Tak jsem zpátky v civilizaci po třech dnech v rajské zahradě, ve kterou se každý třetí červencový víkend v roce proměňuje městečko Velká nad Veličkou. Jedenapadesáté Horňácké slavnosti pro mě začaly páteční večer a skončily v neděli kolem čtvrté odpoledne, kdy konečně začalo na zahradu kuželovského větrného mlýna (domácí mu říkají Horňácký větrák) pořádně pršet a já jsem to při posledním vystoupení zabalil a jel domů. No jak by nezačalo foukat a pršet, když Horňáci spustí svůj větrák! (O tom, co je to Horňácko, se dočtete všelikde jinde, ale třeba taky tady a tady a tady.)

Cestou jsem viděl tyhle blumy, po folklóru druhý pramen horňáckého bohatství. Vlastně ani nevím, jak se to správně jmenuje, ale je mi jasné, co z toho nakonec bude. Proslulou horňáckou slivovici mě ještě za studentských let v Praze učila pít slečna z Hrubé Vrbky. Jako student jsem znal jen levné koňaky, a její padesátiprocentní slivovici jsem usrkával podobně, jako bych ji ochutnával. Smála se mi, „To se necucá! Musíš si udělat slinu a polknout, kopnout to tam!“ Naučiua mě ju piť po deckách, ze skueniček od horčice (přepisuju horňácky).

V sobotu ráno jsem po mnoha letech zase viděl svítání nad Strážnou Hůrkou. Měli jsme úplněk a svítání bylo tak pěkné, že ani nejlepší výtvarník Večerníčků by to líp nenamaloval. Nabírané dešťové mraky jako krajkové ovečky nad světlající oblohou, do toho loučící se houslisti, odcházející zpěváci a tanečníci. Zpěváci si nad ránem vzpomínali na nejnepravděpodobnější sloky písniček („A nesložil si to?“ zeptal se jednu chvíli horňácký houslista zpěváka, nedůvěřivě).

Naštěstí jsem tady zase potkal spoustu lidí, které vídám jenom tady – mimo jiné i Angličana Richarda, který objíždí spoustu let moravské a slovenské folklórní festivaly a kterého jsem viděl naposled před pěti lety. (Vezl jsem ho v neděli z Kuželova do Veselí a vysvětloval mu, proč Češi a Slováci tak radostně přijímají Euro, nechápal to.)

Ani nevím, co o Horňáckých slavnostech napsat, protože každý tam jezdí kvůli něčemu jinému. Základem je samozřejmě muzika, ale i moje zážitky se za ta léta, co tam jezdím, proměňují. Zpočátku jsem míval víc společenských zážitků, postupem času převládly ty hudební. V Hrubej Vrbce jinší svět, tam jsou dívky jako květ!

V pátečním hlavním programu se předváděla lidová pouť ke svatému Antoníčkovi, a když se hrála zpověď, vzpomněl jsem si, že když jsem byl na Horňáckých poprvé, nejenže na podiu žádný kňaz nebyl, ale před programem ještě nastoupili SNB s vlčáky (vedenými Pomocnou stráží SNB) a všem nám zkontrolovali občanky, dostali totiž hlášení, že na festival se sjíždějí podezřelé máničky z Prahy. Uklidňoval jsem tehdy kamaráda znervoznělého rafajícím vlčákem, který se sebevražedně hádal s esenbákem „jen ať si nás zapíšou, aspoň se neztratíme.“

Sweet Harry Havelka je na fotce omylem. Chtěl jsem vyfotit basistu Jaroslava Smutného a zachytit na fotce velikou radost z muziky, která z něj až fyzicky sálala, a Ondřeje Havelku jsem objevil na fotkách až doma. Ale nic proti tomu, na srpnových Ozvěnách Horňácka mají hrát i Havelka a Melody Mejkrs (přepisuju důsledně horňácky), do Velké jezdí možná déle než já.

