Archiv pro měsíc: Červen 2012

Dvě italské degustace

Ještě jednou se ohlížím za víkendovými degustacemi v Perugii. Sice v tom mám trochu zmatek, Giovanni Dubini za orvietské vinařství Palazzone a Alessandro Meniconi za umbrijské vinařství Perticaia mi nalévali vína střídavě, ale doufám, že s pomocí jejich tiskovin svoje poznámky rozpletu správně.
V zásadě mě zkušenosti z předchozích italských návštěv vedly k podceňování bílých vín. Italská bílá bývala jednoduchá a nevýrazná, dobrá k spláchnutí sýra nebo šunky, a hlavně se to nesmělo nepřehánět s archivací – do příštích švestek nanejvýš. Zpozorněl jsem při některých Vernacciích a definitivně mě probralo Trebbiano Spoletino 2011 z vinařství Perticaia (Montefalco, Umbria). Připravované v nerezu s řízenou teplotou, ale lisují se celé hrozny a nějaký čas se mošt maceruje na slupkách. Následně si víno poleží 6 měsíců na kvasnicích. Tahle kombinace mu dodává krásnou barvu, intenzivní vůni květin a ovoce, v chuti je výrazně ovocné, minerální, kořenité a velmi příjemné. Středně plné a evidentně schopné archivace. Trebbiano Spoletino je lokální mutace rozšířené italské odrůdy Trebbiano, která se snad 300 let vyvíjela odděleně od Trebbiana. Takže autochtonní odrůda a pokus o řemeslně poctivě udělané víno, ale na rozdíl od mnoha jiných podobných nedotažených pokusů jsou všechna aromata a chutě krásně čisté.

Následně jsme si dali s Giovannim Dubinim (na horním obrázku) víno Terre Vineate 2011, Orvieto Classico z vinařství Palazzone. Je to směs všech bílých odrůd, které pěstují, takže Procanico 50%, Grechetto 30%, Verdello, Drupeggio, Malvasia dohromady 20%. Podle mého soudu při koštu (i podle ceníku, který teď už mám) je to pěkné spotřební víno, ne úplně banální, ale asi ne příliš ambiciózní nebo dlouhověké.
Něco jiného bylo Campo del Guardiano 2010, Orvieto Classico. Orvieto znám jako průmyslové lehké víno, ale tohle je něco docela jiného. Hrozny z jediné vinice, odrůdové složení podobné jako u předchozího Terre Vineate, ale sklizeň redukovaná na 40 hl z hektaru. Školené 8 měsíců na kvasnicích a další rok v lahvi. Další řemeslně poctivě (až precizně, líbila se mi čistá ovocná aromata a jaksi podstatná tělnatost) vyrobené víno z autochtonních odrůd, vypulírované a čisté.
Projeli jsme i několik červených. Nejvíc mě zaujalo Montefalco Sagrantino 2006 DOCG (Perticaia, 100% Sagrantino, a když koukám do ceníku, tak není divu, že mě zaujalo!). Červené víno temné barvy, sice filtrované, ale skutečně neprůhledné. Sklízí se až v polovině října, aspoň tři týdny se maceruje. Připravované v dubových sudech (barrique i větší sudy), s intenzivní fialkovou vůní a složitější strukturovanou chutí.
Co plánuješ do příštích Komunitních Bedýnek? ptal se mě před dvěma týdny Daniel Brož z Le Caveau. Nemám tušení, řekl jsem mu popravdě. Po perugijském víkendu mám spoustu tipů :o) uvidíme, jestli některý vyjde.
Jen tak

