Wolfberger je největší alsaské vinařské družstvo. Bylo založeno už v roce 1902, sdružuje 750 vinařů a hospodaří na 1350 hektarech vinic. Sídlí v Eguisheimu a popisovat polohu je skoro zbytečné, zaujalo strategické místo přes ulici naproti hektarovému asfaltovanému parkovišti pro turisty na okraji historického centra městečka. To parkoviště je pro osobní auta zdarma – proč by obec kasírovala turisty na parkovišti, když je mohou mnohem účinněji zkasírovat městští občané ve svých prodejnách a provozovnách?

U parkoviště je plánek s popisky desítek významnějších prodejců vína, restaurací a hotelů. To abyste se nebáli, že zabloudíte – ovšem po krátké zkušenosti z francouzských vinařských vesniček vás mohu ujistit, že nezabloudíte, protože většina vinařství má adresy na Grande-Rue (hlavní třídě), občas bývají na Rue d’Eglise nebo Place de l’Eglise (bůhvíproč se tyhle uličky a náměstí nacházejí vždycky u kostela), na Place de la Mairie (u radnice) nebo na Rue Charles de Gaulle. Pravidelně se také vyskytuje Rue de la Gare, ta vede k nádraží, ale vinařství tam bývají zřídka.

Eguisheim je městečko, má nadprůměrně mnoho ulic a některé nazvané rozmarně Rue du Riesling nebo Rue de Muscat. Květinová výzdoba je v Alsasku všudypřítomná, truhlíky s květinami najdete i na zábradlí mostů.

Pokud byste jeli do Francie poprvé a obávali se, že budete hledat vinařské podniky stejně těžko jako v moravských vesnicích, buďte klidní. U každé silnice najdete nápadné cedule označující blízká vinařství. A najdete-li prodejnu zavřenou, stačí zazvonit na zvonek, obvykle vám někdo přijde otevřít. (vyzkoušel jsem v neděli v 17:45, funguje to.) Jedna z nejlepších věcí ve Francii je asi to, že tam jsou věci zařízeny tak, aby fungovaly… sjízdné silnice, na nichž neotravují usměvavé tváře politiků (žádné billboardy), skvělé jídlo, výborná vína, v Alsasku často i za nižší ceny, než na Moravě. Dokonce i o francouzské státní správě se říká, že funguje efektivně, to je tvrzení, které o českých poměrech asi nepoužije nikdo, ani politici v předvolební kampani ne.

Ale zpátky k Wolfbergerům – objevil jsem si je v létě 2006. Poprvé jsem ochutnával jejich vína v prodejně v nedalekém Orschwihru (foto nahoře), a nejvíc mě nadchly právě jejich slaďáky – Gewurtztraminery a šedé Pinoty. Kromě nich je Wolfberger známý hlavně sekty – jeho Crémanty najdete snad ve všech alsaských supermarketech, podle Guide Hatchette 2006 bychom měli kupovat hlavně ty s černou etiketou. V létě 2007 jsem si zajel k Wolfbergerovi speciálně pro Pinoty Gris – na ceníku měl sedm Grand Cru šeďáků, a protože jsem měl málo času, propadl jsem při ochutnávce nejistotě a vzal to vyřazovacím způsobem. Vyřadil jsem 3 z nich jako nejméně zajímavé a koupil po třech lahvích od zbylých čtyřech druhů. Kromě toho mohu od Wolfbergera doporučit i odrůdové Crémanty, kromě ryzlinkového dělá i Crémant z Pinotu Gris.

Tolik teorie, tak už se pojďme podívat na láhev. Honosná ambaláž, láhev s reliéfem, ale to je u wolfbergerovských Grand Cru běžné. Jeden můj příbuzný si tyto láhve oblíbil jako dárky, které rozdává přátelům, mně by se naopak líbilo nějakou dostat… doufám, Karle, že to čteš :o))

Barva vína ve sklence je citrónová, světle žlutá. Vůně je pestrá jako květinová louka, jsou v ní cítit topinky a ovocné džemy, po chvíli i med. V chuti je znát pěkný poměr cukrů a kyselin, příjemný minerální základ, víno má pestrou lučněkvětinovou chuť. Mám jedinou výhradu, a tou je nevyzrálost vína, chutě jsou lehké a dosud málo propojené. Ale za to si můžu sám, měl jsem být o dva roky trpělivější.

Poslední zásadní informace: víno stálo 9,45 E a byla to dobrá koupě, určitě koupím znovu. Zítra se vrátím k jednomu rozdílu mezi Francií a Moravou, který jsem dnes vynechal.

