Po pěti letech jedu zase na dovolenou s dětma na Jih. Podle vzoru Blízký Východ tomu říkám Blízký Jih, na rozdíl od Itálie, Dalekého Jihu. Kdysi jsem dráždil krátkozraké vlastence sloganem Jižní Morava – Francie chudých, letos mi to kamarád vrátil, když se mě posměšně zeptal s nevysloveným odkazem na středověké italské architekty: Mikulov – Itálie chudých?

Přidám jeden odkaz na zajímavý blog: Jamie Goode se tento týden rozpálil a zeptal se, jestli se Francouzi zbláznili. „Mluvím o tom, že se rozhodli zničit jednu z věcí, kterou umí nejlíp: výrobu vína (…) Francie by měla být hrdá na vinařský průmysl a politici by se měli přetrhnout v zájmu podpory a propagace francouzských vín…“ Řeč je o zákonu omezujícím spotřebu tabáku a alkoholu a o nových pokusech rozšířit ho na propagaci vína včetně internetové, tedy na blogy o víně! „Jsou francouzští politici pitomci?“ ptá se sugestivně Jamie Goode.

S českou zkušeností je odpověď jasná, jak by mohli nebýt? Přesto se ve stejnou dobu objevila na webu jiná, byť politicky nekorektní nápověda, tady. Být Francouzem není lehké. Nebo Němcem:o) Být Čechem je až nesnesitelně snadné!

Před pěti lety jsem zápisky z moravské dovolené uváděl parafrází písničky : Začaly prázdniny, venku je vedro, všechno se daří! Už je to tady zase, jen děti jsou o pět roků starší. Vlastně ani já jsem neomládnul :o)

Leč zpátky na Pálavu: jako jedinej řidič s dvěma dětma to budu mít o prázdninách mnohem (MNOHEM !) těžší než v itálii, Francii nebo Rakousku, takže se chci přednostně věnovat dětským zábavám. Aquapark má přednost před vinařstvím (ale doufám, že Tanzberg zase dám!), rád s dětma vylezu na Sirotčí hrádek a Stolovou horu a oželím valtický Skanzen Vín ČR. Ale uvítám vaše tipy, co na Mikulovsku navštívit. Poraďte!

Kdepak bych si tentkrát pomyslel, že vydržím psát blog tak dlouho, a dneska je to přesně šest roků. V posledních letech jsem na to výročí pravidelně zapomínal. Ani teď se nebudu dojímat vlastními samožerskými vzdechy (už jsem se jich napsal dost :o) a oslavím to hlavně starýma fotkama.

Fotky křižovatek mám na blogu často. Tahle je z Burgundska, ale nejradši mám jednu křižovatku pod toskánskou Volterrou a pak rozcestí mezi Hruškama a Tvrdonicema.

Ta fotka tady už taky byla, a když jsem teď na jaře jel kolem, přistihl jsem se, že kontroluju, jestli tam ty tabule pořád stojí.

Že moravský folklór souvisí s vínem, to je známá věc. Téhle fotce jsem porozuměl s víc než ročním zpožděním. Je ze strážnického festivalu (bude zase tenhle víkend!) a aniž bych si to tehdy uvědomoval, vyfotil jsem kontrast protikladů :o)

Pokud jde o fotky z cest, mám rád tuhle. Slavný vrch Corton je v kdejaké knížce nebo článku o Burgundsku, ale vždycky ze srpna nebo září, těsně před sklizní hroznů. Já mám rád fotku z listopadu – bavilo mě procházet si ta místa, když už jsou turisti pryč a je tam všechno doopravdy, jen pro místní. Chtěl jsem podobně vyrazit i do Itálie, abych v zimě zjistil, co jsou sezónní kulisy pro turisty a co je doopravdy, ale zatím se mi to nepovedlo.

Některé fotky používám častěji, tuhle jsem dal jen jednou. Přitom je památeční, ze soukromé ochutnávky v garáži v Puligny-Montrachet z první cesty do Burgundska. Vdova po vinaři paní Riger-Briset mi otevřela lahev a chvíli na to jsem koupil svých prvních 8 kartonů Saint-Aubin Premier Cru En Remily.

