Před nějakými deseti lety byl Jacob’s Creek moje oblíbená značka. Tehdy jsem pil mnohem víc vína z Moravy a cestoval jsem jen prstem po mapě ve velkoobchodech s vínem. Projel jsem s nimi Francii, Itálii, zaletěl do Ameriky (jeden čas se hodně lítalo do Chile! :o), pobyl jsem i v jižní Africe a Austrálii. Nikde jsem se dlouho nezdržel, nikde jsem nenašel nic, k čemu bych se chtěl vracet. Už jsem si zoufal, kam mám pro to víno jezdit?!, ale pak jsem v roce 2003 byl poprvé (fyzicky !) v Toskánsku a v Alsasku a bylo to jasné. Zůstanu v Evropě, v tradičních vinařských oblastech, ale musím se vyhýbat velkoobchodům. Musím hledat malé řemeslné výrobce (dnes bychom řekli: autentické). Ale ještě předtím jsem docela rád popíjel australská vína od Jacob’s Creek.

Ještě si pamatuju, že v Makru stávala baťovské dvě stovky i tu radost, když je před vánoci zlevnili na 165 Kč! Tohle Chardonnay jsem objevil v sobotu v Bille za rovnou stovku (99,90). Trochu mi to udělalo radost (nekupte to!) a trochu zklamalo při pomyšlení na to, že Billa na tom neprodělá ani za stovku – a já vůl za to před deseti lety (inflace!) platíval stovky dvě. Takže jsem koupil vinné retro – šardonka po deseti letech aneb jací jsme byli? Jak se na to budu dívat s odstupem deseti let?

Základy značky Jacob’s Creek prý položil německý pekař Johann Gramp v roce 1846. Podle slovutného webu ovíně.cz prodává vinařství přes milion lahví denně, a ať počítám, jak počítám, tak by musely v Čechách a na Moravě sklízet asi 2 kg hroznů na čtverečním metru vinice, abysme Jakubův potok dohnali! Na druhou stranu může být pohled za hranice všedních dnů inspirující i v tomto segmentu průmyslové výroby, ale o tom snad později :o)

Docela dobré znamení je, že víno nezměnilo adjustáž. Nebo jestli změnilo, tak jen mírně a neznatelně. Nepamatuju se už, jestli tehdy bylo zavřené korkem, ale dnešní šroubovací uzávěr mi vyhovuje. Barva je světlá slámová žlutá s miniaturním perlením na stěnách sklenky. Podle vůně je to jednoduché Chardonnay, spíš mírně naoxidované než reduktivní (čemuž by naopak nasvědčovalo perlení, ale mám trochu rýmu). Každopádně vůně moc ovoce nepobrala, ale je dobře odrůdově vyhraněná. Jak chybí ovocné tóny ve vůni, tak mi chybí i svěžest v chuti. V puse je zase odrůda jasně poznat, ale působí skoro až likérově, byť ne dost koncentrovaně. Přezrálý ananas a banán, meloun, na jazyku ještě lehce zaperlí, ale kyseliny moc nepobralo (zřejmě po proběhlé jablečno-mléčné fermentaci) a hned se do chuti vkrádájí lehké máslové a hořčičné tóny. Ve vůni i v chuti se objevují náznaky barikování (zadní etiketa zmiňuje „jemné dubové chutě“). Technicky vzato (v Austrálii je sklizeň na jaře) by se dalo stihnout nechat víno 12 měsíců v sudu, ale potom by se neprodávalo za stovku a všechny ty vůně a chutě by byly ostřejší, opravdovější. Jde spíš o stylistickou otázku, zda šla šardonka do dubu nebo dub do šardonky. Kdybych dostal k ochutnání mladou burgundskou šardonku někde na jih od Beaune a chutnala takhle, vůbec bych se tím nezabýval a řekl si o jiný vzorek. Všechny projevy téhle australské šardonky jsou příjemné, uměřené a jaksi až naředěné. Pěkná šardonka za stovku, ale žádný důvod kupovat znovu.

Před deseti lety jsem víno kupoval, ale i z dnešních poznámek vidím důvody, proč jsem od něj (a podobných) utekl. Dá se ovšem najít i spousta kladů: i začátečník pozná, že je to skutečně Chardonnay (to by v domácích poměrech nebylo tak jisté, viz únorový ponor do Portugalu tady), víno je příjemně pitelné a v konkurenci jiných velkovýrobců, kteří předchozí dvě vlastnosti nemají, u něj odpadá obava, že by mohlo být vyrobené z hroznů z jiné vinařské oblasti (doprava hroznů z Maďarska nebo Itálie do Austrálie by byla šílená a doprava z Číny přinejmenším drahá). Co si o symbióze průmyslových velkovýrobců vín a supermarketů myslím jsem popsal nedávno tady, ale tohle Chardonnay je mnohem výš než podivné Modré Portugaly našich malých velkovýrobců. Ejhle! Australské víno za stovku by mohlo vyhnat z regálů supermarketů pofiderní Modré Portugaly se senzorickými vlastnostmi Montepulciana nebo Merlotu.

