Archiv pro měsíc: Říjen 2008

Zvlášť nebo dohromady a skvělé víno za 170 Kč

Tento týden trávím se dvěma malými dětmi na prázdninách v Harrachově a po večerech odpočívám s víny přivezenými z domova: žádné experimenty, sázky na jistotu. „Nechápu, proč pořád prší,“ pravil ve středu můj osmiletý syn. „Plotože požád plší,“ žekla pětiletá dcera. Skleničkovou jsme nechali doma, takže vymýšlení zábavy pro děti zbylo jen na mě. Naštěstí nám kdekdo pomáhal, i číšníci v restauracích se činili.
Po devadesátiminutovém obědě, zatímco se děti snažily co nejvíc upatlat ubrus zmrzlinou, jsem řekl vrchnímu, že chci platit. „Jistě pane,“ řekl s profesionálním porozuměním. „Dohromady?“

Poslední večer doma jsem (konečně) otevřel červencový nákup, Rulandské šedé 2007 VzB z PPS AGRO ze Strachotína. O příjemné návštěvě u výrobce jsem psal tady. Moje poznámky nepřinášejí nic zásadně nového oproti nedávným pavoučím zápiskům zde (rozinky, med atd.), jen podotknu, že víno jsem nechal půl hodiny předem podchladit v mrazáku, jak jsem se to naučil v Alsasku. A je skvělé, kupujte! Jen varuju, je trochu nezvykle udělané. Suché s 16% alkoholu (ale ten při podchlazení neruší, matně si vzpomínám, že ve Strachotíně při koštu bylo víno teplejší a alkohol trochu vystupoval do popředí). Alsaské šeďáky bývají chuťově koncentrovanější (a mívají vyšší zbytky cukru), ale tohle víno je krásně čisté ve vůni i v chuti, jemné, sladěné, parádní. Za 170 Kč je to skvělá koupě a rozhodně se vyplatí si pro něj zajet!

Jestli pro něj hned nepojedu, tak hlavně proto, že jsem v květnu přivezl několik kartonů šeďáku z Tvrdonic od Jana Bartoše a několik dalších alsaských šeďáků Grand Cru. Nemít toho alkoholu tolik, hned bych si k němu otevřel pro přímé srovnání alespoň toho Bartoše a byl bych zvědavý, kdo vyhraje. Bartoš už asi bude nedostupný, ale RŠ 07 VzB z PPS AGRO velice doporučuju.
Recenze

Výpisky z četby 2

„Když jsem byl v Indii,“ vyprávěl plukovník, „jeden starý vojenský lékař mi dal na všechny nemoci léky, které mi vždycky pomáhaly: proti tlučení srdce velkou sklenici kořalky, proti nespavosti tři nebo čtyři sklenky portského po večeři, při žaluční nevolnosti láhev velmi řízného šampaňského ke každému jídlu. A pokud je člověk zdráv, whisky and soda.“
„Výborně, sire,“ souhlasil Aurelle. „Před válkou jsem pil čistou vodu a byl jsem pořád nemocen, od té doby, co jsem s vámi, zvykl jsem si na whisky a je mi lépe.“
„To je jasné,“ potvrdil plukovník. „Měl jsem přítele, majora Featherstonehaugha, kterému se kolem čtyřicítky začaly dělat mžitky před očima: vyhledal lékaře, který dával vinu whisce, poradil mu, aby zkusil nějaký čas mléko… Well, za deset dní byl po smrti.“
„Dobře mu tak,“ prohlásil padre.
Tuhle knížku jsem si někdy na konci sedmdesátých let vypůjčil v Městské knihovně v Praze. Jak dosvědčuje razítko, líbila se mi tak moc, že ji mám dodnes. Vyberu ještě jednu ukázku tématicky blízkou Skleničkově blogu:
„Původ těchto přípitků je zcela barbarský a slyšel jsem, že Highlandeři ze Skotska, polodivoké kmeny, které žijí v ustavičných svárech, uchovaly tomuto obyčeji jeho původní ráz. Připít někomu na zdraví znamená prosit ho, aby nad vámi bděl, zatínco vy pijete a jste bezbranný. Také osoba, jíž připíjíte, odpovídá: „Iplaigiu,“ což znamená v jejich jazyce „Zaručuji se za vás,“ potom tasí dýku. opře ji hrotem o stůl a chrání vás, dokud nevyprázdníte sklenku…“
(…) „Dejte kolovat portské, messiou,“ vybídl plukovník, „chci vypít druhou sklenici na zdraví padra, abych uslyšel odpověď „Iplaigiu“ a abych uviděl, jak opře o stůl hrot své dýky.“
Dneska cituju z knihy André Mauroise „Mlčení plukovníka Brambla.“ Popisuje autorovy zkušenosti z první světové války, viděné ze zákopů a důstojnických klubů. Dočtete se v ní hodně o rozdílech v povaze Britů a Francouzů a ve mě zůstává dojem, že má hodně společného s jednou rozmarnou novelou Vladislava Vančury. Mohl bych z knihy vybírat i jiné ukázky, než jen ty o alkoholu v zákopech… třeba jednu stále aktuální :
„… anglický lid, který již dal světu stiltonský sýr a pohodlná křesla, vynalezl pro blaho nás všech parlamentní ventil. Zvolení zápasníci dělají pro nás nadále vzpoury a převraty ve sněmovně, což dopřává zbytku národa volné chvíle, aby mohl hrát kriket. Tento systém doplňuje tisk, neboť nám dovoluje těšit se z těchto vzbouření v zastoupení. To vše je součástí moderního komfortu a za sto let každý člověk bílý, žlutý, rudý nebo černý odmítne bydlet v bytě bez tekoucí vody a v zemi bez parlamentu.“ Kniha je z roku 1918, takže už za deset let se budeme moci přesvědčit o správnosti citovaného odhadu…
Na konec ještě malou ukázku v Čechách upadajícího umění společenské konverzace:
„Ve vaší zemi hodně prší,“ řekl mu major od ženistů, jeho soused při jedné večeři.
„V Anglii také,“ dodal Aurelle.
„Přál bych si,“ pokračoval major,“aby už tahle prokletá válka skončila. Odešel bych z armády a usadil bych se na Novém Zélandě.“
„Máte tam přátele?“
„Nikoliv, ale výborně se tam chytají lososi.“
Plivátko

