Archiv pro měsíc: Březen 2009

Jarně písničkový Pozdní sběr

Jde na mě jaro, tak budu plácat páté přes deváté. Nějak se to sešlo, dokonce i málo piju víno. Kdybyste věděli, co se při psaní naškrtám! … a nechávaje zbytek nevyřčený 🙂 vzlétám v bezstarostné odmlce.

Bedýnkáři mě překvapili. Poslal jsem prvním třiceti přihlášeným bedýnkářům žádost o zaplacení s tím, že toto pondělí vše uzavřu a bedýnky dostanou jen ti, co budou mít zaplaceno. Čekal jsem, že se počet výrazně zredukuje, ale ouha, v neděli v poledne mám už 23 plateb. Takže musím oznámit, že od jednoho vybraného vína mám jen 25 lahví. Jestli se nakonec sejde víc plateb, na někoho nezbude. Zkrátka: pokud jste ještě peníze neposlali, tak už neposílejte. Jsem nadšenej vaším nadšením, ale bude to spousta práce. Zatím mi distribuce vychází na týden po Velikonocích, ještě budu informovat. A to ani nevím, jak nacpu do jedné krabice burgundské lahve a prodloužené rýnské pistole… achjo…
Tento týden jsem vynášel Morenu a vítal jaro v restauraci, doporučené slovutným foodwriterem Cuketkou. Restaurace Na Kopci je dobrý cíl orientačního běhu, hledali jsme ji autem nejmíň půlhodinu. Zvenčí vypadá jako panelový konzum, jaké se stavěly v sedmdesátých letech v akci Z. Vyděsil jsem se, ale wine-blogger musí nějakou ostudu překousnout, tak jsem zatnul zuby a vzal za kliku. Vyplatilo se! Vrchní je prostě k sežrání, je přesně nastavenej na okouzlující úroveň srdečnosti bezpečně pod hranicí vlezlosti, vypráví o svých jídlech a svých vínech s takovým nadšením, že je vám líto si je nedat… a potom bonus, ta jídla jsou dobrá a báječně upravená! Vrchní přibíhá, podotýká a dolévá, italská klasika! A když zaznělo, Sem musíme ještě někdy zajít, už jsem se jen blaženě chechtal. Máš to u mě, Cuketko.
Poslouchám Šumění letních trávníků, desku Joni Mitchell, zpěvačky, která chodila s jazzovejma basákama. Dokonce jí to pomohlo zachovat si dobrej vkus, přestože na jejím životopise by se dal ilustrovat pojem muzikantská Liduška… Popíjím k tomu Meursault 2006 „Les Millerans“ z Domaine Albert De Sousa, ještě příliš mladé víno, ve vůni až mydlinkové a připomínající starou školní lavici, v chuti nerozvinuté, úplnej hřích cucat ho už teď, ale za chladných večerů si rád zahřeším, aspoň takhle.
Při třetí písničce mě napadlo, že zrovna tohle víno se k Mitchelce hodí, představoval jsem si, jestli by ho pila taky? Dodnes mám v autě dvě písničky z alba „Chalk Mark in a Rain Storm“ – Tancujícího klauna a Cool Water, i po dvaceti letech na mě tyhle písničky působí jako akustická sprcha po třicetikilometrové tůře. Moje chlupy na krku ty písničky milujou. Jako tu následující, o biodynamice :o) Vydláždili ráj a postavili na něm parkoviště –
Původně jsem přemýšlel o tom, zda se ústřední myšlenka písně – nikdy nevíte, co máte, dokud o to nepřijdete, dá vykládat i negativně – nikdy nevíte, co vás trápí, dokud se toho nezbavíte – ale jak už jsem psal výše, škrtám, škrtám, a teď večer se sprchuju písničkama a vínem.
K sedmdesátinám horňáckého hudce Martina Hrbáče vydalo nakladatelstvé ALBERT knížku Zahrajte ně, Majstre. S krásnými fotkami a civilně oslavnými zdravicemi od přátel. Doporučuju!
Máte taky spojené nějaké pití a muziku? Joni Mitchell a Meursault? Jack Daniels a Rolling Stones? Jožka Černý a směs bílá neurčená? Nebo něco objevnějšího? S kým byste si dnes večer dali nejraději barikované Tempranillo? Podělte se!

Komunitní bedýnky 3

Děkuji za skvělý nápad, těším se na výběr vín od znalce. Trošku se snažím ve vínech orientovat, ale když si koupím špatné víno, tak můžu nadávat sama sobě. Myslím, že u vás to nehrozí 🙂 To jen pro ilustraci citát z včerejších přihlášek. Já naopak čekám diskusi o vínech prudkou jako tankový útok v Ardenách, těším se, že si udělám volno a budu cenzurovat ty, co ztratí hlavu – mohl bych tady zalinkovat příklady podobných diskusí, ale to se nedělá. Že se ani dva lidé s blízkým vkusem neshodnou, o tom vypráví historka, kterou jsem slyšel od vinaře, který si asi nepřeje být jmenován. Přinesl domů láhev bílého vína, které právě stočil ve svém sklepě, nalil skleničku a natěšeně ji podal manželce. „Co tam cítíš?“ zeptal se. Přičichla, ochutnala, zhodnotila: „Jabka a síru.“ Pro vás, kteří s vínem začínáte: když ve víně převládá kyselina jablečná a síra, nepomůže ani finanční dar na obnovu místního kostela…

