Archiv pro měsíc: Září 2008

Skleničkův pondělní plkostroj: Sklenička na Mělníku, Cohen v Praze


Vyrazili jsme v sobotu s dětmi za historií na Mělník. Místní radnice na jaře zpřístupnila sklepy pod náměstím a čtyřiapadesátimetrovou historickou studnu. Fotky nebudou, focení v podzemí stojí 30 Kč a já jsem se ulakomil – připadalo mi nefér, když si kupuju vstupenku do sklepa, abych tam ještě navíc nesměl fotit.

Nádavkem k prohlídce sklepů a studny jsem se dozvěděl několik zábavných podrobností o Mělníku a vínu. Za Karla IV. se prý na Mělnicko dovezly sazenice vinné révy z burgundské vesnice Chambertin. Rostliny se převážely v sudu, a aby se při přepravě nepoškodily, byly prý v sudu zalité medem. Taky jsme si v podzemí prohlédli několk zkamenělin lastur a překopnutý opukový trám. Budu si teď pamatovat, že opuka tvoří podloží mělnických vinic a má lví podíl na minerální dochuti vín – večer před exkurzí jsme pili taky suchý mělnický Kerner, který měl minerálních chutí na rozdávání. Moc opuky. Když se jeden o něco zajímá, informace jakoby přitahoval. Ještě že nesbírám známky, to bych se v chodbách pod Mělníkem asi nic nedozvěděl.
Zamlada jsem vášnivě četl noviny a poslouchal zprávy, proto jsem měl pořád tak dobrou náladu. Dodnes to ke mně občas dolehne, jako ve čtvrtek v autě. (Jasně že je úplně offff-topic, ale uznejte, že když jsem netratil ani slovo o poslanci Tlustém, Moravovi, Böhmovi…) Komunistická poslankyně zabučela ve zprávách o zeleném šprýmu s tibetskou vlajkou : „Parlament byl zneužit k boji za lidská práva!“ (cituju volně, ale snad je smysl nezkomolený). To je fakt skandál!
Pro úplnost dodám, že mi současné turbulence uvnitř zelených jsou šumafuk, zato jejich show s vlajkou chápu, oceňuju, až se mi chce napsat, že tím udělali v Parlamentu víc, než některé jiné partaje, které tam dělají jen ostudu. A protože je možné, že tenhle blog čtou i mladé, inteligentní dívky, dodám jednu zkušenost : jsou politické problémy, které nejsou jednoduše černobílé a nemají jednoduché řešení. Jen trochu přemýšlivý člověk v nich tápe jako Théseus v bludišti. Máme bombardovat Srbsko (když je to válečný akt a zahyne přitom spousta nevinných civilistů) ? Máme podpořit invazi do Iráku (když přitom zahyne spousta nevinných civilistů)? U těchto složitých a prakticky neřešitelných otázek sleduju názor komunistické strany jako polárník střelku kompasu, jako Théseus červenou niť, správná odpověď na otázky je vždy ta opačná. (Teprve když jsem se ujistil, že komunisti i Rusko jsou proti zásahu NATO v Kosovu, smířil jsem se s tím, že se to má udělat.) Komunisté nikdy v historii neudělali pro tuto zemi nic dobrého, a dá se na ně spolehnout, že ani v budoucnosti nic dobrého neudělají. Americký radar v Brdech není zas až tak složitý problém, ale kdybyste nevěděli, co si o něm myslet, zjistěte si, co říkají Komančové :o)

Při nedávné procházce Malou Stranou jsem zašel zkontrolovat Vinný klub V8. Klub funguje, decka vína stojí 40 až 50 Kč, což je hrůza vzhledem ke kvalitě vína, ale pohoda vzhledem k lokalitě, kde víno pijete. Mezi půl devátou a devátou večer jsem tam popil decku Chardonnay 06 PS od Kovacse a Cuvée Kolby. Chardonnay (14,5% alkoholu, 7 gr kyselin, 24 gramů extraktu) je elegantní, ale nevýrazné. Dobrá decka, nudná sedmička. Ale nemusíte na mě dát, vyzkoušejte sami. Cuvée Kolby 2006 jakostní mi poskytlo potravu k přemýšlení, ale bez výsledku. Složení směsi je zahaleno tajemstvím, pokoušel jsem se hádat, ale neuhodl. Nevíte někdo, co v té směsi je? Já bych tipoval na rulandské šedé, že tomu dodává tělo, ale odkud pocházejí ty nezralé tóny v chuti? Rulandské bílé? Teprve když jsem dopil, napadlo mě, že jsem neeliminoval tramín jako zdroj tělesnosti, a ty zelené tóny mohlo dodat cokoli. Věřím, že někdo s lepším nosem mi to omlátí o hlavu a usvědčí mě z omylu. Zajděte někam na decku a napište i svůj odhad! Ale stejně si rejpnu, víno, které obsahuje jak ty dokonale vyzrálé tóny (nebo až přezrálé), tak ty nezralé, na mě působí divně.

Jako laický spotřebitel bych si myslel, že vína se míchají ve směsi proto, aby výsledná chuť obsahovala něco, co základní víno postrádá. Výrobce přidává k jednomu vínu jiné, aby povýšil chuť jednoho vína o nové vlastnosti, které první víno postrádá, aby mu dodal nový rozměr. Co si ale mám myslet o směsi, která vznikla z jedné vinice jen proto, že si vinohradník nevěděl rady s přezrálými a příliš cukernatými hrozny… a tak polovinu hroznů „podtrhl,“ posbíral je předčasně a udělal z nich víno. A počkal si s druhou polovinou úrody na dokonalou zralost, sklidil a vyrobil z přezrálých hroznů víno s vysokým alkoholem (nebo zbytkovým cukrem). Výsledná směs dvou vín má zajímavé vlastnosti – nemá příliš vysoký obsah alkoholu a kromě vyzrálých tónů v chuti obsahuje i ostré svěží kyseliny z mladých hroznů. Celý postup je technicky v pořádku a neodporuje předpisům, které regulují výrobu vína. Je ale technologický problém dostatečným důvodem k vytvoření směsi? Neměla by se směs míchat z jiných důvodů (dodání chuťových vlastností, které původní víno neobsahuje) než jen jako řešení technologických problémů? A neměly by se problémy vzniklé ve vinici řešit ve vinici a ne až sklepním čarováním?

Ryzlinky


Už jsem se tady zmiňoval o pokusu uspořádat košt ryzlinků s přihlédnutím k zářijovému kolu VinoRevue Prague Trophy. Nakonec jsme se museli obejít bez pražských zájemců, jejichž snaha o účast vyzněla platonicky neúčinně, a okus ryzlinků proběhl v redukované vesnické sestavě. Z předváděných vín jsem už výše glosoval místní Kerner 2006, svěží víno, které brzy přechází (ve vůni i v chuti) do zemitých, kořenitých a unavených tónů. Sám jsem dodal RR 2006 z Tvrdonic (Jan Bartoš) s výraznější zlatavou barvou, příjemnou chutí s malým zbytkovým cukrem a ustupující kyselinou.

RR 2006 PS suché, Liběchov – trať Budyně, Školní statek Mělník. 170 Kč, 13 % alkoholu, šarže N25/06. 32. místo s báječnými 85 body v zářijovém testu ryzlinků ve VinoRevue. Světloučká (světle žlutá) barva vína, výrazná květinová vůně, spíš těžká než jásavá, ale odrůdově zřetelná. V chuti výrazné kyseliny postrádají oporu v cukrech nebo výraznějším těle, ty kyseliny jsou svěží a příjemné, ale díky absenci kontrastu působí až příliš ostře. Minerální a květinová dochuť. V domácích poměrech výtečný ryzlink, projevem blízký moselským. Bohužel trochu jednostranný, jednoonohý, a se vším respektem vůči VRPT mi připadá s 85 body trochu přeceněný. Sipp-Mack Riesling 2002, Reserve Personelle. Pěkný příklad lipové vůně, dokonale zlaté barvy a chuti, která navozuje dojem dokonalé zralosti hroznů. Shodli jsme se s několika vinaři na tom, že víno je na samém vrcholu lahvové zralosti. Pro mě víno oplývá zralými tóny (med, lípa, benzínový štych) a trochu postrádá kyseliny. Přesto je to krásný příklad vyzrálého ryzlinku.

