Mám takovou naivní teorii, že se ve vinohradu střídají dobré a špatné roky. Po slavné burgundské nulapětce přišel ročník 2006, který byl … nijaký. Po neslavném moravském ročníku 2010 přichází 2011, a první informace jakoby naznačovaly, že co příroda loni vzala, letos nadělila zpátky. Zatím jsou to jen první náznaky a dokud víno není v lahvích, všechno ještě může být jinak, ale už se těším…

Minulé úterý jsem dostal od malovinaře od Hustopeč štíhlou zelenou sedmičku popsanou fixem: VAV 11 PS. Nesířené víno z čerstvého ročníku a že Hned ho vypij, je dva týdny na kvasnicích, neviděl síru. Vavřineček! Hrozny jsou z Popic, ze starší vinice.

Krásná rubínovka s fialovým tónem, lehce zakalená. Intenzivní ovocná vůně, zpočátku s lehkou zaprděností. Na špičce jazyka jakoby už-už chtělo zaperlit, možná by se chtělo rozkvasit následkem převozu do Prahy. Ale je to jen stopa, má pěknou kyselinu (mírnou, hádám, že jablečná je samovolně fuč), hustou chuť se spoustou ovoce (hlavně lesní směs a švestky) a skoro žádné třísloviny. Krásné lehké pití. Jasně že to je hlavně svěžestí, ale moc se mi líbí.

Hned mě napadlo, že je to asi přesný opak letošních Svatomartinských – tohle víno je chuťově bohaté, bez síry, a neurychlované. Taky v něm není polovička dva roky starého vína, které bylo jen omlazené přidáním nového. Kdyby takhle vypadala letošní Svatomartinská, byl bych nadšený. Jenže po zkušenostech z minulých let se vsadím, že budou vypadat úplně jinak.

Jak to vidíte vy? Vynahradí letošní rok nepřízeň loňského? Nebo je to jen přání otcem myšlenky?

Nový dovozce vín, WineWorld, se představil poměrně výrazně: od sebevědomého názvu přehlídky Tastes of the World (Chutě světa) přes její umístění do smíchovské kaple Sacre Coeur až po to nejpodstatnější, totiž že vína představovali zástupci samotných vinařství. Pořadatel mě na přehlídku pozval, takže nebudu hledat hnidy v použitých skleničkách (už jsem se tady vyznával, že staré OIV skleničky nemám rád, ale když je v nich dobré víno, tak se s nimi vyrovnám), ale pár kritických poznámek na začátek dám.

Poměrně noblesní interiér kaple byl docela problematický – šero a střídmé osvětlení dodávalo akci silnou atmosféru a velebnost, ale ubíralo pohodlí. Já bych při zkoumání neznámých vín (a potkávání známých tváří) ocenil plné osvětlení. Dobře fungoval servis skleniček, vody a nádob na odlévání. Kuchařská show nebo řízená ochutnávka několika vín byly velkým lákadlem, ale raději bych je přesunul do jiného sálu, aby si navzájem nepřekážely s degustačním provozem. Smíšená účast vážných i nevážných návštěvníků se projevovala hlavně na začátku akce – dorazil jsem necelou hodinu po otevření, v sále bylo ještě málo lidí a někteří z nich byli zřejmě žízniví zvědavci. Italka u stolku toskánského vinařství Monteverro je zvala k ochutnávce, ale když se s nimi snažila zapříst hovor, jazykově nevybavení návštěvníci před ní prchali. Nadšeně vzala zavděk mnou, mojí angličtinou a chutí zkoumat víno. Byl to paradoxní protiklad k jiným přehlídkám, kde ani důrazné žádosti občas nestačí k upoutání pozornosti (moravských) vinařů. Mimochodem Chardonnay 2008 z Monteverra, vyzrávané 18 měsíců v bariku, nabušené elegancí i ovocem, bylo skvělé.

Se skepsí jsem očekával ochutnávku burgundského vinařství Francois Martenot. Mám podnik zapsaný v paměti jako velkovýrobce a očekával jsem spíš obyčejnější vína. Taky to tak dopadlo, podpořeno navíc tím, že obsluhovali domácí someliéři a většina velkých vín byla ještě hodinu po začátku zavřená. Zkusil jsem tři šardonky, základní Chardonnay Prestige 2008, Pouilly Fuissé 2009 a Puligny-Montrachet Vieilles Vignes 2009. Pít Puligny z právě otevřené lahve je prostě divné a tak se zklamání dostavilo. Víno působilo sympaticky plným dojmem, ale bez elegance a vzrušení. Předpokládám, že si WineWorld vybral Martenota spíš pro šíři sortimentu než pro špičkovou kvalitu, ale já u burgundských vín hledám spíš to druhé, individualitu a nekompromisní kvalitu.