Večer jsem se úplně bál nakouknout do složky Google Documents, kde se mi od rána sumarizovaly odpovědi čtenářů z včerejšího dotazníku. Před osmou večerní to bylo 27 přihlášených, jedna z Vás se dokonce přihlásila dvakrát! Když jsme se kdysi s ostatními bloggery bavili nad vínem o tom, kdo má kolik čtenářů (Jižní Svah tomu trefně říká „měření pinďoura“), přiznával jsem, že statistiky jsem zrušil, ale že to odhaduju na dvě stovky denně. Tak teď jste mě dostali! Protože i kdyby to byly dva tisíce, co je to proti pětadvaceti čtenářům, kteří jsou ochotni poslat někam tisícovku s důvěrou, že za to dostanou odpovídající výběr vín… Copak s důvěrou – jen dva čtenáři zaklikli možnost „Dal/a bych přednost placení při převzetí!“ a šestnáct, slovy šestnáct se vás přihlásilo o možnost předplatit si takovou bedničku rovnou na tři měsíce dopředu!
Musím si najít ve slovníku, co to znamená být perplex! Už jsem tady psal, že původně to měl být vtip, který se mi vymkl z rukou a teď žije vlastním životem. Správně bych to měl teď zastavit, protože vyprodukovat třikrát za sebou šestilahvičkový výběr vín pro pětadvacet lidí je produkčně nad moje síly. Nestíhám, nepřivezu, nezabalím, nerozvezu, nezblázním se, říkám si. Šestkrát pětadvacet je stopadesát lahví, plný auto! Snažně vás prosím, kdo jste se ještě nepřihlásili, už se nepřihlašujte. Ale že jste to vy, pokusím se o první kolo. Nebudu slibovat tři kola do prázdnin, pokusím se o jedno, dubnové. Pak se uvidí, společně to zhodnotíme a rozhodneme se, jestli to stačilo nebo ne.
V nejbližších dnech, až práce povolí, pošlu prvním přihlášeným číslo účtu a požádám je o zaplacení tisícovky. Až se sejdou vhodná znamení (konstelace hvězd, tisícovky na účtě, měsíc nad Radlicemi) pošlu první várku bedniček. Výběr bude vycházet z toho, co jsem zveřejnil v prvním bedýnkářském článku, ale předpokládám, že nebude totožný. Že bych totiž posílal dvacet bedniček, to mě nenapadlo ani omylem. Předpokládám, že sehnat (a zabalit, rozvést nebo rozeslat) tolik vín bude problém, ale pokusím se. Nic víc vám v tuhle chvíli slíbit nemůžu. Pokud od některého vína neseženu dost exemplářů, budu to řešit za chodu, jak nejlíp umím, ale prostě ještě nevím jak. Tak nějak :o)
Bože, to byl týden! Děkuju a žehnám všem, kdo si našli čas posedět se mnou a popít víno. Moc mi to pomohlo. Poslední dva dny jsem se cítil tak šťastný, že jsem ve čtvrtek zašel do Fortuny a vsadil na fotbal. Mám kliku, a to se musí využít, řekl jsem si.

Komunitní bedýnky 2

V pondělí dopoledne jsem napsal z legrace poznámku o bedničkách s vínem a ve středu večer se mi nasčítala dvacítka abonentů. To sou paradoxy… Když jsem vloni na Apríla psal, že pan profesor Vilém Kraus narouboval Cabernet Sauvignon na dub a bude pěstovat barikované Bordeaux, neskočil na to nikdo! Pravidelní čtenáři už vědí, že nemám smysl pro humor, takže nezbývá, než se ten vtip pokusit realizovat. Samozřejmě k tomu budu potřebovat vaši pomoc.

Nezávaznou pomoc… nakonec se budu muset rozhodnout sám a jako vždycky, někomu se to nemusí líbit :o) ale vážně, s šesticí abonentů se už dá coop s vínem spustit, dvacet je až moc, a ostatní se uvidí. Ale pomohlo by mě, kdybych věděl, co si o některých důležitých bodech myslíte.
Formát je jasný, šest lahví v kartonové krabici. Jižní Svah namítal, že to bude další klon Vinného klubu, ale tahle námitka se dá použít pokaždé, když někam posíláte karton vína. Ať děláte co děláte, vždycky vám to vyjde na šest butylek. Jak vtipkovala slečna Mafouxová v burgundském Santenay, nikdo ještě nevymyslel krabici na sedm lahví. Vinný klub posílá šest a když nechci nechat nějaký chlíveček volný, musím počítat se šesti.

Jak často?