Nejlepší letní snídaně

Pokud jde o snídaně, od dovolené 2007 jsem přísahal na croissanty a cappuccino. Navykl jsem jim v Itálii, postupně jsem na ně naučil i děti – speciálně kvůli nim (a těm croissantovým snídaním) jsem začal vyrábět džemy. Napřed meruňkovej, potom jahodovej, višňovej a ananasovej.
Kvůli snídaním jsem se rozešel i s poslední slečnou. Už jedna dřívější se mi posmívala při první společné snídani, když jsem pro ni vytáhl z trouby rozpečený croissant a přidal několik domácích džemů: „To je vidět, že ti sem moc bab nechodí, to bys pro mě takhle nepekl!“ Tehdy jsem si ji vychutnal, řekl jsem ji, že to nedělám kvůli ženským, ale že tím rozmazluju děti každé ráno, kdy jsou u mě. Horší to bylo s tou poslední. Odmítala croissanty a požadovala slané snídaně. Říkal jsem jí, ať s tím neotravuje, ale nikdy jí to nedošlo. Nakonec jsme se radši rozešli. Vlastně mi nešlo ani o to, jestli bude ke snídani croissant nebo hemenex, ale vždycky to řešila mezi půlnocí a třetí ráno.
Až letos jsem objevil nový recept. Jako všechny gastronomické geniality je A) jednoduchý a B) sezónní. Vydrží mi jen týden nebo dva. Léto přišlo letos o dost dříve, než loni, takže pospěšte, za dva týdny bude šmytec, ledaže byste měli nějaké pozdní višně. Můj recept na nejlepší snídani je cappuccino a višně. Čerstvé višně, utržené přímo ze stromu. V mém případě z keře plané višně vyrostlé nejspíš z vyplivnuté pecky. Dobře vyzrálá višeň je jako ryzlink, má výraznou kyselinu i spoustu cukru, je sladká a chuťově plná. Tělnatá :o) a k tomu kafe – nejradši mám oříškovo čokoládovou chuť espressa bez kyseliny. Kafe a višně mi spolu báječně ladí. Snídám v trenkách a užívám si ranní sluníčko. Fotky z pochopitelných důvodů nezveřejňuju :o) Kdo nemá dost, může se dorazit o pět kroků dál malinama.
Už jsem tady na jaře psal, že mám letos dva malé keře plodící višně. Na džem budu muset otrhat nějaký nehlídaný strom nebo koupit od stánkařů. Svoje višně letos sním ke snídani.
Jen tak

Pár fotek z třetího kola Prague Wine Trophy

V šerém dávnověku (zhruba tady) jsem poslal do soutěže Prague Wine Trophy dvě burgundské šardonky a následně jsem si na blogu postěžoval, že dostaly nízké hodnocení. Ve skutečnosti jsem to udělal proto, abych si mohl porovnat svoje hodnocení s porotou a pokusil se v tom vyznat.
Následně jsem koupil šestero ohodnocených šardonek a porovnával je až do umdlení. Občas se potkávám s Jindřichem a Šárkou Duškovými, kteří tuhle soutěž (nejspíš největší rozsahem a pro mě stále nejprestižnější) pořádají. Moje komentáře na blogu přijímali noblesně, ale když mě letos pozvali do poroty, trochu mi spadla čelist. Když jsem se vzpamatoval, dělal jsem jako že nic, ovšem jestli si v duchu říkali něco v duchu „teď uvidíš, že to není žádná legrace,“ tak jim to vyšlo.
(Na horní fotce Duškovi při zahajovacím proslovu. Hole uprostřed ale patří předsedovi sub-poroty Štěpánu Mlejnkovi.) Šest komisí po pěti porotcích, bral jsem to jako zkušenost a snažil se aspoň nezdržovat. Jako když jedete poprvé na vodu, na háčku. Většinou jsem odevzdával lístek s hodnocením poslední, ale jako komise jsme končili spolehlivě v polovině, tak jsem to snad úplně nebrzdil.
Prvních devět muškátů jsem byl napjatej a trochu nervózní. Spadlo to ze mě, když Štěpán Mlejnek, který viděl naše hodnocení, komentoval, že máme hezky malý rozptyl. Jak jsem nabyl sebedůvěru, hned jsem začal dávat víc bodů, v některých případech bohužel i vínům, která si to nezasloužila. Kompjůtr naštěstí krajní úchylky škrtá, takže se můžu utěšovat tím, že mám jednu věc společnou s Johnem Salvim, MW – tomu zřejmě kompjůtr taky škrtnul na soutěži Vinař roku některá hodnocení přes 90 bodů :o)
Po odtajnění identity vín mě aspoň potěšilo, že jsem z ryzlinků nejvýš hodnotil Erstes Gawächs Riesling od Mumm. Naslepo jsem nepoznal Mineralschiefer Riesling od Grans-Fassian, ale dal jsem mu stejně bodů, jako bych mu dal před dvěma týdny na degustaci u dovozce, o které jsem tady ani nestihl napsat.
Ein Liter Riesling jsem nebodoval, našel jsem ho až mezi vystavenými po odtajnění, ale ambaláž mě nadchla. Jednoduchá a výstižná! Výsledky si musíte najít v příštím čísle Vino Revue, ale kdyby se hodnotila i etiketa, dám téhle sto bodů.
Nebbiola jsem poslední měsíc studoval zbytečně, šly k jiné komisi. Náš panel dostal Syrahy (Shiraz). Je to až nespravedlivé, co tahle odrůda umí. První dvě položky hodnocení, tedy vzhled, můžete razítkovat plným počtem bodů, barva vyjde vždycky naplno. Ryzlink nebo muškát se na 90 bodů nadře jako horník, Syrah to má hned díky barvě a vůni. Někdy je pak těžší odlišit obyčejnější a vynikající Syrah, po pěti vzorcích ho už je tolik, že bych pořeboval pokaždé vyčistit zuby. Trochu mi chyběla rhonská živočišnost, kterou si se Syrahem spojuju, ale celkově jsem měl dojem, že nám štěstí přálo a dostali jsme hodně dobrý soubor vín. Některé minerální až doslana, některé plné tříslovin a bariku, často s pěkně zakomponovaným malým zbytkem cukru.
Upřímně, byla to šichta. 46 vzorků, 9 muškátů, 20 ryzlinků, zbytek Syrah. Představoval jsem si to jako větší zábavu, ale i ta se nakonec dostavila, když se zabalené lahve odtajnily. A samozřejmě největší zábava je moct dělat to, co člověka baví.
Jak je vidět na fotce, na veřejnou část se přišli podívat i někteří výrobci a dovozci z blízkých městeček. Doufám, že jsem svoje spoluporotce moc nezdržoval, s úlety v bodování si poradí software. A jestli jsem někde vybočil s bodovým hodnocením do extrému (a počítač mě škrtne), tak ať to je radši proto, že jsem dal vysoké hodnocení (než nízké :o)
Jen tak

