Když jsem tady před časem několkrát napsal, že za počet nehod na českých silnicích může spíš špatný stav silnic než (mediálně vděčnější téma) agresivita českých řidičů, zaznamenal jsem od zastánců represe popuzené reakce. Znova jsem si na to vzpomněl při páteční cestě na dovolenou po německých, rakouských a italských dálnicích. Palubní počítač mi ukázal, jak moc stav silnic ovlivňuje způsob jízdy řidiče.

Hned za Rozvadovem mi nápadně klesla spotřeba, a to i přesto, že cestovní rychlost mírně vzrostla. Několikrát jsem vynuloval ukazatel průměrné spotřeby, ale i při stoupání na Brenner mi ukazoval výrazně nižší spotřebu, než na jakou jsem zvyklý na trase Praha – Brno. Nebudu zacházet do podrobností, ale když nepočítám Brenner, měl jsem spotřebu benzínu o osminu nižší, než na kolik jsem zvyklý v Čechách.

Jestli to není odlišným stavem silnic, napadají mě už jen dvě možná vysvětlení. Buď je za Rozvadovem řidčí vzduch (to je částečně možné vysvětlení pro stoupání na Brenner) nebo je moje auto stejně jako já nadšené z dovolené a jak mu stočím čumák k jihu, rozletí se jako pták. (Pro jistotu dodám, že jsem vezl v noci dvě spící děti a tak jsem jel maximálně plynule, šetřil jsem brzdy.)

Zase jsem špatně sjel z dálnice u Ambergu a proklínal německé značení, ať už jde o dálnice nebo o vína. Amberg jsem si hlídal, dával pozor, ale stejně jsem se (už po několikáté) rozhodl špatně a musel se pár klilometrů vracet. Chtělo se mi napsat, že je to stejné u silnic jako u vína, ale vzpomínám si, že francouzské značení vín se mi líbí, ale na malých křižovatkách ve Francii jsem se podivoval nad zvykem dávat směrovky až za křižovatku. Méně adaptabilní jedince to popuzovalo.

Za Rosenheimem jsem si oddechl a vzpomínal na středeční degustaci velkoobchodu vinobrani.eu věnovanou deseti Sauvignonům. Díky předstartovním zmatkům jsem o ní nic nenapsal. Degustační poznámky jsem nechal doma a po dovolené už bude pozdě, takže alespoň několik poznámek. Druhá pětice koštu byla věnovaná Sauvignonům z Dobré vinice. Úplně nakonec šla Oxana, o které jsem zatím jenom četl. Zřejmě jsem měl z četby velké oči, oba autoři (milasko a Jižní svah) vzbudili očekávání čehosi magického, kultovního a kontroverzního, ale když po SVG 2003 a Národním parku přišla Oxana, nikoho to neporazilo. Nic konfliktního jsem nezaznamenal. Oxidativní metoda výroby dovedená do krajnosti, převažující jablečná chuť se může snadno nelíbit (nebo naopak líbit), ale žádný iniciační obřad se nekonal. Pro mě tam bylo jablíčka až moc, Oxanu můžu chutnat bez problémů, ale vyhledávat ji nebudu. Naopak mě bavil Národní park (bez poznámek si nepamatuju ročník) a hodně se mi líbily oba Sauvignony od Dobré vinice. SVG 2003 byl hodně pestrý pokud jde o chuťové dojmy, ale pocit, že víno je už za vrcholem mi to kazil. Naopak SVG 2005 nabušený barikem byl ještě trochu uzavřený, ale slibný, přitažlivý, silný. Z toho jsem byl nadšený. Vrtá mi hlavou, proč zrovna Sauvignony školené v bariku vyvolávají v Čechách takové vzrušení – mě naopak nedávno překvapilo Sancerre školené v nerezu a hledal jsem v encyklopediích, jestli je to nějaké kacířství.

A ještě jedno víno mě ze zmíněné degustace nadchlo. Sauvignon 2010 z Žernoseckého vinařství byl do jisté míry protiklad Nejedlíkových SVG. Víno (zřejmě) dělané v nerezu a s maličkým zbytkem cukru. Krásně čistý a jemný Sauvignon mi připomenul italské směsi Vermentina a SVG a samozřejmě nejvíc překvapil původem – Sauvignon z Čech jsem snad ještě nepil. Tipuju si, že z tohohle vína, dosud nenalahvovaného a stočeného z tanku jen pro jednu degustaci, se stane trhák. Na podzim vybuchne sauvignonová bomba:o)))

Úlovek z květnové degustace Sergia Ambrosiniho v záhřebské Strade del Vino. Dostalo mě celkovou uhlazeností – zatímco burgundy ze slavného ročníku 2005 mají ještě výrazné třísloviny, tahle červená Franciacorta už je bezvadně pitelná.