Pondělní kocovina

O víkendu jsme si užili oranžového burčáku, zatím s odloženými následky. Sklenička nevolil, ale těšil se na volby do pražského zastupitelstva. Už jsem někde napsal, že jako typický pravicový volič chci Pavlu Bémovi spočítat parkovací zóny, nákupy Hummerů pro městskou policii i šílenou dopravní situaci v Praze. Moc by mě mrzelo, kdyby Bém z Prahy utekl do místa předsedy ODS dříve, než ho stihnu nevolit.
Abych pokračoval ve vinařské analogii, Paroubka vidím jako oranžový burčák, kterého je dobré jednou za rok popít dvě deci a odložit. Pokud se ho přepijete a uvěříte slibům o vracení třicetikorun, namísto zbohatnutí předpovídám klasické následky nemírného požití burčáku. Topolánka bych přirovnal k Rulandskému modrému ve špatném roce, když navíc sklepmistr předčasně a příliš brutálně zasířil. Odrůda je mi sympatická, ale letošní ročník nestál za nic a kolem kádě se motalo příliš mnoho sklepmistrů, zbytečně to pokazili. Doufám jen, že po americkém volebním úterku se nebude pít maďarská Barrack-pálinka, u té jsme taky nikdy nevěděli, z čeho se dělá…
V sobotu jsem navštívil několik míst spojených s kořeny naší rodiny a vyslechl pár historek o rodinných známých a příbuzných, vesměs už zemřelých. Pro ilustraci přikládám pár objevených fotek, jistě jste si už všimli, že raději píšu, než fotím :o) Babička z otcovy strany pochází zřetelně z chudších poměrů, než dědeček z matčiny strany. Ale když se na ty fotky dívám, medím si, jak dobře si žijeme…

Babička jednou vyprávěla tatínkovi, jaký měla sen. „Šla jsem po schodech nahoru a na vrcholku schodů stál Konrád Adenauer. Hezky mě pozdravil, usmíval se a říkal, že teď už ty komunisty můžu volit, že nejsou tak zlí.“
Tatínek namítal: „Ale mami, ty si vymýšlíš. Vždyť neumíš ani slovo německy, jakpak by si se domluvila s Adenauerem.“
„Ale to já jsem mu moc dobře rozuměla, neboj se…“
Moje babičky už dávno k volbám nechodí, ale ten sen se zdá stále spoustě lidí.

V pátek jsem byl v Hradci Králové čili v Mechově. Festival burgundských vín se na místě změnil v ochutnávku probíhající v jedné místnosti. Obavy z přelidnění byly zbytečné, napočítal jsem pětici návštěvníků z Prahy (včetně sebe, převlečeného pardubičáka), zbytek návštěvníků tvořili místní. Připraveno bylo 49 vín, ochutnal jsem asi 26 vzorků a odvezl si nadprůměrné množství popsaných stránek. Bílá vína mě nezaujala, naopak se mi líbila některá červená. Aloxe-Corton 2003 (Bernard Gras) měl navinulou švestkovou vůni a lehkou příjemnou chuť s ještě znatelným tříslem. Navnadil mě hned na začátku cenou (20 Kč za vzorek), ale v ceníku je za 500+ Kč. Marsannay 2005 od Michela Noellata bylo krásně uleželé, jemné s plnou jiskrnou barvou (ale zase musím dodat že osvětlení nepřálo obdivování vzhledu vína), s jemnou višňovou chutí. Za chvíli jsem našel ve vůni jehličí a vůbec celý les, chuť byla ovocná a štiplavá, našel jsem v ní i pečený jablka… šel jsem si pro něj dvakrát. Fixin 1er Cru 2003 „Clos du Chapitre“ od Dufouleura P & F mělo krásnou opojnou vůni a hustou chuť. Využil jsem příležitosti a srovnával několikrát dva vzorky : Village proti Grand Cru, třeba úvodní Aloxe-Corton 2003 proti Corton Bressandes 2005 (Maratray Dubreuil) s dřevem, skořicí a hřebíčkem ve vůni elegantní a těžké jako budoár drahé kurtizány… a špekuloval jsem, jestli je cenový poměr (20 Kč za vzorek Aloxe-Cortonu oproti 120 Kč za vzorek Grand Cru) oprávněný a došel jsem k tomu, že asi jo. Burgundy jsou drahé, ale většinou oprávněně.
Ve Francii byl rok 2008 zřejmě dobrý. INAO povolil doslazování jen v apelacích, které skoro neznám: v Juře, Cotes de Provence a pár dalších, a omezil obsah alkoholu ve třech Grand Cru z Montrachetu. Žádné doslazování v Alsasku, Burgundsku nebo v Beaujolais. Hned je mi líp.
V minulém týdnu jsem s návštěvou-vinařem otevřel i Beaune 1er Cru „Les Greves“ 2002 od Dufouleurů, které jsem si přivezl na jaře soukromě z Burgundska. Až doma jsem zjistil to, co jsem při nákupu v Nuits nevěděl : vína z vlastních vinic lahvují Dufouleurové jako Guy Dufouleur. Kromě toho vykupují hrozny od menších pěstitelů, vyrábí z nich víno a to lahvují jako Dufouleur Pere et Fils. Takže pokud si chcete koupit autentickou burgundu, je lepší hledat ty, které vypěstoval i ve sklepě zpracoval tentýž podnik… Tohle Beaune jsme si pokazili brzkým otevřením, společně s návštěvou jsme pili mělnického Vavřince a až potom, čtyři hodiny po otevření, jsme přešli na Burgundu. Došli jsme k podezření, že se Beaune v lahvi rozkvasilo, protože podezřele perlí na špičce jazyka. Nechali jsme jej vychladit, ale ani podchlazené se už nevrátilo do původní harmonie. Takže nakonec domácí vavřineček porazil velké jméno z Burgundska.
Jen pro statistiku, Sauvignon blanc 2007 z věstonického vinařství Vinohrad CZ chutnal trochu nevyzrále, ve vůni kopřivové tóny, chuť též působí trochu nezrale, ale je to maskované malým zbytkem cukru a jako doprovod jídla je to příjemné. Krom toho jsem o víkendu vylil Chianti 2005 od Zonina, soukromý dovoz z Itálie. Obchodní ředitel jiného výrobce Chianti mě sice instruoval, že základní Chianti je jednoduché víno určené ke spotřebě do vánoc následujícího roku po sklizni, ale tohle byl důsledek špatného skladování v příliš teplém sklepě. Takže jsem ze sklepa vylovil i Riesling Grand Cru Eichberg 2005 (Schneider André et Fils), ochutnal a vylil, taky špatné skladování. Prostě dobrý týden vypadá úplně jinak.Dělám co můžu, věřte mi, ale do chladicího boxu se mi vejde jen 190 lahví. A to mám cukání vyrazit zase do světa pro víno … ale kam bych to víno dával?