Prostě je to docela slušné víno, jako párek v rohlíku za deset kaček pro ty, co jsou zvyklí na něco jiného, ale zrovna nemají čas si nic lepšího uvařit.

Až do pátku budou trvat Dny otevřených dveří firmy WineWorld.CZ v Holečkově ulici č. 9 na pražském Smíchově, kousek nad náměstím Kinských (dříve Sovětských tankistů :o) Nechal jsem se zlákat k návštěvě zmínkami na webu (a taky tím, že jsem měl ve středu dopoledne poblíž jiné pochůzky).

WineWorld.CZ je nový dovozce vín z Evropy i Nového Světa. O budoucím zaměření firmy jsem se mnoho nedozvěděl, ale předpokládám zacílení prodeje na restaurace, protože soukromá klientela asi takový podnik neuživí. Měl jsem to štěstí, že jsem byl mezi prvními návštěvníky, takže jsem mohl projít polovičku z asi třiceti připravených vín spolu s obchodním ředitelem Tomášem Kořénkem (vstupné s takovou degustační porcí je baťovkých 99 Kč).

Upřímně vína překvapila vyrovnaností a uměřeností. Přeskakovali jsme mezi vinařskými regiony a v těch, které jsem znal, mě vína velmi bavila. Jiskrný až křupavý Gruner Veltliner 2009 nebo barikovaný Zweigelt 2009 od Leo Hillinegera, alsaský Crémant od Jeana Sippa z Ribeauvillé, krásně jemný a suchý. Líbila se mi dvě vína od Loiry, nebarikované Sancerre „Sur Le Fort“ 2010 od Fouasierre, ještě hodně mladé a svěží, i Pouilly Fumé „Cuvée Jules“ 2010 od stejného výrobce, taky svěží, ale s výraznou mineralitou až do křemenité chuti.

Ale ještě víc mě bavily kousky z oblastí, které vůbec neznám, z neznámých odrůd a s úplně neznámou skladbou chuti. Nejvýraznější zástupce má navíc krásně vybrané jméno – El Transistor 2009 je bílé víno od Telmo Rodrigueze z oblasti Rueda. Čistě z odrůdy Verdejo, světle žlutá citronová barva, rozhodně výrazná a nezařaditelná vůně s dotekem bariku. V chuti převládají ovocné dojmy s mírnou kyselinou, v dochuti zase přijde barik. Nejzábavnější na tom je, že celý chuťový profil je exoticky posunutý do neznáma, alespoň pro moje středoevropské chutě víno chutná exoticky a nezvykle, ale přesto příjemně. V poznámkách vidím, že od Telmo Rodrigueze jsem chutnal ještě Tempranillo z Riojy s podobným výsledkem, rozhodně žádná nuda.

Jestli jste z Prahy, tak místo čtení blogů doporučuju vyrazit do Holečkovy na košt – nejspíš si tam mezi víny najdete jiné oblíbence, ale výběr je rozhodně zajímavý.

Když jsem dříve názorně vysvětloval pyramidu burgundských apelací, říkával jsem: představte si Grand Cru jako víno pro královský stůl. Premier Cru se dodává vévodům a kardinálům. „Obyčejné“ vesnické apelace pila šlechta a biskupové. Regionální apelace by si možná mohli koupit zemani, rytíři a bohatí měšťané. Víno nebylo pro všechny! Nebylo ho dost: dobré víno je už z principu nedostatkové.

Když chcete udělat dobré víno, musíte tomu věnovat péči a čas. Musíte ručně ostříhat hrozny a opatrně je přivézt do sklepa. Musíte je nechat vykvasit a nepřešlapovat neklidně, že jim to trvá moc dlouho. Vykvašené víno byste měli několik měsíců nebo několik let nechat ležet v dřevěném sudě, aby vyzrálo, a jen občas chodit ochutnávat, jestli se vyvíjí dobře. Stojí to čas, práci, stojí to peníze – a proto bylo dobré víno vždycky nedostatkové.