V původní rádobyvtipné poznámce jsem napsal šest lahví každé dva týdny. Když to teď beru prakticky, je to moc. Pan Sklenička by se uběhal a (upil) ukoštoval, kdyby měl doporučit šest vín každých čtrnáct dní, a pro bedničkové abonenty je to taky moc. Pokročilí čtenáři, kteří pijí láhev denně, by sice byli slušně zásobení, ale přišli by o radost spojenou s výběrem a koupí nových lahví. Dostanou-li k ochutnání jen šest lahví na měsíc, naplánují si to a užijí víc, než kdybych jim nutil lahev každý druhý večer. Předpokládám, že většina abonentů budou mírně pokročilí, kteří vypijí 2-3 lahve týdně. Šest lahví v měsíci jim nepokryje celou spotřebu, pobaví je možností porovnat svoje dojmy a názory s dalšími konzumenty, a nepřipraví je o možnost nakupovat vína podle svého výběru. Co myslíte? Jak často? Co dva týdny? Tři týdny? Jednou měsíčně?
Myslím si, že největší půvab bedýnkového COOPu je v následné společné diskusi bedýnkářů o společně vypitých vínech. Předběžně si to představuju tak, že na začátku měsíce oznámím, že bedýnka je připravená, a některé (raději ne všechny) informace o obsahu. Za týden na to začnu bedýnku distribuovat předplatitelům a brzy na to vypustím na Skleničkově blogu kraťoučký úvod do diskuse, kam budou moct abonenti psát svoje komentáře. Výborné víno, cos nám to ty voe poslal, dyť je to zdechlina! Výborný devadesátibodový ryzlink s minerálním a zemitým závěrem, reduktivní víno zlomené oxidací. Svěží víno s ovocným charakterem, jen jabka a síra.
Jaké si to uděláte, takové to budete mít! Budu to několikrát denně číst a s orgasmickým nadšením budu mazat všechny komentáře urážející rasu, vyznání, společenské postavení, pana Skleničku a ostatní diskutující :o) Chachá ! Taky myslím, že měsíční interval bude pro diskusi o vínech lepší, než čtrnáctidenní.
A tím se dostáváme k tomu nejzajímavějšímu. Výběr vína bude jen na panu Skleničkovi. Uvítám vaše rady, připomínky, tipy, ale rozhodnout se budu muset sám. (Strašně rád bych zapojil další kolegy – vínopsavce a uspořádal každý měsíc tématický večer, ze kterého by mohly vzejít doporučení pro komunitní bedničky. Jestli to má být časově delší projekt, sám to nezvládnu!) Nabídnu soukromý výběr toho, co pokládám v danou chvíli za zajímavé, samozřejmě, s ohledem na cenu. Takže logicky – chcete v COOPu jen domácí vína? Nebo mám přidávat i cizí? Chcete krabici do tisícovky, nebo můžu pomalu přidávat i dražší kousky?
Jen poprosím o vážně míněné komentáře. Když dnes najdu zajímavé víno v rakouském Poysdorfu, koupím si právě těch šest lahví, krabici, carton, six-pack. Budu-li počítat s desetihlavým COOPem, koupím rovnou 18 lahví, 3 krabice. Kdybych předem zjišťoval zájem a potom tam jel znova, musel bych benzin promítnout do ceny krabice, a projekt by se neúnosně prodražil. Prostě se budu snažit udržet nízkou cenu, ale na druhé straně chci mít zaplacené náklady – benzin, poštovné, jánevimcoještě. Musíte se sami rozhodnout, jestli to pro vás bude ještě zajímavé.
Chcete vůbec vědět předem, co v krabici bude? Chcete, abych předem zveřejnil seznam? Nebylo by lepší těšit se naslepo na krabici za tisícovku a potom objevovat, co v ní je? Samozřejmě bych ta vína nijak netajil a průběžně o nich psal, takže by pravidelní čtenáři měli přehled, z čeho budu vybírat. Taky by se to dalo udělat tak, že bych jeden den nabídl na webu „krabici naslepo za 1000 plus poštovné,“ odvážní střelci by poslali objednávky, já bych jim obratem poslal krabice a týden poté zveřejnil seznam – v druhém kole by si mohli objednat váhavci. Pokud by to bylo jako teď, že mám málo kousků vlašáku od Peřiny, šel by vlašák přednostně do prvního kola :o)

Děkuju, děkuju, děkuju

Mile mě překvapil počet přihlášených v prvním kole. Píšu o Skleničkovi víc než osmnáct měsíců a tolik komentářů jsem snad ještě nikdy neměl. Pokorně za to děkuju a slibuju, že o tom budu přemýšlet. Často se při psaní omezuju obavami z toho, že moje plky čtou i známí vinaři, sem-tam nějaký someliér, obchodník, profíci prostě. Snažím se dávat si pozor, aby mě nenachytali při nějaké trapné chybě. Ale dvacítka potenciálních abonentů komunitních bedniček, to nemůžou bejt profíci. Hádám, že většina přihlášených jsou amatérští konzumenti vína jako jsem já, jen s tím rozdílem, že před nimi mám náskok několika let praxe. Ve volných chvílích budu meditovat o tom, jestli bych se neměl vykašlat na snahu o bezchybnost a psát pro ty pokročilé a hledající, i s omyly a s rizikem, že mě někdo znalejší sestřelí při každé hloupé chybě. Určitě nechci oslavovat ignoranci, ale možná, že většina čtenářů blogu by měla víc zábavy i poučení z diskuse nad mými omyly, než může mít z mých zkušeností nebo znalostí – jak zpíval Olda Janota, I cesta může být cíl…
Nakonec mám obchodnickou latinu. Hledám nějaká distribuční místa, kde bych mohl nechávat bedýnky k vyzvednutí. Vinotéky, kavárny, obchodníky s biozeleninou. (Zatím je nemám a uvítám doporučení nebo nabídky.) Pokud někomu nebude vyhovovat Praha jako místo převzetí, pošlu bedýnku poštou. Cena se tím zvedne, předpokládám asi o stovku. Mám už pár zkušeností s posíláním vína Českou Poštou, funguje to, ale dobírky jsou komplikované a zařizovat deset dobírek zabere odpoledne, nemluvě o balení krabic. Takže budu pracovat jen s těmi bedýnkáři, kteří zaplatí předem, převodem na bankovní účet. Budete mi muset věřit, že vám bedýnku potom pošlu, i když už budu mít vaši tisícovku na účtu. Nejspíš podobné pravidlo zavedu i pro ty, kdo si budou vyzvedávat bedýnky sami na předem domluvených místech, protože organizování toku tisícovek s vinotékou může být složité. Nesmírně bych uvítal předplatitele, kteří si zaplatí dopředu na celou sezónu, teď například na duben, květen a červen (i když jsem vůbec nepřemýšlel o tom, co dát do květnové bedýnky :-). Cena může kolísat, ale stokorunové nedoplatky nebo přeplatky můžeme vyúčtovat po sezóně. Nemám, čím bych takové předplatitele odměnil, ale předpokládám, že některá vína budu mít v omezeném počtu (jako teď vlašáky od Peřiny 🙂 a že by tato vína šla přednostně do krabic takových předplatitelů.