Ambaláž je až příliš obyčejná, což je nejspíš dáno tím, že pozornost vinařství a marketingových kouzelníků se soustředí na sekty, kterými je Franciacorta slavná. Tohle červené cuvée zůstává ve stínu sektů, ale kvalitou jim konkuruje. Třešňově rudá barva s nahnědlým tónem prozrazuje vyzrálost, stejně tak silná vůně s parfémovou koncentrovaností a kávovým tónem. Ve vůni je spousta zralého ovoce, hlavně třešně, a náznakem selský podtón. V chuti převládají třešně, kyselina je zkrocená, v závěru ještě na jazyku lehce zadrhnou taniny. Jediná výhrada – v závěru chuti kousnou těkavky, ale po vymíchání mizí.

Podle poznámek z degustace jde o bordeauxskou směs (CS, Me, CF), jen ta kyselina se mi oproti původním poznámkám už nezdá tolik výrazná. Podle zadní etikety 12,5% alkoholu – cukernatost není všechno! Ve Franciacortě by asi nebylo problém dosáhnout vyšší cukernatosti hroznů (a následně díky denominačním pravidlům o kvašení dosucha vyššího alkoholu), ale pan Ambrosini se zřejmě rozhodl nenechat hrozny přezrát a neusilovat o vyšší hladinu alkoholu a posbíral včas. Tak to chodí, když se na etiketě neuvádí přívlastek. Doporučení: dobrá koupě nazrálého vína z dobrého ročníku.

Nejoblíbenější barva? Červeno-bílo-zelená trikolóra! Nejlepší pomazánka na chleba? Bazalkové pesto! Chystám se na prázdniny. Sekám trávník, odledňuju ledničku. Kupuju opalovací krémy, cestuju prstem po mapě, živím se rajčatama a okurkama, experimentuju s těstem na nudle. A dopíjím zásoby Sangiovese, abych se adjustoval na chutě domorodců.

Dopisuju si s místními vinaři, od kterých jsem před vánoci dovezl šest vín do toskánských bedýnek, a s dalšími deseti (víc jich tam fakt není), od kterých jsem nic nedovezl:o) Vloni jsem ještě odjížděl na výlety do Velké Toskány, do Chianti a do Sieny, ale letos se chci věnovat jen Monteskudáju a dětem. Chci zmapovat všechna místní vinařství, zjistit, čím se inspiroval enolog Sorbaiana, když dělal Lucestraiu, mluvit s Francouzem, který dělá víno pro Marchesi Ginori Lisci, a úchylně si představuju sušenky cantuccini namáčené do Vin Santo z Fattorie Santa Maria ke snídani! Sledujte průběžné referáty s frekvencí danou možností připojení, zase mám ubytování bez internetu.

Loni jsem ještě toskánské slámovky vynechával, ale po nedávné zkušenosti s Tenutou Fanti si na ně posvítím! A až mi dojdou peníze, poležím u bazénu s Proseccem, tou báječně levnou šumivkou s ovocnýma chutěma. Těším se na servírku z cafetérie v Ponteginori i na majitele, který mi dával dýško, když jsem si koupil víno a k němu kafe (o románských zvyklostech se spropitným jsem tady psal už před čtyřmi lety: nikdy nedávejte dýško majiteli!).

Letos mi kvůli tomu utečou Otevřené sklepy v Novém Poddvorově i radějovské Víno v růžích, ale vždycky je to něco za něco… Ještě desetkrát se vyspinkáme, říkala naposledy dcera cestou do školy, a budou prázdniny…

Nákup ve vinotéce ve Fixinu na jaře 2007. Byl jsem tehdy teprve potřetí v Burgundsku, vinaři začali prodávat ročník 2005. Zíral jsem: všechna vína, která jsem ve vinařství ochutnával, byla prostě výborná. Jeden pražský pinotofil mi na to řekl znuděně – já vím, četl jsem to v Decanteru. Rozčiloval jsem se: ale já to nikde nečtu, říkám to proto, že jsem už týden v Burgundsku a nulapětky jsou fakt boží! To se to nakupovalo… teď si to užívám, protože nenakoupit nulapětky tehdy na místě, už bych si je asi nemohl dovolit.