Tady bych mohl udělat odbočku k oblíbenému tématu pana Skleničky a to je víno a náboženství. Většina fanoušků vína by souhlasila, že víno je kultovní nápoj, ale málokdo si uvědomuje, že za rozšíření vína v Evropě (a za to, že západní společnost požívání tohoto alkoholického nápoje široce toleruje) může katolická církev. Víno není kultovní nápoj proto, že v konzumentech vzbuzuje takové emoce (ani proto, že vytahování korkové zátky z lahve udělá typický zvukový efekt :), ale proto, že ho křesťanské církve používaly ke kultovním účelům, tedy k uctívání svého Boha, ke mši. Nebýt křesťanské mše s proměňováním vína v krev, asi by víno mělo v západní kultuře docela jiné postavení, a vsadil bych se, že v našich severských končinách by se víno vůbec nepěstovalo – z čistě ekonomického pohledu by bylo výhodnější ho dovážet ze zemí kolem Středozemního moře. V počátcích křesťanství to ještě nebylo možné, a mnoho století křesťanského kultu vykonalo svoje dílo – pěstujeme révu i u Mělníka… ale k uctívání jediného Boha taky není možné používat kdejaký patok, proto ta nadpozemská péče o víno. Pamětníci socialistických koštů si vzpomenou na dnes zapomenutý přívlastek „mešní víno.“ Zpátky k tématu :o)

Po druhé světové válce přišel velký a dlouhodobý ekonomický růst a spolu s ním rychlé zbohatnutí obyvatelstva. Poté, co občané uspokojili svoji touhu po demonstrativně luxusních věcech (auto, za mého dětství zářivý symbol společenského postavení, už má dneska kdekdo), staly se peníze nástrojem zrovnoprávnění občanů. Po vlastních autech, domech a zahraničních dovolených začali vyhledávat rafinovanější luxus, třeba právě víno, vnímané jako kultovní nápoj. Podstatou konzumní společnosti je schopnost takové choutky občanů uspokojovat. Má to háček – aby se luxusnější a vpodstatě nedostatkové zboží dostalo na všechny, musí se vyrábět průmyslově a to v zásadě vede ke snižování jeho kvality. Luxus pro všechny už není tak kvalitní, jako luxus pro ty opravdu bohaté. Ale pro společenský smír a klid je důležité, aby všichni měli přístup k luxusnímu zboží…

Se stoupající poptávkou začala růst nabídka. Ne že by stávající, tradiční producenti začali dodávat víc vína. Nastoupili noví producenti, orientovaní na široký trh nepoučených konzumentů. Aby mohli dodávat víno za nižší cenu (to je správné, tak to přece chceme!), zlevňovali výrobu. Místo mnohaměsíčního zrání v malých dřevěných sudech nechávali víno vyzrávat ve velkých nerezových kádích, a zavedli ještě spoustu dalších technologických vylepšení. Víno, ten obdivovaný nápoj, zůstávalo v podstatě stále stejné, jen ho dokázali vyrobit rychleji, s menšími náklady. Zároveň se začaly vysazovat vinice na nových pozemcích. Zatímco ve středověku se víno šířilo ve stínu klášterů, teď našli zemědělští odborníci nové vhodné pozemky často v zemích, kde se víno dosud nepěstovalo. Réva se začala pěstovat na obrovských rozlohách v zemích, kde se víno nepilo, a vyrábělo se tam jen pro export do dalších zemí. Na tom není nic špatného – poptávka je velká, ceny nízké, a pokud jde o chemické složení, je tohle průmyslové víno prakticky totožné s vínem od malých vinařů, kteří ho dělají řemeslně, rukodělně, po staru, ale prodávají ho mnohem dráž. V učení všech učení nám říkali, že tohle je pokrok.

Ten pokrok spočívá v demokracii prosazované penězi. Občané jsou si rovni, pokud mohou konzumovat stejné zboží. (Za socialismu nás média přesvědčovala, že rovnost občanů spočívá v rovnosti před zákonem, ale dnes už by něčemu tak naivnímu nikdo neuvěřil). Ale jak jsem už psal výše, současně s širokou dostupností takového luxusu pro všechny se začala snižovat kvalita toho, co se pokládá za luxus. Luxus ze supermarketu prostě už nebývá tak luxusní…

Tady bych měl dodat, že supermarkety a velkovýrobci žijí v dokonalé symbióze, postavené na snižování nákladů. Supermarketové řetězce potřebují plynulé dodávky po celý rok, nemůžou se zabývat malými výrobci, jejichž celoroční produkci by rozprodaly za týden. Velkovýrobci potřebují řetězce, protože jejich největší výhoda (nízká cena) by se rozmělnila v nákladech na vícekanálovou distribuci (například po pár krabicích do specializovaných vinoték) a zároveň by v přímém srovnání s řemeslně vyráběnými víny vynikl deficit kvality. Jeden bez druhého nemohou existovat, a nemusí jít jen o víno.

