruovat jedno jídlo, které jsem měl před šesti lety v Alsasku.

Byli jsme tehdy na pár dní v Basileji a naši hostitelé nás vzali na večeři do alsaského Guebwilleru. Neomylně našli malou hospůdku zastrčenou ve vedlejší uličce kousek od náměstí, vchod mě spíš odrazoval od návštěvy. Zařízení uvnitř už vypadalo dobře, ale jídelní lístek sestával v podstatě ze dvou jídel. Prvním byl quich, klasický alsaský cibulový koláč. Druhým byl přírodní řízek se smetanovo-houbovým přelivem. Na výběr bylo jen několik variant přelivu: hřibový, liškový, smržový, lesní směs a možná ještě nějaký. To bylo v dobách před Pohlreichem, v dobách Katových šlehů a Medailonků paní nadlesní, kdy v českých hospodách prosperovaly Babicovy klony a vládla instantní ohřívaná jídla. Kamarád mi rozvážně vysvětloval, že v nejlepších hospodách bývá prostě jen jedno dané menu bez možnosti výběru, ale dokud jsem neochutnal, tak jsem neuvěřil.

Nakonec jsme vyzkoušeli celou nabídku, quich a tři varianty řízku se smetanovým přelivem a hranolkama. Ten přeliv byl prostě báječnej, takže jsem se minulý týden s košíkem plným pravých hřibů pokusil o rekonstrukci. Nečejte ode mě žádnej recept, jen návod, pokud to chcete sami vyzkoušet.

Nakrájel jsem nadrobno velkou cibuli, zpěnil ji na pánvi a přidal houby, nasekané na větší kousky. Prostě ne tak nadrobno, jako když děláte smaženici. A vybíral bych ty lepší houby, žádné blátivé babky. Nechal jsem houby na pánvi, až úplně změkly a zalil je smetanou. Nechal jsem smetanu vybublat, až omáčka pěkně zhoustla. (Ještě před smetanou můžete houby osolit a okořenit. Kořeňte dle libosti, já jsem si včera vzpomněl na maminčinu slepici na paprice a tak jsem přidal sladkou papriku, abych tím potom přikryl kuřecí řízek.)

Na jiné pánvi jsem potom udělal flák libového masa. Servírujeme jednoduše maso přelité naběračkou houbové omáčky. Francouzi přidávali hranolky, já jsem se teď obešel bez přílohy. K vepřovému nebo hovězímu masu bych ubral cibule, ke kuřecímu jsem cibuli nechal. A pokud jde o víno, mám jediné doporučení: Pinot Gris neboli Rulandské šedé. Já jsem volil Rosacker Grand Cru 2005, ale pokud něco takového nemáte poruce, postačí domácí řádně botrytické Rulandské šedé s alespoň čtrnácti procenty alkoholu, třeba takové, jaké bylo tady v předposledních Komunitních bedýnkách (RŠ 2007, Nikodém Míša z Polešovic).

24. 8. 2010Jen takSklenička

Důlní červené a Fattoria Sorbaiano

Havířské červené aneb italská vzpomínka na Ostravský kahan? To je jen nejapné vtipkování nad neumělým překladem názvu vína. Se socialistickým patokem nemá nic společného, je to naopak nejambicióznější víno menšího toskánského vinařství Fattoria Sorbaiano z Montecatini Val di Cecina. Osmnáct Euro ve vinařství, dvacku v místních vinotékách. Malůvka důlní výztuže na etiketě patří k Montecatini podobně jako Muzeum hornictví, ostatně výrobce má sídlo kousek od vstupu do místních dolů. Rovnou se přiznám, že nevím vůbec nic o tom, co tam ti horníci kutali. Strávil jsem sice poblíž Montecatini celkem čtyři týdny dovolené, ale místo hornictví mě vždycky zajímalo vinařství a gastronomie.

Poprvé jsem se s Fattorií Sorbaiano setkal v roce 2004. O dovolené jsme narazili na plakáty místních víkendových potravinářských trhů a v pátek večer jsme tam zajeli. První zastávku jsme udělali v místní garáži (doslova!), kde dva someliéři z Fattorie Sorbaiano ve fracích a s postříbřeným tastevinem kolem krku nabízeli sedmnáct místních vín. Fotku z té garáže jsem použil na blogu už v říjnu 2007 tady a teď s radostí koukám, že druhé víno zleva je dnešní Hornické červené aneb Rosso delle Miniere!