Výrobce, Domaine Collotte, jsem na webu nenašel – zřejmě jde o náhodné setkání s malým vinařem. Klasická ambaláž, obyčejná burgundská etiketa. Ve skleničce má víno nečekaně temnou barvu, třešňově rubínovou s hnědým nazrálým tónem. Nejspíš nefiltrované. Podle barvy bych tipoval světlejší Cote du Rhone. Ve vůni je nečekaně elegantní a jemně ovocné, tak jemné třešně a ostružiny jsem ještě ve víně neměl. Vůně je až nenápadná, lehká, ale krásně harmonická a bez jakýchkoli nečistot. Chuť nese pěkná kyselina s tóny třešní, višní a jahod, patro ještě trochu trne vlivem nerozpuštěných tříslovin. Jsou jemně prachové, ale stále znatelné. První dojem hodinu po otevření – žádná složitost, jednoduché, šťavnaté, pěkně vyzrálé a harmonické víno. Příjemně dlouhé, 13% alkoholu nevadí, jen po ohřátí se alkohol prosazuje v chuti. Po několika hodinách jde poslední deci až do malinovo-ostružinové chuti. Stále to je daleko od toskánského Sangiovese (i od očekávaných typických projevů burgundského Pinotu), ale je to velmi příjemné a elegantní. Díky stále ještě znatelným tříslovinám bych doporučil ještě rok nebo dva archivovat.

Abych se oklikou vrátil k úvodnímu odstavci, víno jsem koupil v květnu 2007 za 13-14 Euro ve fixinské vinotéce. Ceny burgundských vín od té doby zažily strmý růst, díky kterému byla vína ze slavného ročníku 2005 v Čechách prakticky nedostupná (díky našeptávání insajdrů se mi doneslo, že někteří dovozci nulapětky získali, ale neprodávali je. Zabavili je pro sebe. Nebudu to komentovat, protože jako příležitostný dovozce často taky vína nenabízím a jsem na tom podobně). Dnes by se tohle víno v Čechách prodávalo od devíti stovek, s informací o devadesáti bodech od Roberta Parkera a blížící se lahvovou zralostí spíš ještě výš. To je hlavní důvod, proč se dnes Burgundsko považuje za minové pole vinných začátečníků – špatná volba přijde draho a je bezpečnější ochutnávat vína, která zaplatí někdo jiný :o) V roce 2007 byl tenhle parádní Pinot ve Fixinu ještě levný, dneska a v Praze už bych si ho asi nemohl dovolit koupit.

Neuberská vlevo, Budyně vpravo, mumlal jsem si pro sebe, když jsem si rozložil vzorky dvou rýňáků ročníku 2007 ze Školního statku Mělník na stole vedle notebooku.

Ještě předtím jsem si otevřel rýňák 06 z Budyně (141 Kč), ale jen jsem si ověřil, že moje staré poznámky o něm stále platí – v roce 2008 jsem v něm terpentýn ještě nenašel, a teď tam byl, ale ostatní poznámky o příliš tenkém těle a zbytečně dominující kyselině bych zase podepsal. Tak jsem si k němu otevřel napřed ročník 2007 ze stejné vinice (a nadšeně si poznamenal, že vůně je míň vyhraněná, spíš do medu a terpentýn je tam zatím jen okrajově – upřímně se přiznám, že mě tahle petrolejová aromata v ryzlinku nepřitahují). V chuti je plnější, silnější, stále s výraznou kyselinou, ale jakoby k sobě díky plnějšímu tělu měla druhou nohu. Překvapivě vysoký alkohol (13,5%), trochu pálí, ale celkově je to příjemně tělnatý ryzlink. 119 Kč. Ve Školním statku si víc považují starší 06, já bych je nacenil opačně :o)

RR 2007 PS z Neuberské (152 Kč) má o chlup výraznější barvu s drobným perlením, vůně je víc medová, lipová až do bonbónů (i stopa terpentýnu se dá najít), v chuti je silnější, buď vyšším extraktem nebo gramem cukru navíc, ale sakumprásk dohromady je to víc víno pro mě, plnější, lahodnější, harmoničtější než předchůdce, nesený víc kyselinou. Ne že by nulasedmička Neuberská neměla dost kyseliny na ryzlink, má i dost alkoholu (13,5%), ale je to jako když si na hi-fi aparatuře pustíte desku a skenujete ji na frekvenčním analyzátoru. Budyně by byla víc nacpaná kolem 1 kHz (kyselina), Neuburská by byla víc rozložená v basech i výškách. Někdo na ten symfoňák prostě umí zahrát a někomu z něj hrajou jen bubny a pozouny, když to přeženu. Samozřejmě naslepo ryzlink určíte snáz na Budyni. Neuberská je bohatší, má všeho víc, takže v ní ta ryzlinková kyselina zapadne, je víc schovaná. Ale stejně bych si z těch tří vybral rýňák z Neuberské.