Na konci května jsme s dětma opékali buřty. Koupil jsem jich pár v řeznictví jednoho supermarketového řetězce, nechal jsem si je doporučit od prodavačky. Když jsem si kousek opečeného uždibl, chutnalo to jako kaše. To nejez, řekl jsem dceři. Souhlasila, že to není dobrý. Tak jsme to hodili kamarádčině psovi. Pes to nežral.

V květnu měli v Lídlu francouzský týden. Odolal jsem Cideru i dalším lákadlům, ale koupil jsem za 129 Kč Cassis, burgundský likér z černého rybízu. Cena odpovídala tomu, za kolik jsem kupoval dobrý Cassis v Beaune, kýčovitě tvarovaná lahev taky. Obsah byl vodovatý – Cassis kupovaný v Burgundsku byl hustý, ukrutně sladký a ovocný a jaksi třeskutě chutný. Ten můj z Lídlu jakoby někdo zředil.

Už jsme si zvykli, že musíme v supermarketech podrobně číst obaly potravin, abysme domů nepřivezli místo másla nebo šlehačky rostlinný tuk a místo paštiky rozemleté chrupavky a kůži. Už zjišťujeme, že když chceme čerstvé a dozrálé ovoce a zeleninu, musíme vyrazit na farmářské trhy nebo k malým výrobcům a zemědělcům. Že nemůžeme mít zdravé a poctivé jahody v lednu nebo okurky v listopadu. Jako by nám unikalo, že úplně stejné je to s vínem.

Dobré víno, řemeslně dělané, autentické, je v principu nedostatkové zboží. Není ho dost pro všechny zájemce. Nekoupí se levně v supermarketu. Ale to není důvod, abychom se spokojili s náhražkami, tak jako se nespokojujeme s buřtem, který nejde opékat, se šlehačkou z rostlinného tuku nebo s čokoládou bez kakaa. Nebo s papírovými polobotkami, vyráběnými nebožtíkům do rakve, ve kterých se sice můžete nechat pohřbít, ale nemůžete v nich chodit. Taky rád nakupuju levně, ale myslím si, že to pravé víno, řemeslně udělané a poctivě autentické, je to jediné pravé víno, které stojí za to pít a kvůli kterému stojí za to zajet do vinotéky nebo rovnou k výrobci, i kdybych kvůli tomu měl za stejné peníze vypít méně vína.

Není to jen 13% alkoholu a 85% vody, není to jen stobodovka. Součástí luxusu je tradice, historie. Součástí vína je kult. Vyznavači konzumu ho hledají v supermarketech. Uctívači vína to mají složitější.

Několikrát jsem se tady přiznával, že na tomhle víně už spoustu let ujíždím. Stoprocentní Sangiovese, už jsem ho překřtil na supertoskánce, ale v posledním e-mailu před odjezdem na dovolenou mi to vymalovala obchodní ředitelka vinařství Anita Zonin, nepřímo – že letos můžu ochutnat Eremu, jejich prvního supertoskánce, cuvée Cabernetu Sauvignon a Sangiovese. Dala tím zapravdu Vosiskovi, který mi soukromě napsal, že na supertoskánce je Arnolfo až moc jednoduchý – ale já se odradit nedám, mě Arnolfo baví.

A nejvíc mě bavil právě v ročníku 2006, když jsem ho loni ochutnal – byl už bez tříslovin, uhlazený nebo spíš ohlazený, krásně pitelný, vyzrálý. Až netypicky pro odrůdu Sangiovese, které dává tak často štiplavá vína s tříslovinami. Komunitní Bedýnkáři to můžou posoudit sami, na listopadové veřejné ochutnávce Bedýnek Arnolfo kraloval i přes účast slušného Brunella z roku 2003.

Paní Zonin mi taky řekla, že Arnolfo 2007 je lepší než nulašestka. Bral jsem to s rezervou, jako doporučení obchodníka. Ale hned po příjezdu do Itálie zašel ve Volteře do vinotéky a jednu lahev si koupil, i s vinotékařskou přirážkou. Abych si to po roce znova přechutnal. Před rokem totiž měla nulasedmička ještě hodně tříslovin.

První dojmy po otevření odpovídaly loňským – světlá rudá barva (připomíná Pinoty :o), v jemné a elegantní vůni typické lesní plody, ostružiny a náznakem i jahody – to by se mohlo líbit ženským! Chuť koresponduje s vůní, jemná kyselina nese zase tóny lesních plodů, zpočátku s tříslovinami v závěru, ale dvě hodiny po otevření se třísloviny vytrácí. Suché, s likérově nasládlým koncem a s podezřením na malý zbytek cukru. Závěr je trochu tenký, typicky pro Sangiovese, se štiplavým kořením, ale moje největší obava se vytrácí, třísloviny neruší.