Poslední poznámky

Z komentářů pod úvodním článkem odhaduju víc než dvacet abonentů. To číslo mě naplňuje respektem, ale předpokládám, že až dojde na posílání tisícovek, někdo odpadne. Kdybych měl totiž posílat každý měsíc dvacet Komunitních bedniček, byl by to už malý obchůdek, vyžadující skoro celého člověka. Podle počtu předem přihlášených bedýnkářů usoudím, kolik bedýnek budu posílat, a podle toho budu průběžně nakupovat vína. Pak je možné, že podle počtu přihlášených nadimenzuju COOP na dvanáctku bedýnkářů a budu posílat jen tucet bedýnek (nebo šest), bez ohledu na to, jaký bude aktuální zájem o dlaší bedýnku. Kdybych totiž měl jet do Tvrdonic pro čtyři lahve navíc, nedokázal bych to ufinancovat. Tak se koukejte zaregistrovat. Seriozně to spustím při šesti předplatitelích, dvacet vezmu jen s hilfrem.
Uvítám vaše postřehy, odpovědi a připomínky na dotazníku tady a budu vaši odpověď v dotazníku brát jako přihlášku. To znamená, že vám pak budu bezohledně mailovat všechny informace o plánovaných bedýnkách, vínech v nich a tak. Už se na to těším!

Pozdní sběr bedničkový

Včera mě zavalily komunitní bedýnky! Z triviálního vtípku se vyklubal zábavný projekt, mám ho plnou hlavu a moc mě baví! Ale nemám čas si sednout a naťukat poznámky z víkendového výletu na Moravu. Tak jen stručně, k bedýnkám se chci tento týden ještě jednou vrátit a nalajnovat hřiště…

Nejzábavnější zážitek ze sobotní Výstavy vína v Mikulově: vzorek 316, Charvát (Chorvat?) 2008 PS (asi mi něco uniklo? Myslel jsem, že Charvát není uznaná odrůda?) 81,75 bodu. Voní jako když si zapálíte vonnou tyčinku! Očuchával jsem to jako strážmistr Rex, ale je to tak, je to ten čmuch, který vás zachvátí po vstupu do Sanu Babu, obchůdku s nepálskými hadry. Za chvíli se to téměř vymíchá, ale vůbec nevím, co potom čekat v puse. Chuť má výraznou kyselinu a na konci zase tu indickou zatuchlost. Nemůžu říct, že je to dobré, ale je to úžasně zajímavé. Kdyby to prošlo malolaktickou fermentací, přišlo by to o tu ostrou kyselinu, získalo jemnost indických látek a bylo by to ideální víno pro obchody s nepálskými hadry. Ale zase by malolaktická mohla zničit to indické tyčinkové aroma? Být majitelem obchodu s nepálskými oděvy, skoupil bych to víno. Na druhý den mě kamarádi se smíchem ujišťují, že to je jen jakási nepopsatelná vada, Charvát má vonět po lesních jahodách! Frágole!
Ne že by jinak v Mikulově nebylo nic zajímavého. Město samo moc neznám, tak se ho při letmých návštěvách nemůžu nabažit, hlavně staveb s italským duchem. Ale na košt jsem dorazil se zpožděním, a než jsem si užil vstupní oddíl (přes 50 vlašáků), byla nejlepší vína pryč. (Vlašáky ovšem výborné, překvapivé, stylově sladěné…) Ale nestěžuju si, ze zámku je krásný výhled na Svatý kopeček, v pauze mezi bílými a červenými se mi poštěstilo koupit pár vlašáků z vinařství Zdeněk Peřina, a beztak jsem vždycky chtěl zažít mikulovský košt…
V neděli jsem si zajel do Poysdorfu a tak můžu zvěstovat, že veltlíny Weinviertel DAC 2008 jsou už nalahvované, v poysdorfské vinotéce jich je zase třicítka připravená k ochutnání, otevřeno mají odnevidim donevidim, ceny mírné. Olízl (a vyplivl, jako řidič) jsem jich dost, ale v posledním, čtvrtém chladicím boxu měli osm vín z Weingut Hauser, od kterého kupuju Veltlíny už třetí rok, takže jsem koupil zase karton Veltlínů a druhý „degustační,“ s několika Zweigely (moc pěkné a hladké jako sametové dýnko slováckého klobúku), šardonku a vlašák. A k tomu propagační tričko s logem Poysdorfu za 3 Euro, nekupte to.
Domluvil jsem se s vinařstvím Krásná Hora, že jim budu dělat ambassadora v Praze. Přivezl jsem si na to krásnohorský Pinot Noir 2006 s tím, že ho rozvezu pár Pražákům, ale teď si ho šetřím do komunitních bedýnek. Nádavkem jsem se nechal uplatit obědem a pytlem jehněčího, takže si to pamatujte a nevěřte mi, až o nich budu zase hezky psát. (Ale zase kdyby neměli tak dobrá vína a nebyli tak báječní, tak bych k nim na bifteky, guláše, sklizně hroznů a ochutnávky vín nebo prostě jen tak při cestě nechodil.) Jehněčí jsem doma ve dvou pekáčích podléval dvěma vavřinečky, jedním krásnohorským a druhým mělnickým, abych mohl výsledek porovnat, a pak jsem je sežral jako malý zapomětlivý Gargantua, bez porovnávání.
Neděle byla jarně vlhká. Bylo by mi to protivné, ale pamatuju si tohle vlhkomokré počasí z Burgundska. Takže jsem v něm viděl příslib. Réva je oproti loňsku jaksi zpožděná, nad sedleckým údolím jsem viděl i neostříhanou vinici. Ale už to vypadalo jarně. Zavěštím si: bude teplé léto. jestli ne, tak se budou hrozny sklízet později, než loni 🙂
Chtěl jsem napsat podrobnější výběr webových perel za poslední měsíc, úroda byla nadprůměrná, ale nakonec se mi nechce psát o tom, co se mi nelíbí. Ale o jeden myšlenkový skvost se s vámi podělím: „Svoji vinici si vybudovala deset metrů pod zemí, a může tak využívat v každém stadiu výroby vína zemské přitažlivosti.“ Samotný článek obsahuje další hluboké myšlenky, jako „Víno se dělá na vinici,“ a o kousek dál, „Pod nohama prasknou i tvrdé slupky nezralých hroznů. Pro víno je to skutečně lepší.“ Schválně, kolik protimluvů a hloupostí dokážete najít v druhém citátu. Fotky z fotobank, texty z ČTK… z toho přece slušný lidi nevařej!