Mimochodem, tastevin, ta kulatá placka, kterou mají italští somíci na horní fotce pověšenou na krku, je středověká obdoba dnešní OIV sklenky – plechová miska na víno, ze které se před pár stoletími „koštovalo“ ve sklepě ze sudu a umně deformovaný tvar misky měl napomoci přečíst při světle svíček barvu vína a uvolnit aromata k lepšímu prozkoumání vůně. Ve Francii a Itálii se dodnes nosí ozdobné tasteviny jako cechovní symboly, odznaky odbornosti nositelů.

Ve zmíněné garáži v Montecatini jsem zažil i tehdy těžko pochopitelný emocionální projev. Postarší Ital se vyptával na složení vína (o základních pravidlech apelace Montescudaio D.O.C. jsem psal tady) a když mu somelér odpověděl, že v tomto případě jde o čisté Sangiovese – asi nejrozšířenější italskou odrůdu – stařík vzrušeně zvedl ruku se sklenkou jakoby chtěl připít (o dvacet let mladší milence) a emotivně zvolal, No jistě, Sangiovese! Moje italština nestojí za nic, ale emoce mluvčích byly výmluvné a čitelné. Tehdy jsem poprvé zažil tak jasné ztotožnění se konzumenta vína s (místní) odrůdou. (Jasně, že v Itálii se pěstuje víc odrůd než našich padesát. Ale místní obyvatelé se většinou ztotožňují s jednou z nich, a na té je většina vín v regionu postavená, jako v Toskánsku na Sangiovese.)

Z vlastní omezené zkušenosti hádám, že se za svého života žádného nového objevu kalibru Sassicaie v Montescudaio DOC nedočkám. Stejně jako celá apelace (denominace) Montescudaio, i Hornické červené je jakoby nedotažené. Ale je to velmi poctivě udělané víno s dobrým poměrem výkon/cena, i přes vysokou cenu (18 Euro) a záplavu výborně pitelných italských červených. Naštěstí jsem na konci dovolené pronikl na krátkou prohlídku s řízenou degustací do sklepů Sorbaiana, a tak můžu každému dalšímu zájemci Sorbaiano doporučit (s výše uvedenou výhradou).

Úžasnou devizou Sorbaiana je poloha. Místo na pahorku s krásným výhledem na Montecatini je k nezaplacení. Vůbec výhledy z hradeb starých italských měst vám podají vysvětlení pro Čecha nepochopitelného jevu většinového katolictví Italů. Sám jsem to zažil poprvé jako osvícení při pohledu z hradeb Volterry. Najednou mi bylo jasné, že jestli existuje (křesťanský) Bůh, tak určitě bydlí tady. Tahle krajina prostě nemůže být ani dílem náhody (neboli přírody podle darwinistů) ani dílem lidské práce. Jedině Boží přítomnost může tu krásu vysvětlovat. Ale zpátky k vinařství: Sorbaiano má degustační salonek s terasou s výhledem na Montecatini a celé údolí pod ním. Tam se víno musí prodávat samo!

Fattoria Sorbaiano hospodaří na 270 hektarech půdy, z toho 27 hektarů je osázeno vinohrady. S průvodcem jsme prošli halu s nerezovými kvasnými tanky, betonovými tanky i s barikovými sudy, lahvovací linku i sklady. Vždycky jsem si nadarmo představoval „betonové tanky,“ ve kterých zraje Barolo, jako nějaké plavecké bazénky. Kdepak, jsou to normální, zvenčí dokonce hranaté (!) nádrže, konstruované zřejmě podobně jako nerezové tanky. V barikových sudech se nechávají zrát pouze nejprestižnější vína, náš průvodce nijak nezdůrazňoval, že do červených vín se nepřidávají žádné selektované kvasinky, ale nejspíš to jen tak dodal pro ty, kteří si toho chtějí všimnout. V ceníku je prostě osm vín a ve sklepě mají dost prostředků k tomu, aby každému z nich věnovali odpovídající péči (nerez, beton, sudy).

Něktará vína z nabídky Fattorie Sorbaiano přeskočím. Základní Sorbaiano Bianco 2009 (Montescudaio D.O.C., 80% Trebbiano, po deseti procentech Vermentino a Chardonnay) stojí pět Euro, bylo svěží a dobře udělané, ale zůstalo bez degustačních poznámek. Sorbaiano Rosso 2008 Montescudaio DOC je 80% Sangiovese a 20% Montepulciano. Má rudočernou rubínovou barvu a intenzivní květinovou vůni. Živou chuť se spoustou tříslovin a štiplavým kořením v závěru. Třísloviny ještě s dochutí stahují pusu. Podle informace našeho průvodce v Sorbaianu nezrálo v sudu, ale v nerezu. Za 7 Euro výborné.