Nedělní večer v Perugii s Maestrem

V sobotním blogu jsem tady neopatrně napsal, že jsem šel do downtown Perugie. Dodatečně jsem si uvědomil, že to je v Perugii (a nejspíš ve většině italských měst) nesmysl. Skoro oxymoron. Správně jsem měl napsat do Perugia Centro nebo uptown.
Stará Perugie je totiž vystavěná na pořádném kopci a postupně se rozšiřovala pod něj. Kopec je tak strmý, že na něj z jedné strany vede lanovka. Říká se jí Minimetro, má jen pár zastávek a tunel a jedna cesta nahoru stojí 1,50 EUR. Kabinky frčí docela často a v horkém italském večeru je pohoda nedorazit do pizzerie zpocený. Mimochodem z druhé strany zkracují cestu do kopce eskalátory.
Přidávám slíbenou fotku interiéru hotelového výtahu obloženého stylizovanými dřevěnými bedýnkami na víno. Jazz a víno, hotel Gio, Perugia :o)
K nedělnímu večernímu chill-outu jsem dostal Maestro 2008, Vino Nobile di Montepulciano. Výrobce s obligátním italským jménem, Palazzo Vecchio, přímo z Montepulciana. Koštovali jsme ho už v sobotu s Federicou Riboldi z Palazzo Vecchio. Moc se mi líbilo, ale chtěl jsem se přesvědčit s množstvím větším než malým. I v neděli večer je výborné. Má temně rudou barvou s malým nahnědlým odstínem a komplexní vůni vyzrálého ovoce s převládajícími třešněmi. Už ve vůni je poznat dubový sud, ale chuť přináší rozhřešení – není to barik, ale spíš velký dubový sud. Tradiční projev, tradiční Sangiovese školené ve velkém sudu. Koncentrované, ale přesto už dobře pitelné. Má jemné teplé třísloviny, rozhodně jimi není zatěžkané nebo přetížené. Příjemná kyselina, samozřejmě po jablečnomléčném kvašení. Projev hodně vyzrálých hroznů Sangiovese, horký a podtržený čtrnácti procenty alkoholu, ale s trochu nižší teplotou se projev výrazně mění a nabírá eleganci. Úplně si k němu představuju grilované maso. Vlastně jsem už téhle denominaci moc nevěřil, většinou jsem potkával s víny nadupanými tříslovinami tak, že až bolel jazyk, tohle je první Vino Nobile, které mě opravdu upřímně nadchlo.
Ani neznám cenu, na rozdíl od mnoha italských vinařů, kteří mi hned po naplnění skleničky strkali pod nos ceník, slečna Federica vůbec ceny nezmínila a řeč se vedla jen o víně. Ale tak to má být, licitovat o ceně můžeme po internetu.
Jen tak

