Dneska jen pár fotek, dojel jsem domů z hodnocení vín pro PWT až po sedmé večer. Ve čtvrtek to bylo 78 vzorků sektů (další dvě poroty dostaly podobný náklad Pinotů Gris a roséček) a ráno druhé kolo, takže budu stručný.

Když jsem tady ve středu vzletně napsal, že se chystám na hodnocení Pinotů Noir, tušil jsem, že stejně dostanu jinou kategorii. Když jsem ráno po příchodu do hotelu Crown Plaza zjistil, že jsem zapsaný v anglicky mluvící porotě na šumivky, nebyl jsem úplně šťastnej a sekty bych vyměnil za cokoli jiného. Nakonec se sekty ukázaly jako nečekaně zábavné a všestranně uspokojující. Na horní fotce Šárka Dušková, šéfredaktorka časopisu Víno Revue a spolu s Jindřichem Duškem hlavní hybatel soutěže Prague Wine Trophy.

Další fotka jako ilustrace překvapivé záhady, totiž velkého množství korkových vad. Byly doby, kdy jsem si liboval, že se mi korková vada vyhýbá, ale asi 5 vadných lahví z necelých osmdesáti je hodně, navíc bych to nečekal u sektu.

Předsedou poroty byl Štěpán Mlejnek. Když jsem bodoval vína na PWT poprvé, hodnotilo se klasicky s OIV tabulkami, každý za sebe a bez jakékoli komunikace s čtyřmi ostatními hodnotiteli. Jako nováček jsem viděl jen záda porotců přede mnou a trochu jsem trnul, jestli moje bodování úplně nevybočuje z celkových výsledků. Když Štěpán Mlejnek spokojeně komentoval „Máme pěkný malý rozptyl, 86, 87, 86, 87,“ uklidnilo mě to. Od letoška se na PWT hodnotí novým systémem a diskuse porotců je povolená. Považuju to za mnohem lepší. U vín, kde se porotci shodují, je komunikace stručná (jestli dáte 85 nebo 84 není velký problém), ale je užitečné diskutovat o vínech, kterým dva porotci chtějí dát 82 bodů a další dva 88. Není nutné upravovat hodnocení podle ostatních, ale je dobré diskutovat o rozdílech názorů, pokud jsou výrazné a opodstatněné.

Už jsem psal, že porota jednala v angličtině. Hlavním důvodem byla účast Jihoafričanky Elsie Pells, držitelky titulu Cape Wine Master. Paní Pells pracuje pro House of Wine s.r.o. a příležitostně se účastní hodnocení domácích vín včetně Vinaře roku. Bylo radostí s ní souhlasit i občas nesouhlasit, pokud jde o rozhodnutí o bodovém skore jednotlivých vín.

Liselotte Rokyta je Holanďanka (ale mluví dobře česky) a musel jsem si vypomoct fotkou z hodnocení předchozího kola PWT, protože jsem dneska dobrou fotku neudělal. Dobrou náladu jako na fotce s Chardonnay měla i dnes, ale už z šardonek si pamatuju, že nejen velkoryse bodovala dobrá vína, ale taky upozorňovala na vína necitlivě ovlivněná průmyslovou technologií.

Hannah Balaštíková. Měli jsme v pětičlenné porotě tři ženy. Kromě toho, že jsme byli nejhezčí a nejfotogeničtější porota se z toho nedá nic vyvozovat, ale vždycky je užitečné konfrontovat názory s někým, kdo pochází odjinud a přichází s jinou zkušeností. Po odevzdání listů s hodnocením následoval soukromý očistec – ve vedlejším salonku byla k dispozici bodovaná vína, odtajněná a s možností přechutnání.

Půvab hodnocení naslepo se ukáže, když se lahve odhalí. Samozřejmě naslepo poznáváte ryzlink, Sauvignon, Chardonnay nebo Prosecco, ale vždycky se najde nějaké překvapení. Pobavilo mě, že jsem podle svých poznámek měl mezi nejlepšími i Crémant od Michlovského a Chateau Radyně. Tak jsme je přechutnali znovu s dalšími porotci a usoudili, že to je v pořádku.