Fritz Haag 2007 Riesling. Bez přívlastku, 11% alkoholu, 88 bodů a druhé místo zářijového kola VRPT. Zpočátku panoval u stolu spor, zda se víno nerozkvasilo v lahvi. Perlí na jazyku, působí mladě a ovocně, po vydýchání se zklidní. Mně imponuje mladší varianta bez dekantace, s bublinkami na jazyku a extrémní svěžestí. Bude se nejspíš několik let zlepšovat. Má krásně vyvážené cukry a kyseliny. Velké kouzlo tohoto vína je v tom, že všechna ta kyselina je vinná a ne jablečná 😉 Ve vůni vystupuje kysličník uhličitý a potlačuje ostatní vjemy. V chuti dominují citrusy, příznak reduktivního zpracování hroznů.

Lothar Kettern, 2005 Pesporter Goldtropfchen Riesling Spatlese „Alte Reben“. 9% alkoholu. Úchvatné víno s výrazným zbytkovým cukrem a typickými moselskými kyselinami, kterí ho vyvažují. Co říct – vypili jsme ho dříve, než jsem si začal psát poznámky! Nádhera! Hurá na Moselu! Jak mi napsal v pátek jeden čtenářů : „Byl jsem v Bernkastelu a mohu jedině doporučit. Restaurace slušné a cenově dostupné. Dobré vína cca 12 až 20€. Městečko krásné a vinice Doktor taky. Mají tam takový moselský salón vín kde dáte 15€ a můžete koštovat co hrdlo ráčí ze 140 vzorků … Jediný co bych jim vytkl, je trochu monotónost. Riesling, riesling a riesling.„
Nebo, pokud nemáte čas na výlety, aspoň k Mosele doporučuju uzeného lososa a krémové kozí sýry.

Leonard Cohen v Praze, Tesla Aréna, 27. září 2008


Intelektuálové měli sjezd v sobotu večer v Tesla Aréně. Čtyřiasedmdesátiletý kanadský básník a písničkář Leonard Cohen halu vyprodal, okouzlil, a podle počtu přídavků hádám, že okouzlení bylo vzájemné. Cohen dal 24 písní a skončil koncert o půl dvanácté – taky jsem podlehl sugesci informací o jeho věku a pozapomněl na to, jakou důležitost vždy přikládal práci a uspokojení z dobře vykonané práce – tenhle koncert si skutečně odpracoval.
Kapela hrála trochu rozvolněně, na deskách mají písně o trochu větší drajv a sevřenost. Cohen ponechával hodně prostoru muzikantským sólům a zvukař vytahoval do popředí Cohenův hlas. Cohen vybíral písně skoro ze všech svých alb (vynechal jen Death of a Ladies‘ Man), ale nejvíc z posledních elektrických alb – šest kousků z I’m Your Man, po čtyřech z Future a Various Positions. Teprve v recitované kultovní hymně Famous Blue Raincoat bylo výrazněji slyšet, kolik mu na zlatém hlase ubralo stáří, pokud jde o intonaci a soustředění, nepoznal bych nic.

Zamhouřené oči a pohled upřený na verše


Cohen vystupoval s nepřehlédnutelnou elegancí a noblesou, byl soustředěný (mohl bych napsat oddaný písním) a pozitivně naladěný. Při čtvrté písni po výkřiku z publika zastavil kapelu, ujistil se, že je v sále dobře slyšet, a spustil píseň znovu. Už se k tomu nevracel, ale na jeho hlasovém projevu i gestech bylo cítit, jak moc mu záleží na tom, aby mu všichni rozuměli. To nebylo vůbec jednoduché. Jeho angličtina, výslovnost i projev jsou vzorné, na jeho prvních deskách jsem se učil přepisovat (a chápat!) anglický text. Ale Cohen drobnými posuny slov a důrazu dával veršům i celým písním nové vyznění. Už úvodní Dance Me to The End Of Love, původně milostná píseň, vyznívala jako bilancování celého života. Podobně zamlčel milostnou rovinu v písni If It Be Your Will a nechal ji přednést doprovodnými zpěvačkami jako modlitbu, to jsou jen ty nejzřetelnější příklady.

Zazněly všechny hity o prohraných láskách a většina kultovních písní o svobodě. Suzanne a Marianne z prvního alba, Bird On the Wire z druhého, Slavná modrá pláštěnka z třetího, Who By Fire ze čtvrtého. (Zase jsem si přitom vzpoměl, že Kris Kristofferson, autor Me And Bobby McGee a Help Me Make It Through The Night, prý kdysi řekl, že by chtěl mít na hrobě Cohenovy úvodní verše z Bird On the Wire: „Jako pták na drátě, jako opilec na půlnoční, pokoušel jsem se vždycky po svém být svobodný.“) Nikdy bych si nemyslel, že vysolím za koncert pět tisíc a odejdu spokojený (šli jsme se Skleničkovou a s nákupem triček, zaplacením hlídání pro děti a dalšími výdaji se útrata vyšplhala k patnácti tisícům). Ale kdyby se měl Cohen příští týden vrátit a zahrát ještě Milosrdné sestry, Johanku z Arku nebo Zrádce (The Traitor z Recent Songs, s kouzelným veršem: „Snílci vyrážejí proti Mužům Činu,/ A podívej, Muži Činu prchají“), šel bych znova. A ještě bych chtěl slyšet Tonight Will Be Fine a Seems So Long Ago, Nancy! Jak říkají moje děti, když mi skáčou po zádech: Ještě! Ještě! Ještě!
Komentáře a plky

Vosne-Romanée 2003, Georges Noëllat, Vosne-Romanée

Na začátku léta jsem usoudil, že nemá cenu dál skladovat můj poklad, Vosne-Romanée 2003 od Roberta Arnouxe. Jednak si s tímto vínem spojuju velká očekávání a jednak jsem ve vínech z Vosne nedovzdělán, takže jsem se na otevření Arnouxe začal připravovat i tím, že doháním vzdělání. Myslím, že jsem ochutnával jen pár vín z Vosne náhodně na komerčních ochutnávkách, celou lahev doma jsem asi ještě neotevřel.
Vosne-Romanée je vesnička v Cote-de-Nuits, první obec severně od Nuits. První písemná zmínka o Vosne je údajně z roku 636. Jak už to ve Francii bývá, různé zdroje uvádějí různé velikosti vinic patřících do apelace Vosne-Romanée. Já si vsadím na BIVB, které udává 156 hektarů vinic a 7065 hektolitrů vyrobeného vína (průměr za 5 let). A všechna vína jsou červená, z odrůdy Pinot Noir, což mi připomíná, že už můžu prozradit, že předposlední věta z textu tady byla ftip. (Slibuju, že napříště budu dělat vtipy srozumitelnější, aby je pochopili i diskutující.) A pro úplnost dodám, že do katastru Vosne-Romanée patří i Romanée-Conti, zřejmě nejdražší vinice na světě. Všechno, co potřebuje milovník vín vědět o vínech z této vinice, je už v předchozí větě – téměř jistě se s nimi nikdy nesetká.
Vína z Vosne jsou legendární a drahá. Tuto lahev jsem koupil v květnu u výrobce, mimochodem naproti přes silnici je vjezd k René Engelovi. K ochutnání se tehdy nabízelo několik jiných vzorků, ochutnal jsem totéž víno z roku 2002 (překvapilo mě úplně čistými lesními jahodami v chuti), ale nakonec jsem koupil nulatrojku, právě s myšlenkou na srovnání s výše zmiňovaným Vosne AOC od Arnouxe.
Barva je rubínová, třešňová s cihlovým odstínem, prozrazujícím nazrálost, byť je na okraji sklenky patrný tlustý přechod do bílé. Ve vůni je výrazná směs lesních plodů, vzdáleně připomínajících dobré Chianti Classico. Mírná štiplavost, pod ní ještě vůně švestek. Po několika hodinách se ve sklence objeví vůně hub a podhoubí.
Chuť je výrazně zralá, kyseliny jsou potlačené, ale tóny třešní, švestek a lesních plodů jsou přesto výrazné a lahodné, slabší kyselina jim dodává na noblesnosti až majestátu. V závěru vystupují třísloviny a vše korunuje extraktivnost. Chutě jsou hutností někde mezi kompotem a marmeládou, blíž ke kompotu. Neznám údaje o extraktu, ale víno působí dojmem, jakoby se dalo kousat, mám ho plnou pusu. Úplně se omlouvám za to úvodní rouhání, tohle není žádný předskokan. Jakkoli mám k Arnouxovi respekt a vysoké očekávání, tohle víno bych se nestyděl nabídnout komukoli. Kamarádi nevolejte, měl jsem jen jednu lahev.
Recenze