Přiznám se k drobné nedůvěře k vínům, u kterých cítím, že jejich životní cyklus je už na sestupu, ale které jsou stále ještě přesycené tříslovinami (stále častější důsledek moderní fascinace vinařů barikovými sudy). Tohle snad Arnolfovi nehrozí, myslím, že jen část objemu vína byla v barikovém sudu, a pokud si pamatuju ročníky od 2001, všechny byly citlivě barikované. Večer u bazénu při toskánském západu slunce jsem si netroufal soudit, jestli bude Arnolfo 2007 lepší než jeho předchůdce. K ročníku 2006 mám silný vztah, protože jsem na něm postavil loňské Komunitní Bedýnky. Arnolfo 2007 je možná typičtější Sangiovese a určitě je dost dobrý, abych si ho pár krabic koupil pro sebe, ale moje srdce je zatím ještě s nulašestkou.

Pravidelné měsíční degustace ve vinohradské vinotéce Le Strade del Vino se sympaticky vyvíjejí v jakýsi fanklub italských vín. Příležitostně nabírají hloubku a odbornost, to když italský enolog Massimo Boido zasáhne do debaty a upustí kousek odborných informací, ale většinu debat vede paní Zoubková tak, aby byla srozumitelná běžnému (neodbornému) návštěvníkovi. Profesionální sommeliéři můžou někdy být trochu netrpěliví, ale většina návštěvníků se baví a zřejmě je to přitahuje.

Tak jsme ve čtvrtek úspěšně řešili několik neřešitelných problémů: italskou politiku (střídání italských vlád ve stylu míchání karet při mariáši ukazuje, že s tímhle problémem si neví rady ani Italové), finanční krizi a její projevy v Řecku a Itálii, i zásadní otázku, zda je Brut Prosecco sušší než Extra dry (Extra Dry je správně :o). Massimo Boido s klidem Angličana střílel od boku počty obyvatel italských vinařských obcí a objemy produkce některých vín stejně jako paní Zoubková analytické hodnoty degustovaných vín, zejména v Česku nepochopitelně oblíbené údaje o zbytkovém cukru a kyselině.

Díky uvolněné až domácké atmosféře jsou degustace ve Strade del Vino trochu jako odpolední skok do bazénu pod italským sluncem uprostřed července. Ve čtvrtek se chutnala bílá piemontská vína a dvě sicilské bio-divočiny z Terre di Salemi. Rozhodně jsem si tam svoje oblíbence našel, ale protentokrát je nebudu zveřejňovat, měli jste tam zajít sami – pokud jde o mě, týdenní interval by byl optimální.

Největší dojem na mě udělalo víno, které jsem dostal jako bonus. Asi hodinu po skončení programu nám paní Zoubková nalila Esther 2009 z vinařství Cascina Zoina. Víno z naprosto neznámé odrůdy Herbaluca (snad to přepisuju správně), už podle vysoké zlatavé barvy oxidativní, nazrálé, s nízkou kyselinou v chuti. V puse zase oxidativní až do likérového projevu. Zřejmě barikový experiment piemontského vinařství Cascina Zoina, možná zatím ještě s nevyjasněným obchodním záměrem, ale kvůli takovým setkáním mě podobné degustace baví. (Kromě Herbaluky se taky koštovala Favorita, Arneis, Cortese a Cataratto, hned vedle nejprodávanějšího piemontského Moscato d’Asti nebo Prosecca, taky Chardonnay připraveného jako sicilská divočina. Milovníci neobvyklých vín si mohli přijít na své, jenže tady se to neprezentuje jako jinakost, ale jako Piemonte :o) Web je tady.

Omezil jsem výdaje za víno a paradoxně to má za následek zvyšující se kvalitu chutnaných vín. Alespoň nominálně (podle zatřídění) vína vypadají líp – došel jsem ve sklepě k vínům léta odkládaným, schovávaným na lepší příležitost. Když si po pár zkušenostech řadím degustační poznámky, už to tak dobře nevypadá – archivace slavného ročníku 2005 často nedopadla tak slibně, jak vypadala v roce 2007, kdy jsem víno kupoval. Zatím to je asi 50 / 50. Naopak některá vína podceňovaného ročníku 2006 příjemně překvapila. Následuje koláž degustačních poznámek a plků.

Dnešní burgundské červené je pro mě malá záhada. Víno jsem si dovezl před lety přímo z Burgundska, ale nepojí se k němu vůbec žádné vzpomínky. Napadá mě jedině vysvětlení, že jsem ho koupil v nějaké vinotéce jako výkupné – po neúspěšné ochutnávce několika vína jsem nechtěl utéct bez nákupu a tak jsem koupil neznámé Premier Cru od neznámého vinaře.