Jen tak

Magický víkend ve vinici

Moje víkendová exkurze na vinobraní v ratíškovsko-poddvorovském Vinařství Krásná Hora začala v pátek večer loupáním cibule do guláše. Potom můj hostitel očistil tři kila hovězího, zalil skoro dvěma litry vína a dal je vařit na guláš pro sobotní brigádníky, a šli jsme zkontrolovat burčáky. (S tím gulášem tady asi ještě spáchám samostatný příspěvek, protože jeho příprava i chuť byly velmi inspirativní. Ale budu muset zaexperimentovat – dvě lahve Pinotu a jedna Cabernetu. Jak by to dopadlo při opačném poměru?)
Začali jsme koštovat rmut z obrázku. Celá hladina byla pokrytá jadýrky z hroznů, dali jsme si vzorek ze OIVky a já nic nepoznal. Ukrutně hořké! Hostitel mě přesvědčoval, že když v duchu vyřadím vše ostatní, co to být nemůže, přijdu na to, že to je Modrý Portugal, původně devatenáctistupňový, ale nepřesvědčil mě. Druhý den odpoledne jsem navrhl, že vezmu sítko a všechny ty pecičky z hladiny vylovím. Vinař pokýval hlavou, že se tím nic nemůže zkazit, tak jsem to udělal. Stále ještě to bylo hořké… a v neděli v poledne jsem přičuchl ke kádi a hle! – jasný MP! Z OIVky taky hned jasno, hořčinka zmizela, v chuti krásný, lahodný a odrůdově typický Portuhal, jaký jsem snad ještě nepil!
Pro mě byl úplný šok, jak se to víno dokázalo za dva dny změnit! Bylo ještě zakalené, nečisté, ale to mu dodávalo chuť navíc, byl to Portuhal hustý jako lovečák, dal se kousat! Když jsem v neděli zůstal ve sklepě sám, musel jsem se bránit pokušení ukrást si litřík s sebou. Navíc jsem k němu získal až rodičovský vztah, protože jsem odchod hořčinky přičítal svému nápadu s odstraněním jader. Já vím, je to dětinské, ani nemám jasný důkaz, že to spolu souvisí, ale ta změna byla tak prudká, že jsem si za ni chtěl přivlastnit zásluhu. Krásnohorský Portuhal byl skvělý!
Ochutnali jsme taky výraznější mošt z Vavřince a potom sadu burčáků v různém stadiu burčení. Na úvod krásnou rulandu šedou, báječně ovocný burčák na vrcholu, ještě se spoustou cukru i nečekanými ovocnými tóny, druhá RŠ už byla dosucha vykvašená, ale neodkalená. Tramín ještě nevykvašený a MOPR už dosucha vykvašený. (Muškát ve dvou provedeních s jemnými chuťovými nuancemi – samotok a z presu.) Navíc jsem zjistil, že intenzivním koštováním se chuťové buňky tak nějak … probouzejí. Po dvou dnech koštování moštů a burčáků rozeznávám mnohem víc chutí!
Nedávno psal Jamie Goode o tom, že typické chuťové vlastnosti a aromata Sauvignonu se vytváří až v průběhu kvašení… vypadalo to přesvědčivě, ale byla to jen teorie. V praxi jsem poznal sauvignonový mošt i před zkvašením. V neděli se Sauvignon bouřlivě rozkvasil a byla to paráda, krásné broskve! Zase jsem k němu pojal vztah a jsem moc zvědavý, jaké to bude víno. Tak dobrý burčák jsem snad ještě nepil. Muller-Thurgau, nevýrazný, ale příjemný. A nakonec nádherný burčák z Chardonnay v pozdním sběru, ovocný a sladký, báječný. Ještě jsme zkontrolovali všechny sudy ve sklepě, vzpomínám na Cabernet Sauvignon 2007 a čtyři bečky s Pinotem Noir 2007 zpracovávané různým postupem. Ten, co dlel déle v bariku, byl opravdu dobrý.
Teď jeden den přeskočím, nazítří večer jsme měli ve sklepě třikrát 500 litrů moštu z Pinotu Noir ze třech různých tratí a vinař se rozhodoval, z kterého udělá rosé. Několikrát změřil cukr v moštoměru, ale potom metodu „Rosé z nejmíň sladkého“ zavrhl a nalil tři skleničky moštu. Ochutnávali jsme je, a byly tak výrazně jiné! První měla výraznější kyseliny (a méně cukru). U druhé jsem po kyselinách marně pátral, ale mošt působil v puse nesmírně hustě, dal se kousat jako bramborová kaše. Třetí mošt byl nesladčí, měl i pěkné, ale ne výrazné kyseliny, a bohaté ovocné vůně i chutě (kupodivu převažovaly hrušky).
Okamžitě jsme se shodli, že třetího vzorku je na rosé škoda, a že rosé bude z prvního, protože rosé bez kyseliny je blbost. (Takže nakonec metody rozhodování podle cukernatosti i podle chuti vedly ke stejnému výsledku.) Nemůžu teď vítězně dokazovat, že z moštu poznáte všechno, protože k vínu je ještě dlouhá cesta a může se všelijak zvrtnout, ale dojmy z koštu moštů mám pěkné, povznášející. Díky příslovečné skleničkovské střídmosti se mi vyhnuly banální potíže s burčákem často spojované (ale doslechl jsem se, že jedno hnědý kaliko se objevilo!)
Když se teď po několika dnech snažím vypsat se z víkendových dojmů, musím si dávat pozor, abych nepsal „rozhodli jsme se“ nebo „udělali jsme.“ Marek Vybíral z Vinařství Krásná Hora by mi taky mohl napsat do komentářů, že já jsem se nerozhodl, já jsem jen střihal hrozny, sypal je do mlýnku, nosil a vymýval kádě a uklízel bordel. Přesto jsem díky těm pomocným pracem získal povznesený pocit, že jsem se na tom víně podílel a že na něm mám jakési zásluhy – přinejmenším budu natěšeně sledovat, jak se bude vyvíjet a zrát, protože některé mošty a burčáky byly tak dobré, tak slibné!
Kromě vína a burčáku jsem taky degustoval bobule. Když se podíváte na vinici na Pinot Noir neboli Rulandské modré, tak to opravdu není impozantní hrozen. Maličké kuličky jsou na sebe namačkané, chybí jim místo. Takový Vavřinec je jiný kabrňák, má velké bobule a dává na pohled krásné hrozny. Ovšem dobře vyzrálý Pinot s ním při ochutnávce zamete, Vavřinec je vedle něho jako naředěný, nevýrazný. Dobře vyzrálý Pinot chutnal jako doslazená borůvková šťáva, brzo jsem byl celý ulepený, mám ulepený foťák i mobil. Chutnal jsem toho dne i Pálavu a Tramín, Vavřinecké i Dornfelder, ukradl jsem od sousedů i pár kuliček Neuburku a rýňáku, ale Pinot z poddvorovské Krásné Hory vede. Pěstitelé stolních hroznů nás ošklivě šidí – stolní odrůdy jsou dobré leda tak na to, že se při přepravě nepoškodí, nepomačkají, ale chuťově jsou o tři třídy chudší, než moštové.
Odpoledne jsme něco odstopkovali a pomleli, něco nechali ležet na slupkách, něco jsme stočili do jiných beček. Několikrát jsme změřili cukernatost a přestali jsme měřit teprve potom, co jsme si hodnoty zapsali do tlustého sešitu. Za úplné tmy jsme před sklepem všechno vystříkali tlakovou vodu a uklidili. Vinaření je strašně zdlouhavá práce. Nikde není žádnej knoflík, kterej byste zmáčkli a ono by se to samo udělalo, nikde není tlačítko delete nebo BackSpace, kterým byste mohli chybu napravit a všechno vrátit zpátky. Ale toho dne jsme zpracovali asi dva a půl tuny hroznů.
Toho pěkného podzimního dne spousta lidí zapoměla na volby. V jihomoravských sklepních uličkách bylo živo jako na Václaváku, na cestách jsme potkávali traktůrky i dodávky naložené hrozny. V našem malém a skoro rodinném společenství mě okouzlila síla vzájemné pomoci a dobré vůle. Blízcí i vzdálení příbuzní, přátelé přišli pomoci sklízet, bez toho aby se někdo prosazoval, aby si někdo stýskal, že by zrovna mohl dělat něco významějšího, například se dívat na Poštu pro tebe nebo Zoufalé manželky. Teď mi už zbývá jen sledovat, kam se budou všechny ty šťávy z kádí vyvíjet. Počasí kouzlilo a Pán Bůh nám přál. A komu Pán Bůh, tomu i všichni svatí!
Reporty