Cappella Sant’Andrea, Toskánsko

Asi nejfotogeničtější vinařství ze sobotních perugijských degustací, Capella Sant’Andrea z toskánského San Gimignana (web). Mají osazených jen asi 8 hektarů vinic, hospodaří organicky a mám z nich pocit, že je to strašně baví.
Z degustace mám jen střídmé poznámky, protože jsme se hned domluvili, že za nimi zajedu v červenci a přechutnáme to na místě. Docela sympaticky se soustřeďují jen na pár odrůd, vede samozřejmě Vernaccia. Chutnali jsme ročník 2011, připravovaný v nerezových tancích. Překvapivě plnější víno, ovocné, kořenité a minerální, ale tělnatější, než Vernaccia bývá. Rialto 2010 byla Vernaccia vyzrávaná 4 měsíce v bariku. 4 měsíce byly až až, zatím je víno spíš barikové než odrůdové, ale zajímalo by mě, kam se bude vyvíjet za dva roky.
Na úvodní fotce pózují s polovičními lahvemi vína, nazvanými Moi a Toi, francouzsky Já a Ty. Jedno je červené, druhé bílé, obě dělané do páru pro rodinné popíjení. Jednoduchý a téměř geniální marketingový nápad, musíte prostě koupit obě :o)

Ciliegiolo (čiležiólo) je odrůda, která se dříve přidávala do Chianti, Francesco a Flavia Galgani ji dělají i čistou. Serreto Rosso 2007 je barikovaná směs Sangiovese a Merlotu, teď už krásně ohlazená a dobře pitelná. V červenci snad o nich napíšu víc. Už loni jsem si vytipoval jedno vinařství s pěknou Vernacciou do toskánských Komunitních Bedýnek, ale nevyšlo mi to. Letos by to mohlo vyjít!

Jen tak

Sobota a Ruché

Po sérii dvanácti půlhodinových degustací s italskými vinaři jen pár fotek z večerní vycházky do downtown Perugie. O víně to moc není, to jen já jsem při si některých pohledech na velkolepou umbrijskou architekturu pomyslel, že má lidská měřítka a že to určitě nějak souvisí s vínem, ale byl to jen prchavý a těžko sdělitelný pocit. Doufal jsem, že se ho podaří zaklít do spodní fotky vchodu do muzea…
Už jsem se před dvěma roky tady rozplýval nad tím, jak voní Toskánsko (a před čtyřmi roky i nad vůněmi Alsaska tady). Dneska mě to zase nakoplo, po té spoustě vůní italských vín jsem si vyšel mezi domy a zase jsem žasnul. Intenzivně to kvete a voní v perugijských sídlištích, je to cítit ve starém městě a nakonec i v hotelu. A samozřejmě členité výhledy z městských hradeb do italské krajiny…
Zápisky z dnešních degustací by mi zaplnily blog na dva týdny dopředu, tak dnes jen jedno setkání. Na spodní fotce je Danilo Poggio, exportní ředitel vinařství Montalbera z Castagnole Monferrato. Před rokem jsem dostal od budějovického dovozce, vinotékaře a restauratéra Romana Farky jejich Grignolino, psal jsem o něm tady. Teď jsem slíbil piemontskému expertovi a dovozci Františku Šamlovi, že otestuju další z monferratských autochtoních odrůd, Ruché (čti ruké).
Ochutnali jsme celkem čtyři vína z téhle odrrůdy. Ruché 2010 mělo světlou barvu, intenzivní květinovou vůni s tóny navinulého ovoce, růže, fialky a pepř. Chutnat to naslepo a potmě, tipoval bych nejspíš Gewurtztraminer, a myslím že červený gewurtztraminer je taky nejlepší charakteristika. Paráda!
Laccento 2010 je Ruché z hroznů z jedné jediné vinice, sklízené o deset dní později, než je obvyklé. V projevu je taky znát vysoká zralost až přezrálost, má klidnější vůni a komplexnější chuť. Projevem je to „klasičtější“ víno, ale ponechalo si pepřový závěr. Ruché 2009 bylo dva roky v sudu (500 litrů), je hodně koncentrované a intenzivní až do likérovitosti, přesto s pěkným minerálním závěrem.
Další pecka byl Roseus, růžová šumivka z odrůdy Grignolino. Žádná divočina, projevem klasické prosecco, jen rosé a z málo známé odrůdy. Poslední bylo Ruché Passito čili víno vyráběné z hroznů sušených tři měsíce na rohožích, takže koncentrované a sladké.
V zásadě jsem si z téhle degustace odnesl ty nejlepší dojmy. Montalbera je středně velký podnik (asi půl milionu lahví ročně). Má klasické seriozní etikety, vyrábí velmi serózní vína (žádná divočina, žádné úlety), ale používá k tomu kromě Barbery hlavně dvě méně známé odrůdy, Grignolino a Ruché.
Jen tak