Komunitní bedýnky ?

Cuketka nedávno na webu propagoval samozásobitelská zeleninová družstva – coopy – ve kterých se sdružují odběratelé lačnící po čerstvé biozelenině. (Čtěte tady a tady.) Ze srandy jsem mu tam připsal komentář : Zakládám nový pražský coop na bedýnky s vínem – odběr každých 14 dní, v jedné bedýnce 6 lahví, třeba 3 bílé a 3 červené. V zimě víc červených a sladkých, teď na jaře víc veltlínu atd. Zaručeně čerstvé! Hlaste se :o))))

Čekal jsem, že mi Cuketka vynadá, že si z něj dělám legraci, ale než se vzbudil, už mi psali tři zájemci, kteří to vzali vážně. Začalo mě to zajímat, protože někteří připojili stručné komentáře o tom, že díky péči o děti nemají tolik času objíždět vinaře a tak dále, takže by se jim podobná nabídka líbila. Jestli se najde v Praze a přilehlých hvozdech dost zájemců, ustavím první pražský bedničkový coop na odbyt vína. Tak schválně, sepsal jsem si, co bych dal do první krabice a dávám to vplen.

1. Muller Thurgau 2008 zemské, Školní statek Mělník (psal jsem o něm tady)
2. Weinviertel DAC 2008, Weingut Hauser, Poysdorf (o dřívějších ročnících tady a tady)
3. Ryzlink vlašský 2007 kab., Vinařství Zdeněk Peřina
4. Cabernet Moravia 2006, Vinařství Krásná Hora (tady)
5. Pinot Noir 2006, Vinařství Krásná Hora (tady)
6. Svatovavřinecké 2006, Školní statek Mělník

O některých vínech jsem tady už psal, o některých ne. Cenu bedničky jsem odhadl na tisícovku, ale s proměnlivým složením by cena kolísala. Mělo by jít o dlouhodobější projekt, kdy by se podobná (ale jinak složená) šestice lahví prodávala každých 14 dní. (Početnější rodiny si mohou objednat dvě nebo tři bedničky!) Takže by se zájemci měli hlásit na turnusy – teď například na období do konce června (předpokládám, že udržet projekt v chodu přes prázdniny není reálné, a v září bysme začali znova.)
Je to samozřejmě totálně nepřipravené, poysdorfského Veltlínu jsem si teď v sobotu přivezl jen krabici, vlašáků od Peřiny mám taky omezený počet. Kdo dřív přijde, dostane Peřinu, pozdějším zájemcům navrhnu nějakou náhradu.

Co vy na to? Uděláme Coop? Najde se dost družstevníků? Nebo je to blbost? Napište mi!

Život na venkově

Včerejší článek na Jižním svahu, kterým se JČ kál za svůj ekologický hřích konzumního života ve městě a zamýšlel se nad tím, že by bylo ekologicky odpovědnější odstěhovat se na vesnici, mě pobavil. Z Prahy jsem se vystěhoval už před šesti lety, ale eko- a bio- důvody nehrály žádnou roli. Prostě jsem už měl dost života ve městě.

