Jinak šlo všechno jako na drátkách. Když jsem paní domácí u nedělní snídaně hlásil, že mi přijede kamarád a chtěl bych ho na jednu noc uložit, řekla stručně, že to je „pas problem.“ V pondělí ráno přidala ke stolu jedno prostírání, takže se nás na terase nad Mariinou vinicí mačkalo šest. Marie nám dolívala kafe a všem udělala navíc palačinku, crepe. Po snídani jsme vyrazili na lov, létající vinotékař Daniel Brož chtěl nějaké dobré bílé.

Vesnice Puligny-Montrachet je jedno z nejlepších míst na světě, kde můžete dostat chuť na bílé víno. Poprvé jsem se sem vydal na jaře 2005 poté, co jsem si přečetl v Encyklopedii Vína od Roberta Stevensona větu: Puligny-Montrachet je jedna ze dvou obcí, kde se produkují nejvýznamnější suchá bílá vína na světě. Rozhodl jsem se tehdy, že mě suchá bílá vína zajímají, takže jsem do Puligny poprvé na pár dní zajel, a to mi změnilo život. Ovšem listopadová neděle a pondělí jsou zakleté, u Leflaivů zavřeno, Wallerandova vinotéka na náměstí má staženou roletu, prostě otrava. Tak jsme sedli do auta a projeli vinicemi dva kilometry do nejbližší obce Chassagne. To je totiž ta druhá ze dvou obcí, o kterých píše Stevenson.

Na rozdíl od Puligny byly v Chassagne v pondělí ráno otevřené hned dvě vinotéky. Oba konkurenční podniky mají podobnou nabídku a podle faktur se zdá, že obě patří jednomu majiteli. Daniel Brož sice večer u vína vypravoval příhody z praxe o typologii návštěvníků, kteří se ve vinotéce snaží něco zadarmo ochutnat, ale v Chassagne tyto zkušenosti zužitkoval a přiměl prodejce otevřít několik lahví. Nakoupili jsme krabici těch nejlepších, ale zdaleka nikoli nejlevnějších vín na světě, a já jsem si to školení zopakoval v druhé vinotéce, včetně nákupu. Nechci prudit, ale musím dopovědět, že snídaně v půl deváté a čtyři skleničky barikované šardonky z Chassagne po desáté dokážou obveselit mysl a přiblížit člověku smysl života a význam harmonie s přírodou.

Potom jsme zajeli do Meursaultu na oběd. Snil jsem o kohoutku na víně, ale cedule ve třech meursaultských restauracích nám ukázaly, jak různými způsoby se dá sdělit návštěvníkům, že je zavřeno. Daniel Brož mě důrazně upozorňoval na svůj nesouhlas s francouzskou ležérností a neurčitostí popisu jídla v burgundských jídelních lístcích, ale nakonec jsme jeli zpátky do Puligny do dělnické putyky na náměstí (už jsem o ní kdysi psal tady). Já jsem hned zajásal při pohledu na nesrozumitelný popis Menu du Jour (Nabídka dne, obvykle tříchodové menu), Daniel se ještě víc zakabonil a neústupně trval na podrobném vysvětlení. Měl jsem nepodložený dojem, že „vollaile“ v hlavním jídle je něco drůbežího, a když jsem se zeptal servírky, vychrlila ze sebe nesrozumitelně rychlou kadenci. Zasmál jsem se a objednal si menu. To bude dobrý, řekl jsem šťastně. „Takže dvakrát?“ podívala se servírka na Daniela, ale ten vzdoroval, že si to ještě rozmyslí. O pět minut později kapituloval a dal si to taky, ale aspoň zkritizoval salát. (Měl pravdu, salát byl obyčejnej a bez nápadu. Ale celé menu se čtyřmi chody bylo za dvanáct Euro.) Vollaile etc. byla nakonec slepice na paprice, docela dobrá. K tomu za tři Euro sklenička Maconu od Bret Brothers. Potom tři druhy sýra a nakonec domácí ostružinový koláč, zapomenutý v ledničce začátkem minulého týdne.

Byla to pro nás záminka zdrbat francouzský životní styl. Daniel trpce kritizoval francouzskou neochotu odpovídat na faxy a e-maily, krátkou pracovní dobu, celkovou nespolehlivost a nízké pracovní výkony. Já jsem se Francouzů zastával s tím, že v jejich zemi se musíme (a chceme) přizpůsobit jejich tempu a že to nejde naopak. Taky mě štve, když mi Francouz nedodrží slíbenou schůzku a následně nezvedá telefony. Ale vykašlu se na to a nehoním ho, najdu si jiného Francouze, který přijde. Baví mě obědvat dvě hodiny, neštvat se a nakonec všechno nějak stihnout. Učím se spoléhat na to, že nakonec i můj francouzský partner udělá to, co má. Jen to udělá po svém. Strašně rád bych přišel na to, jak je možné, že pracují tak málo a stihnou toho tolik. Už se to asi nenaučím, nedokážu žít jako oni, ale přes všechny výhrady mi jejich cesta připadá příjemnější. Jejich tráva je zelenější, vzduch je příjemnější a slunce víc svítí (to se dá nejspíš doložit statistikou 🙂

Po obědě Daniel odjel do Chablis pro víno. Já jsem zajel do Beaune na poslední nákupy. Našel jsem obchod s vinařskými potřebami a koupil stovku krásných dárkových krabic na víno. Polovinu nákladu vína vezu pro jednoho zákazníka, který je chce použít jako novoroční dárky. Ty krabice sice v rozpočtu nemá, ale mně se líbily. Tak jsem mu je koupil. Bylo odporné deštivé odpoledne. To by z Puligny vyhnalo každého. Zabalil jsem si věci.