(Italská a anglická verze popisu vín na firemním webu se zábavně liší v technických údajích včetně hektarových výnosů a doby zrání v sudu jako dojemné varování důvěřivcům spoléhajícím na informace z webu: to podstatné se nedá vygůglovat! Pro jistotu dodám, že naprosto přezíravý odstup od dat v technických listech vín není žádnou specialitou Sorbaiana, už dávno jsem to komentoval v textu o jednom prvoligovém burgundském vinařství tady a při troše pozornosti sami najdete další příklady. Takže se už tradičně vyhnu rozšířené metodě opisování PR článků z cizích materiálů a soustředím se na skleničkovskou dojmologii.)

Třináctieurová bílá Lucestraia 2008 na mě udělala velký dojem. 14% alkoholu, Trebbiano 50%, Chardonnay 30%, Vermentino 20%. Krásná plná barva tekutého zlata. Vůně byla zpočátku nevýrazná a mdlá, po ohřátí nastupuje šardonkovitý projev exotického ovoce, celý dojem nasvědčuje hodně vyzrálým až přezrálým hroznům. Smažená cibulka, fenykl, který jsme našli růst na kraji pole, a celá zahrada dalších bylin. Vanilkový dotek sudu. Vyvážená plná chuť s příjemnou kyselinou. Až likérově těžká, díky vyššímu alkoholu a glycerolu působí nasládle. Na konci obligátní kořeněná dochuť. Pěkně zakomponovaný sud, víno snad mělo v barikovém sudu rovnou kvasit. Celkově báječné překvapení, koncentrované víno, které si přes vysoký alkohol uchovalo svěžest. (Jen podle dojmů druhého dne musím přece varovat před čtrnácti procenty alkoholu.) Výborné víno!

Ochutnali jsme taky červené Pian del Conte 2007 IGT, čisté Sangiovese (15 Euro), které se mi nesmírně líbilo na ochutnávce, ale už ne tolik večer poté. Výpis z poznámek: odobně intenzivní rudočerná barva jako Sorbaiano Rosso. Intenzivní květinová vůně se stopami lékořice připomíná Pinoty z Krásné Hory. Suchá chuť, ne tak široká jako u Sorbaiana, ale elegantnější a harmoničtější. Velmi kultivované třísloviny. Zrálo napůl v betonových tancích a napůl v bariku, ukazuje to na citlivou práci s barikem. Podle současného projevu je víno spíš určené k jídlu než na nějaké meditování, ale má předpoklady k archivaci a druhotné tóny vyvinuté ze Sangiovese by měly být zajímavé.

Vraťme se zpátky k Rosso delle Miniere 2003, Montescudaio DOC. 60% Sangiovese, 30% Cabernet Franc a 10% Malvasia Nera. Patnáct měsíců v barikových sudech a dalších 12 měsíců na lahvi předtím, než půjde do světa. 13 % alkoholu.

Uměřená, klasická etiketa. Nic k vytknutí, ledaže bych chtěl pro nejvýznamnější víno podniku vymyslet něco nápadnějšího? Přesto, ve skleničce krásná černorudá třešňová barva, tipnul bych si, že jde o nefiltrované víno. Na konci lahve už se ve skleničce objevuje drobný prach depotu. Intenzivní vůně, rozjitřená alkoholem a vyprahlostí Sangiovese, přesto pěkně plná, opulentní, bohatě ovocná s podkresem květin a kávy. V chuti ještě zpočátku příjemně ovocná a s pěknou kyselinou (i přes pokročilý ročník). Plné tělo s kořeněnými tóny (hned mi blesklo hlavou, že by se hodilo k sýrům s modrou plísní), lesní plody a uměřený, pepřový závěr, který v duchu připisuju Cabernetu Franc. Spolu s vyprahlostí Sangiovese převládá hladce sametový dojem vyrovnanosti, harmonie.

Udělám dvojitý závěr: jednak jsem rád, že jsem víno koupil u výrobce, protože ty sice aristokratické, ale přesto křehké dojmy, které připisuju Sangiovese a Cabernetu Franc, by se mohly v regále místní enotéky brzo zkazit a vyvanout. Za druhé bych byl hodně zvědavý, kam se víno posune za dva – tři roky. Jen jsem si netroufl koupit víc lahví vína, které v místních enotékách stojí dvacku, a přitom má tak nevýraznou ambaláž.