Z třicítky vinařství, popsaných v katalogu, jsem ochutnal vína z dvanácti a s vyjímkou Martenota bych si našel oblíbence všude. U stolku Domaine Fouassier jsem si ověřil, že Sauvignony ze Sancerre jsou častěji z nerezu a do barikového sudu se dává jen to nejlepší, v tomto případě Mélodie de Gustave Fouassier 2007. Hodně mě bavili Italové. U stolku piemontského vinařství Albina Rocca se mi líbilo Cortese La Rocca 2010. Z odrůdy Cortese se vyrábí i známější Gavi, tohle Cortese bylo půl roku v bariku, má ovocnou vůni, plnou chuť a výraznou mineralitu. Zábavná byla vertikální ochutnávka tří ročníků Barbaresco Brich Ronchi Riserva (2008, 6 a 5). Čisté Nebbiolo a jeho různé projevy ve třech ročnících. Nulaosmička ještě tenká a tříslovinová, klasická 06 už příjemně zakulacená a pitelná a zase krok zpátky s 05, která má víc kyselin i tříslovin než nulašestka.

Znovu jsem si ověřil, že mi chutná Rosso di Montalcino 2009 od Talenti a navíc i Brunello 2003 Riserva. Tady byla možnost porovnat si dva ročníky (2003 a 6) Brunella od dvou výrobců (Talenti a Solaria). U mně by vyhrálo Brunello 03 od Talenti před Brunellem 06 od Solaria. Hodně mě bavila Barola z vinařství Renato Ratti, dokonce ročník 2007 už byl krásně pitelný (i když by znalci jistě dodali, že za deset let bude ještě lepší : )

Nejvíc jsem se bavil u vín exotických vinařství. Exotika pro mě ovšem není Chile ani USA, ale Portugalsko nebo Španělsko. Telmo Rodriguez mě dostal už dříve bílým vínem El Transistor 2009 (psal jsem o tom tady). Tentokrát jsem se klaněl jeho Altos de Lanzaga 2006. Exotika se projevila neznámým složením chuti, ale víno je báječně hladké, elegantní, dobře se pije (a bohužel taky stojí k patnácti stovkám). Částečně barikovaná Rioja, směs tří odrůd pěstovaných v poměrně velké nadmořské výšce, senzace. Hned vedle mělo stolek vinařství Bodega Vina Guarena a po prvním vzorku jsem je pro jistotu prošel všechny. Munia Roble 2009 z oblasti Toro je hladké, ovocné, hodně expresivní víno, vyzrávané půl roku v sudu. Stojí přes dvě stovky, ale naslepo bych tipoval klidně 400. Munia Crianza 2008 má dost alkoholu, zrálo 14 měsíců v bariku. Ve vůni je čokoláda i náznakově animálnost, v chuti jde až do tabákových tónů.

O Portugalsku jsem zatím jen četl, a i to jen zřídka. Vinařství Quinta da Pellada by stálo za samostatnou degustaci a obsáhlejší výklad. Výkladu se mi částečně dostalo, ale už na závěr návštěvy a s kuchařskou show v pozadí, takže moje poznámky jsou hodně neuspořádané. Pochopil jsem z výkladu, že některá vína vyrábějí jako odrůdová (bílé Encruzado 2010 Reserva je, jak napovídá název, čistá odrůda Encruzado. Jednoduché, ale výrazné, přímé víno typické pro přímořské oblasti a ideálně určené k rybím pokrmům), jiná vína se naopak dělají jako směsi mnoha (desítek?) odrůd. Jak už to na takových degustacích bývá, když slovo dá slovo, vinař přinese víno nezapsané do katalogu a dá ochutnat. Primus 2009 je taková zajímavost, která se vzpírá obvyklému popisu. Fermentace napůl v tancích a napůl v sudech, složení 80% Encruzado a zbytek směs mnoha odrůd (nejspíš ani ne cuvée, ale směs ve smyslu vídeňského Gemischter Satz, směs ze společné výsadby) a to všechno z šedesátiletých vinic. Pohádka a čistá radost pro každého, kdo si už myslel, že toho hodně poznal :o) Jenže to nejlepší máme pořád ještě někde před sebou!