Víkend v Perugii

Celý týden jsem skoro nic neblognul, ale neflákal jsem se, naopak. Fotka z nástupu do letadla dokumentuje vrchol skleničkovského sebeovládání – při vzpomínce na jednu srpnovou noc v osmdesátých letech a nekompromisního bzeneckého výpravčího ČSD jsem na pátečním kole Prague Wine Trophy polykal jen minimum a poctivě vyplivoval, aby se ta situace neopakovala při večerním odletu do Říma.
Tak jsem ochutnal, obodoval a vyplivoval 46 soutěžních vzorků a následně po skončení soutěže už bez bodování dalších nejmíň 15 vín z odtajněných lahví. Prošlo to na jedničku, odbavení u nízkonákladového dopravce sice nebylo zvlášť povznášející (bůhvíproč jsem přitom musel uběhnout nejmíň dva kilometry po ruzyňském letišti), ale v Římě na mě čekalo slíbené auto (překvapivě M sei cento, hned jsem se cejtil jako Robert Parker:) a dovezlo mě do Perugie, kde se koná International Wine Traders, veletrh či přehlídka italských vín. Tak po půlnoci dopíjím Nastro Azzurro, italské pivo, v hotelu kde jsou pokoje zařízené jako vinné sklípky a výtah je obložený čely dřevěných bedýnek na víno :o) Fotku výtahu udělám až ráno, o hotelu Gio v Perugii budu muset ještě něco napsat …
Jen tak

Barbaresco 2008, Fratelli Borgogno

Znáte to, někdy se dlouho trmácíte pouští a nikde nic než písek. Když pak po dlouhý době dojdete k oáze, dostanete na vybranou. Kdyby to bylo jen mezi lahví Montrachetu nebo Chambertinu, bylo by to snadný (s horkým pískem se líp snoubí dobře vychlazené bílé :o) Horší to je, když napřed dostanete jednu skvělou nabídku a hned po ní druhou, a čím je pochod pouští delší, tím je jistější, že se obě nabídky časově vylučují… Mně se to tento víkend podařilo zasynchronizovat tak, abych stihl obě (i když letecké zkušenosti druhých jsou varovné, s Bizza(i)rem jsem ještě neletěl). V současnosti už mě nemučí nutnost volby mezi dvěma možnostmi, ale týden starý zánět v krku. Kloktám Stopangin, zobu Analergin, vypínám klimatizaci v autě, v pondělí jsem si byl zaplavat v bazénu a budu chodit nejspíš celý týden. Pylová sezóna vrcholí, uvolňuju ucpaný nos, abych si o víkendu neudělal ostudu. Ve volných chvílím se oddávám samostudiu. Díky tomu jsem si koupil následující víno. (Na úvodním obrázku můj organicky pěstovaný rybíz, obklopený stonky trávy ;o)
Barbaresco 2008 DOCG, Fratelli Borgogno, Barolo, Itálie
Říká se, že Barolo a Barbaresco, dvě piemontská vína postavená na odrůdě Nebbiolo, jsou jako bratr a sestra. Maskulinní Barolo a ženské Barbaresco. Legenda tvrdí, že se z Nebbiola původně vyráběla sladká vína. Nebbiolo je pozdní odrůda a říjnové či listopadové nízké teploty v Piemontu dokázaly často zastavit kvašení před úplným prokvašením dosucha. Až na konci 19. století se v Albě naučili vyhřívat nádoby, ve kterých víno kvasilo a dosahovat tak úplného prokvašení cukrů. (Vnímavějším čtenářům lačnícím po autenticitě vín to může přivodit několik mučivých otázek, například jak mohlo vypadat víno v Čechách za Karla IV. a jestli bylo skutečně tak suché, jak jej požadujeme dnes :o) Teprve po druhé světové válce začali někteří vinaři v oblasti se snahou o redefinici a renesanci Barbaresca, dokonce s jistým mezinárodnním úspěchem. Maskulinní bratříček Barolo dosáhl vyšší proslulosti, ale jak občas podotknou někteří milovníci italských vín, Výborně! Nechme snobům drahé Barolo a těšme se v základním táboře ze spousty Barbaresca!
Barva je hnědočervená s bledým meniskem, bez velkých známek nazrálosti. Ve vůni přezrálé květiny, třešně a višně, suchá chuť má jemnou kyselinu (s odbouranou jablečnou), vyzrálé teplé třísloviny, mírnou kořenitost a pěknou mineralitu. Středně plné, rozhodně splňuje pověst elegantního a ženského protějšku Barola. 14% alkoholu. O výrobci vím, že pracuje výhradně tradičními metodami, takže žádné barikové sudy, ale dlouhé ležení v tradičních piemontských dřevěných sudech o větším objemu (i na zadní etiketě stojí manifestačně NO BARRIQUES). Minimálně rok v sudu (míň než kolik předepisují pravidla pro Barolo), díky tomu bývá Barbaresco přístupnější, má měkčí třísloviny. Cena 570 Kč (Le Strade del Vino), a chci další!
Jen tak