Víno nemůže zlepšit mizerné počasí, ale někdy vám pomůže špatné počasí líp snášet. Hledal jsem v chladničce jeden Pinot z Cortonu, abych se líp připravil na dvoudenní hodnocení Pinotů na konci týdne, ale ukázalo se, že jde o hru na schovávanou. Já jsem pikal a Pinot vyhrál. Ale objevil jsem zapomenutou lahev Arnolfa 2004 a vzpomněl jsem si, že je to přesně deset roků, co jsem tohle víno (či jeho dřívější ročník 🙂 na vůbec první cestě do Itálie objevil.

Už jsem o něm napsal, že ho pokládám za netypické pro Gianni Zonina, supermarketového velkovýrobce, jehož vína občas najdete i v českých sámoškách. Mezitím Zonin Fattorii Il Palagio odprodal a můj vztah k výrobci i vínu se vyvíjel (včetně toho, že ročník 2006 byl před třemi roky v Komunitních Bedýnkách), ale to sem asi nepatří…. Jaké je tohle osm let staré Sangiovese?

Rudá barva s nahnědlým odstínem, ve vůni spíš reduktivní, uzavřené, jemně do lesních plodů. V chuti pěkná kyselina, ostružiny a lesní plody, kořenitý závěr s rozpadajícími se tříslovinami. Na barikované Sangiovese je to (příjemně!) málo robustní, ale lehkost a elegance mě na tomhle víně vždycky bavily. Několikrát jsem vinařství navštívil, jednou jsem krátce prošel provoz se sklepmistrem, takže znám i technologii či historii – kvašení se selektovanými kvasinkami v nerezu a potom rok v barikových sudech. Po osmi letech tohle víno ztrácí svěžest a nezískalo za to nic podstatného. V zásadě jsem oceňoval na víně jemnost a eleganci v kontrastu s typicky robustními Sangiovese, ale po osmi letech víno spíš odpovídá technologii a historii. Stále je to dobrých 84-85 bodů, ale před třemi roky bych mu myslím dával k devadesáti.

S vínem je to podobně jako s ženskýma: není žádnej problém bejt krásná, když je některý sedmnáct, ale bejt krásná po čtyřicítce, to je hrdinství!

Pražákům asi netřeba představovat, Viniční altán v květnovém večeru. Moric Gröbe byl asi boháč a podivín, ale vinice byly v téhle lokalitě zřejmě už od středověku. Jejich osud byl v moderní době nahnutý, ale to už je častá vlastnost zajímavých projektů, totiž že nejsou samozřejmé.

Až v devadesátých letech se Městská část Praha 2 rozhodla vinici obnovit a přizvala k tomu vinohradníka Antonína Turečka. Od roku 2009 se všechna úroda zpracovává na místě, bohužel v roce 2011 Antonín Tureček zemřel, příznačně hned po skončení sklizně. Dnes se o vinohrad stará jeho rodina, dcera Iveta Bulánková a Pavel Bulánek, s pomocí Zdeňka Mńuka, který nás při návštěvě provázel. Provázanost vína s lokalitou je mnohonásobná – Městská část Praha 2 nechala obnovit vinice a vybudovat sklep, vinohradníci se snaží, aby vinice a víno byly přístupné místním obyvatelům (charakterem i cenou).

Kamarádi mě pozvali na soukromou večerní degustaci mladých vín z Grébovky. Na horní fotce vpravo Zdeněk Mńuk a jeho uvítání s kritikou za dříve zveřejněné fotky z jiného koštu. Snad mi dnešní fotky projdou :o)

Napřed základní data: poměrně hustá výsadba s vedením Vertiko. Vinice má 1,7 hektaru, dvě třetiny výsadby jsou bílé odrůdy, zbytek modré. Antonín Tureček i současní provozovatelé mají ambici vyrábět selská vína, jednoduchá a poctivá. Jdou si za svým už výběrem odrůd. Müller-Thurgau 2012 jsme ochutnali ve dvou verzích, filtrovaný i nefiltrovaný. Má pěkný odrůdový muškátový nos a tenčí tělo se stopou třísla v závěru. Svěží lehké pití, jaké se krásně hodí k západu slunce na pražské vinici! Nefiltrovaný MT byl zemitější a hustší, travnatý s výraznější perličkou, ale mně se víc líbil hotový, filtrovaný a čistší MT.

