Včera mohlo Burgundsko přijít o tradiční titul Côte d’Or, česky Zlaté pobřeží (nebo možná Zlaté svahy) a nahradit ho novým vznešeným názvem, Mléčné pobřeží, Côte de Lait. Celý den byla nepolevující protivná mlha, která se rozjasnila snad na tři minuty před polednem, když jsem přijížděl k Beaune, ale když jsem přejel první kruhový objezd, vjel jsem zase do mlíka. Za to a za ty nesmyslně rozházený písmenka na francouzských klávesnicích bych jim to sakra přejmenoval! Jestli neprojde Côte de Lait, navrhnu Côte Blanc.

Namísto krásných fotek vám dneska ukážu, jak to vypadá, když na fotkách dělá pozadí mlha. Trochu jako kdybych retušoval ve Photoshopu.

A kdybyste si podle téhle fotky mysleli, že jsem zbořenej, zadržte. I kdyby ve mně Chevalier Montrachet šplouchal jako v bečce, za tohle fakt nemůžu. To už se na to Pán Bůh taky nevydržel koukat.

Po poledni jsem zašel na oběd do baru v Meursaultu. O úžasné francouzské vymoženosti jménem Menu du Jour jsem už psal tady, tak se nebudu opakovat. V baříku u cesty obědvali pánové v montérkách i gentlemani v sakách, tříchodové menu stálo 12,50, k tomu sklenička Pinotu za 3 Eura. Poctivá domácí strava, ale echt domácí včetně dezertu, kterým byl kousek dortu (piškotové těsto) s jablky, vlašskými ořechy a skořicí. Skladba chutí nápadně připomínala náš štrůdl, chyběly jen rozinky a vyměnilo se těsto. Jinak pravá domácí strava včetně servisu, matka s dcerou za barpultem. Jediná zrada, na konci televizních zpráv v TV za barpultem rozesmátá rosnička máchala rukou, v Burgundsku je jasno, 18 až 20 stupňů a za oknem mlíko, že by se z něj dala ušlehat šlehačka na dort.

Kromě mlhy (a stravování) vůbec nic nefungovalo. V Chateau de Premeaux dopoledne nebrali telefony. V jiném vinařství v Chassagne jsem se nakonec protelefonoval až ke sklepmistrovi a domluvil si u něj na odpoledne návštěvu, ale když jsem tam o půl čtvrté přijel, byla tam jen mlha, všude zavřeno a milej sklepmistr nebral telefon. Co dělat? Z Chassagne je to jen skok do Saint-Aubinu, tak jsem tam zajel. Vnutil jsem se na ochutnávku k Sylvainu Langoreau. Já vím, že se dá koupit i v Praze, ale zrovna měl čas (a já taky). Ukrutně moc se mi líbilo jeho ovocné červené Chassagne Montrachet 2007 a docela i Saint-Aubin Premier Cru „En Remilly“ 2008. Na jedné ochutnávce před pár lety v Praze jsem měl dojem, že jeho vína dostáváme k pití ještě moc mladá. Podobný dojem jsem měl i včera u něj ve sklepě, jenže od většiny vín byl k mání už jen ročník 2008. Z těch, co jsem ochutnal, mi nejvíc chutnalo „En Remilly,“ ostatní bílá byla méně plná, méně výrazná, a tak jsem si ze všech těch jemných a příliš mladých vín nakonec vybral to nejplnější.

Tuhle fotku jsem vám slíbil včera (jako ladovský trakař 🙂, jen jsem netušil, že ji kvůli mlze budu muset doostřit. Na včerejší fotce z Montagny vidíte z vinice stoupat dým. Dvoučlenné hlídky na podzim ve vinohradu zastřihávají keře révy a odstraněné větvičky neprodleně spalují. Za tím účelem s sebou vozí kolečko s navařeným plechovým sudem s několika otvory, jakýsi pojízdný krb nebo pícku. Když se v listopadu podíváte do kopce nad Puligny nebo nad Beaune, uvidíte z mnoha míst stoupat kouř. Co kouř, to jeden takový trakař. Nejspíš tak Burgunďané vyrábějí mlhu. Voilà, Côte de Lait!

Mimochodem, jak jste mě před rokem tady vypeskovali za to, že jsem neurčil zbylé hrozny na vinici jako martiňáky, tak letos jsem zatím neviděl na vinici ani jeden ponechaný hrozen, ani kuličku. Loňská fotka byla ze Savigny, tam pojedu teprve dnes, ale na jih od Beaune není na vinici ani prd!

Večer trávím tradičně u bagety, šunky, sýra a třech bílých vín. (Omlouvám se za to obžerství, doma bych to neudělal. Ale když už tady sedím mezi tou spoustou krásných vín, tak to zkouším. Objevit ten drahokam, který stojí za to hledat.) Pernard Vergelesses 2008 z Domaine Pavelot je můj oblíbenec, měl jsem několik starších ročníků a koupil jsem 2008 na vyzkoušení. Zatím působí příliš humpolácky, jako pubertální klacek, chybí mu hloubka a bohatost. Saint-Romain 2007 od Reine Pédauque má zlatou medaili z Maconu a ve vůni i v chuti má zajímavý kávový štych, který si spojuju s barikovým sudem. Santenay 2005 Premier Cru Beaurepaire jsem koupil dvě minuty před zavíračkou přímo od výrobce, Mestre Pere et Fils v Santenay na náměstí. Nikdy předtím jsem tam nic nekoupil, protože mi to připadalo, že Mestre je víc obchodník než pěstitel a výrobce. Tentokrát mě zaujala velká nabídka starších ročníků, za snesitelné ceny byla k mání nejen nulapětka, ale i 03, 02 nebo 1999. Barva je ve slabém světle Mariiny pulignské jídelny silně nazrálá, vůně působí až přezrále a nelibě kvasnicově, a pár minut po otevření je chuť mdlá. Kořenitá a kvasnicová, ale rozhodně nevybízí k opakovanému ochutnání nebo nákupu. Patnáct Euro zmizelo v burgundském mlíku? Ještě chvíli počkám, nacvakám tenhle text na blog a uvidím, jestli se víno zatím otevře. O devadesát minut později je víno mnohem vyváženější, ale kvasnice jsou stále znát. Nevadí, Saint-Romain získává rezavě kovovou vůni a navíc mám v krabici tři neznámá vína z beaunské vinotéky…