Na rozloučenou s jedním Meursaultem

O vínech z burgundského vinařství pana Alberta de Sousy jsem tady už psal mnohokrát, od samého začátku (tady a tady a třeba taky tady…). Textem o Meursaultu 2005 „Les Millerans“ jsem blog odstartoval a dnes večer dopíjím poslední lahev. Kdybych si pořadí posledních dvou lahví prohodil, byl by dnešní článek smutný a pochmurný, s výčitkami vůči přehnané archivaci – před týdnem jsem s návštěvou upekl pstruha a otevřel k němu právě toto víno. Bohužel víno bylo už zlomené, trochu naoxidované a prázdné. Co hůř: nebylo jasně na vylití, ale bylo tenké a chyběla mu očekávaná bohatost. Barikové vůně působily jako karikatura původně skvělého vína. Jako zajíc přejetý parním válcem. Vrátil jsem ho do chladničky a k rybě honem otevřel raději jinou šardonku.
Meursault 3

A to se mi víno původně tak moc líbilo, že jsem ho v roce 2008 přihlásil do šardonkového kola soutěže časopisu Víno Revue: obětoval jsem tři lahve, zaplatil skromný vstupní poplatek a nechal víno ocenit odbornou porotou v soutěži pořádané podle mezinárodních standardů. Jednak jsem si chtěl porovnat vlastní hodnocení vína s hodnocením profesionálů a jednak jsem chtěl vyzkoušet na vlastní kůži, jak takové soutěže fungují. Samozřejmě jsem byl zklamanej bronzovou medailí za 84 body a následně nazval předsedu poroty Ivo Dvořáka „Katem Šardonek“ (oproti ryzlinkovému kolu se mi zdála bodová úroveň posazená příliš nízko). Ale nejzábavnější pro mě bylo následné nakoupení šestice cizích vín ze soutěže a srovnávání s mým vínem: zjistil jsem, že moje hodnocení vína (nejspíš na rozdíl od hodnocení profesionálů) míchá dohromady styl vína a kvalitu. Názorně řečeno, když dostanu do skleničky šardonku s vyšším zbytkovým cukrem, ani to nehodnotím, nezajímá mě to. Podobné předsudky mám vůči suché rulandě šedé. Porotce – profesionál to hodnotit musí a měl by od sebe oddělit styl (suché – sladké) a kvalitu. To jen my amatéři si můžeme bezohledně vybírat.
9118 De Sousa
Už dávno jsem o soutěžích a medailích chtěl napsat víc, tak to shrnu do jedné myšlenky: umístění na soutěži znamená jen tolik, že ze všech lahví vychlazených na stejnou teplotu a ve stejnou chvíli otevřených, ale degustovaných podle jakéhosi klíče v průběhu dne některé lahve dostaly víc bodů než jiné. Docela dobře se může stát, že o den později budou stejné lahve hodnoceny v jiném pořadí a obodovány úplně jinak (a vůbec to neznamená, že by porota byla neschopná nebo zaujatá, jak někdy naznačují laické komentáře). Prostě proto, že ze všech vín, otevřených v osm ráno bude víno A v nejlepší formě v jedenáct hodin (90 bodů) a víno B ve tři odpoledne (92 bodů), ale pokud budete vína pít o den později v opačném pořadí, víno B dostane v jedenáct hodin jen 86 bodů a víno A bude ve tři odpoledne už zvětralé a dostane 79 bodů. Nakonec jsem se smířil s tím, že moje oblíbené víno skončilo jen v první desítce, ale nesmířil jsem se s tím, že dostalo míň bodů, než by dostal stejně dobrý ryzlink.

A teď zpátky do roku 2010 a k druhému pokusu o degustaci Meursaultu.

4 lahve s IR
Týden po pečeném pstruhovi s šardonkou jsem si sám otevřel poslední lahev s tím, že nějak přežiju očekávaný kvalitativní sešup. Otevřenou lahev jsem nechal v chladničce a jel do Prahy. Za pět hodin mě čekalo příjemné překvapení: plnější nazlátlá barva, dřevitě citrusová vůně (konec poetické vložky:) s až slaným tónem. V chuti klidná harmonie limetek, citronů a dřeva se spodní linkou exotického koření (hřebíček?), oproti rok starým vzpomínkám tenčí chuť, ale s výrazným minerálním závěrem a krásně dlouhá. Všechny jednotlivé dojmy působí vyzrále, jen barik jakoby ustupoval a projeví se až v závěru. Po polknutí zuby jakoby zatrnou po kousnutí do citronu. Víno působí jemně a elegantně, harmonicky, ale v porovnání s rok starými dojmy je to na úkor bohatství chuti – před rokem byly ovocné chutě výraznější, byť kvůli tomu nevystupoval minerální závěr tak silně.
Současný harmonický dojem je parádní, ale nejsem si jistý, jestli stojí za to. I kdybych o tolik víc oceňoval rafinovanou harmonii nad elegantní pestrostí, padesátiprocentní pravděpodobnost úpadku obsahu lahví během dvanácti měsíců varuje. Za poslední měsíc jsem s návštěvami vypil několik červených i bílých Burgund a sám pro sebe jsem si na letošek vyhlásil rok likvidace burgundských nulapětek.