Ukusuju k tomu plátky Parmiggiana Reggiana a ukrutně se mi stejská. Taky byste se hned vrátili do Itálie?

16. 8. 2010Jen takSklenička

Pozdní sběr italský

V neděli jsem zjistil, že na italském kalendáři v kuchyni mám ještě pořád červnovej list. Přeskočil jsem červenec a nahodil srpen. Nakonec, co záleží na měsíci, když jsem v Toskánsku, ne? Toskánsko prstem po mapě, přepisuju zapomenuté degustační poznámky z července.

Diambra Rosso 2008, Toscana IGT, Michele Satta

Pátý den dovolené a další víno od Michele Satty, nákup v enotéce u silnice. Složení neuvedeno, jen 12,5% alkoholu. Lehce zakalená rudá barva, nevýrazná vůně sugeruje dojem podílu Cabernetu Sauvignon. Bez pomoci webu si netroufnu hádat víc, tipuju na směs Caberneru Sauvignon s podstatným podílem Sangiovese.

V chuti kabernetový tón černého rybízu a papriky, v závěru trocha pepře (to by ukazovalo na Cabernet Franc, ale ten potkávám tak málo, že se u toho ani nepozastavuju), v těle hodně suché lesní ovoce á la Sangiovese. Příjemně upozaděné třísloviny. Cena kolem deseti Euro dává tušit, že to nebude žádný majstrštyk, vína kastanětského Michela Satty stojí obvykle dvojnásobek. Chybí mi tam víc ovoce, víno působí příliš jednoduše a ploše.

Na druhý den je víno o třídu lepší, vyrovnanější, se zřejmým jižním charakterem. Včerejší dojmy bych už nenašel. Má plnější tělo se štiplavým kořením, delší kořeněnou dochuť a příjemně málo alkoholu – dobré pití do teplého letního večera. Doma jsem si vygůgloval složení Diambry – 70% Sangiovese, zbytek CS, Merlot a Syrah.

Insoglio del Cinghiale 2006, Toscana IGT, Campo di Sasso, Bibbona

Levnější červené z Antinoriho vinařství Biserno. 14% alkoholu, uměřená jednoduchá ambaláž. Víno má ve skleničce temně rudou barvu, jakoby mírně zakalenou, nejspíš následkem omezené nebo zcela chybějící filtrace. Krásná plná vůně, komplexní s těžšími tóny květin a černého ovoce. Růže, jablka, višně a třešně. V chuti příjemná kyselina a horké tělo se spoustou koření, působí na patře mírně štiplavě. Dobrá struktura s dostatkem tříslovin. Těžší víno, zřejmě vhodné k těžším masitým pokrmům. Na můj vkus zbytečně moderní, nabušené, ale nejspíš by se mi za tři roky líbilo ještě víc. Dvacet Euro v toskánské vinotéce, u nás za 650 Kč u Global Wines.

Letos poprvé u mě italská vína převálcovala Burgundsko. Oblíbená (nejmenovaná) Burgunda, kterou jsem tady už několikrát propagoval, v pátek večer prohrává rozdílem třídy Arnolfem di Cambio z toskánské Fattorie Il Palagio, které jsem pil o den dříve. Nákupní cena je stejná. Krize středního věku? Druhá míza? Osvícení?

Napřeskáčku o Sangiovese a Pinotu

V zimě jsme si povídali nad vínem s kamarádem, s kterým sdílím slabost pro burgundské Pinoty. Byl taky v Toskánsku a proklínal Sangiovese – z tý blbý odrůdy prej nejde udělat pořádný víno, říkal. Já na to, a co Vino Nobile nebo Brunello. On namítal, že to není Sangiovese a vůbec (je, je to klon Sangiovese). Tak jsem vytáhl ze sklepa Arnolfa 2006 a nalil mu ho.