Pondělní Plkobraní a video s panem Skleničkou

Ledové víno sklízené v září? Doba ledová? Počasí je hrozné – teď by se hodilo lokální oteplení! Nejsem kovanej v botanice, ale domácích pěstitelů révy vinné je mi líto. To přece není fair trade! Pan Cuketka psal minulý týden o červené pilulce Mirakulínu, která v puse převrátí naruby kyselé receptory. Pilulka na převrácení receptorů tepla/zimy by nebyla? Představte si ty vděčné dopisy – success stories – od opálených Eskymáků! A pohnojil bych jí mělnické vinice …

O počasí

…počasí stojí za hovno, ale všecí sme postříkali proti hnilobě, tak to zatim drží,cukernatost se pohybuje od 17 do 21, stejně jak před dvoma týdňama, srážá to tá voda.Eště tak pěkných 14 dní nebo tři týdně a je to doma…
To budou slavnosti vinobraní, v takové zimě. Mělnické základní školy zrušily páteční vyučování pro přespolní děti. Jednak by musely za vstup do Mělníka platit (prodává se jediná vstupenka, třídenní) a jednak se čeká v ulicích takový randál, že by v tom stejně nešlo učit. Vítejte na Vinobraní!

Piju desetiletou skotskou JURU. Koupil jsem ji už před nějakou dobou a nedávno o ni zakopl ve sklepě těsně před fotbalem Anglie – ČR ve Wembley (2:2). Má nápaditě tvarovanou lahvičku, až mě překvapilo, že je skleněná, při koupi jsem čekal, že bude plastová. Ale není, je skleněná, takže plusové body. Je dobrá. Otevřel jsem ji na oslavu Barošova gólu na 0:1 ve Wembley, chuť i vůně jsou docela výrazné, chuť až na hranici takové té ordinérnosti, nechutná to úplně ušlechtile, ale přesto výrazně a příjemně – tím nechci vůbec nic říct o sobě! Úplně nejbáječnější je na tom uzávěr. Na širokém hrdle je báječný korkový špunt zasazený do otáčecího plastového uzávěru. Při otevření špunt vydá nádherný bluesový zvuk, jako z áčkového amerického filmu nebo z TV reklamy, plný, hlasitý, příjemný zvuk, který vás báječně naladí na čtyřicetiprocentní hodnoty, které budou následovat.

Umí tohle vaše skotská?

Barva je rezatá jako Irčan na Mallorce, vůně je až smetanová, málo štiplavá, chuť je zprvu příjemně jemná, ale nakonec skotsky mydlinková. Neměli jsme pouštět gól na 2:2, byl bych tu skotskou vychválil do nebes! Nebo jsme měli dát na 2:3!
Off topic: na Cuketkovi jsem náhodou našel odkaz na Timesy: Británie zavádí a uznává šaríju pro mohamedánské spoluobčany. Nedovedu si představit, co by na to řekl Churchill. Ostatně teď po ruské invazi do Gruzie by si Evropská Unie měla dát inzerát: hledá se nový Winston Churchill. (Četl jsem jeho životopis a usoudil z něj, že to byl člověk v soukromí nesnesitelný a pokud jde o denní provoz, byl nejspíš pro válečné úsilí velkou překážkou. Ale jak by se nám teď hodil politik, který nepřemýšlí jen od jedněch voleb k druhým!)

K četbě zářijové VinoRevue jsem si otevřel alsaský ryzlink, Riesling 2004 Grand Cru Rosacker z Cave de Ribeauvillé, s nálepkou Bio-certifikátu. Jak už napovídá nálepka, byl to propadák, hlavně proto, že víno je deklarované jako polosladké, ale nemá žádné kyseliny, o které by se ty pěkné cukry mohly opřít. Ryzlink bez kyselin, to je jako jednonohý sprinter. Jako král bez koně. Jako sekt bez bublin. Jinak má víno krásnou plnou barvu a očekávanou směs lípy a medu ve vůni, dá se pít, ale do mojí představy ryzlinku prostě nezapadá. A to je u Rosackeru na pováženou. Jinak o bio-certifikátu můžu říct jen tolik, že pokud nemá přinést spotřebiteli nějakou hodnotu ve víně samém, je pro mě zbytečný až zavádějící, asi jako klamavá reklama : Mix of good intentions, quasi-religious hocus-pocus, good salesmanship, and scientific illiteracy.
Naopak mi imponují výrobci, kteří některé rozumné principy šetrného vinohradnictví používají, ale vybírají si z nich a nálepky BIO nepoužívají. Letos na jaře jsem se v Burgundsku několikrát vyptával na to, zda používají vyšlechtěné kvasinky a jak se stavějí k jablečno-mléčné fermentaci. Odpovědi byly jako přes kopírák, umělé kvasinky nepoužíváme a na MLF jen krčili rameny : když proběhne, dobře, když ne, taky dobře. O biodynamice ani slovo.

Letos jsem zřejmě o burčák přišel


Zajel jsem podle cedulí na silnici k jednomu výrobci, za oknem víno – sedmička vína za 65 Kč, jeden a půl litru burčáku za stovku. Možná jsem už staromódní, chápu nabídku a poptávku, ale vloni snad stál burčák o dost méně? Že by první následek zrušení padesátníku? Za chvíli už budou některým písničkám rozumět jen kunsthistorici (a numismatici) : „Za krejcar je malý křivák, za tolar je hrubý nůž, budeš-li mi dobrá žena, budem já ti dobrý muž,“ třeba.

Grans-Fassian Mineralschieffer Riesling 2007 – 18. místo v soutěži ryzlinků ze zářijové VinoRevue, koupeno za 270 Kč v Restauraci na Štěpáně. Středně plná zlatavá barva, výrazná vůně, trochu štiplavá, se zralými tóny medu a lípy. Na jazyku mírně perlí, má pěknou kyselinu (citrusy, limetka) a krásný minerální konec chuti. Dochuť trochu připomíná Veltlín. Na konci bylo víno teplejší než na začátku a ve vůni i v chuti mnohem víc připomínalo Veltlín. Na rozdíl od Veltlínu bylo mnohem plnější v chuti… a ty kyseliny byly moselské.

Moje žena přinesla domů Moravskou Růženku, Frankovku 2007. Skleničková ujíždí na růžových vínech (ale taky na čokoládě, rádoby zdravých potravinách jako jsou všelijaké granule a v zásadě upřednostňuje takovou stravu, která nevyžaduje vaření 🙁 Moravskou Růženku si našla v MF DNES a nenechala se odradit ani etiketou, kde je jako výrobce výhružně uvedena Významná tuzemská potravinářská společnost Beskyd Fryčovice. Víno má příjemnou, na rosé trochu sytější barvu. Očekával jsem ve vůni jahody, ale byl jsem zaskočen apatykou. První přivonění bylo jako od lékárny mojí maminky, která nerada vyhazuje staré věci. Po vymíchání se vůně projevuje limonádovými tóny. Chuť je nepříliš svěží, neškodně kyselá, přinejlepším zase limonádová a rozhodně působí lacině (údajně asi 120 Kč). Vracím se k Budvaru, ten je ostatně ještě levnější. Mirakulín jsem neobětoval.

