Už podle názvu bylo jasné, že se mi víno bude líbit. Staré etruské město Volterra se vypíná na kopci nad toskánským údolím říčky Ceciny a jeho panorama se dramaticky mění během dne a nejspíš i v průběhu ročních období (můžu potvrdit jen od pozdního jara do léta). Od prvního setkání mě to město vzrušovalo. Výhled z jeho hradeb do krajiny vám ukáže, že si renesanční malíři nevymýšleli, když malovali v toskánské krajině patero obzorů.

Volterra je maličká, turista napoprvé narazí na několik gelaterií a prodejen suvenýrů, náměstí se starou radnicí (v roce 2009 nám na náměstí hrál flétnista ve středověkém kroji árie z italských oper a moje děti byly nadšené – von hraje Vodňanskýho!) a samozřejmě výhledy do krajiny. Až později jsem postupně objevoval etruské muzeum, amfiteátr, etruské pohřebiště, park, nad kterým stojí středověká pevnost, dnes využívaná jako věznice. Volterra přitahuje jako tajemství, jako krásná ženská.

V létě jsem s obchodním ředitelem vinařství Fontemorsí Robertem Ligasacchim objel jejich monteskudájské vinice (vysvětloval mi, proč je severní svah pro toskánské vinice vhodnější než ostatní světové strany) i výrobny a přechutnali všechna vína (bylo to tady). Věnoval se mi s typickou toskánskou pohostinností a vřelostí, přestože jsem mu dopředu napsal, že mám s sebou dvě malé děti a nemůžu jejich trpělivost napínat. Hned při ochutnávce s Ligasacchim mě nadchla dvě vína. Základní červené Guadipiani 2007, směs Cabernetu Sauvignon a Sangiovese prodchnutá jižní ohnivostí, a právě Volterrano.

Chtěl jsem ho už do podzimních komunitních bedýnek. Napřed to zmařila závada na e-mailové schránce, cenovou nabídku se nepodařilo doručit. V září jsme se s Robertem Ligasacchim znova potkali a vysvětlili si to, to už jsem věděl, že Fontemorsí u nás prodává RWC. Poslal mi ceník znova, ale Volterrano v něm bylo dražší, než za kolik jsem ho kupoval v Montescudaio. Snažil jsem se v toskánských bedýnkách přivézt vína za cenu ve vinařství a tohle byl zádrhel. Ještě jsem si vzpomněl, že jsem chtěl Martina Bílého na blogu napálit za to, že víno předražuje – teď jsem byl rád, že jsem tu větu zcenzuroval. Takže Volterrano jsem nedovezl a těším se jen posledními zbytky z dovolené…

Ambaláž je klasicky uměřená a drobným fontem připomíná, že Fontemorsí je projekt Laury Berlucchi ze známé rodiny sektářů z Franciacorty. Barva je třešňově temná, světle průhledná, ale už s drobným depotem, zřejmě se nefiltrovalo. Voní po přezrálých višních (až by si to jeden spletl s Zweiglem) a ostružinách a vůbec po lese. V chuti je víno jemnější než bývá mladé Chianti, ale už chutná trochu usedle, bez většího vzrušení. Kyselina je příjemně zkrocená, třísloviny jsou už měkké a neagresivní, chuť je příjemně zakulacená, ale je otázka, jak bude víno stárnout dál? Vzhledem k tomu, že pochází z vinic vysazených kolem roku 2000, tak bych hlasoval spíš pro konzumaci než pro archivaci.

Úplně se nabízí srovnání s Pergolaiou z vinařství Caiarossa, které jsem nakonec v podzimních toskánských bedýnkách měl (protože aspoň jedno čisté Sangiovese v toskánských bedýnkách bejt prostě musí!). Jsou si podobné, Pergolaia je v barvě o půl odstínu světlejší, ve vůni trochu elegantnější a plnější (asi jako když na plynovém sporáku trochu přidáte plynu), v chuti je taky uměřenější a jaksi komplexnější. Volterrano je zase díky výraznější kyselině typičtější (Toskánsko!) a rustikálnější (ale takové Toskánsko je, alespoň pokud jde o Sangiovese).

Ve skutečnosti bych měl v Komunitních Bedýnkách nejradši obě vína, rustikálnější Volterrano i francouzsky rafinovanější Pergolaiu. Sangiovese je pro Toskánsko typické (skoro) jako Pinot Noir pro Burgundsko, a bez pochopení rozdílů mezi Marsannay a Cortonem taky nepochopíte Burgundsko. Nejzábavnější na víně je srovnávání, i proto jsem si nakonec otevřel proti sobě Volterrano a Pergolaiu.