Pomlaskával si a naléhavě se dožadoval dalších lahví pro soukromé užití (ale nedostal, sám mám málo). Arnolfo je čísté, stoprocentní Sangiovese. Pointa přišla při letošní návštěvě v toskánském vinařství La Brancaia. Slečna Iris, která nás provázela vinařstvím i vinicemi charakterizovala odrůdu Sangiovese, její pěstování a hrozny podobnými výrazy, jakými se obvykle popisuje Pinot Noir. Měl jsem to podezření už dříve, totiž že můj vkus se zemi od země nemění a vyhledávám podobná vína, v Burgundsku jako v Toskánsku, a tady jsem si to potvrdil. Tím samozřejmě nechci říct, že Radda in Chianti je toskánské Nuits-Saint-Georges, kdo chce hledat rozdíly, najde jich v Toskánsku bohatě (víc než v Burgundsku), ale kdo chce hledat společné body, může je najít taky.

O vinařství Fattoria Il Palagio jsem už psal dříve (tady a tady), letos jsme jen v Toskánsku provedli porovnání dvou nedávných ročníků Arnolfa, 2005 a 2006. Degustaci jsme začali večeří (ryba, opečené brambory, fazole s pancettou) a pokračovali zmíněnými dvěma ročníky Arnolfa. Takže jsem si nachutnal oba ročníky (2006 – jemná vůně nezralých ostružin a mokrého jehličí, suchá chuť lesních plodů s prachovými tříslovinami a parádní nerušenou harmonií, 2005 – vůně velmi podobná předchozímu, ale s umělým, cizím tónem, který s oteplováním vína převládá. Podobně se projevuje v chuti, někdo by to vyhodnotil jako další chuť a přidanou hodnotu, mě to ruší. S oteplením se obě vína rozbíhají každé jinam, 2006 drží původní senzorické vlastnosti déle.)

Z původních pochyb mi vyšla vítězně nulašestka. Sláva, ve vinařství prodávají několi ročníků odstupňovaně od patnácti do asi čtyřiadvaceti Euro (1999), ale pro ochutnávku otevírají jen ten nejmladší. Takže jsem o dva dny později jel s klidným svědomím pro dva kartony Arnolfa 2006, nadšenej poznáním, jak se Sangiovese podobá Pinotu Noir. V čem se ty dvě odrůdy liší, to je asi jasný každýmu, kdo viděl v letním Toskánsku vedrem rozpukanou půdu pod nohama – Sangiovese dává mnohem vyprahlejší, vysušenější víno. Nic podobného rozpraskané půdě v Toskánsku jsem ve vzorně obdělaném Burgundsku neviděl. O to víc se těším na to, až najdu Sangiovese z regionu, který není tak vyprahlý jako Toskánsko. Ale to už je jiný příběh.

9. 8. 2010Jen takSklenička

Strada del vino 10: Toskánské vůně

Toskánská krajina je učebnicovým (vtipnější by bylo napsat kalendářovým) příkladem kulturní krajiny. Lízátkové cypřiše lemující cesty znáte z kdejakého italského kalendáře, podobné pohledy se objevují za čelním sklem auta každou chvíli. Poslední kilometr prašné lesní cesty do vinařství La Brancaia lemují stejné nízké cypřiše.

Už před lety jsem měl dojem, že zemědělská farma, na které trávím dovolenou, nepěstuje žádné zemědělské plodiny ani nevyrábí maso nebo mléko, ale žije z dotací za to, že obhospodařuje, zkulturňuje a zkrášluje toskánskou krajinu. Šťoural by to mohl použít jako argument proti bruselsky neefektivnímu dotačnímu systému, ale každoroční příliv turistů to přinejmenším vysvětluje.

Kromě krásných panoramat italské krajiny obdivuju i soukromé uspořádání italských zahrad. Uprostřed zahrady keř granátových jablek. Cesta k bazénku je samozřejmě lemovaná růžemi a vedle bazénku rostou trsy levandulí, abyste se v jejich vůni cítili jako v koupelně.

Za domem je zděný gril a kolem něj rostou keře rozmarýnu. Nemusíte nikam chodit, když chcete ugrilovat rybu. Jen si utrhnout.

Asi nejintenzivnější vůni vydává tahle žlutá kytka, kterou neznám. Květy připomínají obří štírovník růžkatý. Roste v dvoumetrových keřích podle silnic a její vůně vás praští přes nos i když projíždíte kolem devadesátkou.