Štvalo mě, že ať se podívám kterýmkoli směrem, je můj pohled omezen nějakou zdí, a můj výhled nebývá delší, než padesát metrů. Zatoužil jsem po luxusu vlastní zahrady a výhledu na vlastní zelenou trávu a keře, a dopřávám si to každé ráno. Chtěl jsem bydlet v domku, a kdybych si měl koupit na Hřebenkách takový domek, jako mám na vesnici kousek od Mělníka, dvacet kilometrů za Prahou, musel bych být dolarovým milionářem. Chtěl jsem, aby si moje děti mohly bezpečně hrát na zahradě, a to bylo v Praze nesplnitelné. Pro kořínky, vajíčka a maso dál jezdím do města… ale v některých věcech se život na vesnici od života ve městě liší.
Včera jsem zastrčil do kapsy lahev moravského Sylvánu a zašel na návštěvu k sousedovi jen kilometr vzdálenému. Pan soused je malovinař, ve sklepě má čtyři padesátilitrové demižony bílého a tři nebo čtyři červeného. Ochutnali jsme na zavínění směsku ze stolních odrůd, dvě verze ryzlinku rýnského, suchého a ještě tvrdého, a zajímavý Kerner s výraznější ovocnou chutí a malým zbytkovým cukrem. Pan soused se pohrabal v desítkách plastových přepravek na pivní láhve, ve kterých naležato skladuje svoje zásoby vína, a vybral asi šestici lahví pro naši malou sousedskou ochutnávku. Nebudu předbíhat, ale byl mezi nimi i jakostní Sylván 2000 a kabinetní RR 1999, a buď měl s jejich archivací mimořádné štěstí, nebo jsem se v minulosti mejlil, když jsem říkal, že archivovat taková vína nemá smysl. Ale nepředbíhejme.
Na začátek jsme si dali to nejobyčejnější, Muller Thrurgau 2008 zemské ze Školního statku Mělník. 12,5% alkoholu, pěkná barva a svěží chuť. Krásné lehké víno bez stopy mullerovské bahnitosti. U výrobce je k mání za 70 Kč, za takové peníze je to úplný poklad. (Při první lahvi se můj hostitel přiznal, že na zahradě pěstuje i oskeruši, ale plody zatím nedává. Tolik o bio- a eko-.) Následně padl můj přínos, Sylvánské zelené 2007 PS z Vinných sklepů Valtice, ověnčené zlatem z vídeňské výstavy AWC Wienna. O tomhle víně možná něco ještě napíšu, protože za to stojí (a na rozdíl od desetiletých archivů se ještě dá koupit). Bohužel jsem si nepsal poznámky, ale bylo hodně netypické, husté, snad s vyšším extraktem, velmi jemné a vyvážené víno. Nedivím se, že zaujalo ve Vídni. Následovalo ho Sylvánské zelené 2000 jakostní suché ze Školního statku Mělník. Mělo pěknou zlatavou barvu, prozrazující stáří, olejovito-terpentýnovou vůni se žvejkačkovými tóny a trávou. Chuť byla hodně jemná a oproti předchozímu mladému sylvánu až nevýrazná, na konci kořeněná, s jemným olejovitým závěrem. Měním názory na archivaci nudných a obyčejných jakostních vín! Předpokládám, že tenhle Sylván se v roce 2001 prodával za pár pětek, a včera mě nadchnul…
Ryzlink rýnský 1999 kabinet ze Školního statku Mělník, trať Neuberk. Zvlhlá etiketa odpadla z láhve sama. Zase vysoká zlatá barva, ve vůni terpentýn i pryskyřice, hostitelova dcera hlásila kalafunu! Retsinu jsem asi nikdy nepil, ale takhle by možná mohla vonět. Víno má ještě pořád výraznější kyselinu, byť působí docela jemně. Původní kyselá chuť se rozpouští do terpentýnu. Chuť je plošší, než předchozí Sylván, ale přesto zajímavá a ohlazená. Starým vínům odpustím nevýraznou chuť, protože pít tak staré víno je svátek. Končíme Ryzlinkem rýnským 2006 PS ze Školního statku Mělník. Má pěknou lipovou vůni, tentokrát žádné ropné vůně. V chuti tipujeme maličký zbytek cukru, který příjemně otupuje výraznou kyselinu. V závěru chuti bylinky a koření. A úplně na závěr hostitelovo vlastní Svatovavřinecké 2006 s tradiční vysokou barvou a třešńovou vůní.
Řeč se rozlila do šířky a moje poznámky vyschly. Přišel jsem sice o úterní zápasy Ligy Mistrů, ale tahle liga desetiletých jakostek je překonala. Lokální produkce a lokální spotřeba má hodně do sebe. Asi se stanu mělnickým patriotem! Kocovina není trest, ale následek – kdo to řekl? (Jestli to víte, máte bod!) Odpoledne jsem zajel do Prahy pro karton valtického Sylvánu a do Mělníka pro karton jednoduchých levných mullerek. Pan Kušina je prodává každou středu a pátek.

Pondělní pozdní sběr

Už jste letos grilovali?
Vzpomínám na hrdiny Foglarových románů, kteří přicházeli na jarní skautskou výpravu jako první v krátkých kalhotách. Kraťasy jsem ještě neměl, ale v pátek jsme s dětma zajeli do liběchovského rybářství pro pstruhy, vytáhli zahradní gril a pstruhy hned ugrilovali, děti nedaly jinak. Sice jsme je šli sníst do domu, protože na sezení na zahradě ještě nebylo počasí, ale nemilosrdně sžíravý komentář paní Skleničkové mě potěšil. Jaro je tady!

Ještě víc mě potěšil Tom Wark textem o biodynamice tady. K tématu jsem se několikrát vyjadřoval, takže se nebudu opakovat. Ale vidím to podobně, jen to někdy nevyjadřuju tak elegantně.
Kdo posoudí české wine-blogy?
Who will judge the blogs written in Czech? ptá se řečnicky Alder Yarrow ve své děkovací řeči čtenářům za dvojnásobné vítězství v letošních wine-bloggerských Oskarech (Wine Blog Awards). Smyslem jeho otázky je rozšíření soutěže na neamerické blogy, pokud možno psané anglicky.
Uvědomili jste si, že Čechy jsou wine-bloggerská velmoc? Možná nás překonají Američani s 250 miliony obyvatel a stovkami wine-blogů, ale v Čechách s deseti miliony obyvatel už můžete překlikávat ze Skleničky na Jižní Svah, Vinograf, Vinného pavouka, peejeeje, vinny.blog (a zpátky na Skleničku, nezapomeňte :). Na koho jsem zapomněl? Cíl pro příští pětiletku zůstává stejný jako za Gottwalda: dohnat a předehnat!
Tajemství zaprášených lahví aneb další PR na Skleničkově blogu.
Dostali jste někdy láhev vyjímečného vína a stále nepřichází vhodná příležitost k jejímu otevření? Setkání vyjímečných lahví pořádá 4. dubna 2009 v Čejkovicích yaxi. Vypadá to na pěknou šílenost, ale první přihlášená vína ukazují, že to účastníci vzali vážně. Copak stará vína, ale na ty příběhy spojené se získáním doličných lahví, na ty jsem zvědavý! yaxi k tomu bude podávat vybraná jídla a já se neoficiálně připojuju s podporou, protože mi to připadá jako dobrý nápad a tip na krásný večer. Koná se v Čejkovicích v yaxiho restauraci Zlatý kopeček.