Však tu nejste prespolané sami/ abyste nám pred muzikú stáli – cituji moravskou lidovou jako komentář první odpovědi, která mi došla na včerejší foto-kvíz. Čtenářka m.v. mi udělala odpovědí velikou radost, ale poslala mi ji na soukromý mail místo do komentářů, tak z toho drze sesmolím nový příspěvek. Fotokvíz měl jedinou otázku, na kterou odpověděla správně (Ovšem Vy jste skoro domácí, pro Vás to bylo snadné! – napsal jsem jí.) Pokusila se určit i dvě fotky, které jsem deklaroval jako nápovědy, a jednu z nich netrefila…

Že kvíz nevyluští jako první prespolané z Práglu, to jsem čekal – čekal jsem taky, že se budou víc pokoušet, není těžký. Ale možná to bylo jen tím, že jsem nevyhlásil odměnu pro vítěze. Tu jsem ovšem vyhlásil v listopadovém fotokvízu a tam právě m.v. vyhrála. Cenou byla lahev sektu z alsaského vinařství Wolfberger – Crémant d’Alsace – Riesling, tedy sekt vyrobený šampaňskou metodou čistě z odrůdy RR. Koupil jsem vloni celý karton přímo u výrobce v Eguisheimu.

Jako člověk s dlouholetou praxí v médiích a reklamě dobře vím, že každou „spotřebitelskou“ soutěž musí vyhrát typický zákazník propagovaného výrobku (nebo média). Já jsem ovšem výherce opravdu vylosoval, bez ohledu na léta zkušeností. Výherkyně m.v. mě ovšem zmrazila: Dobrý den, včera to v pořádku přišlo, o vánocích ochutnáme a dám vědět. Jsem vinařka a hodnotím vína v zaměstnání i na výstavách a soutěžích vín, dostane se Vám plnohodnotné odpovědi. Přeji krásné svátky … Na webu jsem si ověřil, že osoba se stejným jménem a příjmením má degustátorské zkoušky SZIP. No nazdar. Samozřejmě jsem nadšený, že moje psaní o víně čtou i profesionálové, jenže co když jí to nebude chutnat?

Se správnou odpovědí na sobotní fotokvíz přišel i dodatek: ještě malá poznámka, sekt byl úchvatný, otevřeli sme ho na Silvestra ještě před půlnocí a v klidu vychutnávali. Bohatě by stačila vůně, která byla čistá, odrůdová po RR, ovocitá po sušených meruňkách. Po napití se všechny chuťové pohárky v ústech nabažily, jemné kulaté, nevtíravé bublinky ( u obyčejných šumivých vín i perlivých vod lezou i z uší, jsou hrubé, jako hranaté)..“ :,D . Plné víno s vyzrálou chutí a dlouhou perzistencí, každý další lok otvíral další výborné chutě, přes lehkou smetanu, vyzrálost, přes ovocnost meruněk až decentní květ lipového květu. Sekty moc nepiji, vadí mi jejich skladkost a složení vín (směsky, kvasničáky, silné perlení atd.) ale toto byla naprostá bomba, suchý, čistě odrůdový ryzlink z Alsaska.

Hned mám chuť na další soutěž, a navíc mám i první čtenářskou recenzi vína! Udělala jste mi obrovskou radost, a i když si myslím, že té chvály je až moc, určitě se shodneme na tom, že je to sekt dobře udělaný a ryzlink je tam krásně znát, a já mám navíc chuť připravit novou soutěž – princip je vymyšlený, teď jen trochu víc času a udělám nový kvíz. Pokud jde ceny do další soutěže, ještě mám ve sklepě bratříčka toho ryzlinkového Crémantu – Crémant od Wolfbergera vyrobený z odrůdy Pinot Gris, a některé autority tvrdí, že nejlepší sekty jsou z šeďáku!

P.S. Omlouvám se čtenářům za potíže s otvíráním článku a nemožnost přidávat komentáře – blog.cz má dnes opět subbotnik.

Degustace vín Domaine Jacques Prieur, kterou loni v dubnu pořádala Domaine R&W, byla pro mě jednou ze dvou domácích událostí roku 2007, především kvůli účasti současného ředitele Martina Prieura. Domaine Jacques Prier totiž hraje v Burgundsku první ligu, už několik let dostává v ročence „Classement des Meilleurs Vins de France“ vydávané časopisem Revue du Vin de France dvě hvězdičky ze tří možných. Podnik sídlí v Meursaultu a obhospodařuje 20,68 hektarů vinic včetně Grand Cru Chambertin, Musigny, Clos de Vougeot, Corton Charlemagne a Montrachet. Majetkový podíl v podniku má burgundský negociant Antonin Rodet, chtěl jsem napsat popaměti, ale nejnovější verze webu uvádí jen, že Rodet má vína Prieura jen v distribuci, tak se jen přiznám, že nevím, jak je to přesně.