Pondělní hádanky z vinobraní

Svítí mi nad hrází zářivý úplněk
Svůj obraz rozhází zvlášť vlnu po vlně…
Tento víkend se pohanská božstva radovala. Když jsem v pátek sjel v Brně na bratislavskou dálnici, byl krásný večer. Nízké slunce ozařovalo vinice na levé straně dálnice a kouzlilo na nich nádherné teplé barvy a ostré stíny. Sjel jsem na břeclavském sjezdu a zastavil u cedule Hrušky. Vystoupil jsem z auta a obdivoval couvající měsíc těsně po úplňku. Ve vzduchu jsem ucítil neznámé silné pachy.
Po chvíli rozhlížení jsem objevil jejich zdroj… poznáte, co to je? Fotka je ze soboty z jiného místa, zdroj pachu je stejný.
Pro snazší identifikaci přikládám mnohem názornější obrázek zdroje pachu.
Zaradoval jsem se, že vinobraní po úplňku bude jistě dobé, zvlášť jestli vinohradník nezapomněl zakopat o prvním jarním dnu pod sedmou hlavou v sedmém řádku kravský roh. Pohanští bůžci se radovali a tančili jigy a reely, ale jestli té biodynamické mystice věříte, připomínám, že za rozšíření vína jako kulturního nápoje v naší civilizaci může křesťanství a jeho církve, a křesťanský Bůh pohanským bůžkům nepřeje.
Takže kohouta jsme před vinobraním neobětovali, a oběť několika skleniček páleného před vinobraním by jistě schválil každý dobrý katolík. Můj hostitel, průvodce a mentor vyprávěl, jak vloni pozval na vinobraní pana faráře. „Požehnal každé kádi s moštem, a říkal jsem si, že jsem udělal všechno, co jsem mohl. Jestli se víno nepovede, tak se asi povést nemělo.“
Letos moc doufám, že se to povede, a nejen proto, že jsem stříhal hrozny, nosil bedny, vymýval kádě a koštoval mošty a burčáky. Snad se k tomu vinobraní v zápiscích ještě vrátím. Zatím se můžete zabávat pěti hádankama: co je na šesti fotkách nahoře? Pravidelní čtenáři Skleničkova blogu by měli určit přinejmenším modrý hrozen! Jednoho luštitele vyberu a odměním knížkou o vaření od DolceVity: Rande s gurmánkou v české kuchyni. Nebudeme s tím dělat velké cavyky, odpovědi pište do komentářů, ať se pobaví i ostatní. Uzávěrka soutěže bude v pátek!
Jen tak