Výstava vín v Tvrdonicích, 28. února 2009

Zase jsem letos nasadil k trháku v neoficiální soutěži o to, kdo ochutná za rok nejvíc vzorků vína. Už před měsícem jsem v Ratíškovicích při hodnocení burgund ochutnal přes padesátku, tento víkend byl též požehnaný. Naštěstí mě moji moravští přátelé přeškolují ze špatných zvyků, jako je ochutnávání příliš velkých degustační objemů. „My naléváme mnohem míň,“ říkají mi. Mám stále pocit, že víno líp ocením, když ho mám v puse pořádně, ale při posuzování padesátky vzorků si už dávám pozor a upíjím jako vrabec. Díky tomu jsem v sobotu v Tvrdonicích asi překonal svůj rekord v počtu ochutnaných vín, ale vrátil jsem se na pension pevným krokem a s minimálními následky.

Jinak bylo na tvrdonickém koštu všechno jako před rokem, počínaje dvěma pořadateli u vchodu a konče výzdobou sálu. (Počasí bylo oproti loňsku zpožděné a za pultem nalévaly jiné slečny.) Nebudu se opakovat, pokud jde o moji adoraci malých vesnických koštů, pokud vás to zajímá, koukněte na rok staré laudatio tady. Letos bylo v Tvrdonicích 527 vzorků, z toho 320 bílých a 187 červených, 20 rosé. Šampionem bílých vín bylo Chardonnay PS 2006 Vinařství Josef Uher z Lanžhota (vyšší barva, pěkná medově květinová vůně migrující k rulandě bílé, plná medová chuť s ostřejším kořeněným závěrem), v červených vyhrál Cabernet Moravia 2008 Martina Kvasnovského z Moravské Nové Vsi. Nejlépe hodnoceným tvrdonickým vínem bylo Rulandské šedé PS 2008 z Vinařství Kosík.
Vloni jsem se tady zamiloval do RR 2007 PS od Ing. Richarda Tichého z Hrušek, před týdnem jsme to samé víno měli doma na Okusu Ryzlinků a propadlo. Tak jsem byl zvědavý, a ejhle, bylo znovu v soutěži. Letos dostalo jen 82 bodů, ale na dvou skleničkách jsem si ověřil, že to je jiné víno, než které jsme měli před týdnem doma. Mělo krásnou harmonii kyselin a zbytkového cukru, na rozdíl od tvrdého vína z domácího koštu ryzlinků. Nějakým nedopatřením se k nám domů zatoulala vadná láhev.
U ryzlinků jsem si připsal KOUPIT u pozdního sběru tvrdonického Jana Bartoše, měl nevýraznou kyselinu (stejně jako předchozí ročník), ale měl i typickou jemnost. K jídlu výborné, pokusím se koupit. Líbilo se mi i oříškové Chardonnay hrušeckého Vinařství Beneš. Pokud máte rádi kopřivové Sauvignony, určitě by vás nadchl ten tvrdonický od Antonína Blažka (i když dostal jen 80 bodů). Z voňavek se mi líbil MM 2008 kabinet od Vladimíra Hese z Týnce a Tramín Františka Doležala z Židlochovic. Z ostatních ještě Aurelius 2006 VzB Richarda Tichého z Hrušek.
Jak jsem v nedávném textu vychválil vzrůstající úroveň moravských vín, tak jsem tentokrát narážel na dost přesířených vín… Zase jsem ochutnával společně s jedním z místních vinařů. Díky tomu jsem se zase trochu vzdělal v síře a těkavkách, dozvěděl se, že nejlepší odrůdy jsou stejně Charvát a Bago, ale taky vyslechl spoustu kritických poznámek k hodnocení poroty a k odborným schopnostem jejích členů. Na jednu stranu jsem musel souhlasit, že není vhodné, aby vinař, který daroval víno na výstavu, byl zároveň členem (dvoučlenné) komise, která toto víno hodnotí, na druhou stranu mi nahnal strach nadáváním na to, že některé odrůdy hodnotí lidé, kteří je neznají a nechápou.
Slíbil jsem totiž, že půjdu na druhý den ráno hodnotit na jiný malý košt o pár vesnic severněji, ale když jsem jsem si představil, že bych se mohl dostat do komise hodnotící Frankovku a Dornfelder, podlehl jsem panice a účast zrušil. (A budu toho ještě dlouho litovat, zvlášť když jsem se dodatečně dozvěděl, že bych se zřejmě dostal k bílým burgundám…) Ani dvě bílé směsky napajedelského wine-bloggera mi nespravily náladu.
Ještě vyzvednu Cabernet Moravia 2008 z Vinařství Kosík, ve vůni i v chuti typické a podle mého odhadu porotou podceněné (81 bodů). Všechny tři CS byly dobré. A tvrdonická Nitra 2007 Jana Stibůrka.
Vždycky mě překvapí, když se dozvím, že někdo, kdo má rád moravská vína, ještě nebyl na vesnickém koštu… sezóna koštů už začala a potrvá do půli května. Seznam moravských Výstav vína je všelikde, třeba tady, taky tady a tady… Doufám, že se tam někdy potkáme. Takový luxus výběru barev, vůní a chutí totiž nikde jinde nenajdete.

Kozinův pozdní sběr – Co ten by za to dal!

Trenér Brückner skončil u rakouské reprezentace. Češi začali šetřit na jídle, potvrzuje průzkum. Vymizí z českých koupališť tlouštíci? Pan Sklenička pochybuje, nejvíc v životě přibral v osmdesátých na vojně, v království špatného jídla. Zaháněl stres a dojídal se chlebem, deset kilo za rok.