Na dubnové ochutnávce mě Martin Prieur získal nejen věcným komentováním předváděných vín, ale především suše jednoduchým komentováním některých ročníků – popravdě jsem zvažoval, mám-li za ochutnávku zaplatit nemalé vstupné, když některá papírově slibná a významná vína byla na seznamu jen z posledního ročníku (2005). Na konkrétní dotaz to pan Prieur komentoval lapidárně: 2005 byl vyjímečný ročník, víno se dá pít hned. 2004 nebyl tak výborný, je lepší vína 5 až 10 let nechat ležet ve sklepě. 2003 byl vyjímečný ročník, vína se dala pít okamžitě. 2002 byl průměrný ročník, je lepší nechat víno ještě tak 4-5 let ležet… to jistě není nic proti delšímu lahvovému vyzrávání vín, ale přece jen, vychází mi z toho, že dobré ročníky a dobrá vína je možné pít brzy. Nikdo neprotestoval a Prieurova vína millésime 2005 se to zdála potvrzovat. (Dolní fotka Martina Prieura pochází z časopisu La Revue du Vin de France.)

Chuť je výrazně ovocná s převládající višňovou a švestkovou složkou (jak taky jinak, u dobrého vína se v chuti objeví totéž, co ve vůni). Zpočátku jsou stále patrné třísloviny. Dlouhá teplá dochuť, ve které nejkonkrétněji převládají třísloviny. 12,9 % alkoholu neruší. V chuti se objeví i vanilka a jemné koření. Kyseliny jsou velmi jemné a po hodině v karafě se i třísloviny krásně zjemňují a vyhlazují, bohužel trochu na úkor svěžesti. Pokud jde o stárnutí v láhvi, pokud bych soudil ne podle doporučení na webu nebo papírových předpokladů, ale podle vypité láhve, je nejvyšší čas víno vypít, a možná jsem na něj čekal o rok déle, než bylo nutné. Přesto – krásné víno, až ho dopijeme, budeme si stýskat, že nemám další.

Stýskat si budu o to víc, že jsem ji v dubnu 2007 koupil v Praze za cca 1000 Kč, ale v nejnovějším ceníku dovozce už stojí 2.056 Kč. To víno je výborné, ale za 2.056 Kč nestojí ani náhodou, ale o tom jsem už tady psal. Ta cena je tak přemrštěná, až se bojím, až že se to dozvědí redaktoři Revue du Vin de France, Domaine Jacques Prieur přijde o jednu hvězdičku 🙂

Teprve v poklidu povánočního lyžařského soustředění jsem zjistil, že za půl roku, co smolím tenhle blog, jsem nenapsal nic o vínu z burgundské vesničky Gevrey. S tím je dnes konec – Ici Commence le Chambertin!

K legendě až kultu zdejších Pinotů Noir přispělo i to, že si je nechal posílat Napoleon, jak s oblibou zdůrazňují místní vinaři. (Pavouci se mi do titulku dostali z vinice, někde jsem se dočetl, že Corvées jsou náhodou zrovna pavouci. O kvasinkách až v textu.)

Už v roce 2005 jsem poprvé zabloudil v typické gevreyské pohádkové uličce do sklepa pana Guillarda a koupil jeho Gevrey-Chambertin AOC VV 2003. Přestože jsem kupoval po ochutnávce, po několika měsících jsem byl doma překvapený, protože jsem čekal spoustu tříslovin, a víno bylo naopak hlaďoučké, sametové a ovocné. V roce 2006 jsem se tam vrátil a koupil ročník 2004, kus za 14,50 €. S touto lahví jsem vydržel do prvních dnů roku 2008 – dnes se do ní podíváme.

Barva vína je krásně světlá višňová, srdce jásá! Vůně je zvláštně navinulá ovocná (přezrálé višně a švestky), říznutá stájovými vůněmi. Dvojtón višní a stáje působí až pikantně! Silná, krásná a vyhraněná vůně.

Chuť má jasnou strukturu, výrazné ovocné kyseliny a hladké, rozpuštěné třísloviny – překvapivě, vzhledem k ročníku, nedrhne na patře. V chuti je zřetelně višňové a jemně kořenité. Víno by se dalo díky višním splést s Volnay AOC, ale pevnější struktura ukazuje na Cote-de-Nuits. Na dolním obrázku vlevo je monsieur Guillard.

Jediná věc, s kterou si teď lámu hlavu je, jakým zázrakem se ve víně objeví zároveň koňská stáj a višně. Pokud nerozumíte, vysvětlím: zrovna jsem četl napůl odborný, napůl populární text o kvasinkách Brettanomyces, které jsou zřejmě původcem všech těch stájových vůní, kterým obvykle dáváme jména jako koňské sedlo nebo slepičí dvorek. V textu se poměrně autoritativně píše, že prvním poznávacím znamením činnosti tohoto druhu kvasinek je zhoršení odrůdového charakteru vína provázené degradací některých ovocných vůní, zejména ztráta višňových a třešňových vůní a chutí v Pinotu Noir… a toto je jasný, odrůdově čistý Pinot Noir s višněmi a koňskou stájí pěkně pohromadě! (vše, co si milovník Pinotů může přát.)

Ale teorie je teorie, a teorie se od praxe liší především v praxi, a tak si z několika možných vysvětlení, které mě při přemýšlení o neslučitelnosti kvasinek Brett a višňové vůně napadají, asi vyberu poslední, že to víno je skvělé a že jsem si měl koupit hned několik kartónů, Brett nebrett!

