Dostal jsem ji od Ježíška – knihu o Burgundsku, která vychází z pětiminutovek vysílaných během roku 2007 na České televizi. Naživo v televizi jsem viděl snad jen dva díly, až po návratu z loňské dovolené v Burgundsku jsem se dočetl, že další díl byl věnovaný i vinařství Dubois, odkud jsem si přivezl také několik vín, viz úvodní foto. Vydalo v roce 2007 nakladatelství Gutenberg, doporučená cena 275 Kč. Obrázky neoznačené Skleničkou pocházejí z knihy Obrázky z Burgundska.

Kniha se naštěstí díky redakční práci vyvarovala věcných chyb, je rozdělena do 14 kapitol, které kopírují jednotlivé díly televizního seriálu a popisují nejen to, co už zaznělo v televizi, ale i to, jak jednotlivé televizní díly vznikaly. I když jsem burgundský fanoušek, kniha si mě nezískala, a celou druhou půlku četby jsem se snažil přijít na to, proč. Autor popisuje dojmy z Burgundska s odstupem, který mně jako fanouškovi vadí, a který občas neváhá podtrhnout, jako například v úvodu dílu o Dijonu (str. 96): „Kdo odjíždí z Dijonu, musí si alespoň několik skleniček (hořčice) odvézt, ale já se bez ní klidně obejdu. Chápu však, že jsou tady na ni pyšní.“ Kdybych měl k dijonské hořčici takový vztah jako Jan Šmíd, asi bych si vybral jiné téma.

Nebo na straně 64, u popisu plavby pronajatým hausbótem po burgundských kanálech : „Nebudu předstírat, že jsem velkým milovníkem výletů na lodi. Nedovedu pochopit, jak si někdo může loď pronajmout na deset dní a plavit se po kanálech. Spousta lidí to však dělá. Když jsem spolu s dalšími třemi lidmi strávil dva týdny plavbou ve Středozemním moři, nudil jsem se už po dvou dnech…“

Dovedu pochopit, že Jan Šmíd natočí pro televizi plavbu na lodi, dijonskou hořčici (nebo burgundské víno), i když ho to nebaví – možná to dostal za úkol ? Ale když o tom jednou natočí TV seriál a nebaví ho to, proč o tom ještě navíc píše knížku? Jan Šmíd určitě není velký znalec burgundských vín, ale i kdyby knihu psal expert na víno, kterého zrovna burgundské víno nezajímá, byl by výsledek pro čtenáře méně zajímavý, než kniha od fanouška, který toho o Burgundsku moc neví. V některých oborech se snáz promine nedostatek odbornosti než nedostatek nadšení – a nedostatek nadšení se taky snáz pozná. Chápu pragmatické důvody, které za vznikem knihy stály, ale je mi to líto jako promarněné příležitosti. S Janem Šmídem jako průvodcem bych tedy do Burgund nejel, a protože odhaduji, že schopnost nebo neschopnost nadchnout se pro něco souvisí s povahou člověka, nevybral bych si ho za průvodce ani po jiném kraji.

P.S. Jak snadno se pozná novinářský nedostatek zájmu, o tom svědčí jiný výpisek z četby: v sobotní Kulturní revue Lidových novin (15.12.2007), strana 14, rubrika Kuloáry, psal nepodepsaný novinář o letošních nominacích do rock’n’rollové Síně slávy: kromě Madonny dojde i na „kanadského písničkáře a kytaristu Leonarda Cohena.„

Cohena miluju a Cohen na kytaru hraje, ale jako kytarista by neuspěl ani na Portě. Dlouhá léta jeho hru na kytaru kritici na koncertech odzívali větou „zase se od loňska nenaučil žádný nový akord.“ To je úskalí povrchního zjednodušování, když někdo píše o něčem, v čem není úplně odborník (jako píšu já o víně a děsím se, kdy plácnu bez ověřování něco o karbonické maceraci) a co ho navíc ani nezajímá. Jasně, že to pro většinu lidí vypadá jako hnidopišství, ale asi nikdo z nás, co máme Cohena rádi, by o něm nemluvil jako o kytaristovi. Kdyby se Leonard Cohen měl dostat do r’n’r Síně slávy jako kytarista, začnu cvičit na trumpetu.