Vincent Sauvestre (Meursault) převzal Moillarda (Nuits-Saint-Georges) aneb globalizace na postupu. Vlasně se mě to snad netýká, oba podniky jsou negocianti zaměření na super- a hypermarkety, takže tahle fúze snad znamená spíš konkurenci levnému chilskému (australskému, jihoafrickému atd.) vínu než malým burgundským podnikům, ale jako příklad pronikání metod velkého byznysu do vinařství mě to trochu znepokojuje. Dočetl jsem se o tom v novém Wine Spectatoru, společně s tím, že britský princ Charles přestavěl svého 38 let starého Aston Martina na spalování pohonné směsi založené na (bio-) víně. Co já bych ušetřil, kdyby mě chtěl můj Nissan vozit jen za to, co mi z večera zbylo nedopité! Princ Charles má taky nějaké diesely, které přeškolil na spalování směsi založené na použitém olivovém oleji. Šance i pro food-bloggery, vždyť dnes už se (prý) na ničem jiném ani nesmaží!

Chateauneuf du Pape 2005 blanc, Domaine la Croze, Vignobles Paul Jeune. Stylová láhev s přiměřenou etiketou, nápadně kvalitní korek. Koupeno v Marks and Spencer. Výrazná zlatožlutá barva. Vůně je exotická jako seznam odrůd, naslepo bych vůbec nevěděl, o co jde. Směs ovoce a koření působí nazrále až přezrále, podle informací z webu byl ročník 2005 výborný, podle vůně jsem ovšem měl podezření na příliš dlouho nebo nevhodně skladované víno. Objevuje se přezrálé mango nebo broskve. Chuť elegantní ovocná a oříšková, s mírnou trpkostí v závěru. Suché víno, zřejmě bez zbytkového cukru, působí tělnatě a plně. Na konci chuti vystupují podivně změněné kyseliny jako následky špatného skladování. Za 649 Kč nesvádí k opakování. Dalo se to napsat stručněji: víno zkažené nevhodným skladováním. Podobně, i když ne tak výrazně, působila vína, která jsem před rokem vyléval pro příliš časté kolísání teplot ve sklepě.

Jak se dělá reklama


Už mnoho lidí nadávalo na matolinové reklamní kampaně na tuzemské vinohradnictví. Komentuju to vždycky tak, že dokud je produkt špatně definovaný a zadání reklamy je nejasné, nemůže vzniknout dobrá reklama. Pro ilustraci uvádím fotku plakátu na mělnické vinobraní. Jasně, mohl bych taky nadávat na to, že se výrobce piva přiživuje na akci oslavující víno. Ale kdepak, jásám, že někdo ukáže, jak se to má dělat a jak to funguje. Že si pořadatelé všelijakých místních vinobraní vezmou za sponzora pivovar, to je jiná věc. Zrovna tak to, že se z oslav vinobraní často víno jako důvod celé slavnosti vytrácí.

(Pokud jde o grafiku téhle reklamy, už Hrabal někde psal o hostinské, která roznáší hrozen piv, a graficky podobnou reklamu jsem viděl v rakouském Poysdorfu. Tam byla ale věnovaná vínu, samozřejmě. Rakušani nejsou blbí.)

Riesling 2003 Grand Cru Altenberg de Bergbieten. Koupeno na Starém městě pražském v prodejně s mořskými rybami, La Bretagne, za pouhých 360 Kč. Zlatá medalile ze štrasrurgské soutěže Riesling du Monde 2006. Klasická láhev s velmi neklasickou etiketou, tradiční je jen malůvka čápa, kterého si Alsasané adoptovali a a zdobí jím komíny – pokud se nedostává živých čápů, používají i plechové, k nerozeznání pomalované.

Barva vína je světle žlutá citronová, ve vůni se objevují klasické alsaské atributy – citrusy, med, luční květiny, ale není úplně čistá. Chuť je při prvním doušku suchá, nečekaně svěží jako středoškolačky v máji, se spoustou citrusových tónů (grapefruit, limetky) a příjemným minerálním závěrem. Vyvážené, s pěknou kyselinkou v nástupu, přiměřeně dlouhé. Pěkné! Sice jsem kupoval poslední láhev, ale po takové zkušenosti se tam zastavím znovu.

Definice alkoholika


Minulý týden mě v komentářích kolega wine-blogger milasko varoval, že lahev vína denně může i zabít! Připomněl mi tím starou lékařskou definici alkoholika: Alkoholik je člověk, který pije víc, než jeho lékař. Když po sobě pročítám dnešní text, napočítám kromě skotské pět lahví vína. Samozřejmě, že jsem všechny nevypil za minulý týden! Některé degustační poznámky jsem vytáhl z krabice od bot, kam je letos házím, aby se mi nepovalovaly po stole… ale občas si o některém víně nic nenapíšu, minulý týden například o Cabernetu Sauvignon 2004 jakostním od Stanislava Mádla, o Meursaultu 2006 od Alberta de Sousy, taky o moselském Piesporter Goldtropfchen Rieslingu Kabinett 2007 z Weingut Lothar Kettern. Kdo se bojí, nesmí do lesa!
>
TOPlist
Jen tak

Výpisky z četby

Wolfe seděl u svého stolu s pivem a Saul v červeném křesle popíjel víno. Na stojanu u lokte měl postavenou láhev Corton Charlemagne. Zřejmě debatovali o literatuře. Na Wolfově stole ležely tři knihy a další držel otevřenou v ruce. Šel jsem si sednout a chvíli jsem naslouchal. Jo. Literatura. Vstal jsem a zamířil jsem ven… (str. 427)
Četl jsem to poprvé před dvaceti lety v angličtině a s kamarádem jsme se tehdy napoprvé neshodli, co název knihy znamená. The Mother Hunt – je to Matka Huntová nebo Hon na matku? Znovu jsem četl minulý týden. Na čtenářskou soutěž je toho málo, knihu a autora pozná asi každý, otázka na barvu vína (červené nebo bílé? nebo růžové???) je na wine-blog slabá… ale stejně – detektiv popíjející Corton Charlemagne – to je jako by Sherlock Holmes přešel z kokainu na Jambalayu 😉
Miluju všechny jeho knihy, ale čtenáře food-blogů musím upozornit zejména na jednu. Too Many Cooks je z roku 1938, dnes by ji autor určitě nazval Too Many Chefs. (O jeho smyslu pro humor svědčí i jeden detail – když pošle vypravěče A.G. na třídenní výlet z New Yorku do Kalifornie, celé tři dny mu tam proprší.) Tak dávejte pozor: „Šunka z prasete, které je vykrmeno z padesáti až sedmdesáti procent burskými oříšky, je neuvěřitelně lahodná a delikátně šťavnatá a jestliže je správně vyuzena, správně uskladněna a správně uvařena, předčí každou jinou šunku na světě. Uvádím to jako příklad jednoho z amerických přínosů (…) Podobných výsledků bylo dosaženo krmením mladých kuřat borůvkami…“ No já nevím – že by autor znal Steinera? Kdy bylo poprvé publikováno něco o biodynamice???