Z neopatrné legrácky na účet pana Cuketky vznikly Komunitní Bedýnky a začaly vytrvale plnit obsah blogu.

Původně to měla být zábava pro 6 až 10 lidí, ale nápad ožil vlastním životem a v několika případech se to (příjemně!) zvrhlo. Na fotce loňská zásilka z několika toskánských vinařství, ale největší náklad jsem vezl před rokem z Alsaska.

Díky blogu jsem před rokem poprvé letěl na pozvání do italské Perugie na dvoudenní maraton degustací s italskými vinaři. Když mě v noci vezl z letiště Fiumicino do Perugie na hotel obrovský Mercedes, smál jsem se, že to je asi omyl, že si mě s někým spletli. Nakonec jsem v Perugii vybral dvě vinařství do Komunitních bedýnek, takže to nebyl omyl. Na fotce obchodník Fabio Zanzucchi s Federicou Riboldi z Palazzo Vecchio, jejich Vino Nobile bych někdy rád přivezl znova. Jen letos jsem podobných pozvání dostal z Itálie dvakrát víc než z Moravy, to jen kdyby se čtenářům zdálo divné, že mám na blogu nebo v bedýnkách víc italských vín než domácích.

Jak mi rostou děti, některé fotky přebírám od nich. Tady z degustace v toskánském vinařství Caiarossa, se Solenn Genot. I za tohle setkání vděčím virtuálnímu panu Skleničkovi :o)

Tuhle fotila exportní manažerka rakouského vinařství Sepp Moser, přípitek s Niki Moserem. Ve skleničkách je Minimal Grüner Veltliner.

Dalších šest roků už asi nedám. Ale pořád mě to baví, pár vín ještě vypiju, pár křižovatek ještě projedu!

Čisté Sangiovese z monteskudájského vinařství, zastoupeného v prvních dvou toskánských bedýnkách. Pian del Conte jsem tehdy do bedýnek nenominoval kvůli příliš nápadným tříslovinám a vůbec vlivu barikového sudu. Poslední lahev ze vzoků přivezených v roce 2010.

Na horní fotce obchodní ředitelka Fattorie Sorbaiano paní Grazia Picciolini, dole malá Skleniččata v Toskánsku.

Z poměrně hustě vysázené vinice (6000 keřů na hektar) z počátku devadesátých let. Temně rudá barva s kávovým odstínem, ve vůni přezrálé ovoce, lesní pryskyřice a vystupující alkohol (14%). Na jazyku hladké, elegantní, přesto koncentrované, s hladkými tříslovinami. Nebo opačně: Sangiovese nabušené přezrálým ovocem a barikovým sudem, ale přesto ohlazené časem a elegantní. Stále pěkná kyselina, tělnaté, s ostrým závěrem podobným kávě. Není to vůbec typické Sangiovese, ale přesto 89-90 bodů/100 – jako doporučení, byť víc osobní než objektivní. Když jde o Montescudaio, nejsem objektivní!

Omlouvám se za odbočení od tématu, ale vy víte, že jsem politiku na blogu nikdy moc dychtivě nekomentoval. Dnes mi to nedá, pochopitelně bez obrázků 🙁

Když se tak zamýšlím nad nabídkou současné politické scény, přiznávám, že ještě před týdnem by mě vůbec nenapadlo, že budu na presidenta Václava Klause vzpomínat tak nadšeně, v dobrém.

To sou paradoxy!

Dárek od dovozce, už jsem Pörlapu na blogu měl před časem a zdá se, že se jí běh času vůbec nedotkl. Stále má výraznou temně rudou barvu, třešňovou vůni s výrazným vlivem sudu a podtónem kůže, možná trochu vystupuje alkohol. V chuti koncentrovaná, se silnou kyselinou i tříslovinou, třešňová a ostružinová, pevná, postavená na dalších 5-10 roků. Sedmdesátiletá vinice a barikový sud na 18 měsíců, nejspíš dalších pár měsíců v nerezu před lahvováním. Přirovnal bych to k atletovi připravenému vyhrávat :o) 90+ bodů ve stobodovce.