Středeční degustace alsaských vín v Le Caveau

Po středeční degustaci alsaských bedýnek v žižkovské vinotéce Le Caveau si užívám čtvrteční večerní chill-out na zahradě s Frankovkou 2009 od kamaráda od Hustopeč(í?). Je to tak akorát čistá jako Frankovka filtrovaná stáčením z kalů, ve vůni je zřetelná odrůdová kořenitost a v chuti je to lehké, děsně dobře se to pije a po včerejším večeru doufám, že to nemá žádný alkohol (naordinoval jsem si večer bez vína, ale domácí Frankovka od malovinaře to snad ani nemůže porušit :o) O degustaci jen stručně, protože jsem ji pořádal sám.
Začátek v Le Caveau obstaral alsaský Crémant a Pinot Noir, o kterém jsem tady nedávno psal. Přijetí bylo rozporné, někomu se Pinot líbíl a někomu ne, ale všichni účastníci byli asi nastavení na bílou smršť alsaských odrůd. Ta přišla až po chvíli vyplněné dvěma víny od hostitele Daniela Brože z Le Caveau. Strašná zrada (jak by řekl pirát z Macha a Šebestové), průmyslová šardonka z Languedocu prodávaná pod 120 Kč – nebyla špatná, ale nikdo jsme si netroufli ji zařadit. Chablis 2011 Fleur d’Accacia od Lamblina už bylo jasnější a čitelnější.

Dal jsem další Chardonnay (Crémant), ale přijetí bylo taky rozporné, bohužel nejvíc se líbilo mně. Po Sylvánu a Pinotu Blanc z Komunitních Bedýnek jsme šli do velkých odrůd. Z trojboje alsaských Grand Cru ryzlinků (Osterberg 2010, Rosacker 2010 a Schoenenbourg 2009) vyšel vítězně ten nejsladčí, Schoenenbourg. Jako polehčující okolnost uvádím starší ročník… Ač přímo z lahve, byl znatelně nazrálejší a příjemnější než předchozí nuladesítky z karafy.


Pinot Gris 2010 Muehlforst a Grand Cru Rosacker byly jasná záležitost. Hrozinková chuť a výrazná mineralita Rosackeru se nedá porazit. Totéž po chvíli s Gewurtztraminerem 2010 Muehlforst a Rosacker. Tramín z Rosackeru je ještě nevyzrálý, nezjemnělý, maskulinní a drsný, ale vysokou koncentrací včetně 44 gramů zbytkového cukru tak přitažlivý, že ho snad skousli i všichni, kdo přísahali na suchá vína.