Kde jsou bačkůrky strachu, tam přijdou holínky záhuby

V neděli zemřel ve věku 92 let nejstarší žijící pilot legendární 311. československé bombardovací perutě (RAF) plukovník Petr Uruba. Po sestřelení byl více než čtyři roky v německých zajateckých táborech. V roce 1944 byl odsouzen k trestu smrti, byl však před jeho vykonáním osvobozen. (Vynechávám údaje o jeho životě v poválečné ČSR, ČSFR a ČR, to je čtení smutné jako pohádky Boženy Němcové.) Obávám se, že jsem o Petru Urubovi četl poprvé ve zprávě o jeho smrti.
Někdy si říkám, bojoval by dnes někdo za dnešní ČR tak jako generace našich dědů za ČSR po roce 39? Mám námět na televizní pořad: nějaký novinář by tuhle otázku mohl položit Jiřímu Čunkovi, Zdeňku Škromachovi, Stanislavu Grossovi, Janu Kavanovi, Vlastimilu Tlustému, Olze Zubové a pár dalším celebritám.
Před časem mě dojalo, když v posluchaské soutěži na Radiožurnálu padla otázka: „Dokážete vyjmenovat české parašutisty, kteří se zúčastnili atentátu na Heydricha?“ Posluchač vůbec nezaváhal:“Gabčík, Kubiš, Valčík.“ Úplně jsem zíral. Jel jsem v tu chvíli autem kousek od Bulovky a překvapením jsem málem naboural do Mercedesu přede mnou. Vzpomněli byste si vy? Já bych to netrefil, dal bych Gabčík-Kubiš-Opálka podle Vyčítalovy písničky. 27. května to bude 67 roků. Co třeba zapálit svíčku a představit si, jaký to tehdy bylo? Koukněte na ty kluky, na co asi mysleli?

Dvouhlavá želva se krmí oběma hlavami naráz

V mlhavých počátcích historie byla monstra a zrůdy (dvouhlavá telata, tříhlaví vlci, draci a příšery) považována za znamení špatné vlády a mívala za následek pády trůnů, masivní společenské pohyby, revoluce a jiná třeštění. Dnes se jim dostává okrajové zmínky v Blesku a zívání čtenářů. Vyburcovala by davy čtyřicetihlavá želva? Nebo čtyřicetihlavý Čech s degustátorskými zkouškami? Mívám při hodnocení vína problém s pamětí, čtyřicet hlav synchronně ochutnávajících víno by tyhle problémy vyřešilo. No představte si to, mít čtyřicet hlav (a jeden žaludek), degustátorské zkoušky a čtyřicet skleniček se vzorky vína. Ta rozkoš, očuchávat čtyřicet vzorků najednou, a potom je synchronně polykat! Absolutní harakiri! Totální seppuku!
Jen nevím, co by tomu řekl Kozina. Co ten by za to dal, kdyby to mohl číst s Vámi….

Historky z podsvětí

Myslím, že jsem tu historku slyšel od Matesoly: pár si v restauraci objedná víno, číšník víno naservíruje a mladý pán (trochu agresivně) víno odmítá, že je vadné. „Korek,“ tvrdí sebejistě. Vrchní reklamaci odmítá : „Obávám se, pane, že tuhle reklamaci nemůžu uznat.“ – „Nemůžete uznat? Jasnej korkáč?“ diví se host. „Je mi líto, pane,“ praví číšník. „To nemůže být korek…“ a s úsměvem položí před hosta plastový špunt, který právě vytáhl z reklamované lahve. Šach mat … číšník vyhrál.

Vzpoměl jsem si na tu historku včera nad nejmenovaným Rulandským modrým 2005, zemským vínem z pálavského Pavlova. A zavrtalo mi to hlavou, kdo měl v té historce z podsvětí vlastně pravdu? Jak už jsem napsal, souboj vyhrál číšník. Ale nemohl mít přesto pravdu host?
Moje včerejší víno mělo taky plastový uzávěr, v nečisté vůni (kromě ovoce) zatuchlý bramborový sklep a v chuti znovu bramborové šlupky a takovou tu zatuchlinu bramborového sklepa s naklíčenými bramborami… většinou korek poznám podle vůně, ale tady se vůně lišila od typické korkové vady, zatímco v chuti to bylo skoro přesné. Minulý týden o tom psal p.j. tady a včerejší Rulandské modré úplně ilustrovalo jeho zjištění, že za oběma chutěmi (brambory a korková vada) je stejná chemická sloučenina – geosmin. Moje víno mělo barvu i kyseliny typické pro laciné domácí Rulandské modré, ale bramborové smrádky a chutě se v něm prosazovaly natolik, že jsem si říkal, to už je na hraně korkové vady. Že se korková vada a geosmin snadno zaměňují, na to upozorňoval už Stevenson tady (v překladu p.j.), ale dokud jsem se toho nenapil, nevěnoval jsem tomu pozornost. To je však známá věc, že názor bez zkušenosti nemá žádnou cenu… (Stevensonův seznam doporučuju přečíst a průběžně doplňovat vlastním pozorováním. Zrovna tento víkend mě moravský vinař pobavil tím, že mi ukázal v červeném víně klasický smrádek kyselého zelí a vysvětlil, že to je projev nezvládnutého malolaktického kvašení.)
Dostat víno na stůl v restauraci uprostřed rozjařené (a nesoustředěné) společnosti, jistě by někdo namítal: korková vada. Tím samozřejmě nechci říct, že bramborová chuť v červeném víně je automaticky důvodem k úspěšné reklamaci. K té potřebujete i jistou obratnost v přesvědčování číšníka nebo someliéra. Navíc to, co někdo pokládá za vadu, může někdo jiný považovat za pouhou zajímavost, a posouzení závisí i na tom, v jakém rozsahu se ten jev vyskytuje. Poctivě jsem si tu bramborovou zatuchlinu několikrát ochutnal, víno vylil a otevřel laciný Pinot dovezený z Burgundska.

Ale možná ten host z úvodní historky byl vlastně v právu ?