Začaly prázdniny. Pan Sklenička zmizel do Toskánska a cucal supertoskánce. Jižní Svah zmizel na Šumavu a pije tam krabicáky (psal o tom tady a hned se mi vybavil citát ze stařičkého filmu Woodyho Allena: Další šťastný Američan, který si přišel na své!). Vinograf zahučel do sklepa. Tipuju, že tam pije vodu?

Tipuju podle sebe – hned po návratu z italské ozdravovny jsem strávil večírek vinařství Krásná Hora ve Viničním altánu rozléváním vína návštěvníkům a pitím vody. Přijel jsem autem, odjel jsem autem, a abych nepokapal hosty skvělými krásnohorskými červenými, dobrovolně jsem abstinoval. Navíc ten chlapík, co vína dělá, mluvil nezvykle plynně, uvolněně a přirozeně a nakonec prodal skoro všechno, co s sebou přivezl, takže mám za to, že večírek v Altánu se vydařil. Slíbil jsem Evasovi, že neprozradím, kdo odcházel nejveselejší a kdo mi ukazoval, jak vypadá správná degustační dávka, proto je zpráva z Viničního Altánu tak stručná.

Jestli se dnes večer rozepíšu moc do šířky, může za to Pommard Premier Cru „Chanlins Bas“ 2003 volnayského vinaře Henriho Montagny(ho). Tak dlouho jsem si ho schovával na lepší příležitost (a ta černovlasá usměvavá příležitost stále nepřicházela), až jsem ji jednou v pět večer otevřel a odjel na squash. V osm večer po squashi jsem k vínu zasedl a říkám si, že jsem se ukvapil. Podlehl jsem nutkání vypít už jakoby dost vyzrálý ročník 03, ale tohle víno by klidně ještě pár let mohlo ležet. Má (na burgundský Pinot) nezvykle vysokou hustou barvu, ve vůni už ale jde poznat, že je to burgunda. Vůně je zprvu jemně ovocná (typické peckoviny, nejvíc asi třešně), po zamíchání vylezou bylinky, hlavně heřmánek. V chuti je patrné, že byly odbourané kyseliny, víno je tělnaté a má ještě dost tříslovin, ale až na ty třísloviny je pěkně sladěné a vlastně na něj stačí jedno slovo: harmonické.

Sluníčko, sluníčko, popojdi maličko…
Na zajímavý text upozornil Jamie Goode: že burgundský ročník 2004 kontaminovalo sluníčko sedmitečné není (ještě) vědecky prokázané, ale je to zajímavá teorie. Celý text Billa Nansona je tady.

V pátek večer jsem na Horňáckých slavnostech ve Velké nad Veličkou po roce zase potkal kamaráda Juru z Dérfli. „Musíš ochutnat Lojzovo víno!“ lákal mě. „Lojza začal dělat biovíno!“ A vytáhl jedenapůllitrovou PETku od minerálky. Ne že bych potřeboval přemlouvat, jen jsem se optal, jaká to je odrůda. „To nevim, ale je to bio!„

Rozumějte mi dobře, Jura není žádný prosťáček. Chodí na košty a dodnes vzpomínám, jak jsem před deseti lety přinesl na Strážnou Hůrku láhev dobrého burgundského se strženou etiketou. Jednak abych nevypadal jako snob, že si tam s sebou beru cizí víno, jednak abych byl nenápadný. Jura si cucnul, potom povstal s lahví v ruce a silným hlasem rekéu: „Chuapi! Toto je najuepší víno široko daueko! Ochutnajte!“ a nechal lahev kolovat. Nikdo se neoptal, jestli je to bio. Zbyl na mě jen poslední lok. Kam se svět řítí, jestli se začneme víc zajímat o to, jestli je víno bio, než o to, jaké je?

Bio je in. Myslím, že jsem to četl v sobotních novinách: přišlo do módy rozdělovat děti na „děti“ a „bioděti„. Děti jsou ty počaté umělým oplodněním, zkrátka s asistencí moderní medicíny. Bioděti jsou počaté takovým tím starodávným, klasickým způsobem. Jasně že jsem příznivcem bio-metody. Jen se chci distancovat od módních trendů. Jakmile se z něčeho stane nálepka bez obsahu, začne být původní idea zábavná asi jako diskuse přestárlých hifistů.