Když už jsem tady na Apríla opisoval tiskovou zprávu o tom, že odborná komise vyhlásila vítězem soutěže Vinařství roku společnost Bohemia Sekt, nedalo mi to a někdy v květnu jsem koupil a vypil lahev Bohemia sektu s označením Brut. Na samostatný článek to nevydalo, žádné potěšení se nekonalo, ale za 125 Kč nebyl ani důvod si zvlášť stěžovat. Jediným závěrem bylo soukromé nevermore a návrat k osvědčeným značkám. Přelom května a června pak přinesl několik rodinných oslav. Synovy narozeniny jsme (mimo jiné) oslavili ovocným dortem rozděleným mezi patnáct spoluhráčů fotbalového oddílu. K dortu jsem přikoupil dvě lahve dětského šampáňa, známého jako Robby Bubbles. Nealkoholický nápoj firmy Soare sekt a.s. má několik příchutí, vybral jsem jahodovou a tropickou a teď můžu dodat, že obě verze byly příjemnější, víc osvěžující a prostě lepší (taky levnější :o) než výše zmíněný Brut od Bohemia Sektu.

Nemůžu si pomoct, ale na mém soukromém žebříčku Soare sekt jasně předstihl Bohemku a doufám, že ho některý ze subjektů s právem nominovat vinařství do soutěže Vinařství roku skutečně nominuje. Snad jen hnidopich by mohl namítat, že Robby Bubbles nevzniklo kvašením hroznového moštu. Odborníci dávno vědí, že významná část vín se uvádí na trh s nepravdivým označením původu (ale odborně k tomu mlčí). Jestliže označení moravské víno může znamenat víno z maďarských hroznů nebo víno z makedonských hroznů (nebo taky víno z italských hroznů, abych nejmenoval jen země začínající písmenem M), není nakonec i trvání na komplikovaném, neekonomickém a zastaralém postupu výroby vína kvašením hroznové šťávy pouhým zpátečnictvím a popíráním technologického pokroku? Jestli se někomu nedejbože zdá, že přeháním, ať si v nejbližší sámošce koupí Bohemku a Robby Bubbles a porovná je. (K předchozímu odstavci pro jistotu dodávám, že Soare sekt neprezentuje Robby Bubbles jako víno.)

Před sedmi lety jsem dostal pod stromeček mašinu na espresso. Švýcarský Turmix TX650 je stroj slušné střední třídy, ale poslední rok začal zlobit. Nakonec docela přestal foukat páru k napěnění mléka. Tuhle potíž vyřešil květnový dárek kapučinovače neboli automatického pěniče mléka KRUPPS. Ve skutečnosti se můj život stal o třídu lepším, protože mléko vyfoukané horkou párou nikdy nebylo tak dobré jako to pravé mléko známé z Itálie. Po prvním pokusu bylo jasné, že až mě espresso mašina opustí, koupím levnější model, ale pěnič od Kruppse zůstane ve službě. Doporučuju!

Mimochodem, v servisu mi přečetli vnitřní počítadlo kafí z Turmixu, prý rovných 10.000 za sedm let. Italskou měnou je to 10.000 Euro, v českých kavárnách asi 300.000 kaček. Ta mašina mi ušetřila spoustu peněz! (Jasně že je to demagogie, za 30 kaček bych si nedával tři kafe denně, ale s mašinou mě cappuccino vyjde na 3 koruny. Častí konzumenti vína si můžou podobně odhadnout, kolik ušetří tím, že nepijí víno v restauracích:o)

Arnolfo di Cambio 2006 z loňských Komunitních Bedýnek mi už dochází, ještě že se blíží prázdniny! Před časem jsem promýšlel letošní dovolenou a po pár dnech jsem se zarazil. Když jsem si porovnával všechny nabídky, zamyslel jsem se: Mám jet s dětma do nového místa a hledat tam nové zábavy nebo vsadit na známé jistoty? Nebylo by lepší jet tam, kde už to znám? Jako vysvětlení hledačům nových zážitků dodám, že děti po několika italských dovolených samovolně hlásí: nám se stejská po Itálii… pojedeme tam zase? Já to mám podobně s vínem – ochutnávání nových vín beru jen jako sebezdokonalování v metodách výběru toho správného vína, kterého si pak koupím celou bečku…

Měl jsem na blogu několik polemik na podobné téma s mladými hledači nových vín. Je zábavnější nakoupit při návštěvě vinařství šestero různých vín, nebo si vyberete jedno a toho koupíte aspoň kartón? Čím dál víc se kloním k druhé možnosti. Když už si najdu nějakého oblíbence, chci ho mít zásobu, abych se nemusel rozmýšlet, jestli si můžu otevřít láhev, když mě honí mlsná. O možných souvislostech jsem psal tady.