Už jsem tady o nich psal mnohokrát (třeba tady a tady nebo tady nebo taky tady :o), Ivana Vinonauta Dramlitsche jsem přezdil na Ryzlinkáře a dokonce jsme si před rokem střihli jednu degustaci společně. Tentokrát jsem mu vypomáhal s organizací pražské degustace nového ročníku 2012 v žižkovské vinotéce Le Caveau. Ve středu v Praze řádily tropy (Ivan odřídil degustaci s ručníkem kolem krku, horní foto), ale v degustační místnůstce v Le Caveau byl příjemný chládek. Z osmnácti vín bylo šestnáct ryzlinků. (O německé vinařské oblasti Mittelrhein je víc v předchozích odkazech.)

Začátek obstaral Toni Jost a jeho Kohout neboli základní ryzlink, suchý, minerální, lehký a jaksi málo závažný :o) S ohledem na panující vedro nebudu trápit čtenáře ani sebe podrobnými popisy osmnácti vín, vezmu to na přeskáčku a pokusím se něco zobecnit.

Stejně jako u moselských ryzlinků (uživatelé Komunitních bedýnek to znají z nového ročníku vinařství Karl Erbes) mají i ryzlinky ze středního Porýní výraznou kyselinu. Navíc je v Mittelrheinu vyrábějí o poznání sušší a nechávají tak vyniknout minerálním tónům v chuti. V čerstvě nalahvovaných vínech ročníku 2012 byla až brutální mineralita, která může rušit. Předpokládám, že se vína v několika měsících zharmonizují, asi jako když se kapela sehraje a novou skladbu se po několika zkouškách naučí, a že právě tyhle dvě silné složky dají vínům schopnost vyrovnat se s během času. Z prvních pěti ryzlinků (Toni Jost, Florian Weingart a Dr. Randolf Kauer) mě nejvíc bavil 2012 Matthias Weingarten Riesling Kabinett trocken od Weingarta, tomu bych věštil jasný komerční úspěch.

Když přišel šestý vzorek, o rok starší 2011 Kauer-Riesling Kabinett trocken (Dr. Kauer), bylo to jako když se v pravěké jeskyni poprvé rozsvítilo, přišel první dospělej kus. Vyladěná vůně i chuť, náznakově petrolej, vše kompaktní, lehké, suché a minerální (ale tentokrát ne přehnaně, naopak příjemně).

Weingut Lisa Bunn je první Vinonautův výlet mimo Mittelrhein a mimo ryzlinky. Vinařství sídlí v Niersteinu (Rheinhessen) a ústřední postavu jsem na pozvánce frivolně nazval rýnskou princeznou v reakci na to, že byla pro roky 2008-9 zvolená Královnou rheiessenského vína. Ze dvou burgund se mi víc líbila šedá, 2012 Grauburgunder. Popravdě je to za několik let první suché burgundské šedé, které mě doopravdy baví. Ovocné, lehké, svěží, lehce kořenité, nejsem vůbec objektivní, je to senzační :o) Zajímavé a výrazné byly i dva ryzlinky Lisy Bunn. 2012 Riesling von Rotliegenden s jemně kvasnicovou vůní i chutí, jednoduchý, čistý, lehký a přitažlivý, tipoval jsem další komerční trhák. Mátový 2012 Niersteiner Orbel Riesling trocken je extrémně zajímavé pití připomínající kořenitostí tonic. Nebudu to klasicky popisovat – s ginem by to byl gin-tonic! :o)))