Hibernal 2012 byl ryzlinkový, suchý, ale měl zelený projev. Ryzlink rýnský 2012 jsme měli ještě nehotový, nefiltrovaný a nečířený, slibný zemitý rýňák z panenské sklizně. Překvapilo chuťově plnější Rulandské šedé 2012, zlatavou barvou, suchým projevem s přijatelnou, nepřehnanou kyselinou a kořenitým závěrem. Kousek vinice osázený rulandou šedou má zřejmě sklony k botrytidě a tak mě bude zajímat, zdali vinaři zůstanou u suchého projevu nebo jestli se v budoucnu pokusí i o botrytický slaďák.

Z modrých odrůd na Grébovce pěstují Pinot a dvě barvířky: Dornfelder a Neronet. Dornfelder 2011 je temné víno barvy španělských vín, úplně suché, hladké třešňové a snad jen trochu krátké. Další nehotové verze Dornfelderu a Neronetu nebudu popisovat, učili jsme se na nich poznávat jablečno-mléčnou fermentaci. Nadějný je Pinot Noir 2011, světlou barvou, jahodovou vůní i chutí.

Soukromý despekt vůči novošlechtěncům a barvířkám jsem už nedávno ventiloval jinde, ale mullerka, ryzlink a rulanda modrá do Prahy určitě patří. Proklamovaná snaha zaměřit se na vína jednoduchá, selská a na sepětí vinice s obyvateli okolních čtvrtí je sympaticky realistická a dokonale realizovaná. Když jsem před rokem obdivoval výhledy na toskánské San Gimignano, netušil jsem, že něco podobného najdu uprostřed Prahy.

Genius loci má na Grébovce mnoho tváří a projevů – od panoramat Prahy, proměnlivých v západu slunce až po shodu projevu vín s umělým terroir, které po sobě zanechal Moric Gröbe. Vzácná oáza jednoduchých suchých vín v bláznivé době vyumělkovaných sladkých lepidel je pro veřejnost otevřena na Grébovce v pátek odpoledne a v sobotu. Doporučuju vyzkoušet!

Výroční degustace dovozce Le Panier se přesunula do hotelu Radisson ve Štěpánské. Vyměnily se kulisy a návštěvníci, zůstala poklidná atmosféra a někteří vinaři (a za některé zaskakovali domácí someliéři). Dnes jen pár fotek a poznámek.

Dorazil jsem asi půl hodiny po začátku a bylo krásně volno, až jsem se zalekl, jestli jsem si nespletl čas a nepřišel první :o) Alespoň jsem mohl projít některá bílá vína podrobně.

Rakouské vinařství Weingut Zull mělo báječné Veltlíny. Předchozí večer jsem otvíral Veltlín od Berta Salomona, tak jsem si myslel, že mám vystaráno, ale mladý GruVe 2012 byl senzační, první víno, které jsem neplival. Veltliner 2011 „Aussere Bergen“ byl výrazně minerální a míň odrůdový, jako připomínka rakouského dilematu – má přednost odrůda nebo původ? Na fotce vpravo Phillip Zull.

Francké vinařství Castell a Philipp Kollmar mě přivábili baňatými flaškami boksbeutel a suchým, zemitým, výrazně minerálním Silvanerem „Kugelspiel.“ Suché ryzlinky byly dobré, ale pro mě ne tak překvapivé jako Sylván.

Weingut Petri, Pfalz. Maximilian Petri s návštěvnicí. #41 Riesling Spatlese feinherb 2010 ze starých vinic byl parádní. Naleželý, koncentrovaný, plný.

Jacques Régnier z vinařství Vidal – Fleury. Ještě si pamatuju až opulentně sladký Muscat de Beaumes de Venise z loňska. Letos přivezl ročník 2010 s výraznější kyselinou a vyrovnanějším projevem. Cote-Rotie 2006 bylo zase nejlepší :o)

Ze silné skupiny italských vín zástupce Chianti, Delfina Matta z Castello Vicchiomaggio. Chianti Classico Riserva La Prima 2007 bylo vzorem elegance, harmonie a jemnosti!