Tak mi to zase jednou vyšlo, sedmé Komunitní Bedýnky jsou na světě! Nabízím několik sebeoslavných, obecných i konkrétních poznámek určených hlavně účastníkům a předplatitelům.

Letos je míň účastníků než vloni, ale víc Bedýnek. Statistika je věda, takže pozor: průměrný Pražák objednával 1,5 bedýnky (když nepočítám Pražáky, kteří se neúčastnili : ). Dokazuje to největší sílu apelačního (denominačního) systému, o které jsem nedávno napsal, že vytváří z vína úplně nový produkt, sdružující (s vínem) kulturu, gastronomii, zeměpis, architekturu a turistiku (a ještě pár věcí, cokoli vás napadne). Že si totiž turista s lahví Chianti kupuje nejen překvašené Sangiovese, ale taky Michelangelova Davida, slunce zapadjící za toskánskými kopci a vzpomínky na všechny pizzy snědené k večeřím při poslední dovolené a jejich kůrky zabalené v papírovém ubrousku a žužlané v noci nad lahví Chianti. „Když já mám pro Toskánsko slabost,“ napsala mi jedna loňská účastnice a rovnou objednala šest bedýnek. Nebyla to vyjímka, vysvětluju si to výše načrtnutou konstrukcí…

S několika zájemci jsme dali dohromady první alokaci na 24 lahví Caiarossy, vlajkové lodi biodynamického vinařství z Riparbelly. V Bedýnkách se ocitla jejich low-cost třináctieurová Pergolaia 2007, kterou jsem si dost jistý. Nenechte se odradit animální kombinací kravské stáje a slepičího dvorku v nose hned po otevření, za chvíli se to vymíchá a zůstane docela noblesní projev Sangiovese (s přidanými celkem deseti procenty Merlotu a CS).

Už jsem tady varoval před předčasnou ochutnávkou Lucestraii 2010 ze Sorbaiana, ale musím to zopakovat. Chtěl jsem (senzační!) Lucestraiu 2009, ale vyprodali mi ji rovnou před nosem. Desítka se lahvovala v červenci, je ještě příliš mladá. Měla by počkat aspoň do ledna 2012 a v tom roce se bude stále zlepšovat. Teď je ještě plná travnatých a zemitých chutí, ovocné a medové se (snad 🙂 přidají až po Novém roce.

O Castello Ginori 2007 Marchesi Ginori Lisci jsem tady už psal. Když jsem ho vybíral, netušil jsem ještě, že záhy dostane v rakouském průvodci Falstaff 94 bodů (ze sta možných). Kdy jste naposledy pili víno tak vysoko ohodnocené? Není to absolutní měřítko, ale potěší, když renomovaný průvodce potvrdí váš výběr i odhad, že malé vinařství z neznámé denominace bude mít v budoucnu vyšší ambice. „Já si pamatuju, že se Vám Castello 2007 líbilo,“ smál se ředitel vinařství Ken Lenzi, když jsem víno objednával.

Vin Santo 2005 z Fattorie Santa Maria. Už jsem se omlouval, že ho nedostanou všichni, ale ti, co ho dostanou, by měli být připraveni. To není víno na každý den, to je sváteční záležitost. Hrozny Malvasie (odrůdy s vysokou tvorbou kyselin) se suší na slámových rohožích asi šest týdnů, než se vylisují. Povšimněte si, že to předpokládá dokonale zdravé a opečované hrozny, jinak vám to všechno na rohožích parádně shnije. Po vykvašení víno zraje v 200litrových sudech pět let: aby zdárně oxidovalo, stočí se do sudu jen asi 150 litrů a celých pět roků se nic nedolévá. Výsledkem je oxidativně postavené víno s pěknou kyselinou (Malvasia) i zbytkovým cukrem. O toskánském obyčeji podávat ho s kamennými vysušenými sušenkami Cantucci jsem už psal. Vysoký alkohol, vysoká koncentrace všeho, doporučená opatrnost při konzumaci. Prodává se v půllitrových lahvích, následky nadměrného požívání v klasické sedmičce by byly nepříjemné. Zlatá barva, hrozinková vůně a komplexní chuť vám to při rozumně střídmé konzumaci vynahradí! Žádný spěch, víno se za pět let v sudě nadýchlo kyslíku natolik, že nejspíš vydrží při skladování v chladničce otevřené několik týdnů bez ztráty formy.