Jedním z mých hrdinů letošních Horňáckých byl právě pan Smutný. Nejenže je to pan Basista, tvrdí muziku a na basu hraje ďábelské sólové party, ale rozdával živočišnou radost při pátečním jam sessionu i při sobotním hraní s muzikou Mirka Minkse.

Tahle muzika mě překvapila nejen pódiovým hraním, ale i tím, jak zahráli sobotní jam session – lidovou zábavu po skončení programu na hlavním pódiu. Minksova muzika je, aspoň předpokládám, rodinná kapela, ale opticky je poskládaná z různorodých typů. Díky tomu, že si Minkse pamatuju jako hubeného mladíčka, baví mě, jak mi dnes stále víc připomíná sedláka.

Půvabná houslistka, mladíčci v kapele a basista Smutný to dokonale doplňují, ale jejich muzikantský výkon ze sobotní noci byl úžasný. Připomněl mi primáše Jožku Kubíka, který prý říkával, „nač jsou nějaké súťaže. Mezi ožralých ludí nás pusťte, tam sa ukáže, jak kdo hraje.“

Vylovím z paměti další hrdiny slavností, jak si je pamatuju. Martin Zálešák zpíval s muzikou Martina Hrbáče a exceloval v písničce, kterou znám od Františka Okénky. Zálešák je tenor jako hrom, jako když na vás přijde bouřka uprostřed roviny a nemáte se kam schovat. Písnička taky stojí za citování, škoda že nemůžu ocitovat i s melodií: „Byla jedna Andulenka, Anka, / Ona si tú krepelenku zamkla / Až k ní došel ten vrbecký stárek / Odrazil jí od krepelky zámek. Joj!“

Zábavu u horňácké muziky táhnou skoro výlučně chlapi, ženským je dovoleno jen tancovat, takže jsem málem prošvihl Sboreček žen z Lipova. Nezapsal jsem si žádné komentáře, ale jejich zpěv se nedal přeslechnout, i když vlastně u Horňáků očekávám hlavně mužské sedlácké nebo verbuňky. Jednoduchý zpěv bez ozdob, teď vydaly cédéčko. S trochou štěstí si ho pořídím.

Osmdesátiletá Anna Kománková zpívala krásně čistě pětitisícihlavému davu, tak, že jste se mohli cítit jako byste seděli s ní sami v místnosti, kde by zpívala jen vám. Neumím popsat – že devětašedesátiletý Martin Hrbáč zvládá noční hraní pro dvěstěhlavý dav mírně podnapilých zpěváků a tanečníků, to si vysvětluju tělesnou konstitucí moravského pořízka, ale pro osmdesátiletou zpěvačku paní Kománkovou nemám vysvětlení. „Ty nohy už mně neslúží,“ komentovala to paní Kománková, a když s ní moderátorka pátečního pořadu zapřádlala hovory na téma balení kluků zamlada, řekla to též stručně. „My sme na ně u muziky tak kůkaly…“ a pomáhalo to? „Pomáhalo.“

V závěru sobotního programu mě překvapilo vystoupení kapely nejmladší generace muziky z Lipova, Lipovjánku. Nezletilá muzika hrála nečekaně suverénně, s jasnými linkami nástrojů a jednoduše účelnými houslovými party. Nesnažili se ohromit technikou, hráli jaksi služebně, účelně, sloužili muzice a bylo v tom cítit sebevědomí. Ale muzikálnost se tady asi rodí snadno jako na břeclavsku všechno co roste ze země. To píšu s nepokrytou závistí, protože já si před horňáckou muzikou sólo nezazpívám. Už jsem viděl přehnaně sebevědomé mládence, které majstr Hrbáč odháněl od muziky výmluvným gestem s hrozícím smyčcem.