Pokud se chcete stát food-kritikem, začněte právě s Too Many Cooks: Wolfovo líčení objevu saucisse minuit je samo o sobě klenot: „Tenkrát se nejmenovala saucisse minuit, byla to prostě domácí klobáska v malé hospůdce ve španělském městečku. O to mi právě jde, tím se na vás snažím udělat dojem : už jako mladíček, s patrem dosud nezkušeným na chuťové vjemy, za obtížných okolností a v zapadlém koutě jsem v té klobásce poznal umělecké dílo. Dobře se na to pamatuju, když jsem jedl první, měl jsem podezření a strach, že jde jenom o náhodnou směsici ingrediencí, daných nazdařbůh dohromady, ale ostatní byly stejné, i všechny další na příštích třech mísách. Bylo to dílo génia. Moje patro to ocenilo hned a na místě. Nepatřím k těm, kdo jezdí z Nizzy či z Monte Carla na večeři do Corridony v San Remu, poněvadž Jerome Berin je slavný a saucisse minuit je jeho mistrovský kousek; nemusel jsem čekat na slávu, abych rozpoznal velikost; a kdybych si do Corridony zajel, nebylo by to proto, abych se tam samolibě snobsky uculoval, ale abych se tam najedl.“
Berin se stále mračil. „Připravuju i jiná jídla než klobásky,“ zabručel…
(Podobně jsem nedávno líčil, jak jsem si pro sebe v toskánské trafice objevil Sassicaiu, jen ty tři mísy (lahve) jsem na první pokus nedal :o)

A protože mě čtenářka Evelýna žádala o další recepty paní Skleničkové, vypomůžu si citací z druhého odstavce Zlatých pavouků (1953, česky 1973): „Každoročně kolem poloviny máje zastřelí jeden farmář z okolí Brewsteru podle trvalé dohody osmnáct až dvacet špačků, strčí je do pytle, sedne do auta a doveze je do New Yorku. Máme ujednáno, že je musí dopravit k našim dveřím během dvou hodin poté, co je střelil. Fritz je oškube a osolí a v patřičné chvíli je mašlovačkou potře rozpuštěným máslem, zabalí je do šalvějových listů, pak je griluje a servíruje s horkou polentou, což je hustá kaše z jemně mleté kukuřičné mouky, polité máslem, posolené, opepřené a posypané strouhaným sýrem.
Je to nákladná a oblažující krmě a Wolfe se na ni vždycky těší, ale tentokrát udělal scénu. Když byla kouřící mísa přinesena a postavena před něho, zavětřil, sklonil hlavu a znovu zavětřil, napřímil se a podíval se na Fritze.
„Šalvěj?“
„Ne, pane.“
„Co to má znamenat – ne, pane?“
„Myslel jsem, že byste je jednou rád zkusil na způsob, který jsem vám navrhoval, se šafránem a estragonem. Hodně čerstvého estragonu a jenom špetku šafránu, takže tím způsobem -„
„Odneste to!“
Fritz ztuhl a semkl rty. „Nekonzultoval jste to se mnou,“ řekl Wolfe chladně. „Zjistit takhle bez předběžného varování, že jedno z mých oblíbených jídel bylo radikálně změněno, je pro mě nepříjemný šok. Třeba je to poživatelné, ale nemám žádnou chuť to riskovat. Dejte to laskavě pryč a přineste mi čtyři vajíčka naměkko s toastem.„
Co myslíte: šalvěj nebo šafrán a estragon? Jestli se někdo do receptu pustíte, dejte mi vědět, jak to dopadlo. Rex Stout je můj nejoblíbenější (a nejzábavnější) food-writer.
TOPlist
Jen tak

Přichází Vinný Spider-Man


Úplně se bojím o tom psát, abych to nezakřikl: zatím všechny dva wine-blogy, o kterých jsem tu napsal, rychle skončily. Winar začal od podlahy, ale po pár měsících si vzal tvůrčí dovolenou, jako by nevěděl, že hrozny vydávají ze sebe to nejlepší teprve jsou-li drceny. Mike & Jane zrovna tak. (Dokonce i můj nejoblíbenější americký wine-blog Wine-ing 2.0 to zabalil dva týdny poté, co jsem o nich napsal!) Ale jednou to vyjít musí, a já jsem rozhodně pro to, aby každý, kdo vypije alespoň 360 lahví do roka, si psal blog.
Objevil se nový wine-blog. Říká si Vinný pavouk, ale i přes strašidelný název je blog graficky jásavý až optimistický. V záhlaví slibuje, že bude „nejen o víně,“ na to nejen se těším. Jediné mi kalí radost, že podle popisovaných výletů je pavučina asi někde na Vysočině, takže společné ochutnávky budou komplikované.
Pěkně vítám a přeju výdrž!
Jen tak

Čtyřicet moselských ryzlinků


Zase to způsobila VinoRevue. V úterý jsem si koupil zářijové číslo, u oběda si přečetl výsledky testu 106 ryzlinků, který ovládla vína přihlášená OHMS a restaurací Na Štěpáně. (O téhle restauraci jsem se tady a tady už zmiňoval, abych vzbudil čtenářskou závist – k jídlu tam rozlévají moselská vína v cenách mezi 30 a 40 Kč za deci.) Cestou do práce jsem zastavil Na Štěpáně, pogratuloval číšníkům k vítězství v soutěži a koupil krabici ryzlinků ze soutěže. Jeden z nich mi musel ze sklepa přinést restauratér Tomáš Trejbal, a když už jsme si o vínech povídali, pozval mě na páteční večer na průřezovou degustaci moselských ryzlinků dovážených firmou OHMS.
Fotek z pátku mnoho nemám, hlavně proto, že akce vypadala téměř soukromě a nechtěl jsem na ní otravovat s bleskem. V salónku restaurace Na Štěpáně se nás sešlo asi dvacet návštěvníků. Po úvodním sektu (z moselského ryzlinku) se slova ujal Martin Dindoš z firmy s bondovským názvem OHMS a když jsem po pěti hodinách odcházel, povznášela mě na cestě domů dobrá čtyřicítka ryzlinků.

Moje poznámky budou útržkovité, protože ryzlinky se na nás valily z plechové vaničky s ledem (úvodní foto) jako rakety ohňostroje na noční nebe. Martin Dindoš začal s „Cuvée 9,“ ryzlinkem od vinařství Grans-Fassian s jablíčkovou chutí a devíti procenty alkoholu. Potom jsme se přesunuli ze zahrádky do salonku se stolem se studeným občerstvením (vše od šunky až po suši, kdybych měl vzpomenout něco památného, tak domácí terinu a anglické suši – rostbífové závitky). Následoval Mineralschiefer Riesling 2007 od Grans-Fassian (86 bodů a 18-19.místo v testu VinoRevue). Víno se slabou barvou (ve slabém osvětlení, možná bych poznámky o barvě měl vynechat), lehkou vůní a velmi příjemnou chutí s minerálním podtextem, pěkné! Neopatrně jsem k němu snědl hrudku zelené ostře pálivé hořčice (kterou jsem pokládal za nějakou zeleninu), ale Mineralschiefer ji rychle spláchnul. Zkoušel jsem i kombinace s rybami, a fungují. S alsaskými ryzlinky jsem pároval ryby bez úspěchu, ale moselské elegantní kyseliny si zejména s uzeným lososem dokonale vyhovují.

Moselský ohňostroj

Hofberger 2005 (Grans-Fassian) byl suchý „Riesling Fumé“ (to není oficiální označení, ale můj komentář pro prachově suché víno), v chuti lahodný a jemný. Když si odmyslím nedostupná vína (ročníky 1976, 1990 atd.) tohle byl jeden z mých největších objevů. Dokonale se pároval s jemným kozím sýrem. Navíc všechny sušší ryzlinky krásně ladily s uzeným lososem – dosud jsem zastával názor, že k rybě patří Chardonnay, ani alsaské ryzlinky mi krybám nešly. Moselské suché ke studeným rybám ano.
Riesling 2007 od Grans-Fassian je základní ryzlink, hutnější, výraznější než předchozí, ale přesto jsem zaznamenal skok dolů. Reinhold Haart 2007 Piesporter Riesling má v chuti jablečný tón připomínající šampaňské, je krásně svěží a ostrý, zase s minerálním podtónem. Poté nastalo soustředěné přechutnávání různých ročníků stejného ryzlinku, a moje poznámky se staly zmatené a občas zcela chybí. Překvapivě pěkně vyzrál ryzlink 2004 (ve srovnání s 2007) se šroubovacím uzávěrem, ale moje poznámky ani paměť už neidentifikují přesnou značku vína.