Slovo závěrem a společná ochutnávka

Účastníci – předplatitelé dostanou avízo e-mailem. Brňáci si zase Bedýnky vyzvednou na Vídeňské, Pražáci v žižkovské vinotéce Le Caveau, mimopražští je dostanou Poštou. Pro Pražáky a další blízké zájemce jsem v Le Caveau domluvil dodatečnou atrakci – degustaci všech vín z Bedýnky. V úterý osmého listopadu v 18:30 je společně otevřeme, ochutnáme a okomentujeme. Přidám asi pár vín předchozích ročníků a pokud se přihlásí dost účastníků, možná i nějaké velké víno z biodynamického vinařství Caiarossa nebo starší ročníky vloni úspěšného Arnolfa di Cambio. Vstupné bude 300 Kč. Honem se hlaste tady, ať je nás víc! Pokud bude zájem, můžeme zase jako v březnu společně dovézt další paletu vína jen pro účastníky degustace a případně zájemce z řad Bedýnkářů!

Dnešní víno jsem získal neobvyklým způsobem. Napsal mi pan František Šamla, dovozce piemontských vín, že mi chce víno věnovat, abych ho ochutnal a posoudil, protože si není jistý, jestli je korektní. Dostal vzorek a víno se projevuje jinak, než čekal. Tak co prý na to řeknu.

Takové pozvání mi samozřejmě pohladilo ješitnost a utvrdilo v tajné víře, že jsem na italská vína odborník :o) ale když jsem si potom přečetl, že jde o červené slámové víno z odrůdy Brachetto, byl jsem na tom stejně, jako když jsem před osmi lety jel do Itálie poprvé. Vzal jsem s sebou aspoň jednu láhev toskánského Vin Santo 2005, zasedli jsme s panem Šamlou ke stolu a ochutnávali.

Víno je ve střídmě vybavené půllitrové lahvi, je bez údajů o zatřídění. Barva je zakalená rubínovka. Vůně výrazně ovocná, zralé hrozny a hrušky. V chuti sladké s pěknou kyselinou, zase výrazně ovocné a kromě hroznové chuti i jasná hrušková, příjemně kořenité a se štiplavě tříslovinovým závěrem. Podle uzené vůně bych si tipoval na zrání v sudu, ale na webu o tom není ani zmínka, dokonce není uveden ani ročník. Je to komplexnější chuť, než mívají bílé slámovky, a sám na tom nic nepatřičného nenacházím. Mně se víno líbí bez výhrad, jen mám pochybnosti o obchodním úspěchu. Sladká slámovka Brachetto Passito? To se bude těžko prodávat… ale jako sladká tečka před spaním výborné.

Přes stáří stále ještě ne dost nazrálé: už dávno jsem neměl víno takhle nabušené ovocnými chutěmi. Leč popořádku… vlastně ani nevím, co znamená (nejspíš finský?) název vína. Nejspíš to není důležité – když se na to někdo ptá, rád si vymýšlím – třeba že název je odvozený od místního výrazu pro mlhu, protože se hrozny sbírají až v listopadových mlžných ránech (a je lhostejné, jestli jde o Brunello, Freisu nebo Bolgheri – hlavně když je víno dobré a blondýnky zvídavé. Rozluštění názvu je na webu dovozce tady). Myslím, že stejné vysvětlení pro úplně jiný název mělo další piemontské vinařství ze Strade del vino :o)) ale z výše naznačených důvodů jsem si ani nepoznamenal, o které víno šlo.

Symptomaticky italská designová ambaláž a hodně temná barva vína. Ve vůni štípne alkohol, ale hlavně se prosazuje exotické koření a pod ním zralé červené ovoce. Barik neruší (i když tam je, dodávám pro přesnost). V chuti odbouraná kyselina, stále ještě výrazné, ale měkké třísloviny, teplý alkohol a spousta zralého ovoce. V závěru kořenitost a třísloviny. Hodně bohaté, překvapivě ovocné, koncentrované víno, až se vkrádá myšlenka na hodně starou vinici. Zdá se, že je postavené na dalších 5 až 10 roků v archivu.

Paráda!

Sobotní návštěva předem avizovala, že přiveze stejky, ale pro jistotu jsem vyrazil na nákup. Vzpomínal jsem přitom na poslední pizzu, kterou jsem měl letos v Itálii. Už nevím, jak se jmenovala, ale bylo to jen upečené těsto s mozzarellou, a na hotovou pizzu přišla na kostičky nakrájená rajčata, plátky syrového tuňáka a rukola. Chtěl jsem to udělat doma, ale kdepak sehnat v sobotu večer na malém městě tuňáka a rukolu (rukola byla, ale nehezky oschlá). Věděl jsem, že návštěva přiveze kartón ryzlinků, tak jsem tuňáka nahradil uzeným lososem a rukolu baby salátem.