Došlo i na volnou zábavu, tady jsme v náhodně vytvořeném hloučku zajali německého vinaře. Za chvíli jsme se s Philippem Kollmarem soukromě přesunuli ke stánku moravského Vinařství Špalkovi, kde jsme podrobili několik bílých vín degustaci. Není nad to degustovat vína s vinařem! Obvykle jsem takhle studoval s domácími vinaři, teď i s německým :o) Pominu vína, která jsme zkritizovali, ale Špalkův Sauvignon Kravák (tedy Kraví hora) jsme schválili, má malý zbytkový cukr a je vzorně čistý.

U některých vín, rakouských i toskánských, byl nápadně výhodný poměr ceny a kvality. Frubesco 2009 z toskánské Tenuta Fanti byla jasná koupě, podobně bych doporučil GruVe DAC 2012 z Weingut Zull. Hezké jaro s vínem!

Objednávka potvrzená, doprava objednaná, to je stav aktuálních moselských ryzlinkových bedýnek – do pátku by měly přijet. O důvod víc dopít vína z předchozích bedýnek!

Grüner Veltliner Wieden & Berg 2011 kremstalského vinařství Salomon Undhof je jedna z mála lahví, které mi zbyly z lednových rakouských bedýnek. Navíc mi pondělní návštěva přivezla čerstvý chřest a že si uvaříme polévku, tak byla volba jasná.

Před časem se mě někdo ptal na degustaci, jaký je rozdíl mezi kořenitostí a mineralitou. Plácnul jsem nějaký bonmot, ale s tímhle Veltlínem bych to mohl názorně předvést – je ukázkově minerální, jako bych měl v puse rozemletou horninu a cedil přes ni víno. Pepř sice patří k identifikačním znakům veltlínu, ale tady ho mineralita překrývá – to se skutečně nedá splést s kořenitostí.

Světle žlutá citronová barva, na nose svěží citrusy a broskve. V chuti svěží, suché, lehké, broskvové, strukturované a výrazně minerální. Veltlinový pepřový štych v závěru si musíte vyseparovat z báječně dlouhé minerální dochuti. Moc by mě zajímalo, jak chutná mladý brzy po nalahvování. Ale i takhle, rok starý, bych dával kolem 90 bodů ve stobodovce.

Květnový pokles frekvence příspěvků na blogu byl způsobený tím, že se děly věci. Čtyři bílá otevřená (a nedopitá :o) s kamarádem v úterý prošla bez zápisku, stejně jako okouknutý a nově vyzkoušený recept na zelený chřest zapékaný se sýrem a slaninou. Nejsem na dovolené ani jsem nedostal presidentskou virózu z Becherovky, jen zvažuju, kam se posunout a jak s vínem dál pokračovat.

Na začátku května mi Daniel Brož z Le Caveau napsal, že se mu většina práce přesunula do nové kavárny na Jiřáku a že vinotélu v Husinecké zavře. Zároveň mi nabídl, ať si Husineckou převezmu a s nějakou vinotékou tam pokračuju, sám nebo společně s ním. Provozovat pokračování vinotéky v Husinecké se mi moc nechce, ale líbil by se mi nějaký prostor, kde bych mohl občas pořádat degustace. Jestli neseženu nic lepšího, uspořádám veřejnou degustaci moselských ryzlinků ročníku 2012 zase na Parukářce!

V pátek jsem se nechal najmout jako someliér na firemní večírek v jednom z nejchudších českých krajů s největším počet golfových hřišť. Šest hodin jsem zavlažoval nějakých 150 návštěvníků italskými víny. Úplně mě dostal frajer, co trval na tom, že začne sladkými víny a postupně se propracuje až k těm suchým, a několik návštěvníků, kteří nekomunikovali. Naopak jsem fandil dámě po padesátce, která vyzkoušela pár červených a pak zůstala celý večer u Barola. Bottle a day keeps the doctor away, řekla mi spiklenecky.

A Nicolas 2010, Sancerre AOC, Pascal et Nicolas Reverdy, Maimbray

O vinařství jsem už psal tady v únoru v reportech z cesty po údolí Loiry. Tři ze čtyř jejich vín jserm přivezl do sancerrských půlbedýnek. Degustace ve vinařství na nás (s Danielem Brožem z Le Caveau) tehdy zapůsobila tak přesvědčivě, že jsem druhý den do vinařství zatelefonoval a domluvil koupi asi 200 lahví, Daniel se uvolil, že na ně najde místo v autě. Poté ho okouzlila levná Rhona, mě stále drží Sancerre a nejvíc právě Reverdyovi.