Prostě mě už tolik nebaví otvírat každý večer novou lahev sicilského Primitiva nebo rakouského Veltlineru, když už po letech zkušeností nevěřím, že by z toho mohl být nový objev. Předem děkuju všem, kdo mě v komentářích označí za prošlou konzervu a dědka opěvujícího stereotyp. Jen si hledejte nové vzruchy, jestli vás to baví. (Ale třeba vám jen chybí chuťová paměť?) Pokud jde o ženské, mám to opačně: tam mě stále baví hledání a objevování nového. Ale stejně jako u vína to beru jen jako předehru k tomu, že až najdu to pravé ořechové, zaberu si toho tolik, aby mi to vystačilo až do konce života.

Takže Bedýnkáři, kteří si loni žádali další karton Arnolfa di Cambio, se můžou hlásit (400 Kč za lahev, jestli výrobce nezdražil). Jestli mi to vyjde, k loňským pěti monteskudájským vinařstvím přidám letos dalších sedm nebo osm a budu je mít navštívené všechny. Za rok si tady možná otevřu nízkonákladovou cestovku, Montescudaio Travels, a můžeme jet společně všichni, koho baví Toskánsko. Mimochodem, víte, že pronájem chatky u novomlýnských nádrží pod Pálavou může být stejně drahý, jako pronájem třípokojového bytu s bazénem na farmě v Toskánsku? (Kvůli objektivitě dodávám, že Toskánsko umí být taky mnohem dražší, když na to přijde.)

Pojedete letos na dovolenou tam, kde jste byli loni? Nebo budete hledat něco nového?

O břidlicových ryzlincích z německého Mittelrheinu jsem tu už několikrát psal. Dnešní víno stojí v e-shopu 329 Kč, ale nepamatuju se už, jestli jsem ho koupil nebo dostal darem od dovozce. O to líp si pamatuju, že mě na průřezové degustaci zaujalo vinařství jako celek. Měl jsem z jeho vín dojem jakési neuchopitelnosti. Mnohotvářnosti a neprůhlednosti.

Je to mladé vinařství, založené teprve v roce 1982. Dr. Kauer vyučuje na vinařské škole v Geisenheimu jako profesor ekologického vinařství. Jeho vinařství hospodaří na čtyřech hektarech vinic v biorežimu s certifikací ECOVIN. To by ovšem bylo nanic, kdyby vína sama nebyla dobrá nebo vynikající. Jaký je ryzlink z Oelsbergu?

Má světlou citronovou barvu s růžovým odstínem a charakteristickou vůni, pro kterou bych opsal z Vinonautova webu, že je „aristokratická.“ Je totiž trochu zaprděná, grapefruitově citrusová, květinově bylinková, trochu jako malé polštářky ze sušených bylin, které se kdysi dávaly mezi polštáře (dokud tenhle směšně nemoderní zvyk nenahradil Silan, Lanza a další vymoženosti současné chemie – paralelu s vínem si doplníte sami). S ohřátím se vůně vyvíjí od hořce grapefruitové do sladce citronové. V březnu jsem o vůni navíc napsal, že je melounová, a s touhle nápovědou jsem nakonec identifikoval i jedno exotické aroma – cantaloupy! Malé žluté melouny s vyhraněnou vůní (i chutí)…

V chuti má pěknou kyselinu a příjemnou grapefruitovou nahořklost, květiny a v závěru výraznou mineralitu, která jde až do kovových tónů. Velmi suché víno, ale ne prázdné, naopak spíš středně plné. Obával jsem se vyššího alkoholu, ale udávaných 12,5% je v pohodě, víno působí poměrně lehce (Spätlese odpovídá našemu Pozdnímu sběru, ale už jsem pil ryzlinky s 13,5% alkoholu a obával jsem se těžší váhy). Zpočátku jsem měl z vůně dojem stopově zachyceného kvasnicového závanu, a spolu s proměnlivou chutí mi to naznačuje delší ležení vína na kvasnicích. Brzy po nalití víno jemně perlí, bublinky jsou znát i na špičce jazyka – další příznak ležení na kvasnicích. Nicméně víno samo je čisté, jiskrné ve vzhledu a kvasnicová aromata jsou dobře odfiltrovaná.

Moc se mi to líbí a hned jak se finančně zmátožím, nakoupím si zásobu. Věřím, že takhle udělaný ryzlink bude dobře zrát. Nevykupte mi to!