Taky jsme srovnávali Schloss Lieser Brauneberger Juffer Riesling Kabinett (se zemitým podtónem, pro mě spíš nepříjemným) s vínem Fritze Haaga ze stejné vinice. Dostavil se (po slasti s charakteristickou moselskou kyselinou) druhý šok: 67 gramů cukru nevadí, cukr nevylézá do popředí a je vybalancovaný kyselinou, která je elegantní a vůbec ne mohutná. A pak ještě Schloss Lieser Brauneberger Juffer Kabinett 2005 s intenzivní vůní květin. Cukr je znatelný už v nástupu, kyseliny jsou spíš v pozadí, ale krása! Dal bych pět hvězdiček ze čtyřech – druhý objev večera. A pak totéž víno jako Spätlese (2005), ještě sladší, ale pro mě už příliš sladké. Vůbec se neorientuju v moselském značení, jejich kategorie přívlastků zřejmě ani trochu neodpovídají našim kategoriím, a už se děsím, jak se to budu muset naučit, jestli mě tahle vášeń rychle nepustí.

Martin Dindoš uváděl vína se směsicí entuziasmu a správně dávkovaných faktických poznámek (podle počtu a kvality zkoumaných vín hádám, že pro něj ten večer nemohl být finančně ziskový). Pro mě byla orientace o to obtížnější, že se v papírových kategoriích německých vín nevyznám. Ale vína samotná byla přesvědčivě dobrá, a nejen ta na prvním a druhém místě testu VinoRevue. Nakonec jsme se dostali k vínům prakticky nedostupným, pili jsme petrolejový suchý ryzlink z Falcka z roku 1990 s vůní citronové kůry a silnou kyselinou v chuti. Na fotkách ještě vidím Brauneberger Juffer Auslese od Fritze Haaga z roku 1990. Grans-Fassian Apotheke 1998 měl (psaných) 7,5% alkoholu, výraznou těžkou vůni a asi 200 gramů cukru. To bych ale neuhodl, díky jemně působící kyselině je to elegantní pití s výraznými ovocnými chutěmi. A navíc 1999 Grans-Fassian Apotheke Riesling, Auslese.

Fritz Haag 1999 Brauneberger Juffer Auslese, pěkně vychlazené jako sladkokyselý sorbet. Poslední záznam mám o 1976 Trittenheimer Apotheke Riesling Beerenauslese od Grans-Fassian s jantarovou barvou, až koňakovou vůní a sladkou hruškovou chutí – sladkost hrušek a švestkové kyseliny, krása starého vína. Už dávno jsem nic tak starého nepil, naposledy v osmdesátých a devadesátých letech na prvomájových koštech v Bzenci, kde Bezchlebové vyhrávali polovičku kategorií patnáct let starými archivy…

Miluju Moselu!

S dvoudenním odstupem mě udivuje, že jsem ze čtyřicítky vín neměl proti žádnému vínu vážnější výhrady. V jednom případě jsem měl podezření na korek, v jednom byl aceton ve vůni (kanagomová vůně), v dalším případě jsem tu zmiňoval příliš zemitý až bahnitý tón v chuti. Poslední dva případy se však intenzitou držely v rozsahu „mírná zajímavost“ a nepřesáhly do políčka „jasná vada.“ Rovnou se omlouvám za nudný příspěvek, dnes žádná polemika, žádné vtipy. Propadl jsem moselskému.
Měl jsem do této doby docela dobrou představu o alsaských ryzlincích, ale z Mosely jsem neznal téměř nic. Jako úvodní školení o moselských vínech to bylo báječné a moselské ryzlinky si mě naprosto získaly. Mají nezaměnitelný charakter, nízký obsah alkoholu, snadno rozpoznatelnou elegantní kyselinu a geniálně vyvážené poměry kyselé a sladké chuti. Nepochybně se mezi nimi najdou i vína drahá, ale objevil jsem i dost vín cenově dostupných a přitom překvapivě lahodných. Prodám několik krabic alsaských ryzlinků… Chci jet na Moselu!!!
TOPlist
Jen tak

Déjà Vu

Už několikrát jsem měl slinu na tepání nešvarů, například se mi nelíbí opisování témat z jiných blogů nebo přebírání materiálů z tiskových agentur (a obrazových taky). No ještě že jsem se do toho nepustil, protože přesně to dnes udělám, přeložím tady sobotní příspěvek z cizího blogu – originál je zde.
Párkrát jsem se tady otřel o Jamieho Goodea, fanouška Manchesteru City a britského wine-bloggera. Jamie G. píše týdenní rubriku o víně v Sunday Expressu. Kromě toho je uznávaným znalcem vína a mimo jiné porotcem (a předsedou poroty) některých renomovaných mezinárodních soutěží vín. (Nedávno jsem si z něj dělal srandu, že na blogu (přehnaně) vysoko hodnotí novosvěstské kusovky – hypermarketová vína z Jižní Ameriky, Austrálie atd.) V sobotu Jamie blogoval o soutěži britských vín. Neodolal jsem a přeložil (skoro celý) příspěvek. Pokud jsem se při překladu trapně spletl a něco zkonil, napište mi na soukromý e-mail, opravím. Nezveřejňuju to kvůli anglickým vínům, ještě jsem žádné neochutnal a ani to v nejbližší době neplánuju. Pokud chodíte hodnotit do porot na moravské Výstavy vína (neoficiálně také zvané vesnické košty – pro jistotu dodám, že je miluju) a něco vám to připomene, uvítám vaše komentáře.

Anglická vína, spousta vín

Včera jsem posuzoval 110 anglických vín, naslepo, pro South West Vineyards Association ve Three Choirs v Newentu.
Nikdy dříve jsem neochutnal tolik anglických vín najednou, a byla to poučná zkušenost. Bylo nás pět porotců a bylo to celkem zábavné – většinou jsme se shodli bezbolestně. Přidám několik dojmů.
1. Našel jsem několik velmi chutných vín. Kvalita byla všeobecně docela konsistentní, dramatických vyjímek bylo méně, než jsem čekal – a připomínám, že podobných akcí se zúčastňují vína renomovaných výrobců spolu s víny nadšených amatérů. Odcházel jsem s myšlenkou, že velké očekávání spojované s anglickým vinohradnictvím je namístě.
2. Ročník 2007 se trochu překvapivě ukazuje lépe než 2006.
3. Nejúspěšnější suchá bílá byla se svěžími, trávovými, zelenými tóny dobře vyváženými vyzrálými ovocnými tóny, ta, která neměla příliš ostré kyseliny. Díky našemu podnebí by pěstitelé měli usilovat o nižší podíl zelených tónů a acidity – neúspěšná vína byla ta příliš zelená a tvrdě kyselá.
4. Můžete zbytkovým cukrem vybalancovat příliš vysokou kyselinu, ale nemůžete jím zamaskovat nevyzrálost (zelenost).
5. Šumivá vína jsou docela konzistentní, ale některá měla nesmyslně vysoké kyseliny a prostě nebyla vyvážená. U některých základních vín mě napadlo, že potřebovala trochu víc času. Přesto je to příslib do budoucna.
6. Červená potřebují spoustu práce…. (pozn. v soutěži jich bylo asi dvanáct, takže nebudu překládat.)
7. Přehršel vzorků byla hrozná vína. Jedno chutnalo po rebarboře. Další vonělo jako nafta. Divím se, že to lidem stojí za to, přihlašovat taková vína? Opravdu se jim líbí? Čekají, že se budou líbit porotcům? Nebo si nechtějí připustit realitu?