O Pinotu z Cortonu a o českém Decanteru

Pondělní Plkotéka vypadala prázdně až přebraně, tak to beru jako doplnění pondělního sloupku. Vrátil jsem se do stavu práceschopných, objevila se nová témata. PřInesla mi je láhev Bourgogne Pinot Noir 2004 Réserve „Vieilles Vignes“ od Pierra Andrého, čili ze Chateau Corton André.
Obvykle moc nekomentuju adjustáž, ale tady tituly na etiketě volají po nějaké jízlivosti – označení „Réserve“ vidím na burgundském víně poprvé. Používání druhého přívlastku „Vieilles Vignes“ taky nemá žádná pravidla – znamená to, že hrozny byly sklizeny ze starých vinic, obvykle více než sedmdesátiletých, ale žádná pravidla pro to nejsou. Prominu jim to, je to ta nejzákladnější úroveň burgundského Pinotu, a pokud si pamatuju, vyšší vína už tyhle bájivé přívlastky na etiketě nemají. Jen si to představte, Corton Grand Cru s přívlastky „Réserve,“ „barrique“ nebo „Serve Cold.“
Barva vína je nezvykle tmavá, temná rubínová a naznačuje prodloužené ležení na slupkách. Ovšem vůně je od začátku překvapivě plná, mohutná. Nemám rád klišé o vůni „explodující ve skleničce,“ ale vůně skutečně překonává reálná očekávání spojená se základní burgundou. Poctivě odpovídá ročníku, je (pod povinnými švestkami) štiplavá až do tabákova, se závanem koňské stáje. I v chuti je to překvapivě hutné víno, po dvou hodinách od otevření se výrazně zklidnily původně dominantní kyseliny, z mdle švestkového základu vystupuje nejvíc šťavnatá paprika, na vrcholu chuti docela příjemné kyseliny a minerální závěr. I při výhradách k mizernému ročníku 2004 je to nabušené, hodně nadprůměrné víno. Za 9,90 Euro úplný zázrak! (přidávám fotky z návštěvy Chateau Corton v roce 2007 a jednu z včerejší domácí ochutnávky.)
K vínu jsem si konečně otevřel první číslo českého Decanteru. Asi by nemělo smysl, abych o něm psal jako třetí (Svah a Pavouk byli rychlejší), ale nedá mi to a pár poznámek přidám, právě s přihlédnutím k jejich referátům. Od českého Decanteru jsem nečekal mnoho a tak ani nemůžu být zklamaný. Jsem naopak příjemně překvapený a navnaděný na další čísla. Časopis zůstává věrný předloze, rozsahem i obsahem předčí Víno & Styl i VinoRevue. Jednotlivými chybami se nebudu zabývat, „Honocení“ (namísto hodnocení) na obálce jsem si sám nevšiml. Když porovnávám svoje dojmy po prvním čtení se Svahovým referátem tady, vzpomenu si na svoje první setkáni se sanfranciským Rolling Stone v osmdesátých letech.
Četl jsem několik čísel Rolling Stone v polovině osmdesátých let díky spolužákovi, který nás tehdy všechny tak ošklivě zradil a raději si nechal znárodnit novostavbu rodinného domku, než by se podílel na budování spravedlivé, beztřídní společnosti. (Dnes žije u Seattle, ale jak tehdy posílal Rolling Stone, tak dnes už Pinoty neposílá.) Z časopisů jsem byl úplně odrovnaný. Nejvíc mě pobavil padesátibodový kvíz z historie rokenrolu k dvacátému výročí prvního čísla. S kamarády jsme otevřeli pár lahví a luštili ho – překvapivě se daly logickým postupem uhodnout i takové otázky jak „Kdo měl fotku na obálce prvního čísla Rolling Stone – Bob Dylan, Rolling Stones, Paul McCartney nebo John Lennon?“ Stejným prostořekým způsobem, jakým Mick Jagger odpovídal na otázky novinářů, jiní novináři referovali i o společenských tématech nebo prezidentských volbách. To mě dostávalo nejvíc, v těch prašivých dobách reálného socialismu s jejich nudnými médii se američtí novináři s ničím moc nepárali, ani s celebritami, ani s politiky, ani se zlatými prasátky a společenskými tabu. Celý způsob referování bez špetky respektu byl naprosto nezvyklý, zábavný a vzrušující. Když se potom někdy v devadesátých letech objevila česká mutace Rolling Stone, bylo to už všechno jinak, čeština s anglosaským stylem psaní nešla dohromady. Běžní čtenáři by bez studia podkladů nechápali prostořeké poznámky o libůstkách prezidentů nebo o hospodářském deficitu USA, a čeští novináři si netroufali psát o české scéně s tím vtipným dehonestujícím nadhledem.
Něco podobného teď přináší Decanter. Anglosaský způsob referování se od našeho liší. Clive Coates napíše o burgundském Grand Cru od Leflaiva, že „se vyznačuje velkou koncentrací, objemem a silou, ale také ohromnou jemností.“ S podrobnějším popisem, zdůvodněním, argumenty, si hlavu neláme a čtenář, který by na ně byl zvědavý, má smůlu. Buď to od něj koupíte, protože víte, že to je C.C. a věříte mu, nebo ne. Nesouhlasit je normální – už jsem to psal v jiné souvislosti, ale tady je to důležité. Jestli chcete znát celé pozadí, ze kterého Coates vychází, kupte si jeho knížky. V časopise Coates nastřílí renomovaným podnikům jednu, dvě nebo tři hvězdičky a charakterizuje je jaksi šmahem : „zde jsou ale vína asertivní: mohutná, nebezpečná, dramatická a vzrušující.“ Nerozumíte tomu? Studujte! Nelíbí se vám to? Škubněte si!
Takže závěrem: není to až takové zjevení, abych si sednul na zadek s otevřenou pusou jako před dvaceti lety nad Rolling Stonem. I v současnosti české psaní o víně (a jídle) prochází vývojem, i když ten vývoj zuří asi hlavně na internetu. Slibuju si od Decanteru, že vývoj zase popostrčí a uspíší. Bohužel ve způsobu referování kmenových autorů původního Decanteru a jeho české redakce (která bude psát o domácí scéně) je velký rozdíl. Kdyby podobně jako Britové psali čeští novináři o domácích reáliích, asi by je čtenáři nesnášeli. Je to arogantní, vyhrocené, čtivé a zábavné. Vzhledem k tomu, že Decanter bude vyhlížet inzertní příjmy hlavně z domácího prostředí, bude styl referování o domácí scéně asi nadále úctyplný a ohleduplně obdivný, na rozdíl od převzatých článků. Ale ať to dopadne jak chce, doufám, že to způsob psaní o víně někam posune. Nakopne. Nebo aspoň popostrčí.
Možná české psaní o víně nakopne nějaký další wineblog? Vsadím se o co chcete, že se brzy zase jeden zjeví :o) A kdybych o něm hned nestihl napsat, je to proto, že jedu na Moravu uškubnout pár hroznů, ochutnat mošt z kádě, potápět matolinový klobouk, míchat a koukat, jak to kvasí! Letos chci bejt u toho!
Komentáře a plky