Na závěr jsme dali Riesling 2009 Vendanges Tardives, taky z Hunawihru. Po dvou letech už krásně zaoblené, hladké víno. Už ani nevnímáte vyšší zbytkový cukr (jen 56 gr/litr), pijete ho znovu a znovu jen abyste si užili té vytříbenosti a jemnosti. Daniel Brož nám po skončení degustace nabídl kus čerstvého Roquefortu jako doplněk k tomuhle vínu, a odhadl to přesně!

Největší radosti a úspěchy? Jeden z účastníků, kterého vídám v seznamech Bedýnkářů znovu a znovu už třetí rok, mi vysvětlil, že před třemi roky dostal roční předplatné bedýnek jako vánoční dárek od syna. Dnes už si Bedýnky objednává sám :o) Jiný mimopražský návštěvník po skončení degustace poznamenal, že podle zápisků na blogu navštívil několik vinařství v Itálii. Dlouho jsme si byli navzájem jen anonymními nicky na webu, teď už známe i obličeje :o) a jak říkal ten rabín ve vlaku z Karlsbadu do Varšavy, vidějí? Už to začíná fungovat!

P.S. úplně jsem zapomněl fotit, takže dnes dávám jen staré, ilustrativní obrázky. Kdo to chcete vidět, musíte příště přijít taky!

Jen tak

Desáté Komunitní Bedýnky

Jsou na světě, alsaské Komunitní Bedýnky jsou kompletně rozdané a rozdistribuované. Pokud jste se někdo přihlásil a nedostal, honem se ozvěte! (Zbylo mi pár lahví, ale brzo bude po nich 🙂
Z původně očekávaných šesti až deseti účastníků (takhle to začalo) a šesti lahví v bedýnce se to tranformovalo do 12 lahví (nabízel jsem dvě varianty a většina účastníků si vybrala obě) a šedesáti účastníků. Jak šel čas, ozvali se dva čtenáři s technickými dotazy na celní procedury při dovozu vína. Nic jsem si nenechával pro sebe, jeden se vytratil a z druhého je malý dovozce a stále se kamarádíme.

Několik poznámek k aktuálním bedýnkovým vínům

Alsaský Sylvaner je taková základní odrůda. Před sto lety byla naprosto základní i na Moravě, dnes ji znám hlavně z Alsaska a Německa (výborné Sylvány se dělají ve Frankách). Při několika předchozích návštěvách jsem si z hunawihrské degustační haly odvážel krabice Pinotu Gris (tady) a Sylvánu. O Sylvánu jsem nic nepsal, je to takové vodovaté víno, možná lehce kořenité, náznakem travnaté, podezřele svěží, mladistvé a pitelné. Pitelné tak, až jsem se za sebe styděl, navíc je laciné, kupoval jsem ho odhadem za ekvivalent nějakých 140 Kč. Nic co by posloužilo jako záminka k zásadnímu článku na webu, ale užili jsme s ním spoustu příjemných chvil v létě na zahradě. Tak tady to máte, Sylván, odvrácená strana pana Skleničky. Už jsem tady jednou psal, že z hunawihrské nabídky ulítám na (drahém) šeďáku a (laciném) Sylvaneru.

Pinot Blanc mě načal až letos, dříve jsem ho nekupoval. Ještě uvidíme. Na Moravě se Rulandské bílé cení mnohem výš, v Alsasku se Pinot Blanc nevešel mezi čtyři ušlechtilé odrůdy, které se smí vysazovat na Grand Cru vinicích. Jenže to nic neznamená, protože víno nikdy nestojí samo o sobě – stejně jako vodovatý Sylvaner dokáže dobrý Pinot Blanc přičarovat spoustu radosti. Chřestová sezóna končí, ale doporučuju vyzkoušet tenhle Pinot s chřestem.


Muscat přeskočím. Doufám, že je dobrý, ale ještě jsem ho nevyzkoušel. Ze dvou nabízených a ochutnaných muškátů z ročníku 2010 jsem vybral ten medajlový, ale při objednávce už nebyl. Z Hunawihru mi napsali, že ho nahrazují novým ročníkem 2011, tak jsem na to vsadil. U muškátu by mládí nemělo vadit. Snad to vyzkouším na dnešní společné degustaci v Le Caveau.

