Úplně se zlobím na zimní počasí. Včera po ránu mi jen na chvíli vyšlo slunce a prozářilo výhled na vršky stromů, za chvíli zase zalezlo a doplížila se mlha. Zákazníci se vymlouvají na globální krizi – nejvíc ti, co se vymlouvají už jedenáct let, těm krize přišla vhod. Hned bych utekl někam, kde svítí slunce. Lidi tam mají lepší náladu. Itálie? Chorvatsko? (Egypt ne, tam se musí vozit víno s sebou.)

Obdivoval jsem jednu svěží odnož italského turistického byznysu, agriturismo. To jsou malé soukromé farmy, na kterých majitelé vystavěli ubytovny pro turisty a nechávají je bydlet uprostřed svého zemědělského hospodaření. Před pár lety jsem na jedné strávil dva týdny dovolené. V Toskánsku, 30 kiláků od moře.

Moje agriturismo se jmenovalo Starý dům a byl to samozřejmě marketingový podvod. Ten dům byl zbrusu nový, čerstvě postavený, jen do omítky měl zabudované naštípané kameny, aby to vypadalo jako staré zdivo. Ostatně tam nejspíš nic nepěstovali, jediná plodina, kterou se zabývali, byla tráva, ze které dělali seno… Ani finále Champions League se tam nedalo chytit. Hlavním lákadlem agriturisma byl výhled za milion dolarů.

Výhled se dynamicky proměňoval podle polohy slunce. Měli jsme apartmán se třemi místnostmi s balkónkem, ze kterého byl luxusní výhled na všechnu tu krásu. Fotil jsem si ten výhled ráno, v poledne i večer. Slunce čarovalo. Večerní vínko na balkóně bylo dokonalé. I s Vernacchiou za 3 Euro se můžete cítit jako milionář.

Občas jsme jezdili na výlety. Do San Gimignana, do Sieny a Pisy, k moři, ale já nejraději do Volterry.

Z Volterry bych se nevypsal ani za měsíc. Jednak tohle etruské město na kopci vypadá už z dálky jako poklad. A ještě úžasnější jsou pohledy do krajiny z jeho hradeb. Fascinovaly mě italské renesanční obrazy s několika horizonty, to jsem z Čech neznal. Z hradeb Volterry jsem viděl, že si renesanční malíři nic nevymysleli, patero horizontů tam všude je.

A občas fascinující detaily jako strom uprostřed louky, kolem kterého musí desítky let objíždět sekáči trávy. Každá česká babička by poradila strom pokácet, ale Italové ho nechají stát a objíždějí ho. Tenhle strom stojí kousek pod Volterrou a fotil jsem si ho už nejmíň desetkrát.

Zaháním chandru pomocí Le Volte 2005 z Tenuta dell’Ornelaia. Už jsem o něm psal tady před rokem, stále se mi moc líbí. Před týdnem jsem mohl ochutnat v Břevnovském klášteře jeho většího sourozence, Le Serre Nuove 2005, ten byl ještě hustší, nabušenější, ale nezaujal mě. Tahle třešňová paráda se spoustou tříslovin v chuti je lehčí váha, ale baví mě víc. Za třešněmi ve vůni hledám Sangiovese, za krásnou silnou barvou italské slunce...

Zajímalo by mě, jak tenhle pohled vypadá teď v lednu. (Na obrázku je San Gimignano, vlevo dole vykukuje moderní věznice.) Teď v lednu se mi nejvíc stejská po Slunci. Jsem Italy-sick. Jsem Sun-sick.