Pondělní Plkotéka

Cokoli potřebujete, najdete na internetu. Web je dokonalý zdroj informací ze všech oblastí lidského života. Sám přispívám svou troškou, tak o tom něco vím. Proč nemůžu najít to, co hledám? Ani se neptám, proč to nemůžu najít na webu! Jako bych hodil do studny oblázek… a nikde žádné žbluňknutí. Ještě mi při pondělku pár oblázků zbývá… žbluňkne to?
Když si uvědomím, kolik času trávím s tímhle blogem, co jsem vlastně dělal ještě před dvěma roky se vším tím volným časem?
V úterý jsem byl na houbách, nastydl jsem, marodím a postím se od vína. Vlastně bych tím mohl dnes skončit, ale původně to mělo být o víně. Dnes to nebude „co se vypilo minulý týden,“ ale „co jsem vycucal z palce.“ Oželíte několik popisů vín?
Diskuse na webu vize2008 o nových výkupních cenách hroznů skončila tak rychle, jak začala. Templáři vydali ceník s výkupními cenami od 5 Kč za kilo (dodávky mimo domluvené pořadí) po 17,12 Kč za jednadvacetistupňové hrozny s platbou odloženou o 12 měsíců! Vinium začínalo stejně, na bůru za kilo hroznů a končilo na 11 Kč za kilo Vavřince s cukernatostí nad 18o. To není výsměch, to je kapitalismus – nastupují hrozny z vinic, vysazených nahonem před vstupem do EU. Bude nadbytek hroznů a kdo je neumí sám zpracovat, bude mít smůlu. Paradoxně v tom vidím jistou naději, statistická data o vlastnictví vinic byla před pár lety strašidelná, ukazovala průměrnou velikost vinice 0,75 hektaru na jednoho majitele. Abych parafrázoval starý slogan: tvrdě lisuj, nebo zemřeš! V Burgundsku se taky malým vlastníkům nevyplatí vyrábět víno a prodávají hrozny nebo pronajímají vinice těm větším. V Gevrey-Chambertinu jsem několikrát nahlédl do starobylých vápencem dlážděných dvorků a nechal se překvapit zaparkovaným vozy Porsche a teréňáky BMW. Ale vsadil bych se, že ty poršány stály na dvorcích těm, kdo vyráběli a prodávali víno, ne těm, kdo jen pronajímali vinice. A to raději ani nepíšu o novém fenoménu – pronájmu vinic na deset let. Až uvidíte na Pálavě ty děravé, nepodsazované vinice (a díky kopci jsou ty mezery ve vinici vidět zdaleka), to jsou ty desetileté pronájmy. Při takovém nájmu se ani pronajímateli, ani nájemci nevyplatí vysazovat nové keře za ty uhynulé, a vinice chátrají. Fandím nízkým výkupním cenám hroznů, ať se vinice prodávají a slučují v rukou těch, kdo na nich dokáží hospodařit a vyrábět z nich víno.
Tento týden bude v Praze Velký Den Šampaňského. Pro ty zvědavější, co se tam chystají, mám jednu radu od Archieho Goodwina: Nejlepší způsob, jak pít šampaňské, je hodit do sebe první sklenku jako základ a od té druhé ho usrkávat. Na zdraví!
Jen tak