Riesling ze Silberbergu je už taková střední třída, ale taky úvod ke Grand Cru ryzlinkům 🙂 díky němu si snáz uvědomíte, čím jsou Grand Cru ryzlinky velké a co naopak chybí těm „obyčejným.“ Podobně je to s tramínem – původně jsem chtěl ten úplně základní, Reserve 2010. Byl z nabízených tramínů nejsušší a chtěl jsem sestavit trojici suchý – sladký – nejsladší. Když mi taky v Hunawihru základní tramín vyprodali, objednal jsem radši medajlový ročník 2010. Není tak suchý, ale je stejně dobrý. Napjatě čekám, kolik účastníků se stylizuje do obrazu jednoduchého milovníka vín („čím sušší tím lepší“) a kolik jich ocení dobré víno, i když má zbytkový cukr. Zrovna u tramínu se nechává zbytkový cukr proto, aby se zvýraznila typická odrůdová aromata, ne kvůli mlsným ženským. Asi jako když si postavíte pod barákem sklep, aby měl dům na čem stát a aby vám dával větší užitnou hodnotu. Můžete si postavit dům i bez podsklepení a suplovat to několika chladničkama od Liebherru, ale sklep je sklep!

Podobně o Pinotu Gris.

Už jsem tady psal, že ani 40 gramů zbytkového cukru nedokáže potlačit kořenitost a mineralitu v šeďáku z Rosackeru. Ani pan Sklenička nedokáže sdělit nesdělitelné, ale šedesát z vás si to může vyzkoušet na vlastní chuťové buňky. Pinot Gris na Rosackeru přitahuje botrytis jako sever magnetickou střelku, jen v blbém ročníku 2010 se to moc neprojevilo. Komu se to zalíbí, doporučuju sledovat ročník 2011.

A teď to podstatné, ryzlinky.

Několik čtenářů si jen na základě mých poznámek objednalo Riesling 2010 Grand Cru Osterberg. Cituju z korespondence s kamarádem:

P. rika, ze v tom citi slupky z jablek. Dle meho neprobehla malolakticka fermentace, takze ta kyselina mi je dost neprijemna, prakticky zadna dochut …

Se šlupkama z jablek souhlas, já jsem tam měl až rozkousnutý jadýrka z jablek. Ovšem ty jablečný aromata nám říkají co? Že to dělali oxidativně nebo přesněji nereduktivně. Takže když víme, že jde o ryzlink, tak se dovtípíme co? Že to nebylo v barikovém sudu, ale jen v nerezu, ale pohromadě s kvasnicema. A z toho plyne, že to bude měňavka, a taky že jo – po včerejších jablkách to dneska jde až do meruněk, a to jsem to ještě nenechal pořádně ohřát, mám to jen z ledničky. Chce to nechat rozdejchat a hlavně je to ještě hrozně mlaďounký.

Díky citované cenzurované výměně názorů jsem si připomněl zkušenost s podobně založenými ryzlinky od Richarda Tichého a naléhavě doporučuju A) nechat ještě dozrát dva roky ve sklepě, ale k tomu asi nikoho nepřemluvím, takže B) otevřít den předem. Fakt, vytáhněte špunt a za chvilku ho tam zase zasuňte a nechte ryzlink dalších 24 hodin stát v chladničce. Druhý den bude o třídu jemnější, otevřený, příjemný. Platí to stoprocentně i pro Riesling 2010 Grand Cru Rosacker, s Schoenenbergem 2009 jsem ještě neexperimentoval.

Dnes večer v 18:30 v Le Caveau to s několika experimentátory vyzkoušíme.

Přihlásit se ještě můžete tady. Pár vín nedám a místo nich vezmu Crémanty a barikovaný Pinot Noir 2009, možná i jeden pozdní sběr. Ať už přijdete do Le Caveau nebo dáte přednost koštování doma, přeju dobrou chuť a otevřenou mysl. Ta vína jsem do Bedýnek nedával bez rozmyslu, slaďáky (Pinot Gris a Gewurtztraminer) i Sylván a Pinot Blanc (spíš řídké) jsou tam záměrně. Oboje mám rád, oboje při správné příležitosti rozkvete do krásy.
Jen to poznat. To je celé Alsasko, nic víc v tom není :o) Tak dobrou chuť a hodně soustředění!
Bedýnky