Návštěva skutečně přišla ke stolu s mitlrajnským ryzlinkem v ruce a hned jsme ho otevřeli. Bio svíčkovou jsme odložili na desátou večer, ale při úvodním povídání jsem si vzpomněl na pizzu. Rovnou se přiznám, že si život zjednodušuju kupováním chlazeného těsta na pizzu v supermarketu (žalovat se nemá, ale co je to proti tomu, že renomovaný foodblogger si kupuje dokonce hotové nudle!).

Na jednu pizzu potřebujete asi jeden a půl supermarketového balení mozzarelly (125 gramů). Zatímco se všechno peče, omyjete a natrháte listy salátu a nakrájíte rajčata na malé kostičky. Pak už je to snadné – napřed rajčata, potom plátky lososa (100 gramů přesně stačí) a nakonec listy salátu. Bohužel nemám fotky, stihli jsme to sníst ještě s ryzlinkem (použil jsem obrázek Margherity z prázdnin, s příštím pečením vyfotím a vyměním obrázek). Mozzarella, čerstvý salát, losos a rajčata, to vůbec není typická italská kombinace (opravte mě, jestli někde na Piavě taková pizza existuje?), ale k typickému rýňáku od Rýna funguje.

Vlastně to byla moje vůbec první improvizovaná variace na pizzu a budu rád za každý komentář založený na zkušenosti nebo za vylepšení.

Další víno Simone Santiniho, už jsem tady psal o jeho Vernaccie. Santini má sympatický web, Vernaccia zaujala a domluvil jsem si u něj návštěvu, ale nakonec jsem se k němu nedostal, takže o vinařství žádné závěry dělat nebudu – na to tři koštovaná vína nestačí. Třetí z vín je organické Chianti, údajně typické Sangiovese z oblasti San Gimignana.

Příjemně střídmá etiketa a výrazná rubínová barva připomínající pinoty. Připomíná je i vůně hned po otevření, typickým slepičím dvorkem. Po dvou hodinách nejvýraznější aroma vyprchá a vůně připomíná chlév, v chuti stále škrábou třísloviny a koření, ale rozhodně to není typické Chianti. Očekávaná lesní směs je překrytá kravskou mrvou a zbývá z ní jen výrazná kyselina, kdyby svítilo slunce a kolem hlavy mi bzučely mouchy jako před čtyřiceti lety o prázdninách u babičky, byla by iluze dokonalá. Jdu rozkliknout web, abych si to ověřil. Na webu nic kromě poznámky o dvacetidenní maceraci, která vysvětluje výraznější barvu vína.

To víno je dobré, nic proti němu, jen bych naslepo Chianti neuhodnul. Podle pokaděných zvířecích dvorků bych tipoval Rhonu, s tou by se dala splést i výrazná kyselina, a podle štiplavě kořeněného závěru bych se už do Toskánska nenasměroval. Takže OK, slušné víno, ale zůstalo za očekáváním hlavně pokud jde o toskánskou typičnost. Pommard má chutnat jako Pommard, Chianti jako Chianti a Rhona jako Rhona. Jak se to začne míchat, je to špatně. Tohle je zábavný experiment se Sangiovese, ale už ne typické Chianti.

Dnes to nebude o víně. Prohlížel jsem archiv fotek a našel tam zaarchivovanou vzpomínku na jednoho fotografa.

Seděl jsem na zídce u mostu a svačil, když přišli. On a ona, podle řeči jsem je měl za Američany. On měl s sebou stativ a výměnný objektiv, tak jsem ho tipoval na profesionálního fotografa. Fotil si podobný věci, jako já. Můstek, okenice, kytky na balkóně.

„Ježíši, to je město,“ vykřikla ona. „Doma musíme ujet pět set majlí za jednou fotkou!“
Zasmál jsem se, tak se po mně ohlédli. „Omlouvám se, ale odkud jste? Z Ohia nebo z Wyomingu?“

„Z Nebrasky,“ odpověděl mi.
„Aha,“ řekl jsem, vtipně. „Tak přeju hezkej vejlet.“

Jeho paní si zatím prozpěvovala 500 miles away from home…