Domaine Michel Rebourgeon nemá vlastní web. Vygůgloval jsem jen adresu, telefon a údaj o 3,66 hektarech vinic. Překvapeně zjišťuju, že si ani nevzpomínám na pommardské náměstí – už dva roky jsem tam nebyl a vzpomínky se mažou. Jasně, že Toskánsko je barevnější, ale myslel jsem, že mi burgundské zážitky vydrží déle. Snad najdu ve starých fotkách něco, co mi to oživí, jinak tam budu muset jet znova. Povinná burgundská ambaláž s klasickou etiketou – podobně jako webové stránky menších burgundských vinařství jakoby dělala jedna firma s výběrem dvou nebo tří mustrů, zrovna tak etikety s výběrem několika fontů. Na druhou stranu to neruší a působí domácky burgundsky :o)

Barva je příznačná. Že by rosé z Cabernetu Sauvignon? Párkrát jsem při slepé degustaci tvrdil, že na jsou Moravě dvě odrůdy, které se dají určit podle barvy, a jednou z nich je Pinot Noir. Světloučká červená s cihlovým odstínem, silnější rosé :o) Voní jako švestkový lák s trochou alkoholu. Podle etikety 13%, alkohol neruší, ale připomíná se. Na dně vůně slabě vylouhovaných bylinek a minerality. V chuti pěkná kyselina, zase švestky, jen lehce tříslovin a celkově klidný, harmonický dojem. Příjemně dlouhá dochuť. Vyšší kyselina a natrpklý závěr chuti dává vzpomenout na Pinoty ze severních vinařských oblastí, které se takovým projevem vyznačují, ale nemívají tolik ovocitosti a postrádají harmonii. S hodnocením vína jsem v koncích. Na burgundské Premier Cru je málo koncentrované, na nevýrazný ročník 2006 je až překvapivě pěkné, svěží a harmonické. Před třemi roky jsem za něj dal asi 15 Euro a byla to dobrá koupě.

Další burgundské vinařství, které nemá webové stránky. Tak jako říkávám (když narazím na víno nápadně světlé barvy), že nepijeme barvu, tak bych mohl dnes večer komentovat, že nepijeme webové stránky, ale vědět to předem, znejistilo by mě to. Jen matně si už vzpomínám, že jsem v roce 2007 ve Fixinu dlouho a složitě hledal restauraci U Žanety a cestou zapadl do sklepa paní Moine-Champy. O moc víc si už nepamatuju, jen že jsem po ochutnávce koupil pár levnějších vín a tenhle Chambertin. Asi jsem si tehdy nebyl moc jistý.

Po dlouhé době je ve skleničce Pinot výrazné barvy, který by obstál i naslepo na semináři pro začátečníky ve stobodovce. Temná rubínovka, i kdybych si to už nepřečetl na zadní etiketě, tak by mě muselo napadnout, že je to nefiltrované víno. Vůně upozorňuje na barikový sud, ale je překrytý vůní čerstvých višní. V nose ještě trochu zavoní koření a příjemně štípou třísloviny. V chuti dominuje krásná kyselina, nesená chutí višní a švestek, pusu trochu svírají třísloviny, ale jsou už na odchodu a v rovnováze s ostatními vjemy. Na vrcholu chuti se objevují minerální dojmy, které podtrhují a zesilují primární ovocné tóny. Dlouhatánský závěr chuti s pomalým fade-outem.

Dominující ovocné chutě mi připomínají lítost nad všemi těmi Pinoty ze severních vinařských oblastí, které ovocné chutě postrádají. Pokaždé si při nich vzpomenu na sommeliéra ve vinotéce v Aloxe-Cortonu, který správně přečetl moje zamračení nad koštem Cortonu Grand Cru 2004. „To je klasický ročník, monsieur,“ vysvětlil mi. „Ale máme tady taky vynikající ročník, nulapětku. Ten je plný ovoce.“

Asi bych se měl po dvou letech zase vypravit do Burgundska, už jen kvůli tomu, abych viděl Michela Guillarda a řekl mu, jak krásně vyzrálo jeho čtyři roky staré víno.

Když jsem u něj byl v roce 2006 podruhé, trápil jsem ho složitě formulovanými dotazy o archivaci vína. Pan Guillard ze mě měl legraci a nakonec to rozseknul bonmotem: Víno dělám, aby se pilo, ne aby se archivovalo. Zamiloval jsem se do jeho vína z roku 2004, kde se navzdory poučkám mísily ovocné tóny se stájovými, a do ročníku 2007, který byl silný, maskulinní, rytířský. Nulašestku jsem podceňoval, původně působila řídce, jakoby si staré keře potřebovaly vydechnout po slavném ročníku 2005 a vzaly si roční pauzu.

