Je to knížka o vášni a je dobře napsaná. Dočetl jsem ji s jiskrou v oku a s ohněm v srdci – takhle budu jednou psát, až se to naučím! Strašně se mi líbí (až na obsesi Robertem Parkerem, nikdy jsem nečetl nic od Parkera, nekupuju víno podle jeho bodování, tak ani nemám obsedantní potřebu s ním polemizovat).

Alice je chytrá. Hned první jednoduchý posměšek (Woody Allen v sukni), který ji budou mnozí adresovat, tahle drobná zrzavá newyorkská židovka brilantně zesměšňuje, Arla Guthrieho zmíní, ale slavný refrén jeho hitu Alice’s Restaurant neocituje (takže jsem si na něj vzpomněl až o stránku později, už stárnu).

Už jen přeložit název knížky do češtiny bude oříšek, protože se nabízí nejmíň dvě protichůdné konotace (ještě, že jsem psal Vínografovi, který mi knížku půjčil, ať ji přeloží, jinak bych si s tím lámal hlavu). Ale nejzábavnější na knížce je Alicina vášnivost, se kterou hájí svůj pohled na víno proti gigantům jako Parker, Krug, LVMH nebo Vinitaly. Její pohled je mi sympatický, protože nepokrytě fandí outsiderům (malým vinařům) proti obrům (velkým vinařským podnikům, globálním značkám) a zároveň to napíše tak osobně, že je jasné, že ve velkém světě velkého vína je zrovinka ta malá Alice se svým menšinovým vkusem v podobném postavení proti koryfejům jako je Robert Parker Jr. nebo kalifornská univerzita UC Davis nebo Clark Smith, výrobce mašinek na perverzní osmózu. Moc se mi líbí, jak do toho míchá osobní vzpomínky a vůbec spojuje nebo protřepává velký svět milionů prodaných kartonů vína s osobními radostmi i smutky. Její vyprávění o hledání zapomenutého a neúspěšného výrobce prvního Barola, které kdy ochutnala, je až dojemné.

Na svém blogu píše třeba o LVMH, Louis Vuitton Moet Hennessy, vlastníku několika výrobců luxusních značek šampaňského: „Doufala jsem, že firma odejde z obchodu se šampaňským, ale zatím, hladová po další půdě, ponořuje se do něj hlouběji. Společnost, která chce prodávat luxusní vzhled namísto skutečné podstaty, koupila rodinnou firmu Montaudon, která podle zastaralé Světové encyklopedie šampaňského od Toma Stevensona vlastní asi 80 akrů vinic osazených Pinotem Noir…“ jukněte tady.

U nás holt píšeme jinak, na nedávném pražském koštu vín Jiřího Horta jsme se s kolegy vínopsavci svíjeli smíchy, ale publikované texty o koštu byly krotké a vyvážené – Alice neváhá napsat na plnou hubu, co se jí nelíbí na selektovaných kvasinkách, enzymech a taninech, na nadužívání barikových sudů nebo třeba na umělém zavlažování vinic. Nejspíš to řekne do očí i mnoha výrobcům a napíše to tak, že věřím, že se na ni potrefení výrobci moc nezlobí. Svět vůní a chutí je veliký a je v něm místo pro každého, pro Roberta Parkera, Nicolase Jolyho i Jiřího Horta.

Jenže každý nezpívá o víně tak jasným hlasem, jako Alice Feiring.