Největší pecky pro mě byly dvě. 2012 Bopparder Hamm Feuerlay Riesling Spätlese trocken (Weingart) s tabákovým aroma plného popelníku a podobnou mineralitou v chuti, připomínající vína Dr. Hermanna z moselské vinice Erdener Treppchen. Kyselina ještě stahuje pusu, ale víno je ovocné, definované, vyhraněné. 2011 Bacharacher Kloster Fürstental Riesling Spätlese trocken (Dr. Randolf Kauer) je víno zestarých vinic s ohromnou vůní s pozůstatky ležení na kvasnicích a petrolejem, výrazně minerální chutí a štiplavou kořenitou dochutí. 2011 Steeger St. Jost Riesling Spätlese byl jako z jiného světa. Výborný, ale odjinud :o) Nasládlý, svěží a voňavý jako letní horská louka, lehké odpočinkové pití.

Utekli jsme před vedrem do studeného sklepa a ověřili jsme si, že ryzlink je výborné víno do vedra. Nízký alkohol a vysoká kyselina z něho dělají ideálního společníka do tropických dnů, ale bez minerality by to hrozilo sešupem do banálnosti a nudy. Uvidím časem, jak se naplní moje předpovědi ohledně ročníku a komerčního úspěchu jednotlivých vín. Budu držet palce, Ivane!

Grüner Veltliner Spiegel 2012, Johann Müllner, Kremstal

Štíhlá lahev s typickou rakouskou stylizovanou etiketou, uzavřená Vino-Lockem. Ve skleničce výrazná světlá citronově žlutá barva a odrůdová květinová vůně. V chuti tenčí, se zkrocenou kyselinou, citrusové a jemně kořenité, se sotva znatelným závěrečným dotykem pepře. Příjemně pitelné jednoduché víno bez výraznější individuality, kterou bych očekával podle názvu vinice Spiegel, zmiňovaného na etiketě. Asi 180 Kč v MAKRO je pro mě o trochu víc, než by mělo být (ale pořád v normě :o). 83-84 bodů/100.

V úterním sicilském počasí se mi konečně přestalo stýskat po Toskánsku. Dolce vita v Toskánsku je sice něco jiného než dolce vita v Čechách (vysmátí poslanci a politici všeho druhu by to asi potvrdili), ale nejdelší zima podle mojí paměti je fuč! Díky celodennímu vedru jsem oželel i toskánské víno a vytáhl ze sklepa zmíněné víno jako vzpomínku na lepší časy.

Jak tady většinou píšu o vínech objevených při návštěvách vinařství a setkáních s vinaři, tohle je jiný případ. Koupil jsem ho kdysi ve vesnické vinotéce v Morey. Jenže to je panečku vinotéka, autentická! Podobně jako obec Morey si zhruba před sto lety vypůjčila název (tehdy) nejslavnější místní vinice a přejmenovala se na Morey-Saint-Denis, tak místní vinotéku provozují společně nejvýznamnější místní vinaři a prodávají tam skutečně reprezentativní výběr místních vín. Morey-Saint-Denis je, pokud jde o proslulost, daleko za rytířským Gevrey, elegantním Chambolle nebo kultovním Vosne, ale ta nenápadná vinotéka na kraji náměstí je skutečně senzační a doporučuju ji každému poutníkovi za Pinoty. Celá nabídka je taková, že dokáže náhodného zbloudilce jako mávnutím proutku transformovat ve fanouška místních Pinotů.

Původní obavy ze stárnutí vína se mi nepotvrdily. Ultra-tradiční burgundská etiketa jako z laserové tiskárny. Ve skleničce pak světlá a srandovně nahnědlá barva přiznává starší ročník. Komplexní kompotovaná pinotová vůně :o) jakože se z ní jednotlivé složky těžko separují. Švestky a les, snad i lékořice, které se obvykle při popisu vyhýbám. O několik hodin později jde vůně výrazně do sušených švestek a minerálních tónů. V chuti suché, se zkrocenou kyselinou, rafinovanou kořenitou štiplavostí, švestkově kompotové a nezdolně dlouhé. 13,5% alkoholu. Lehké, ale chuťově poměrně koncentrované. Jediná výhrada by mohla jít za příliš jemnou kyselinou, mám ji u Pinotu radši výraznější, ale tady je všechno včetně kyseliny zjemnělé a (paradoxně k té lehkosti) koncentrované. Díky koncentraci působilo první napití až sladce. Dobrá kombinace sudů, ve vůni i v chuti je znát dřevo. Citlivě použité, až úplně nakonec mě napadlo se na to soustředit, přestože mírně štiplavý závěr chuti k tomu ukazoval. Díky sudu má ještě pár roků před sebou. Žádné lidové pití, stálo před pěti lety těsně pod 30 EUR.

