Neměl bych o tom psát, abych to nezakřikl. Samozřejmě nejsem ani trochu pověrčivej, už dávno nechodím přes přechod jen po bílých pruzích, při mariáši o půlnoci neobcházím židli a neplivám přes rameno (ledaže bych prohrával), ale kočárek prostě nepřivezete domů předtím, než se dítě narodí. Tak se taky ostýchám se tady vypisovat z toho, že se asi za týden chystám do Burgundska na víno, abych to nezakřikl, ale některé věci se nedají jinak vysvětlit, třeba následující obrázek – výkaz práce bloggera za minulý týden:

Takové skóre nemívám každý týden, ale jak si tak plánuju, kam se všude v Burgundsku podívám, našel jsem několik lahví, které jsem dosud neochutnal, tak jsem se do nich honem podíval, abych si ověřil, že jsou tak dobré, abych jejich prodejce navštívil znovu. Tahle šestice si přímo říká o opakovanou návštěvu! (a listování v průvodcích je tak nudné…) Navíc jsem objevil v chladničce další poklad, od kterého jsem si přivezl jediný kousek – poznáte, co to je?

Na horním obrázku byl pohled do otevřené sklenice, z další fotky to už asi poznáte:

A jackpot 153 milionů korun tento týden vyhrává pan P. z Prahy 6, který jako první poznal Jambon Persillé z Morvanu, burgundskou specialitu na způsob naší šunky v aspiku, silně proložené bylinkami. Objevil jsem tu věc v zastrčené vinotéce v Cheilly-les-Maranges a vzpomněl si na „Oběd u Oliviera Leflaiva,“ degustaci v Puligny-Montrachet zaměřenou na snoubení vín pana Leflaiva s tradičními burgundskými jídly. Dvakrát za sebou jsem tam zažil dosud nepoznané, totiž doslova chuťovou interferenci kyselé chuti jídla, která se navzájem odečetla s kyselinou ve víně. Poprvé to Leflaive předvedl na akordu jambonu persillé a svého Meursaultu AOC, takže když jsem o rok později narazil náhodou na sklenici jambonu, koupil jsem. Před chystaným návratem do Burgundska jsem honem naplánoval ochutnávku jambonu – chtěl jsem vědět, zda si mám přivézt další kousky. Žádné víno od Leflaiva jsme doma neměli, ale velké naděje jsem vkládal do Meursaultu od Vincenta Girardina.

Ve speciálu britského časopisu Decanter „Best Value Burgundy“ z února 2006 obsadil Vincent Girardin (spolu s například Leflaivem nebo Bouchardem Otcem) společné třetí místo v žebříčku „Burgundy On a Budget,“ tedy v hodnocení vinařství podle poměru kvality a ceny. Pro mě je Vincent Girardin neznámý až nedostupný podnik, víno jsem koupil v jakési vinotéce na zkoušku. A přestože můj pokus o snoubení jídla (jambon persillé) a vína nevyšel, víno samo snese nejpřísnější měřítka.

Má silnou zlatou barvu, která prozrazuje nazrálost, krásně čirou a hřejivou až jásavou! Vůně naznačuje, že vínu nebudou kralovat kyseliny, vystupuje z ní vanilka a lipový med, příznaky barikování a nazrálosti. Chuť přichází s jemnou kyselinou a nástup připomíná kousnutí do přezrálého jablka. Je kořenitá, minerální, a v závěru trochu vystupuje alkohol (13,5%). Ještě předtím najdu v chuti grepy, banány a tropické ovoce. Víno je hodně vyzrálé, sugeruje mi až luxusní dojem, ale pro mě je už kus za vrcholem, já bych snesl víc mladistvé svěžesti. Jak jsem už napsal, víno obstálo bez výhrad, ale pokus o snoubení nevyšel. Vinu nese jambon persillé, který neměl žádné kyseliny a chutnal až nasládle. Ještě to zkusíme s červenou burgundou, ale pro ten skoro zázračný chuťový efekt si budu muset zajet znovu k Leflaivovi do Puligny. Takže namísto magie snoubení chutí jsme si udělali selskou burgundskou večeři s velmi nadstandardním vínem. Paní Skleničková dnes dělala neviditelnou, ale bez ohledu na domácí zvyky získala pro sebe víc než polovinu nalévaného Meursaultu.

Tak snad jsem to nezařikl.