V pátek večer bylo na Strážné Hůrce ve Velké nad Veličkou, kde se už po dvaapadesáté konaly Horňácké slavnosti, nabito. Pětitisícový amfiteátr byl plný. Návštěvníci znalí předpovědi počasí přijeli na páteční program a disciplinovaně zůstali doma v sobotu, kdy pršelo a pořadatelé přesunuli program do Kulturního domu se sálem pro šest stovek diváků. Naštěstí jsem se dostal na sobotní odpolední program Martina Kuchyňky „Moji súsedé a aj prespolní,“ kterému ublížil přesun z plenéru do sálu asi nejvíc. Uvolněný sousedský (až hospodský) humor byl v kamenném sále až na hranici uvolněnosti. Mně se to líbilo, ale v některých chvílích to drhlo a pár diváků to nevydýchalo. V plenéru by tenhle pořad vyzněl líp.

Potom přišel dětský pořad, při kterém se předsálí kulturáku plnilo nervózními a neinformovanými diváky, kteří nevěděli, jak je posunutý časový harmonogram ani kdy se budou prodávat lístky. Podobně neinformovaná pořadatelská služba v jednu chvíli nepochopitelně selhala a stříkla do předsálí pepřový sprej, aby předsálí vyklidila a nemusela s diváky diskutovat o organizaci dalšího večera. Tenhle kolaps mě tak naštval, že jsem původně chtěl z Velké odjet. Nakonec jsem setrval a navzdory organizaci večera jsem se dostal do sálu na hlavní program věnovaný lednovým sedmesátinám nevýznamnějšího současného horňáckého primáše Martina Hrbáče, a ten program byl tak krásný, že mě naštvání přešlo. (O Hrbáčovi psal pěkně Jiří Černý tady.)

Martin Hrbáč otevřel koncert notoricky známou sérií horňáckých sedláckých (Pásel Janko krávy, Zajíček sa po dolině pase…) se spoluhráči z dávné původní sestavy své kapely. Martin Hrbáč – zpěvák byl výborný, ale při prvním bloku jsem měl ještě obavy, jestli je Hrbáč – houslista ve formě, protože první blok odehrál v archaickém houslovém stylu, a mně chyběl typický hrbáčovský zpěvný tón houslí, jednoduchý zpěvný smyk. Hrbáčovy housle obvykle zpívají, tady trochu drhly, asi jako když se Petr Mička stylizuje do starobylého projevu. V druhém bloku písní Martina Hrbáče doprovodila současná kapela a Hrbáč se vrátil k projevu, na který jsem u něj zvyklý – zpěvnému a současnému. Přátelsky naladěné publikum nadšeně odměňovalo potleskem všechny sólisty (není divu, většina diváků byli místní). Měl jsem dojem, že i zpěváci, kteří by byli na amfiteátru před pětitisícovým publikem svázaní trémou, se v domácím prostředí nadšením osmělovali k uvolněným výkonům. A připojuju se ke gratulantům s přáním pevné ruky, jistého hlasu a radosti ze života!

Nemá smysl vyjmenovávat všechny hosty, kteří přišli „Majstrovi“ Hrbáčovi poblahopřát. Mně soukromě se moc líbili zpěvák Sváťa Kučera, čtyři nečekaně suverénní zpěváci – školáci z Lipova s muzikou Petra Galečky, Petr Mička a Luboš Holý (úplně se bojím, že si ho zase spletu s Dušanem…). V prvním přídavku, Šak si moja koralenko dobrý lék, Martin Hrbáč předvedl, proč ho na Horňácku uctivě oslovují Majstre. Oproti verzi muziky Petra Mičky písničku zkrátil na čtyři sloky, zjednodušil a zpřehlednil a přednesl ji zpěvně, jednoduše a majstrovsky.

Z velkého světa tištěných médií a globálních značek přichází špatná zpráva. Nebyl jsem příznivcem české verze Decanteru a jestli se splní předpovědi agentury JPP (Jedna paní povídala) o konci českého Decanteru, vlastně by mi to mohlo být jedno. Bylo mi líto, že se časopis profiloval jako nudné čtení o víně, místo aby psal o zábavě s vínem spojené, o kultuře, životním stylu a volném čase.