Zimní čas, ryzlinků volá hlas… 🙂 aneb co na mně na jaře 2007 alsaské Ribeauvillé ušetřilo na počasí, to jsem si vybral ve víně.

Z předchozích cest jsem znal Alsasko jako kraj slunce, ale v květnu 2007 jsem se probudil v Orschwilleru do zamračeného dne s nízkými těžkými dešťovými mraky a celodenním mrholením a přeháňkami. Navíc byl celoevropský státní svátek, 8. květen, a nejblahobytnější alsaská vinařství měla zavřeno – u Trimbachů jsem pořídil jen fotku z ulice (nakonec skončila ve vínoznaleckém kvízu zde), u Leona Beyera v Eguisheimu ani to ne. Vynahradil jsem si to ranní procházkou po ribeauvillské hlavní třídě, v zelinářství hned na kraji hlavní třídy jsem se přesvědčil, že Clos Ste. Hune stojí opravdu na alsaský ryzlink neuvěřitelných 89 €, koupil jsem si další sadu tradičních alsaských skleniček a omámil se u právě otvíraného pekařství. No řekněte, jak by se vám líbila snídaně v osm ráno v takovém pekařství?

Procoural jsem ribeauvillskou Grande Rue pomaloučku, protože největší místní podnik, Cave Vinicole de Ribeauvillé, otvíral až v devět hodin. Nevím jak je to ekonomicky, s 89 € za ryzlink budou Trimbachovy těžko dohánět, ale podle velikosti výroby by družstevní Cave Vinicole s 2,5 milonem lahví ročně měly být jedničkou (Trimbach vyrábí ročně asi 1 milion lahví). Družstvo Cave Vinicole de Ribeauvillé bylo založeno v roce 1895 a sdružuje (pouze!) 40 pěstitelů a hospodaří na více než 260 hektarech (mimochodem, asi na 24 hektarech pěstují Sylvánské zelené, to je myslím víc, než kolik je ho osázeno v Čechách a na Moravě). V odborném tisku družstvo sbírá medaile a od roku 2000 i zvýšený respekt v souvislosti s příchodem a výsledky nové oenoložky Evelyny Dondelinger-Bleger.

(Abych učinil zadost oficialitám, ribeauvillské vinařství Trimbach pravidelně dostává dvě hvězdičky ze tří v ročence „Classement des Meilleurs Vins de France,“ vydávané časopisem „Revue du Vin de France,“ zatímco Cave Vinicole de Ribeauvillé jen doporučení – citaci bez hvězdiček.) Jako spousta jiných alsaských vinařství i dnešní výrobce silně investuje do sklepních technologií, snaží se zabránit kontaktu hroznové šťávy se vzduchem, lisuje v pneumatických lisech a chladí mošt během kvašení (20-24 ^oC) i před kvašením.

Dvě minuty po deváté jsem nakráčel po koberci za automatickými skleněnými vstupními dveřmi do prodejní haly vinařství, nechal jsem se ohromit moderním interiérem a s radostí jsem se svěřil do péče prvnímu prodejci, který mi z lednic pod pultem ochotně naléval další a další poklady. Tady udělám drobnou odbočku k domácím poměrům : v alsaském vinařství jsem vždy dostal ochutnat cokoli z ceníku, a vždy to bylo z lahve vytažené z chladničky. I při soukromém popíjení v rodině jsme dostali láhev silně podchlazenou. Protože jsem v Čechách jednou dostal za snahu vše alsaské podchladit vynadáno (cituji, „každý patok se dá pít, když ho podchladíš“), při poslední návštěvě v Alsasku jsem se na to vyptával. Většinou se mi dostalo odpovědi v podobě pokrčení ramen a gestu směrem k lednici, a když jsem se vyptával dál – takže z lednice, to je asi deset stupňů? – dozvěděl jsem se, „Ne, tak 6 až 8 stupňů.“ Možná to není přesně podle domácí české praxe servírování vína, ale já se budu raději nad desetiletým alsaským ryzlinkem Grand Cru mýlit s Alsasany, než abych měl pravdu proti nim. (Vy dříve narození víte, koho parafrázuju 🙂

Barevné pruhy na etiketách ribeauvillských lahví odlišují čtyři řady vín jako barvy pásu bojovníky v karate – černý pás je nejvýš. V této řadě se prodávají nejvýznamnější vína z Grand Cru vinic. Adjustáž je tradiční, uměřená, korek byl ze tří čtvrtin promáčený – bral jsem to jako blahopřání ke správně načasovanému otevření láhve.