V srpnu jsem náhodou vylovil ze sklepa poslední lahev a u prvního ochutnání jsem strnul. Víno je nazrálé, husté, koncentrované. Ve vůni pěkný mix peckovitého ovoce, v chuti zralé třešně a švestky, v pozadí jemné třísloviny podtržené teplým alkoholem (jen 13%). Skladoval jsem víno tři roky, což je otrava, ale kdybych tušil, jak krásně se rozvine, byl bych koupil víc a nechodil upíjet. Je to burgundský Pinot s charakterem. Nedávno jsem tady psal o stobodovce – od renomované poroty na velké soutěži by dostal nějakých 86 bodů, ale klidně bych ho vyměnil za všechny devadesátibodové!

Hned na začátku srpna jsme s několika příznivci blogu vyrazili na žižkovský vrch Parukářka. S výhledem na pražské panoráma a západ slunce jsme v parku probírali několik italských vín zamýšlených pro nové monteskudájské Komunitní Bedýnky.

Začali jsme s Montescudaio Rosso 2009 DOC z Fattorie Sorbaiano, směsí Sangiovese a Montepulciana, kterou 20% Montepulciana zajímavě změkčuje. Očekával jsem hodně od následujícího Rosso delle Miniere 2004 DOC ze Sorbaiana, která mě hodně bavila v létě v Toskánsku. Je to vyzrálá bordeauxská směska se 30% Cabernetu Franc a pěknou kyselinou, díky které by se mohla líbit i v Česku, ale nakonec jsme se shodli, že všechno přebila biodynamická Pergolaia 2007 IGT z biodynamického vinařství Caiarossa. Sangiovese s malým přídavkem CS a Merlotu, lehké, elegantní a zajímavé víno. V příštích bedýnkách asi budu mít první biodynamické víno :o) jenže to budu muset vyměnit za některé jiné z loňských vinařství. Za které asi?

Už jsem to načal v nedávném článku o dětských fotkách z podhledu – v čtenářských ohlasech na Skleničkovské cestopisy se opakuje stesk : „rád bych tam jel s rodinou, ale malá je ještě moc malá…“ Dnes několik poznámek o cestování za vínem s dětma.

Sám jsem k tomu přišel náhodou, protože jsem se dříve rodinnému cestování nevěnoval. Až v roce 2003 mě vytáhla (dnes už bývalá:) manželka do Itálie. Jednomu dítěti byly tehdy právě tři roky, druhé cestovalo v břiše (ve čtvrtém měsíci). O rok později jsme tam jeli zase, i s půlroční dcerou.

Asi je důležité vybrat si dobře zemi, do které děti povezete. Třeba švýcarští důchodci dávají najevo krajní nelibost nad hlasitě se bavícími dětmi v městském parku, naopak Italové děti milují. Při italské dovolené 2004 jsem půlroční dceru většinou nosil v náručí a byli jsme spolu cílem obdivných ataků domorodců. I v Čechách se občas po dítěti vrhne nějaká babička a nadšeně vychvaluje jeho krásu, ale v Itálii to běžně provádí i teenageři, dokonce i sedmnáctiletí kluci.

Chodil jsem do cafetérie kolem malého holičství, před kterým postávaly dvě učnice s cigaretama. Piercing v nose, pestrobarevné přelivy ve vlasech, velmi ordinérní vesnické týpky. Častovaly mě tak vyzývavými sexuálně explicitními pohledy, že jsem trnul. Evidentně jsem byl daleko mimo jejich věkovou skupinu, dávno jsem tomu odvykl a vůbec jsem tomu nerozuměl. Až později mi došlo, že ty pohledy patřily nemluvněti, které jsem nosil v náručí. Při odjezdu mě v jiné cafetérii čtyři mladé dámy před třicítkou poplácaly po zádech, prohlédly dítě a uznale dávaly najevo, že by takové taky chtěly a kdybych měl chvíli času, rády by v tom podnikly příslušné kroky. Mám ještě vysvětlovat, proč rád jezdím do Itálie s dětma?

V zásadě nebývají žádné problémy při stravování v restauracích. Italové (podobně Francouzi, ale tam mám s dětmi míň zkušeností) jsou zvyklí chodit do restaurací s dětmi a restaurace s tím počítají. Obsluha je připravená, trpělivá a vstřícná.