Někdy mi to dělalo problémy při večerním koštování. Voněl jsem k výbornému Chianti Classico a cítil tam těžké vůně toskánských květin. Ale co si napsat do poznámek, když ty kytky ani neumím pojmenovat? Jak to vyjádřit, když jsem zvyklý na moravská a burgundská aromata? (Tak jsem se aspoň oprostil od snahy rozložit si toskánské vůně jako světlo krystalem na jednotlivé známé složky: ovocnou, stájovou a lesní :o)

Když jsem večer odbíhal od stolu očuchávat zahradní keře a kytky a srovnávat je po vůni s nalitým Chianti v ruce, přistihl jsem se při pochybách: jaký požitek jsem mohl mít z lahve Chianti, dokud jsem nebyl v Toskánsku? Dokud jsem neviděl toskánskou krajinu, nedýchal místní vzduch a nejedl jejich jídlo?

Je to důležité? Má apelační systém nějaký význam? Uvěřili byste recept na guláš autorovi, který nikdy nebyl v Maďarsku? Koupili byste si ojeté auto od člověka, který nemá řidičák? Nebo víno od vinaře, který nepije alkohol? Co mám psát o ryzlinku, když jsem neviděl údolí Mosely? A záleží na tom vůbec?

5. 8. 2010Jen takSklenička

Marchesi Ginori Lisci, Querceto

S vínem od Marchesi Ginori Lisci jsem se poprvé setkal v enotece v toskánské Vadě. Kupoval jsem tam několik dražších lahví, Vino Nobile a cosi od Michele Satty. Podél jedné stěny stály čtyři tisícilitrové nerezové tanky na Vino Sfuso, tedy víno stáčené do přinesených nádob, v cenách od 1,30 do 2 Euro. Nejdražší byla směs CS a Merlotu právě od Marchesi Ginori Lisci. Vyžádal jsem si ochutnávku a potom i koupil jednu petku. Přítelkyně víno zavrhla, mně se líbilo. Nenáročné, ale pitelné nebarikované červené (kde by se za ty peníze vzal nějaký sud), sedmička za čtyřicet kaček? Paráda!

S vínem jsem si z enotéky odnesl i mapku a prospekt konsorzia Vino DOC Montescudaio. Z něho jsem zjistil, že bydlíme uprostřed maličké, neznámé a mladé (schválené 25. října 1999) apelace Montescudaio. V mapce bylo vyznačeno třináct vinařství a dodatečně mě napadlo, že jich v apelaci zase o moc víc nebude, takže bych se mohl snadno stát odborníkem na jednu sice malou a neznámou toskánskou apelaci, ale co na tom, že je malá… Někdo udělá kariéru na objevu něčeho tak nepraktického, jako jsou elektrické vlastnosti tenké vrstvy křemíku, někdo se proslaví sledováním pohlavního rozmnožování škrkavky, někdo si udělá doktorát na výrobě fortifikovaných vín… tak co na tom? Bohužel mě to napadlo až předposlední večer před odjezdem, po návštěvě hradu rodiny Ginori Lisci v Quercetu. Mít v Toskánsku ubytování s připojením k internetu, už bych měl pohromadě další komunitní bedýnku, tentokrát toskánskou, monteskudájskou …

Apelace Montescudaio je rozlohou maličká. Pokrývá okolí obcí Castellina Maritima, Riparbella, Montecatini Val di Cecina, Montescudaio, Guardistallo a Casale Maritimo v údolí říčky Ceciny. Na jihu sousedí s apelací Bolgheri, na východě s Vernacciou di San Gimignano a s Chianti. Apelační pravidla jsou tak mazaně sestavená, aby dávala vinařům co nejširší prostor. Montescudaio Rosso musí obsahovat aspoň 50% Sangiovese a do padesáti procent dalších schválených červených odrůd. Minimální obsah alkoholu je 11,5% (to se v toskánském slunku snadno splní), jsou předepsané požadavky na barvu, vůni i chuť. Apelační označení Montescudaio Sangiovese smí nést i směsky s minimálně 85% Sangiovese, podobně Montescudaio Cabernet musí obsahovat aspoň 85% Cabernetu Sauvignon. Podobně Montescudaio Merlot. Montescudaio Rosso Riserva má podobné předpisy jako Rosso, jen se vyžaduje minimální obsah alkoholu 12,5% a 24 měsíců zrání (z toho aspoň 3 měsíce v lahvi), počítáno od listopadu v roce sklizně. Podobná pravidla jsou předepsána i pro bílá vína. Základem produkce je odrůda Trebbiano (aspoň 50% v Montescudaio Bianco), minimální alkohol 11%. Další kategorie (obdobné červeným) jsou pro Vermentino, Chardonnay a Sauvignon, zvláštní kapitolou je Vin Santo s nejméně 16 % alkoholu.