Pondělní Plkotechna

Ufff, to byl ale týden! V úterý volná (kupónova) degustace u Dominců, v zrekonstruovaných prostorách, které jsou rozsáhlejší a umožňují tak ochutnávat zvlášť bílá a červená vína, přijde li víc návštěvníků :o) Ceny vín zůstaly nízké, jen ty kupóny zdražily z dvaceti na třicet kaček! Těšil jsem se na Sancerre, ale Sauvignony jsem ochutnal jen dva a nepropadl jim, za to měli červené Sancerre „Belle Dame“ 2005 z Domaine Vacheron. Vyptával jsem se neznale, které červené že v tom je, ale po napití to bylo jasné, Pinot Noir. Krásný Pinot podle barvy i vůně, v chuti sice málo ovoce, za to krásné vyzrálé tóny. Celkový dojem je spíš elegance než úplné nadšení, ale jednak si nevzpomínám, že bych dříve pil Pinot z Loiry, jednak je styl toho Sancerre výrazně odlišný od mých oblíbených Burgund, a určitě bych stál o to ochutnat je znovu. Bohužel je trochu dražší, lahev za 1256 Kč.
Další zastávky: Brokenstone Merlot Hawkes Bay 1998 (Nový Zéland) s hustou barvou a marmeládovou chutí s pěkně uhlazenou kyselinou. Vacqueyras 2006 z Domaine Perrin, 75% Grenache a 25% Syrah. Hustá, tříprstová barva, vzrušující ovocná vůně, hustá vyrovnaná chuť, krása! Saumur Champigny „Terres Chaudes“ 2006 (Thierry Gernain), 100% Cabernet Franc : tříhvězdičková barva, ve vůni silážní věž, chuť jako když si kousnu do ranného zeleného jablka. V dochuti trochu ruší tříslo, ale stejně se mi to líbilo. Bordeauxské Chateau Grand Puy Ducasse 2003 mělo tabákovou vůni kombinovanou se slepičím dvorkem, pěknou barvu a krátkou chuť, zřejmě daň ročníku. Přesto mám u něj hvězdičku, takže se mi asi líbilo. Ještě víc se mi líbilo druhé bordeauxské, Chateau d’Agassac 1999 : barvu raději nebudu komentovat, osvětlení to nepodporovalo, moc příjemná vůně s tóny mořské soli, hustá uhlazená chuť s pěknou kyselinou. Se známými, se kterými se při podobných příležitostech náhodně potkáváme, jsme zdrbli vína, vinaře i sommeliéry, abychom si vynahradili, že jsme se přes prázdniny několik měsíců neviděli.
Villa Antinori Bianco 2007, IGT Toscana, Antinori
Na první napití jsem tipoval složení na Trebbiano a něco, ale nakonec jsem vygůgloval, že je to 80% Trebbiano + Malvasia a 20% Chardonnay. Typická Itálie, nevtíravé víno jako dokonalý společník k jídlu, jen mi k němu chybí třicet stupňů na teploměru, výhled na moře a zdvořilý italský číšník… letos jsem v Itálii nebyl, takový rok je nejlépe vyškrtnout z paměti. Takový rok je jako cesta na hřbitov, která vede do kopce! Světlá leč jiskrná barva, jemná vůně připomíná šardonku (ale píšu to až po vyluštění složení, takže to může být sugesce). Na jazyku příjemně perlí, svěží chuť s jemnými kyselinami, hádal bych na jablečno-mléčné kvašení… nuda při večerním pití, ale k zeleninovému salátu a k ukrácení čekání na pizzu, s výhledem na moře při západu slunce by jen skrblík nedal aspoň 85 bodů. Asi 210 Kč ve velkoobchodě, dobrá koupě jste-li Italy-sick. Jinak nic moc :o)
Antinori patří v Itálii ke špičkovým výrobcům a byl taky namočený v letní aféře s Brunellem. Nevím, jestli měla aféra nějaký jiný výsledek kromě toho, že italské ministerstvo (tuším, že zemědělství) slavnostně garantovalo kvalitu exportovaných vín, za přítomnosti amerického velvyslance Ronalda Spogliho. A co že se to vlastně mělo do Brunella (100% Sangiovese) přimíchávat?
(Obrázky z blogu On the Wine Trail In Italy.) Takže z celé aféry zůstává jako hořký ocásek ve vzduchu jen podezření, že celou americkou válku za čistotu italského Brunella původně rozpoutala žádost Brunello Consortium, aby kalifornští vinaři přestali označovat svoje vína jako Brunello.

Na rande s Gurmánkou

A střihem jsme zpátky v úterním večeru, kdy Pierre Richard pokřtil Dolcevitinu knížku Rande s gurmánkou v české kuchyni. Přinesl jsem kytku a přání úspěchu (Tfuj, fuj, fuj!) což asi nebude potřeba, knížka je docela dobře dopředu opečovaná a odsouzená k úspěchu. O knížce samotné blognu tento týden znovu, tentokrát jen tolik, že Šárka spustila novou adresu gurmánka.cz, kde o knížce najdete víc informací.
Nepíšu o knížce jako o kuchařce, protože tahle nálepka je už trochu zprofanovaná a Šárčino psaní nevystihuje. Šárka píše o dobrém jídle, o vášni k jídlu a k vaření… a ke křestu si pronajala loď, křižovala s ní po Vltavě, krmila nás dobrotami a nechala nás dvě hodiny kecat, drbat a tlachat. Pozvala a nakrmila asi stovku lidí a já celý dnešní sloupek píšu hlavně proto, abych se pochlubil, že mě pozvala taky – děkuju! Takže jsem měl tu výsadu a potěšení pokecat si s rybím Mánkem, resuscitovaným Ondřejem, ředitelkou webové agentury Florentýnou a několika dalšími psavci a všichni společně s Cuketkou jsme zdrbali nepřítomného Matesolu, který dal přednost Hurghadě… no toto!