Barva vína ve sklence je silná žlutá, zlatavá. Vůně je výrazná lipová a černorybízová, připomíná i burgundský likér Cassis. Po čase se ve vůni objeví i med. Víno má hustou olejovitou konzistenci a zároveň jemně perlí na jazyku i na patře. Má krásně vyrovnanou uhlazenou chuť s tóny chleboviny a citrusů, zejména pomela. Kyseliny decentně postávají vzadu, zbytkového cukru je malinko, ale výsledek je harmonický a jemný, jako když hladíte kočku po srsti. Pozoruhodná je vyváženost mezi živostí vína a uhlazeností, zakulaceností. Později v chuti nacházím kromě očekávaného medu i ovocný džem (meruňky a ananas?) Podchlazení chuti skutečně prospívá.

Dochuť je dlouhá a na patře mi zůstává dlouho viset delikátní natrpklost. Chlebovitostí chuti se dojem přibližuje opulentnějšímu Pinotu Gris – kdyby měl ryzlink víc zbytkového cukru, asi bych si ho spletl s šedým Pinotem.

Výsledný dojem je elegantní, hustý ryzlink v nejlepších letech. Krása a za 11,25 € úplná láce! (Zejména v dobách, kdy ceny moravských ryzlinků z loňské sklizně atakují hranici 300 Kč – například v Tanzbergu RR 2006 ze Slunečné za 274 Kč, Vinařství Kovacs RR 2006 Nový Přerov panenské za 250 Kč, Kolby RR 2005 VzH 399 Kč, u Mikrosvínu jsem našel hned dvě vína z ročníku 2005, výběr z hroznů za 275 Kč a výběr z bobulí za 359 Kč – údaje z e-shopu výrobců na konci roku 2007.) Měl jsem jich koupit pár kartonů!

Dostal jsem ji od Ježíška – knihu o Burgundsku, která vychází z pětiminutovek vysílaných během roku 2007 na České televizi. Naživo v televizi jsem viděl snad jen dva díly, až po návratu z loňské dovolené v Burgundsku jsem se dočetl, že další díl byl věnovaný i vinařství Dubois, odkud jsem si přivezl také několik vín, viz úvodní foto. Vydalo v roce 2007 nakladatelství Gutenberg, doporučená cena 275 Kč. Obrázky neoznačené Skleničkou pocházejí z knihy Obrázky z Burgundska.

Kniha se naštěstí díky redakční práci vyvarovala věcných chyb, je rozdělena do 14 kapitol, které kopírují jednotlivé díly televizního seriálu a popisují nejen to, co už zaznělo v televizi, ale i to, jak jednotlivé televizní díly vznikaly. I když jsem burgundský fanoušek, kniha si mě nezískala, a celou druhou půlku četby jsem se snažil přijít na to, proč. Autor popisuje dojmy z Burgundska s odstupem, který mně jako fanouškovi vadí, a který občas neváhá podtrhnout, jako například v úvodu dílu o Dijonu (str. 96): „Kdo odjíždí z Dijonu, musí si alespoň několik skleniček (hořčice) odvézt, ale já se bez ní klidně obejdu. Chápu však, že jsou tady na ni pyšní.“ Kdybych měl k dijonské hořčici takový vztah jako Jan Šmíd, asi bych si vybral jiné téma.

Nebo na straně 64, u popisu plavby pronajatým hausbótem po burgundských kanálech : „Nebudu předstírat, že jsem velkým milovníkem výletů na lodi. Nedovedu pochopit, jak si někdo může loď pronajmout na deset dní a plavit se po kanálech. Spousta lidí to však dělá. Když jsem spolu s dalšími třemi lidmi strávil dva týdny plavbou ve Středozemním moři, nudil jsem se už po dvou dnech…“

Dovedu pochopit, že Jan Šmíd natočí pro televizi plavbu na lodi, dijonskou hořčici (nebo burgundské víno), i když ho to nebaví – možná to dostal za úkol ? Ale když o tom jednou natočí TV seriál a nebaví ho to, proč o tom ještě navíc píše knížku? Jan Šmíd určitě není velký znalec burgundských vín, ale i kdyby knihu psal expert na víno, kterého zrovna burgundské víno nezajímá, byl by výsledek pro čtenáře méně zajímavý, než kniha od fanouška, který toho o Burgundsku moc neví. V některých oborech se snáz promine nedostatek odbornosti než nedostatek nadšení – a nedostatek nadšení se taky snáz pozná. Chápu pragmatické důvody, které za vznikem knihy stály, ale je mi to líto jako promarněné příležitosti. S Janem Šmídem jako průvodcem bych tedy do Burgund nejel, a protože odhaduji, že schopnost nebo neschopnost nadchnout se pro něco souvisí s povahou člověka, nevybral bych si ho za průvodce ani po jiném kraji.