Rovnou se přiznám, že jsem zpočátku vůči vínům s označením Montescudaio DOC měl předsudky. Několik dobrých vín vybičovalo moji zvědavost k návštěvě několika blízkých vinařství. Tam jsem zjistil, že v porovnání s blízkou vinotékou jsou ceny od výrobce příznivější a poměr kvalita/cena v některých případech velmi zajímavý. A protože si vínomilec s nadprůměrnou spotřebou nemůže hrát na snoba a cinkat po večerech Sassicaiou, Barolem a Brunellem, několik monteskudájských vinařů jsem navštívil.

Marchesi Ginori Lisci nám byli zeměpisně nejblíž. Sídlí v Quercetu, což je stařičká toskánská víska s hradem skrytá na kopci uprostřed kilometrů dubových lesů. Celý týden jsem si lámal hlavu, jak s rodinou Ginori Lisci souvisí název obce Ponteginori, kam jsme o dovolené jezdili na kafe a základní nákupy. Na konci dovolené jsem to objevil – obec se skutečně až do půlky devatenáctého století jmenovala Tegolaia. V roce 1842 rodina Ginori nechala postavit most přes říčku Cecinu a spojila tak Querceto se silnicí, která vede z Volterry do Ceciny. Vděční radní Tegolaie poté schválili přejmenování na Ponteginori neboli „Il Ponte del Ginori.“ (Fotka dole je z roku 1938, v roce 1944 byl most zničen a po válce znovu postaven.) Z krátké návštěvy Querceta jsem měl dojem, že Marchesi Ginori Lisci vlastní nejen historický hrad a dva tisíce hektarů pozemků v okolí, ale i všechny domy v Quercetu. Ještě se můžete dočíst o rodinném ekologickém projektu, ale to znám jen z webu, tak pro zájemce přidám jen odkaz. Rodina dokonce má vlastní heslo v italské Wikipedii.

Vinařením se intenzivněji začali zabývat teprve v roce 1999, vinice zabírají jen asi 15 hektarů ze zmiňovaných 2000. Na rozdíl od moravského zvyku pěstovat co nejvíc odrůd se Italové bůhvíproč soustřeďují jen na několik z nich, v případě Marchesi Ginori Lisci to je Sangiovese, CS a Merlot. Vyrábějí z nich jedno růžové víno a tři červená. (Taky prodávají olivový olej.) Všechna červená kvasí bez přidání selektovaných kvasinek a s poměrně dlouhou dobou macerace.

Campordigno 2006, Montescudaio D.O.C. Merlot

Směs Merlotu a Sangiovese bez udání poměru, podle apelačních pravidel soudím, že to znamená nejmíň 85% Merlotu. Zato výrobce upozorňuje na ruční sběr hroznů a následný výběr zdravých hroznů před lisováním. Patnácti až dvacetidenní kvašení v nerezových tancích při řízené teplotě následované šestiměsíčním zráním v sudu (velkém, ne v bariku) a dalšími šesti měsíci v lahvi. Ani to sice nevysvětluje skutečnost, že výrobce právě prodává ročník 2006, ale musím dodat, že se mi italský zvyk nechat víno dozrávat v lahvi (v některých případech nejde o zvyk, ale o předpis) moc zamlouvá. Odpadají tak časté spory poučených konzumentů, jestli na víno „nebylo moc brzy“ a zdali „ještě nemělo to nejlepší před sebou“ – snažil jsem se podobným půtkám vyhýbat tvrzením, že výrobce by neměl prodávat vína, která by měla na otevření čekat třeba několik let. Pro úplnost dodám, že loterie zvané En Primeur jsem se nikdy nezúčastnil. Konec odbočky a zpátky k vínu.

13,5% alkoholu. Barva jemně mate, černorudá, čirá, ale bez velkých známek nazrálosti. Ve vůni se mísí mineralita a ovocitost, je plná a jemná, ale ne překvapující. V chuti příjemné kyseliny (samozřejmě odbouraná kyselina jablečná), příjemně ovocné tělo se stopou tříslovin a jemná, štiplavě kořenitá dochuť. Elegantní a plné, čisté a nekomplikované, báječné víno na běžné každodenní pití.