Samozřejmě mě pobavil závěr bodu 1 a bod 2 (Odcházel jsem s myšlenkou, že velké očekávání spojované s anglickým vinohradnictvím je namístě). Ve srovnání s jinými webovými psavci, kteří o moravských vínech napíšou podobné zevšeobecňující úvahy po požití pouhé stovky vzorků má ovšem Jamie Goode jednu dobrou omluvu – jeho 110 anglických vzorků možná představuje podstatnou část produkce anglického vinohradnictví.
Není to zábavné, že mezinárodní degustátorská hvězda jde z výstavy s podobnými myšlenkami jako kdejaký vinný fanoušek, brčkující z mařatického koštu do penzionku?
Jen tak

Dvě vína z dražby, Coudoulet 98 a Truffe 99

Máte rádi sázky? Risk? Já ano. Fortunu jsem si zamiloval už v roce 1990. Miluju mariáš, protože tam se taky vsázíte, rád sázím na sportovní výsledky. Nejsem hazardér ani imbecil, na domácí fotbalovou ligu nesázím. Ale i sázky na mezistátní fotbalové zápasy někdy dopadají všelijak, jako když mi před mnoha lety na mistrovství světa ve fotbale ve skupině prohrálo Německo s Alžírskem 1:2. Potom mějte rádi Němce. Koupě nového vína je někdy taky sázkou. U starších vín často nevíte, zda bylo víno správně skladováno, a to nemluvím o korkové vadě a dalších možnostech ztráty. Koupit dražší víno je už tak trochu ruleta.
Můj vztah k dražbám se odvíjí od Jamese Bonda a Fabergého vejce. První praktickou zkušenost s dražbou vína jsem už popisoval tady, někdy na začátku devadesátých let jsem vydražil v Buchlovicích láhev úžasného německého Kerneru za 400 Kč ve prospěch místního domova důchodců. Už tehdy jsem o tom napsal, že „je to jiný zážitek, popíjet víno, které si vybojujete na dražbě, než víno přinesené z Globusu z akce 3 lahve za cenu 2! Myslím, že to platí obecně, že u vína hraje velkou roli jeho historie, nebo alespoň váš soukromý vztah k tomu, jak jste ho získali.“ Nebudu vymýšlet nic nového, líp bych to ani dneska neřekl.
Když přišla někdy v dubnu e-mailem od Dominců nabídka zúčastnit se jakési rychloaukce vína, posedly mě panské choutky. Četl jsem zrovna na webu o Aničce Grosové z burgundského Vosne-Romanée a v nabídce bylo pár kousků z ročníku 99, a ucítil jsem chuť vyzkoušet něco nového. Tak jsem z e-mailového seznamu vybral tři burgundy, jako dražební strop jsem napsal lakomých 1200 Kč a za týden mi přišlo oznámení, že mám Chambolle-Musigny 99 od Francoise Parenta za 1100 Kč a jestli nechci ještě koupit něco z toho, co se vydražilo navíc. Furiantsky jsem přikoupil Coudoulet de Beaucastel 98 ze slavného Château de Beaucastel za 560 Kč.
Na vína došlo až v červenci, ale všechno to těšení se, mazlení s lahvemi a vyzvídání informací patří k potěšení z vína, takže jsem nijak nespěchal. První jsem otevřel Coudoulet. Je to druhé víno z Châteu de Beaucastel (proslaveného svým Châteauneuf-du-Pape). Coudoulet patří (pouze) do apelace Cotes-du-Rhone a jak praví firemní web, jde o cuvée Grenache (30%), Mourvèdre (30%), Syrah (20%) a Cinsaultu (20%). Hrozny se pěstují na 30 hektarech vinic nazvaných „malý Beaucastel“ ležících hned vedle vinice Château de Beaucastel, ale už za hranicí apelace Châteauneuf-du-Pape. Pokud jste fanoušky kostrbatých překladů půdního složení, poslužte si sami tady. Mají tam krásné fotky těch kulatých kamenů, které přes den akumulují sluneční teplo a v noci ho předávají hroznům. Ještě jsem vyčetl, že po ruční sklizni byly hrozny krátce zahřáty na 30oC a poté zchlazeny na 20oC a macerovány 12 dní. Odrůdy kvasí separátně a výsledná směs se míchá až po jablečno-mléčném kvašení. Zraje 6-8 měsíců ve velkých dubových sudech.
Ochutnávka začala mírným zklamáním. Víno mělo hlubokou nazrálou cihlovou barvu, ale 90 minut po otevření mělo mizivou vůni. Po další hodině se rozdýchalo do likérové vůně s rozinkami, jemným kořením a lékořicí, s trochou lékárenských vůní. Později se ještě objevila zapařená kůže. Nakonec jsem se usnesl na hlavních dojmech: černorybízový a jahodový džem a apatyka. V suché chuti překvapily nízké kyseliny, jemná kořenitost, díky které víno vůbec nepřipomínalo mladé (a levné) CDR, jak je znám. Husté tóny lesního ovoce, zejména přezrálé borůvky a ostružiny, až likérový dojem. Sušené bylinky. Ke konci chuti se objevuje stará káva, ale kupodivu to celé nepůsobí nepříjemně. Bral jsem to popíjení jako sváteční záležitost s deset let starým vínem, které sice působí mírně zoxidovaně, ale ne lacině nebo ošklivě. Převládá harmonie, víno příjemně zestárlo a proměnilo se. Na dně poslední skleničky jsem našel tolik depotu, jakoby tam někdo vyklepal fajfku.

O týden později jsem otevřel i původní důvod celé dražby, Chambolle-Musigny „La Truffe“ 1999 od Francoise Parenta a Château des Guettes. Přiznám, že jsem šel do dražby hlavně pro Chambolle 99 od Annie Gros, a toto víno jsem si dal jako záložní variantu. Bylo málo času na rozhodování a nestihl jsem vykutat dost informací, ale z nějakých dat na webu jsem usoudil, že Francois Parent by mohl být otcem Anne Grosové a že snad dokonce zpočátku pomáhal dceři jako sklepmistr. Ani teď se mi nedaří najít na webu víc než jen adresu firmy v Beaune a původní odhad o příbuzenství s A. Grosovou už nedokážu ověřit. Ale kdybych tehdy znal krásnou etiketu s lanýžem (truffe), neváhal bych a stejně koupil. Víno má krásnou tmavou barvu bez výrazných známek nazrálosti. Je trochu zkalená (bez filtrace?) ale spíš ovocně rudá než nazrálá. Tohle že má být ročník 99? Vůně je elegantní, jemná a noblesní. Čisté švestky ve vůni přecházejí až do švestkového džemu. Etiketa sice upozorňuje na vůni lanýžů, ale s těmi se setkávám tak zřídka, že by to ode mě byla spekulace, kdybych je ve vůni hledal. Jak je vidět z fotky, pro porovnání jsem si otevřel moravský Pinot z jakési výstavy, ale rozdíl byl výrazný, asi jako bych četl encyklopedii s nepatřičně silnými dioptrickými brýlemi.

Chuť má v nástupu slušné kyseliny a dokonce i trochu trpké třísloviny. V dochuti třísloviny úplně převládají, takže celkový dojem z chuti je spíš plochý, ovocné chutě se tolik neprosazují. Co slibuje elegantní vůně, to chuť nesplní. Nejpřekvapivější je dojem, že očekávané znaky stáří nenacházím, naslepo bych tipoval 3 roky staré víno. Ani trochu té zkušenosti nelituju, s tak starými víny se prostě běžně nesetkávám. Až se příště objeví nová nabídka, nejspíš zase zkusím něco vydražit.
Reporty