Základní víno vinařství Caiarossa stávalo 15 EUR a počínaje ročníkem 2008 zdražilo. Důvod mi byl po degustaci kompletní vertikály v létě 2012 intuitivně zřejmý. Vinice byly vysazeny v roce 1999 a první Pergolaiu vyrobili v roce 2003. Když jsem první ročníky ochutnával před rokem, byly už unavené a za zenitem. Vína z mladých vinic nebývají připravená na dlouhou archivaci a první ročník, který se v čase skutečně dobře držel, byl 2007. Takže v Caiarosse konečně získali víno schopné dobře zrát a hned s dalším ročníkem zvedli cenu, pomyslel jsem si.

Schopnost vyzrávat demonstruje i Pergolaia 2008. Když jsem ji hned po začátku prodeje v létě a na podzim 2012 ochutnával, působila jako rozostřená fotka. Možná jsem si napsal poznámky, ale zpaměti bych to popsal jako špatně zaostřené Sangiovese. V podzimních Komunitních bedýnkách jsem dal přednost Pergolaie 2007. Po půlroce jsem se vrátil k darované nulaosmičce a odměnila se mi příjemným překvapením.

Má typickou toskánskou rudohnědou barvu s výrazným hnědým odstínem, působí nazrále. Na Sangiovese má docela jemnou lesní vůni s kořením a v chuti skoro málo kyselin, působí hodně kultivovaně. Žádná divočina, jakou bych od Sangiovese očekával. Je tam les a lesní plody, je tam náznak zemitosti a koření, ale všechno je to příjemně sladěné. Přispívá tomu dobrá práce se sudy (podle údajů z vinařství kvašení v 50-hektolitrových dřevěných sudech a žádné nové sudy pro další školení.) Odrůdově jde do Sangiovese a Cabernetu Sauvignon, má až nasládlé třísloviny a těžší, hutnější projev. Následné nahlédnutí na web mě usvědčuje z omylu pokud jde o odrůdy, od předchozího ročníku se snížil podíl Sangiovese (87%), přibyl Cabernet Franc (4%), zůstaly Merlot (6%) a Cabernet Sauvignon (3%). Předchozí ročník s vyšší kyselinou byl víc sangiovese-toskánský, nulaosmička je ještě víc francouzská a elegantní. Čajová a středomořsky kořenitá, s kmínovým podtónem v závěru. 14% alkoholu.

Navíc zřejmě ještě neřekla poslední slovo. Před deseti měsíci bych ji v přímém porovnání s nulasedmičkou zavrhl, teď vyzrála a dospěla. Je dobrá a nejspíš ještě stále není na vrcholu.

Titulek zjednodušuje, ale přesnost je nudná! Dnes o středeční neformální soukromé degustaci v žižkovské vinotéce Le Caveau. Téma bylo těžko definovatelné, soukromý dovozce Michal Hocek přinesl šestici vín z rakouského Wachau a Kamptalu a Daniel Brož z Le Caveau dodal patero vín svého dvorního dodavatele Lamblina, od Aligoté až po dvě Chablis Grand Cru.

