Hned první den dovolené se mi málem podařilo všechno zkazit. Na první zastávce v italském dálničním AutoGrillu jsem v záchodové kabince pověsil na stěnu tašku se všemi doklady, klíči a asi dvěma a půl tisíci Eury. Naštěstí si pětiletá dcera vyprosila ohavné plastové hračky za deset Euro, naštěstí jsem se neulakomil a při placení u východu přišel na to, že mi chybí … peníze. Tašku mezitím poctivý Ital odevzdal Afro-Italovi, který se staral o záchody a ten ji s úsměvem a beze ztrát předal mně. Mám se zbláznit, že mám kliku? Pochopil jsem, že prázdniny jsou odsouzené k úspěchu.

Vyjel jsem s dětmi na dva týdny k moři do Toskánska. Synovi je devět, dceři pět a půl roku, tak jsem se připravoval na úmornou cestu, připravil všelijaké zábavy do auta i na dovolenou, a nahrál cédéčko s hodinama dětských písniček. Kousek za Brenerem mi z cédéčka zahráli Vodňanský a Skoumal stařičkou písničku… Stalo se to v Itálii, drželi ji za ruce… děti byly nadšené… Ještě, ještě! křičely, jako vždycky, když se jim něco líbí. (Jako bonus navíc byl flétnista ve Volteře, který na ulici hrál árie z italských oper. Hele, on hraje Vodňanskýho! divily se děti 🙂

Teď, když jsme se po dvou týdnech vrátili domů, děti už písničku umí nazpaměť. Mám z toho radost. Představuju si, jak dceru u zápisu do školy vyzvou, aby zazpívala nějakou písničku, ona se napřímí jako baletka a namísto očekávané Pec nám spadla zazpívá: Stalo se to v Itálii, drželi ji za ruce, utekla jim, chytali ji, zpívala na molu Céééé… a představuju si úžas učitelek, ty udivené pohledy, Kde se to naučila? Co je to za rodinu?

Čekal jsem, že budou tu dlouhou cestu autem špatně snášet a že případně budu muset po cestě přespat a dojet až druhý den, ale stihli jsme to do sedmé večerní i s ubytováním a krátkou zastávkou ve vinařství, ochutnávkou pěti vín a koupí jednoho Morellina a jednoho super-toskánce. Děti si ještě pamatovaly dva roky starou návštěvu vinařství – Jééé, tady je to super! vzpomněl si syn. Nápodoba vzorů je prý mocná výchovná síla.

Nastěhovali jsme se do střídmého bilocale v přímořské La Mazzantě. Poprvé jsme v Mazzantě byli v květnu 2003, bylo to opuštěné ospalé městečko. Letos to tu bublalo jako v Karlových Varech o festivalu. Miloval jsem ospalou atmosféru letoviska mimo sezónu, ale hned první večer jsem se začal těšit na rušnější prázdniny po italsku. O půlnoci se v Ristorante pod našima okny tančí na hlasitou muziku, večeře tamtéž byla přímo pohádková. Dcera si přála Penne al pomodoro a dostala naprosto přesně al dente uvařenou pastu s čerstvě ovocnou rajčatovou omáčkou. Syn nečekaně zaexperimentoval a zatoužil po pastě al salmone. Dostal takovou smetanovo-lososovou omáčku, až jsem se neubránil závisti a nakonec jsem nadšeně dojídal to, co nechal na talíři. Sám jsem si dal pizzu s neznámým názvem (Schiacciatine) a dostal koláč zapečený do těsta z obou stran a s výbornou náplní jen z mozzarelly a šunky. Já bych k tomu přidal trochu salátu a rajčat, ale celá struktura těsta a náplně byla tak filigránsky přesně trefená, že jsem se oblizoval i bez zeleniny. Servírka docela neprofesionálně nosila každičkou věc zvlášť, takže kvalita jídel o to víc vynikla.

Večerní víno na terase ve druhém patře apartmánového domu taky potěšilo. Nejsem na Morellino fajnšmekr, z předchozích italských dovolených si pamatuju jen na višňový charakter chuti. Tohle je z Fattorie Il Palagio, chutná po přezrálých višních až třešních, má ještě hodně tříslovin, je to spíš jednoduché víno, ale na závěr dne, kdy jsem odřídil v autě se dvěma prcky dvanáct set kilometrů je to velmi uspokojivé víno. Vůně vzdáleně připomíná hodně jemné svatovavřinecké, má peckovité ovoce, koření a dřevo, chuť je téměř nasládlá, višně a třešně jsem už zmiňoval, dřevo tam taky je, koření je živější a vzrušivější než ve vůni, ale možná za to může vyšší alkohol (13%).

V roce 2003 Mazzantu nikdo neznal, letos jsme na plážích běžně slýchali češtinu i ruštinu. Slovan všude bratry má, ale když vás bratr Čech slyší mluvit s dětmi česky, ale sám vás osloví anglicky, je mi to divné. Podle oblečení to byli Češi, středoškolská angličtina tahala za uši, pak jsem si všiml zelené občanky i vedle stojícího teréňáku Volvo (C90) s českou espézetkou… kdyby mluvili anglicky líp než já, asi by mě tím štvali, ale takhle jsem pokrčil rameny a s gustem se s nimi bavil anglicky… i když jsem měl chuť přecvaknout do italštiny: Di dove e?

Zase jsem zažil Italský paradox: cestou tam jsme měli tmavě zataženo, ale hned za Alpami bylo slunečno. Dva týdny krásného počasí skončily na Breneru, zataženo, občas pár kapek deště. Pěknou dovolenou 🙂