Dobřichovické vinařské slavnosti, 30. srpna 2008


Krásné sobotní odpoledne podpořilo akci, kterou pořádá Český archiv vín spolu se soutěží Vinař roku. V Dobřichovicích se dal strávit příjemný den s celou rodinou. Naše dcera si zaskotačila na pouti i zatancovala s cimbálovkou, moje žena si koupila talířek francouzských sýrů, poseděli jsme si u jezu, pokecali s kamarády a známými, se kterými se potkáváme i na podobných akcích na Moravě, a zavládla všeobecná spokojenost.
Na místě jsem našel kromě snad třicítky stánků výrobců (a prodejců) vína taky šermíře, kolotoč a řadu dalších světských atrakcí, prodej francouzských sýrů, tradiční jazz i cimbálovku (trochu bezradně křižující repertoárem z břeclavska přes univerzální Horňácko až po kyjovské Dolňácko). Možná se právě na cimbálovce dá ukázat rozdíl mezi dobřichovickou poutí a moravským koštem: být to na Moravě, pořadatel by nenechal muziku hrát na podiu přes zvukovou aparaturu, ale v koutě pro hlouček fanoušků. Muzika by tak zvyšovala stánkový prodej mnohem víc. Bylo by to tak všechno mnohem klidnější, volnější, uměřenější a koštování vína přejícnější, ale zase by nepřišlo pár tisíc návštěvníků, jako chodí do Dobřichovického zámečku. To se potom těžko radí…
Takže zpátky k vinařům a jejich vínům. Vína se ochutnávala kupónovou metodou, ale obsluha byla vstřícná a většinou umožňovala i ochutnávání zdarma po mini-vzorcích, takže se mi povedlo ochutnat spoustu vín. U mnoha z nich nemám žádné poznámky, protože je diskvalifikovala teplota podávání. Konečně jsem viděl Vinařství Koráb, které se specializuje na vína ze starých vinic. Ochutnal jsem 3 bílá vína, ale u všech jsem měl problém s teplotou, byla přehřátá a nepůsobila zajímavě. U stánku Vinařství Kolby jsem ochutnal Neuburské z roku 2002, bylo pěkné, ale cena mě odradila (460 Kč, tato vína skutečně nejsou pro každého, a a prodejce si asi s cenou nemusí dělat starosti). Líbil se mi Vlašák 2007 VzH z Vinařství Šebesta z Březí u Mikulova, hustý, s jemným zbytkovým cukrem (i když jinak fandím vlašáku vodovému, ve kterém víc vynikne mineralita). Znovu jsem zkoušel Nové vinařství a znovu bez úspěchu, VZ ani RR mě neoslovily (ale jak čtu poznámky ostatních webových psavců, většinou mají Nové vinařství v oblibě, takže pokud jste s jejich víny spokojeni, najdete si dost četby jinde). Líbilo se mi naopak u stánku milotického Vinařství Krist (hlavně RR 06 VzH, suchý, ale plný v chuti).

U stánku Vinselektu Michlovský a.s. jsem se napoprvé chytil na sekt, taky proto, že ho měli krásně vychlazený. Šel jsem si pro něj dvakrát, abych se pokusil eliminovat smyslový rozptyl daný okolními teplými vzorky a naopak mojí blažeností nad dobře vychlazeným sektem v horkém odpoledni. Eliminovat šálení smyslů se mi nepovedlo, ale vemtočert, ten sekt mi prostě v tu chvíli sednul a je to fuk, jestli to bylo sektem samotným nebo okolními podmínkami. (Na koštu vína bych nadával, ale na pouť to bylo výborné.) U stánku Vinselektu Michlovský a.s. měli i dva výborné ryzlinky. Sladčí 2005 mně chutnal víc, než elegantní, krásně uleželý a suchý 2003, ve kterém se výrazně prosazoval sud, ale když jsem se u RR 2003 zeptal na cenu, ztratil jsem zájem (475 Kč, mimořádný úlet).
Nakonec jsem si ze všech stánků oblíbil VSP Všenory s.r.o., která dováží moselské ryzlinky. Lehké, pitelné, s výraznou kyselinkou, s krásně zakomponovaným zbytkovým cukrem (i bez cukru) a s cenami pod 200 Kč (a to včetně marže dovozce :o(. Nebyla to nejlepší vína toho dne, ale určitě měla nejlepší poměr kvality a ceny. To byl můj objev dne, dobré víno za výbornou cenu. Zobecnění se nabízí, ale nechám ho na vás.

Zmiňovanou soutěž Vinař roku vyhrál Petr Skoupil z Velkých Bílovic. Soutěž do jisté míry kopíruje oblíbenou kategorii „nejlepší kolekce vín“ z moravských vesnických koštů (taky se jí na moravských koštech neoficiálně přezdívá Nejlepší vinař). Hodnotí se kolekce pěti (šesti?) vín a vyhrává ten, jehož kolekce získá nejvyšší bodový součet. Letos jsem se dozvěděl jen to, že vyhrál Petr Skoupil se součtem 409,2 bodu (z pěti vzorků), druhý byl Vinselekt Michlovský a.s. se součtem 406 bodů a třetí Čebav s.r.o. se součtem 402,2 bodu. Ještě jsem zaregistroval zprávy o porotě nabušené renomovanými sommeliery (John Salvi, M.W., Annemarie Foidl, Ivo Dvořák, Jakub Král, Josef Valihrach, Klára Kollárová). Průměrné ocenění kolem 80 bodů ukazuje buď na šetřivost poroty nebo na velmi průměrnou kvalitu hodnocených vín. Možná to bude komentovat někdo jiný, kdo o té soutěži ví víc.
Bylo to pěkné odpoledne s rodinou na pouti a s ochutnávkou vína.
Reporty

První školní aneb život s vínem

Schováváte doma alkohol před dětmi? Myslíte, že náklonnost ke kouření a k pití alkoholu se dědí? Vedete děti k tomu, aby nepily?
Dnes asi patnáctiletému vejrostkovi Lojzíkovi byl tehdy sotva rok. Byli jsme v Hradišti u známých, na zahradě pod pergolou obrostlou vínem nám otec pyšně předváděl syna. „A teď dávej pozor,“ řekl mi důrazně. „Lojzíku, co má táta ve sklepě?“ Lojzík na něj zaostřil a pravil „Híno.“ Smáli jsme se a otec-malovinař byl nesmírně spokojený.
Dnes už mi to dělají vlastní děti, ani je nemusím cvičit. Moje dcera i ve čtyřech letech tvrdí, že „táta má víno,“ i když mám u stolu před sebou minerálku nebo pivo. Ještě hůř se můj vliv podepisuje na osmiletém synovi. Dostane-li do skleničky nějaké pití, limonádu nebo džus, před napitím se skleničkou zakrouží a přičichne. Občas se mu směju, ale pak se přistihnu, že to dělám automaticky i s minerálkou, a zastydím se sám. Ještě že učitelky ve školce a ve škole s tímto druhem postižení nemají zkušenosti a jejich záludné otázky na domácí poměry se odvíjejí stereotypně: „A kdepak jste byli letos o prázdninách, děti?„

Návyk ochutnávat všechno tekuté se mi občas šeredně vymstí. Nejhůř asi před rokem, kdy jsem musel podstoupit jakési střevní vyšetření. Dostal jsem domů krabici prášků a úkol naředit z nich a vypít asi tři litry vlažného nápoje s projímavými účinky. Bohužel jsem už odvykl vypít půllitr čehokoli na ex a bez přemýšlení… Pití to samo o sobě nebylo zas až tak strašné, ale s přibývajícím množstvím mě ochutnávání stále víc mrzelo. Když máte obsedantní puzení vše kapalné ochutnávat a analyzovat, tak vás tři litry nasládlého alkalického projímadla opravdu znechutí.

Podle historky, kterou ráda vypravuje moje matka, jsem absolvoval první zkušenost s vínem někdy mezi desátým a dvanáctým rokem. Litrovku bílého schovávala ve špajzu, v nejvyšší poličce, kam ani rodiče nedosáhli bez židle. Jednoho jarního odpoledne jsem si přistavil židli, na ni odpadkový koš, láhev snesl a otevřel, a když přišla máma domů, měl jsem už „votřesk mozku,“ jak jsem tomu říkal. Od dalších pokusů mě to nadlouho odradilo.

Jak vidím svoje děti, občas si vzpomenu, že drobné poklesky, které u nich vídám, jsem páchal taky. Už pomalu přemýšlím, jak bude jejich seznamování s alkoholem probíhat. Zatím to vypadá bezpečně, pivo jim smrdí, samy by se ho nenapily ani za nic. Ale přijde čas, kdy zvědavost zvítězí a budou chtít ochutnat. Zatím máme doma vína tolik, že na nějaké zamykání před dětmi nevěřím. Utěšuju se jen tím, že se z nich nejspíš nestanou ani kuřáci ani konzumenti tvrdého alkoholu, protože tyhle vzory doma nemají. Já jsem tehdy zamlada doma žádný výběr neměl, tak doufám, že až si za pár let synek pořídí první votřesk mozku, ušetří přitom moji Sassicaiu i Grand Cru z Cortonu. Na pořádnou motolici býval nejlepší Karel IV.

Ale pokud jde o děti, uvítám jakékoli zkušenosti a návody.

Jen tak