Kat Šardonek

V dnešním sloupku je málo popisů vín. Nezahlálel jsem, naopak! Propíjel jsem se výsledkovou listinou šardonkového kola soutěže časopisu VinoRevue. Studoval jsem vzorky na 6. místě (Martin Šebesta, 84 bodů), 9. Meursault 2005 z Domaine de Sousa, 40. Cépage Chardonnay 2007 z Nového Vinařství, 45. Les Sétilles 2006 od Leflaiva, 82. Montagny 1er Cru VV 2005 od Bertheneta. Dal jsem do soutěže dvě vína pod hlavičkou Skleničkova e-shopu, takže se nehodí, abych to podrobně komentoval. Moje účast měla spíš povahu recese, která začala v lednu na Druhé InterBlogární Degustaci, tak alespoň navrhuju předsedu poroty Ivo Dvořáka na čestný neakademický titul K.Š. – tak jako si John Salvi píše za jméno M.W. a znamená to Master Of Wine, K.Š. znamená Kat Šardonek. Výsledky vyjdou ve VinoRevue v třetím říjnovém týdnu a uvítám vaše komentáře. Kdo bude jako třináctý hlasovat pro udělení titulu K.Š. Ivo Dvořákovi, vyhraje poloviční láhev burgundské šardonky z Domaine Prieur-Brunet :o)

Kdo proměnil vodu ve víno ?

Vrcholně zajímavý příspěvek se objevil o víkendu na Wineterroirs. Autor zakoupil v antikvariátu staré školní sešity z roku 1915. Tehdejší slovní úlohy z matematiky obsahují zajímavé informace o obchodu s vínem:
Sobota 19. dubna 1915
Někdo smísí 6 sudů burgundského vína, každý o obsahu 228 litrů a o ceně 80 franků (no nekupte to, jeden rovnou beru taky), se 750 litry vína z Héraultu (jižní Francie) koupeného za cenu 0,25 franku za litr. Směs je uložena do deseti dvěstětřicetilitrových sudů. Všechny sudy jsou dolity vodou, aby byly plné. Kolik stojí hektolitr výsledné směsi? Kolik vody bylo přidáno?
Příklady ukazují, že se tehdy běžně ředilo vodou asi o 5 – 8%, to také vysvětluje, proč mívalo tehdejší víno nižší obsah alkoholu. Těch příkladů je tam víc, všechny obsahují zajímavé informace o životě (a víně) před sto lety!
Přeju hezký týden a pijte s mírou!
Jen tak

Vinařství Šabata ve vinném sklepě Lustermannském


Už několik let pořádá Jan Horešovský na pražské Malé Straně ochutnávky vína. Do příjemně komorního prostředí Vinného sklepa Lustermanský (adresa je Míšeňská 8) zve moravské vinaře k prezentacím vlastních vín pro publikum pražských nadšenců a vinných fanoušků.
Poprvé jsem Lustermanský košt navštívil asi před dvěma lety a tehdy to byl, bohužel, propadák – rodinné vinařství (název jsem po zásluze zapoměl), zřejmě orientované na autobusové zájezdy vinných turistů předvádělo laciná vína, v lepším případě obyčejná a jednoduchá, v horším případě vyloženě nedobrá, kyselá. Nadlouho mě to odradilo, ale minulý týden se s procházkou po Malé Straně naskytla příležitost k druhému pokusu.

Odpusťte mi malou odbočku, ale podzimní večerní procházky Malou Stranou samy stojí za to.

Burčák na Malé Straně, vylidněný večer, žádný turista v dohledu. Kdo tam dal tu magickou ceduli s heslem, které je nesrozumitelné všem nezasvěceným?

V chladném podzimním večeru reinkarnace plukovníka v důchodu z Marquezových povídek? Kouzlo se zruší v úterý večer v Míšenské, bude-li na stole třináct lahví 😉

Na webu pan Horešovský propagoval ochutnávku rodinného Vinařství Šabata ze Zaječí u Velkých Pavlovic jako srdeční záležitost, to mě zlákalo. Probloudil jsem se do Míšenské ulice se zpožděním, právě na poslední bílé víno, Rulandské šedé 2007, VzH. Krásné víno s nečekaně ovocným charakterem, méně extraktivní, než bych u RŠ čekal, ale zato neuvěřitelně ovocné. 29 gramů zbytkového cukru a 12% alkoholu, takže dostatečně sladké, ale působilo lehce, svěže, ovocně. Doporučuju: kupovat!

Z červených mě nejvíc zaujaly první dva vzorky z Přítlucké Hory, Zweigeltrebe 06 PS i Svatovavřinecké 06 PS byla lehká, ovocitá vína, nečekaně jemná. Vladimír Šabata tvrdil, že jde o samotok, tedy víno z moštu získaného jen lehkým lisováním, bez použití tlaku. (Tabulková data o bezcukerném extraktu se natolik liší, až ospravedlňují drobné pochybnosti.) Ochutnával se ještě (rybízový a makový) Cabernet Moravia 2007 PS a Rulandské modré 2006 PS. Na závěr večera dal pan Šabata v plen překvapení, moravské Pineau (nebo moravský Pineau?), vinný mošt „dolihovaný“ pálenkou z vína. Francouzské Pineau jsem ochutnával jen párkrát, takže nemám přehled, ale šabatovská verze byla příjemná a sladká, radostné pití pro dámy. Bohužel, není na prodej.

Po skončení programu nastala volná zábava s dopíjením. Snažil jsem se doplnit si znalosti o bílých vínech, která jsem na začátku propásl pozdním příchodem, ale Neuburské, Veltlín ani Chardonnay u mě nepřekonaly krásné rulandské šedé. (Nejlepší možná bylo Rulandské bílé, už se na mě nedostalo.) Příjemné prostředí a klidná atmosféra patřily ke kladům večera. Největším kladem byla možnost ochutnat (dobrá) vína s výkladem vinaře. Pan Šabata je uváděl lehce a zábavně. Společnost vinných fanoušků postávala kolem stěn sklepa, vlídně i spiklenecky jsme se na sebe usmívali a útržkovitě komentovali dojmy z vína. Dcery pana Horešovského roznášely stylový chleba se škvarkovou pomazánkou. Zajdu zase.
Reporty