Samozřejmě základním problémem je společný program. Tahám děti s sebou do vinařství a občas se mnou přetrpí i krátkou degustaci. Kompenzuju jim to návštěvami hradů, akvaparků, koupáním v moři nebo v bazénu. Jedeme-li jeden den na delší výlet za cílem, který zajímá mě, následuje druhý den odpočinek u vody a program podle přání dětí. (Mým dlouholetým a zatím neuskutečněným snem je společná dovolená s několika dalšími rodinami, kde by děti a rodiče měly svoje vlastní smečky – děti se ve větším kolektivu mnohem snáz zabaví, podobně společný degustační kroužek bývá zajímavější, než sólové koštování po celých lahvích.)

Co se dětem v cizině nejvíc líbí jsem psal už tady. První italská slova, která jsem se v roce 2003 naučil já, byla „Cento grami di questo formaggio,“ děti se jako první naučily rozlišovat zmrzliny: fragola, pistaccio, nocciola, albicocca.

Příjemnou zkušenost mám z Alsaska. V roce 2006 jsme tam trávili dovolenou a jako první jsme navštívili orschwihrské vinařství Materne Haegelin. V rohu degustační místnosti měli dětský koutek s hračkami, stolkem a židlema v dětské velikosti. Paní, která vedla ochutnávku, hned přinesla několik ovocných sirupů, aby děti mohly taky ochutnávat. Myslím, že to velmi podpořilo dětskou trpělivost s dalšími návštěvami vinařství. (O víkendu jsem odpovídal na několik anketních otázek o moravském vinařství, při vzpomínce na Haegelina jsem se odpovědi na dotaz o úrovni vinařské turistiky na Moravě raději vyhnul.)

Jsou jistě povolanější cestovatelé a moje zkušenosti nejsou beze zbytku přenosné na jiné cestovatele, ale třeba to někoho povzbudí k vlastním cestovatelským pokusům. A kdyby se někdo chtěl přidat za rok na první dva červencové týdny do Itálie, napište rovnou. Po letošních zkušenostech bych chtěl objednat ubytování už v lednu.

Jak to, že si příznivci biodynamiky a vědečtí racionalisté tak moc nerozumí? p.j. to už tady popsal, ale nevysvětlil, takže to zase zůstalo na pana Skleničku :o) Jako racionální skeptik budu vždycky na straně vědců, ale pokud jde o biodynamiku, můžou za nedorozumění obě strany.

Moderní věda je záležitost několika posledních století. Kdybysme ji datovali od Newtona, tak asi 300 let. Přesto má lidská kultura, empirické a vědecké poznání mnohem delší historii, a naše poznání světa nepochází nutně jen z vědeckého zkoumání. Už i vědci pozorují, že se novověká věda stává jakýmsi sekulárním náboženstvím. Problém není v tom, že by vědecké poznání nebylo dost spolehlivé, ale v tom, že někteří vědečtí fundamentalisté věří, že pravdivé je jen ono a v jiném než vědeckém diskurzu se o světě hovořit zapovídá (Stanislav Komárek, Příroda a kultura, Academia 2008). Poznaná pravda má bohužel tendenci žárlit na jiné.

Tak jako se mohou vědci posmívat bezbřehé moderní víře v horoskopy, znamení zvěrokruhu nebo homeopatii, popuzují je kravské rohy zakopané ve vinici za úplňku a podobné pohanské rituály biodynamiků. Na to se bezvadně hodí Occamova břitva a Popperovo pravidlo je na to jako dělané: Podle něho je bezcenná každá teorie, kterou nelze vyvrátit. Vědci jsou už takoví. Vliv roháčku a měsíčního cyklu na kvalitu vína nelze vědeckými prostředky dokázat (ale ani vyvrátit). V důsledku ani nemá smysl tento vliv ve vědecké debatě diskutovat, protože nelze dojít k žádnému závěru. Mezi oběma tábory je nepřekročitelná propast.

Jako vinařský laik (a člověk nevěřící v astrologii, zvěrokruh a podobné mystické berličky) jsem ochotný spoléhat i na nevysvětlitelné. Jestli nějaká vinice dává pravidelně výborné víno a její majitel tvrdí, že to je díky magickému zaříkávání za úplňkové noci, nemám nic proti takovým obřadům. V duchu o tom budu pochybovat a pomyslím si něco o tom, že by to nejspíš fungovalo i bez té mystiky, pokud by kdokoliv jiný věnoval vinici a vínu dostatek času a péče. Ale jestli je to víno dobré, jestli za to stojí, tak ať si tam pohani o půlnoci tančí a zakopávají rohy. Jen bych se přimlouval za to, aby mě příznivci biodynamiky moc razantně nepřesvědčovali o nutnosti kravských rohů, měsíčních fází a dalších magických atributů. Je to stejně kontraproduktivní jako snaha vědeckých fundamentalistů vyobcovat tajemno z moderní společnosti. Mě na tom totiž vpodstatě zajímá to víno. Jestli je dobré nebo není.