Bylo to příjemné srovnání, protože to nikdo nebral jako soutěž. Vstupné bylo buď víno nebo jídlo, takže se nám na stole sešly jahody, prosciutto, chleba a vařený chřest. Vařili jsme ho v páře a podávali s parmezánem. První várku jsme trochu uvařili, ale další dvě byly přesně trefené al dente – křupavé :o)

1. Gelber Muskateller Federspiel 2011 Loibner Rothenhof, Fink. Siilná muškátová ovocná aromatika ve vůni hrozí sladkostí, ale v chuti je víno lehké, suché, příjemně křupavé s pěknou kyselinou. Pod 6 EUR senzační poměr kvality a ceny.

2. Grüner Veltliner Federspiel 2011 Pichl Point, Bäuerl a 3. Riesling Federspiel 2011 Ritzling od stejného vinaře mě moc nezaujaly. Jednoduchá a příjemná vína, ale s podezřením na technologické nasměrování směrem k líbivosti a jednoduchosti.

4. Grüner Veltliner Federspiel 2011 Kräutles, Fink. Kořenitá odrůdová vůně, lehce zaprděná, ale příjemná. V chuti výrazně minerální, pepřovité, lehce ovocné a moc pěkné. 89-90 bodů/100.

5. Aligoté 2012, Lamblin. Tady zafungovalo nízké očekávání a příjemné překvapení. Kouřová vůně, nečekaně plná svěží šťavnatá chuť. Pěkná kyselina, středně dlouhé a nečekaně dospělé víno :o)

6. Chablis 2012, Lamblin. Základní Chablis slibuje dobrý ročník. Zase kouřový nos, v chuti slabší kyselina, tenčí tělo, jemné a ovocné.

7. Chablis Premier Cru Fourchaumes 2011, Lamblin. Ve vůni i v chuti pozůstatky ležení na kvasnicích. Jemné víno s výraznou kyselinou, minerální a plné.

8. Chablis Grand Cru Vaudesir 2011, Lamblin. Zavřené, s výraznou kyselinou a mineralitou, ale ještě nesladěné, neharmonické víno. Příliš brzy otevřené.

9. Chablis Grand Cru Vaudesir 2007, Lamblin. Rozporné víno, zpočátku ruší lahvová oxidace. Tak jsme to riskli a nechali ho provzdušnit v litrové karafě. Za chvíli se zřetelně zlepšilo, zesílilo, oxidace zůstala v podobě jablíčkových chutí, ale přibylo struktury a pevnosti. Poznámka: po dekantování 92 bodů/100.

10. Grüner Veltliner Smaragd 2010 Loibner Selection U, Fink. Nazrálá a kouřová vůně, pěkná kyselina, lehké, jemné a harmonické. Zase jsme ho dekantovali a zase se zlepšilo. Další vzorek s poznámkou 90+bodů/100. To už by mělo stačit na to, abych se o Finka začal zajímat :o)

11. Gobelsburger Riesling vom Urgestein 2011, výrobce jsem si nezapsal, asi Schloss Gobelsberg. V jinak svěží a kvasnicové vůni i barvy a laky, kvasnicové tóny jsou i v chuti. Svěží, harmonické víno, další vrchol večera.

Soukromě u mě zafungoval haló-efekt, víc jsem se soustředil na rakouská vína, kterým se věnuju teprve krátce. Nejsou okoukaná, baví mě novostí a často (obecně zdaleka ne vždy) výborným poměrem kvality a ceny. Rozhodně zkusím zjistit víc o vinařství Fink, všechna tři vína byla slibná a poctivě udělaná. U vín z Chablis mě bavil nový ročník 2012, včetně Aligoté. Premier Cru a Grand Cru z ročníku 2011 byla zajímavá, ale problematická pokud jde o správný čas k otevření. Doháněli jsme to v některých případech rychlou dekantací, ale asi by jim prospělo otevření s větším předstihem.

Byla to asi nejpříjemnější degustace, kterou jsem letos zažil, díky poklidné domácké atmosféře a setkání vín z tak různých regionů. Měl jsem dojem, že vína mají víc společného než rozdílného. Podobala se výraznou mineralitou a snahou o decentní harmonický projev i důrazem na spojení odrůdy s regionem původu. To mají asi Chablis i Wachau společné.