P.S. Jak snadno se pozná novinářský nedostatek zájmu, o tom svědčí jiný výpisek z četby: v sobotní Kulturní revue Lidových novin (15.12.2007), strana 14, rubrika Kuloáry, psal nepodepsaný novinář o letošních nominacích do rock’n’rollové Síně slávy: kromě Madonny dojde i na „kanadského písničkáře a kytaristu Leonarda Cohena.„

Cohena miluju a Cohen na kytaru hraje, ale jako kytarista by neuspěl ani na Portě. Dlouhá léta jeho hru na kytaru kritici na koncertech odzívali větou „zase se od loňska nenaučil žádný nový akord.“ To je úskalí povrchního zjednodušování, když někdo píše o něčem, v čem není úplně odborník (jako píšu já o víně a děsím se, kdy plácnu bez ověřování něco o karbonické maceraci) a co ho navíc ani nezajímá. Jasně, že to pro většinu lidí vypadá jako hnidopišství, ale asi nikdo z nás, co máme Cohena rádi, by o něm nemluvil jako o kytaristovi. Kdyby se Leonard Cohen měl dostat do r’n’r Síně slávy jako kytarista, začnu cvičit na trumpetu.

Neúprosně jako březnové cálendy, neodvratně jako americké prezidentské volby se blíží termín IBD 2 a s ním povinnost zvolit jednu láhev vína, tentokrát v oboru červených směsek, a předložit ji psavým kolegům. Bordeauxské směsky si vybere jiný psavec, v chilských barikovaných monstrech zase nemůžu konkurovat dalšímu spisovateli webového deníčku. Co vybrat? Naši domácnost teď místo proudu Labe omývají červená cuvée roztodivného původu: jakou zvláštností můžu překvapit Společenstvo vidličky? Hledám i v Itálii…

Dnešní víno pochází z renomovaného toskánského vinařství, složení: Sangiovese (60%) s příměsí Cabernetu Sauvignon (20%), Merlotu (15%) a Syrahu (5%), vše vypěstované na toskánských vinicích Marchese Antinori. Zrálo 12 měsíců v sudech a dalších 8 měsíců v lahvích, než bylo uvolněno do prodeje.

Ambaláž je klasická uměřená italská, „seriozní,“ ale u mě bez výhrad. Víno ve sklence má tmavě rudou barvu, višňovou, až do fialova, tuze pěknou! Vůně je jemně ovocná, leč trochu nevýrazná. Připomíná černé peckovité ovoce s tóny kávy a koření. Chuť je čerstvě ovocná s výraznou tříslovinou, ve středně dlouhé dochuti se nejvíc uplatňují třísloviny. Bylo by zajímavé archivovat ho další 2-3 roky a porovnat dojmy.

Namísto podrobnější senzorické analýzy (kterou si beztak nejlépe uděláte sami a v tomto případě to můžu doporučit) nabídnu jednu úvahu: všiml jsem si na dovolené v Itálii, že výrobci i obchodníci drží cenu vína na stejné úrovni. Sjezdil jsem půl Toskánska, abych nakonec zjistil, že Sassicaiu koupím všude přibližně za 120 €.

Podobný trend tuším i u dovozců do Čech – italská vína přinejmenším nejsou tak bezohledně předražená jako francouzská. Zatímco při nákupu vína za 160 € u Roberta Arnouxe ve Vosne Romanée ušetříte oproti české ceně asi 6.000 Kč, při nákupu Sassicaii v Itálii za 120 € ušetříte nanejvýš pár stovek. (Takže nejspíš usoudíte, že se vám nevyplatí tahat láhev v autě a že si rádi těch pár stovek v Praze připlatíte.) Na spodním snímku vidíte, že šaramantní paní recepční u Arnouxe nám s lahví Romanée Saint Vivant Grand Cru (160 €) ještě zapózovala.

Za cenu kolem 400 Kč koupíte v Čechách tu nejobyčejnější Burgundu (Bourgogne Pinot Noir AOC), za kterou byste ve Francii dali kolem 6 €. Dnešní víno Villa Antinori IGT například stálo 401 Kč ve specializovaném velkoobchodě, a přestože je skladba chutí atd. úplně jiná než u francouzských vín, kvalitativně je přinejmenším o třídu výš, než zmiňované neojobyčejnější Burgundy. Stručně a zjednodušeně řečeno, chcete-li si za 200 nebo 400 Kč koupit v Praze dobré víno, v obou cenových kategoriích máte mnohem lepší šanci na dobrý nákup, koupíte-li italské víno.

P.S. Závěr je nasnadě, máte-li rádi francouzská vína, přinejmenším do Alsaska nebo Burgundska se vám vyplatí zajet. Limit na bezcelní dovoz je 90 litrů vína na osobu. Jak mi nedávno řekla jedna obchodnice s francouzským vínem, „Kdyby byli všichni jako ty, tak to můžeme zabalit.“

Dnes jsem chtěl psát o další dvojité ochutnávce, ale víno, kvůli kterému jsem to vše podnikal, André 2005 pozdní sběr od Znovínu, se mi tak strašně nelíbilo, že změním téma. Dostal jsem na ně velké doporučení a běžel jsem si ho honem koupit, ale nezískalo si mě, nepochopil jsem ho, nevím… To víno vyhrálo s 92 body (ze 100) v kategorii červených vín mezinárodní soutěž VINO FORUM 2007 ve slovenské Modře, jistě někomu bude chutnat, ale mně nechutnalo. Budiž to p.t. čtenářům i vodítkem, pokud toto víno znáte a líbí se vám, pravděpodobně se vám naopak nebudou líbit jiná vína, která tady doporučím.

