Neodolám a blognu: sice jsem v dnešním horku hasil žízeň lecčím, ale večer jsem vytáhl z hloubi chladničky tohoto prcka – půllitrovku Rulandského bílého PS z Tanzbergu. Vinice Pod Svatým Kopečkem leží asi – hledat to nebudu – hned u Mikulova, ne-li přímo v Mikulově. V tom horkém večeru jsem dal vínu šanci, protože mám v chladničce málo místa a papírově by už mělo být úplně marné. Je to totiž ročník 99.

Jaká byla devadesátdevítka už dávno nevím, tanzbergův web toto víno uvádí taky už jen jako vzpomínku, ani čárku navíc. Možná jich za týden otevřu šestici návštěvě a pohořím, ale dnešní láhev je žolík. Přes moji skepsi boduje, a s klesající hladinkou v láhvi hodnocení stoupá.

Bylo dlouho, dlouho zavřené. Sice jsem ho nechal chvíli dýchat, ale při prvním nadechnutí jsem cítil jsen tu chlebovinu, nic víc. I z napití jsem měl plochý dojem, kousavá kyselina kysele kráčela kroutíc krky kopřivám! Suché, úplně suché. Tak jsem si ho poklidně srkal s návštěvou (která pila pivo), a po několika hodinách se mi víno ve sklence hezky rozvinulo. Ve vůni do lučních květin a citrusů, v chuti do tropického ovoce a kořenitosti, samozřejmě s výraznou kyselinou, která v puse přetrvává a nese celou dochuť.

Vždycky říkám, nepijeme barvu, ale tuto zmínit musím: zlato! Trochu světlé, zářivé, ale na domácí rulandské velmi výrazně plné zlato. Už podle chlebové vůně a barvy byste mohli uhodnout rulandské bílé. A napití by ten dojem potvrdilo, i to první, kyselé, i to pozdější ochutnání rozkvetlého vína. Myslím, že rulandy bílé z Tanzbergu mívaly dost kyselin i extraktu, a tady bych tipoval podobně. Etiketa uvádí 13,59 % alkoholu, což je dost na domácí rulandské, ale alkohol nijak nevyčnívá a neruší. Do horkých letních večerů bych doporučil víno s menším obsahem alkoholu, ale dnes nemám po ruce lepší.

Při soukromé debatě bych se asi vyjadřoval opatrně až odmítavě k tak dlouhé archivaci moravských bílých. Už jsem tu psal několikrát, že můj přístup se dá shrnout do zásady „Lépe vypít dříve, než želet později.“ Nakonec tohle rulandské není žádná bomba, která by mohla zpustošit žebříčky nejlepších vín, ale je to dobré, plné, pitelné a krásně zestárlé víno, které ani 8 let v lahvi nezničilo. Bohužel nemám žádné záznamy z dřívějších let, ale pít osm let staré (dobré) víno je samo o sobě svátek! Přinejmenším se tentokrát stáří příjemně podepsalo na barvě a nezničilo chuť. Jak jsem docela alergický na „stařinku,“ nepříjemné projevy přestárlého vína, tady je nenacházím.

Pokud doma nějakou láhev ještě najdete, nejspíš nebudete potřebovat moje doporučení, ale já bych se přimlouval za vypítí.