A to je další milník mojí paměti, protože každé vystoupení muziky devetašedesátiletého Martina Hrbáče je svátek, a vidět jeho hraní na volné zábavě pro lidi, kde každý může přijít a poručit si vlastní písničku, to je pro mě něco jako pro předškoláka vánoce. Jako degustační vzorek nabídnu pro kolegy f***bloggery video z mobilu. Píseň pojednává o zdravé výživě v typicky horňáckém duchu.

Rovnou se omlouvám, stál jsem za cimbálem a nejvíc je tam slyšet békání připitého zpěváka po mé levici. Pro posluchače nezvyklého horňáckému dialektu přikládám přepis textu: „Jaký frištuk, taká večera./ Včera byla husa pečená. / Ale dneska ráno, prevelice málo, / Běda preběda!“

Největším hitem se pro mě stala píseň, kterou jsem v pátek slyšel poprvé. „Šak si moja koralenko dobrý lék“ se hrála nejmíň třikrát, a to jsem nebyl všude. Zajímavé je, že některé písně, které se zhusta prosazovaly v mých mladých letech, jsem letos neslyšel vůbec („Ej, čo som to porobil na dětvanskom mostě, / Hodím sa do vody, nebudem v arestě“ si chtěl tehdy zazpívat každý). Píseň pojednává o tom, co má zpěvák nejradši a je tam přítomná i smrt – ostatně každá opravdová poezie je o těch třech věcech, a to jsou život, láska, smrt. Nepodařilo se mi nahrát ji pořádně, ale úvodní sloky můžete vidět tady dole s Martinem Čambalem. Vydržte, bude to stát za to.

Druhou část písně jsem nahrál v sobotu v noci při volné zábavě s muzikou Martina Hrbáče. Zase za cimbálem a s falešným zpěvem z davu.

Dopustím se teď vlastní myšlénky. Jedním z atributů lidové písně, ba přímo podmínkou jejího uznání za opravdovou lidovou píseň, je bezživotí jejího autora. Autentická lidová píseň nemá známého autora a její autor by měl být bezpečně na onom světě. Nerad bych se mýlil a nebudu se hádat, ale vsadil bych se, že autora této písně jsme v sobotu mohli zahlédnout na Horňáckých slavnostech.

Nesoudím tak jen z náhlého vynoření téhle písně. „Kdyby byla z marijánu, šafránu,“ podobná podmínka je často používaná v lidových písních (Kdyby tady byla taková panenka nebo Scarbourough Fair odjinud) je tady použitá jinak, bezvýchodně: „z tej lavice nikdy více nevstanu.“ Nemůžu si být jistý, ale pár lidových písniček jsem už slyšel a na podobný obrat použitý v takové souvislosti si nevzpomínám. Taky si myslím, že před sto nebo dvě stě lety převládal ve společnosti úplně jiný vztah ke kořalence, než je ten prezentovaný v písni, takže by se píseň těžko šířila ústním podáním.

A pokud mi napíšete, že autora znáte, rád ho odměním za použití autorských práv, nejraději lahví něčeho tekutého, určeného k rychlé spotřebě. Ještě se nechystám na pohřeb, ale tuhle písničku bych si na něm přál zahrát!

P.S. A protože je tohle wine-blog, tak abych nebyl úplně off-topic, dodávám, že jsem s sebou měl Riesling AOC 2002 z hunawihrské Domaine Sipp-Mack. Díky nesmyslně vysoké teplotě podávání jsme si kromě medově-lipových vůní užili i noblesní petrolejové chuti. Jako poklonu všem folkloristům, s kterými jsem víno sdílel, dodávám, že všichni určili „ryzlink, hodně starý“ a někteří dokonce ukázali do Alsaska. Na druhý den jsem měl kabinetní Vlašák 2007 z věstonického Vinohradu CZ, zbytek jsem vezl domů a dopil pozdě večer doma, bez závad a s chutí. Tomu říkám parádní vlašák, mikulovské Chablis! Tož tak.