Klik! Využiji tedy získaného místa a času k doporučení vína, které jsem si opravdu oblíbil, „Frankovky z Bořetic“ 2002 od bořetické firmy Stapleton & Springer. Píšu to tak obmyslně, protože to je nejspíš důležité – to víno není frankovka, ale „Frankovka z Bořetic,“ směs Frankovky (85%) a Svatovavřineckého, a firma Stapleton – Springer (jestli tomu dobře rozumím) není vinařství, ale distributor vín, vyrobených moravským vinařem Jaroslavem Springerem. A pro zajímavost, Craig Stapleton je bývalý americký velvyslanec v Čechách, později povýšený na velvyslance v Paříži. (Myslím, že o tom jednou mluvil Martin Stropnický, že jsou velvyslanecké posty, které se považují za odměnu, například Řím, já bych za ni považoval i Paříž…)

Úplně první víno s etiketou Stapleton & Springer jsem si odnesl na jaře 2006 z degustace znovínských vín (ha! – zase ten Znovín!), kde jsem si nic nevybral, a abych neodešel s prázdnou, koupil jsem si Modrý Portugal z Bořetic. Na první pohled mě zaujal design celé láhve, barevné sladění, a celý dojem byl korunován ve chvíli, kdy jsem Portugal otevřel a nalil do sklenky – z lahve teklo víno temné jako sražená krev, ten dojem byl skutečně mohutný, až jsem se lekl – to má být Portugal, který jsem do té doby znal jako řídké, světlé víno? Nevím, zda si adjustáž dělali v Bořeticích sami, ale klidně bych věřil, že je to dílo geniálního sochaře-designéra, ta láhev jako černý monolit s jednoduchou etiketou, sladění s temnou barvou vína… Obvykle se nezblázním z adjustáže, ale tady je to na pět skleniček z pěti možných, kdybych chtěl bodovat! Jestli se vám bořetické láhve taky tak líbí, napište mi do komentářů.

Podobně je to s touto Frankovkou, za barvu vína bych dal pět skleniček z 5 možných. Plná, tmavá, nazrálá, nevídaná barva. Podle vůně bych hádal, že hrozny vyzrály v jiné zeměpisné oblasti, vůně je elegantní a zralá, s tóny lékořice, švestek, ostružin a koření. Jemný závan kouře. Chuť je jemná a krásně vyvážená, působí teple s příjemně plně. Alkohol neruší, víno pobízí k dalšímu napití. Krása! Ani se mi to nechce psát, stála 200 Kč, a byla to dobrá koupě.

Když jsem před rokem rozmýšlel, co pošlu do Švýcarska jako dárek člověku, s kterým jsem strávil tři dny dovolené v Burgundsku, vybral jsem tuto Frankovku jako ukázku vína z typické domácí odrůdy, vytvořeného s netypickou elegancí.

Možná je to vyšším zbytkovým cukrem v alsaských ryzlincích, že si na ně teď v zimě vzpomenu častěji. Při shromažďování podkladů k tomuto textu jsem zjistil, že počátky tohoto rodinného podniku sahají do roku… 1698 – tak od těch už se dá koupit starší ryzlink!

V současné podobě vinařství funguje od roku 1959, kdy se François Sipp, vinař z Ribeauvillé, oženil s Marií Louisou Mack z Hunawihru. V dnešní době vedou podnik jejich děti. Hospodaří na 20 hektarech v okolí Hunawihru a Ribeauvillé, mají vinice na tamních Grands Crus Rosacker a Osterberg. Praktikuje se redukce úrody, lisují se celé hrozny v pneumatickém lisu. Mošt kvasí za řízené teploty v moderním zařízení. Další podrobnosti si už z květnové návštěvy v tomto podniku nevybavuji. Na horním obrázku vstup do vinařství.

Vybavuji si jen zamračené dopoledne s těžkými dešťovými mraky, mrholením a přeháňkami – typické počasí ve francouzských vinařských oblastech, pocit stoprocentní vlhkosti. Druhá obvyklá podoba počasí bývá naopak vedro s ostrým slunečním svitem – ale to jsem už v Hunawihru nezažil. Na horním obrázku je pohled z hlavní silnice na hunawihrský kostel – stejný pohled najdete na etiketách. Všechny dnešní fotky neoznačené panem Skleničkou pocházejí z webu Domaine Sipp Mack.

Barva vína je teple citronová žlutá, plnější, se zlatavými pablesky. Z tradiční alsaské sklenky vane typická koncentrovaná a nazrálá ryzlinková vůně (lípa, med). Z bordeauxského tulipánu sen šíleného chemikáře – naprosto nesmyslná chemická vůně. Po chvíli se i z tulipánu vymíchá hluboká medová vůně, ale stále ještě hodně odlišná od prvního dojmu z alsaské sklenky.