Macchion del Lupo 2006, Montescudaio D.O.C. Cabernet je směs Cabernetu Sauvignon a Sangiovese s 13,5% alkoholu. Ruční sběr a následný výběr hroznů před lisováním. Kvašení v nerezových tancích při řízené teplotě trvá 15 až 20 dnů. Následně osm měsíců v sudu a šest měsíců v lahvi. Silná rubínová barva, třešňovorybízová vůně s tradiční kořenitou štiplavostí. V chuti překvapivě výrazná kyselina a klasický mix vysušeného Sangiovese, suchého jako rozpukaná toskánská pole, a kabernetových vjemů. Koncentrované, husté víno, kterému bohužel něco chybí. Mně tam chybí elegance, jemnost, kterou bych už dnes od ročníku 2006 čekal. Pokud se jí nedostává ve víně za pár Euro, snadno to překousnu, ale tohle víno stálo přes deset Euro a zdá se mi, že u něj je poměr výkonu a ceny nejhorší.

Castello Ginori 2005, Toscana IGT je „nejvyšší“ víno vinařství, barikovaná směs CS a Merlotu (se 14% alkoholu a bez udání poměru odrůd, jen jejich web uvádí 50/50 pro ročník 2006) oceněná v ceníku na dvacku. Nulapětka je už podle barvy příjemně nazrálá, má hustou černorudou barvu s čajovým odstínem na okraji. Neprůhledné, vsadil bych se, že nefiltrované. Ve vůni zase patrná nazrálost: je tam cítit vyzrálé ovoce, štiplavé kabernetové koření, kafe, trochu vystupuje alkohol, ale hlavně to působí velmi hustě, koncentrovaně. V chuti ještě jde separovat vliv těžkého kabernetu a typické paprikovitosti od ovocného Merlotu. Jsou ještě patrné třísloviny, ale opakuje se dojem lahvové nazrálosti a extraktivnosti. Ovoce v chuti přechází projevem až do chuti pečeného ovoce na dortu nebo koláči a svěží tóny se příjemně míchají s vyzrálými. Štiplavě kořenitá dlouhá dochuť. Po několika hodinách zbude na dně poslední sklenky šupina depotu, nápadně velká jak z třeboňského kapra. Z posledního doušku je cítit zkvašená černorybízová šťáva jako reklama na kabernet. Není to typické italské víno, ale protože ho znám od nerezových sudů s Vino Sfuso až po turistickou návštěvu Querceta, tak si s tím hlavu nelámu. Líbí se mi.

V Quercetu jsme se rychle shodli, že nejlevnější Campordigno a nejdražší Castello Ginori jsou nejlepší vína. Doma vyhrává Campordigno, lehčí a svěžejší. Toho mít na zimu dvanáct kousků!

3. 8. 2010Jen takSklenička

O parfémech před degustací

Známe to všichni – historky o dámě, která přijde v oparu vybraných francouzských vůní na degustaci špičkových vín a bezohlednou aplikací parfumerie zkazí degustaci všem přítomným. Taky jsem už vysvětloval přítelkyni, že na tuhle ochutnávku do Obecňáku se nemá v žádným případě vonět! Naštěstí jsem o tom zatím žádnej mravoličnej příspěvek nenapsal, protože jsem letos v létě zjistil, že to sám dokážu prokoučovat úplně stejně.

K dovolené patří večerní posezení u domu a společné ochutnávky vína. K toskánským večerům patří i hodinový nálet bodavého a kousavého hmyzu – komáři se chovají civilizovaně, po hodině odlétají do hajan (možná se bojí netopýrů). Jen pro jistotu dodávám, že otravných létajících hmyzů není mnoho, na zahradě máme několik lamp s celonočním provozem a s vyjímkou té jedné hodiny okolo desáté kolem nich nic nepoletuje. Jednoho večera přiletěl k lampě nad mojí hlavou netopýr a celou večerní sešlost můr, komárů a bzuků na několik průletů prostě sežral.

První večer jsem se proti komárům chtěl bránit repelentem. Přivezl jsem z domova dva spreje, jeden jsem po několika komářích bodnutích bleskurychle objevil a stříknul si dvakrát za krk. Hned bylo po koštování, vůně repelentu je tak výrazná, že přebije všechny aromata. Při pomyšlení na voňavá červená italská vína jsem okamžitě zalitoval. Další večery jsem raději se soumrakem oblékal dlouhé kalhoty, ponožky a triko s dlouhým rukávem.

Hodinu se to dá přežít. Jen si od toho večera dávám pozor, abych moc nekritizoval slečny, co se navoní…

2. 8. 2010Jen takSklenička

Na víno se Skleničkou – archiv z let 2007 až 2013

archiv.Sklenicka.com z Blog.cz