Tři ze čtyř vín jsem přivezl do sancerrských půlbedýnek, ale tenhle Pinot ne. Důvody byly dva. Příliš výrazný barik, kvůli kterému bych víno chtěl na pár roků archivovat, a cena. Snažil jsem se udržet cenu na snesitelné úrovni a nemohl jsem si dovolit dvě vína za 500 Kč. Rozhodl jsem se pro Sauvignon Anges Lot a Nicolasův Pinot vypadl.

Proč se víno jmenuje tak, jak se jmenuje, je smutná historie. Vinařství leží v malé vesničce Maimbray, kousek od Sancerre, a nese název Pascal et Nicolas Reverdy, protože patřilo dvěma bratrům. Pascal převzal rodinný podnik v roce 1985, mladší Nicolas se k němu přidal v roce 1993. V roce 2007 zemřel Nicolas na následky úrazu při práci na pozemcích vinařství, jeho žena Sophie zůstala v podniku dodnes. Tak proto Cuvée A Nicolas.

Je to čistý Pinot Noir z mladých vinic, vysazených v roce 2000 na vápencových půdách. Kvasí ve velkém dubovém sudu (50 hl) a vyzrává 12 měsíců v barikových a 500-litrových sudech. V únoru ve vinařství jsem měl ještě dojem, že dubové dřevo na sebe strhává příliš mnoho pozornosti, ale na začátku května doma už víno působí mnohem harmoničtěji. Má světlou rubínovou barvu, zralou višňovou vůni s přiznanou mineralitou a barikem, s kořením a podzimním spadaným mokrým listím. Chuť je komplexní a pinotová, není příjemně ovocná a vstřícná. Zachovává si odstup, ale má strohou eleganci. Pěkná kyselina slibuje dlouhověkost, v chuti jsou švestky, mineralita a třísloviny. Dlouhá dochuť. Nevídaná spousta depotu na dně lahve – nefiltrované.

V paměti si spojuju strohý projev s potlačenou ovocností se sychravým únorem v Sancerre – tenhle Pinot má v sobě něco z nejlepších burgundských červených, ale přitom si od nich drží odstup, jako by chtěl napovědět, že jim nic nedluží.

V májové Komunitní Bedýnce žádný Pinot nebude, za to tam bude šest moselských ryzlinků ze špičkového vinařství Karl Erbes – úvodní text je tady. Nevím, jestli už někdo v Čechách nabízí moselské ryzlinky ročníku 2012, ale ty od Erbesů z Urzigu jsou fakt skvělé! Pokud jste se ještě nepřihlásili, pospěšte!

Když jsem loni podlehl chřestění, bylo to už v plné sezóně a bylo dost zeleného chřestu, i na polévku. Letos jsem ovšem chřestovou polévku nutně potřeboval hned na začátku chřestové sezóny, protože jsem chtěl vyzkoušet, jak se párují všemožná vína s chřestem. Než bych dokola vařil bílé pazochy, připravil jsem si litr polévky a usrkával střídavě vína a polévku coby chřestovou esenci. Udělal jsem si ji lehkou. Jarní, perlivou. Frizzante!

Co je na polévku potřeba:

– litr vývaru. Kuchařky doporučují zeleninový, já jsem dal slepičí.

– kilo a čtvrt bílého chřestu (použil jsem chřestové špičky, ale na polévku asi stačí i ta nejnižší kvalita, tzv. zlom)

– nastrouháme kousek parmazánu

– dvě lžíce mascarpone

Dál už je to jednoduché. Chřest povaříme pět minut, potom uřízneme hlavičky (ty dáme stranou) a zbytek chřestu umixujeme s vývarem a dvěma lžícemi mascarpone. Servírujeme s chřestovými hlavičkami, posypané parmazánem a hrubě mletým barevným pepřem. Díky pepři to báječně sedí s dobrým rakouským Veltlínem, ale dá se i s ryzlinkem a Pinotem Blanc. Sauvignon jsem ještě nevyzkoušel, ale vsadil bych se, že taky půjde (rakouský nebo loirský).