Chuť (stále ještě z tulipánovité sklenky) je jemná lučně medová s potlačenými kyselinami. Odhaduju, že se bude líbit ženám, ale ani já nejsem imunní. 13% alkoholu zpočátku není cítit, vše je harmonicky spojeno do jednoho dojmu. Při ochutnávání z alsaské sklenky je cítit víc kyseliny i výrazný minerální podtón – dnes hlasuji pro tradiční alsaské sklo! Zbytkový cukr je vyšší (dodatečně jsem zjistil, že 15 gramů/litr), ale nevadí ani mně, vyznavači suchých vín. Na dně poslední sklenky vločky depotu. Žádné benzinové vůně ani chutě.

Zkoušel jsem i třetí typ sklenky – z kulovité sklenky o obsahu 6 dl jde striktně medová vůně a harmonická chuť s výraznějšími kyselinami, než z alsaské sklenky. Chuť je vyváženější, než z burgundského tulipánu. Mé představě o tom, jak má vonět a chutnat uleželý alsaský ryzlink nejlíp odpovídají dojmy z alsaské sklenky. Na obrázcích nahoře i dole zimní vinice v Hunawihru…

Při nákupu ve vinařství (po podrobné ochutnávce několika dalších vín) víno stálo 9,80 €. Výborná koupě, užil jsem si každou kapku! Až při sepisování tohoto spisku jsem se dočetl, ročník 2002 zřejmě přál hunawihrským ryzlinkům – v Guide Hatchette 2006 dostal jejich Riesling Grand Cru Osterberg 2002 2 hvězdičky (ze 3 možných), a že právě dnešní ryzlink získal zlatou medaili na desátém ročníku (2007) soutěže „Riesling du Monde“ ve Strassbourgu. U jiného vína bych měl nutkání vtipkovat o zavádějícím označení „Réserve Personnelle“ na etiketě, protože ten text nemá oporu ve francouzském vinařském zákoně a zhola nic neznamená, ale u takto povedeného vína bych snesl na etiketě i Mickey Mouse. A abych předešel dotazům JČ z J.Svahu, rovnou dodám, že mám už jen jednu láhev a tu neprodám!

Po několika neuspokojivých večerech s červenými víny dnes vytahuji z lednice potenciální poklad, který ovšem může ošklivě zklamat. Ještě se v e-mailech popichujeme s kolegou Svahem, který právě zažívá sinusové návaly nadšení a zklamání nad novozélandským Pinotem – chvíli po otevření už bez obav ze zklamání a s poťouchlým pocitem, že dnešní víno bych jen tak za něco nevyměnil.

Víno jsem koupil cestou z dovolené v Alsasku v roce 2006. Když paní Skleničková pozorovala vršící se krabice vína v alsaském domečku, kde jsme po dva týdny bydleli, začala si potichu něco žbrblat o bláznech a o tom, že se dvěma malými dětmi nepojede domů na krabicích vína. Potom konstruktivně zakoupila letenky u nízkonákladové letecké společnosti a požádala mě o odvoz na letiště v Basileji – potom se prý můžu vrátit a naložit si víno. Cestou domů jsem se s naloženým autem zastavil u hypermarketu Leclerc u Cernay a utrácel zbylé peníze, mimo jiné i za toto víno. Stálo asi 17 €, ale risknul jsemto kvůli nálepce se Zlatou medailí z výstavy vín v Maconu – ta ještě nikdy nezklamala.

Jedinou výhradu tak mám k etiketě, která uvádí jen jméno výrobce – Francois Martenot – ale už ne jeho adresu. Z výletu do Burgundska tuším, že jméno Martenot tam je rozšířené, a tak až na webu dohledám ve výsledcích maconské výstavy, že jde o výrobce z Beaune. Na horním obrázku je náměstí v Meursaultu, a pro jistotu dodám, že víno je burgundské Chardonnay.

Chuť je hodně jemná a nasládlá s podtónem ušlechtilého dřeva a jemným minerálním spodkem. V první chvíli jsem překvapený, nemám srovnání, Meursault jsem ochutnával nanejvýš desetkrát a žádný z nich nebyl takto jemný. Teprve po delším čase, když se víno ohřeje a vydýchá, objevuji v chuti naplno typické atributy Meursaultu, hlavně mineralitu. Všechno je ale nesmírně vyvážené a luxusně jemné. Zpočátku jsem váhal, zda je to následek horkého ročníku 2003 a skladování, nebo zda se to tak povedlo výrobci. Nakonec mě ta jemnost přesvědčí, přidává se i paní Skleničková, která pozdě odpoledne prohlásila, že dnes nebude pít, ale po ochutnání Meursaultu si beze slova nalévá plnou sklenku. Zlatá medaile z Maconu zase zafungovala…