V neděli jsem zjistil, že na italském kalendáři v kuchyni mám ještě pořád červnovej list. Přeskočil jsem červenec a nahodil srpen. Nakonec, co záleží na měsíci, když jsem v Toskánsku, ne? Toskánsko prstem po mapě, přepisuju zapomenuté degustační poznámky z července.

Pátý den dovolené a další víno od Michele Satty, nákup v enotéce u silnice. Složení neuvedeno, jen 12,5% alkoholu. Lehce zakalená rudá barva, nevýrazná vůně sugeruje dojem podílu Cabernetu Sauvignon. Bez pomoci webu si netroufnu hádat víc, tipuju na směs Caberneru Sauvignon s podstatným podílem Sangiovese.

V chuti kabernetový tón černého rybízu a papriky, v závěru trocha pepře (to by ukazovalo na Cabernet Franc, ale ten potkávám tak málo, že se u toho ani nepozastavuju), v těle hodně suché lesní ovoce á la Sangiovese. Příjemně upozaděné třísloviny. Cena kolem deseti Euro dává tušit, že to nebude žádný majstrštyk, vína kastanětského Michela Satty stojí obvykle dvojnásobek. Chybí mi tam víc ovoce, víno působí příliš jednoduše a ploše.

Na druhý den je víno o třídu lepší, vyrovnanější, se zřejmým jižním charakterem. Včerejší dojmy bych už nenašel. Má plnější tělo se štiplavým kořením, delší kořeněnou dochuť a příjemně málo alkoholu – dobré pití do teplého letního večera. Doma jsem si vygůgloval složení Diambry – 70% Sangiovese, zbytek CS, Merlot a Syrah.

Levnější červené z Antinoriho vinařství Biserno. 14% alkoholu, uměřená jednoduchá ambaláž. Víno má ve skleničce temně rudou barvu, jakoby mírně zakalenou, nejspíš následkem omezené nebo zcela chybějící filtrace. Krásná plná vůně, komplexní s těžšími tóny květin a černého ovoce. Růže, jablka, višně a třešně. V chuti příjemná kyselina a horké tělo se spoustou koření, působí na patře mírně štiplavě. Dobrá struktura s dostatkem tříslovin. Těžší víno, zřejmě vhodné k těžším masitým pokrmům. Na můj vkus zbytečně moderní, nabušené, ale nejspíš by se mi za tři roky líbilo ještě víc. Dvacet Euro v toskánské vinotéce, u nás za 650 Kč u Global Wines.

Letos poprvé u mě italská vína převálcovala Burgundsko. Oblíbená (nejmenovaná) Burgunda, kterou jsem tady už několikrát propagoval, v pátek večer prohrává rozdílem třídy Arnolfem di Cambio z toskánské Fattorie Il Palagio, které jsem pil o den dříve. Nákupní cena je stejná. Krize středního věku? Druhá míza? Osvícení?

V zimě jsme si povídali nad vínem s kamarádem, s kterým sdílím slabost pro burgundské Pinoty. Byl taky v Toskánsku a proklínal Sangiovese – z tý blbý odrůdy prej nejde udělat pořádný víno, říkal. Já na to, a co Vino Nobile nebo Brunello. On namítal, že to není Sangiovese a vůbec (je, je to klon Sangiovese). Tak jsem vytáhl ze sklepa Arnolfa 2006 a nalil mu ho.

Pomlaskával si a naléhavě se dožadoval dalších lahví pro soukromé užití (ale nedostal, sám mám málo). Arnolfo je čísté, stoprocentní Sangiovese. Pointa přišla při letošní návštěvě v toskánském vinařství La Brancaia. Slečna Iris, která nás provázela vinařstvím i vinicemi charakterizovala odrůdu Sangiovese, její pěstování a hrozny podobnými výrazy, jakými se obvykle popisuje Pinot Noir. Měl jsem to podezření už dříve, totiž že můj vkus se zemi od země nemění a vyhledávám podobná vína, v Burgundsku jako v Toskánsku, a tady jsem si to potvrdil. Tím samozřejmě nechci říct, že Radda in Chianti je toskánské Nuits-Saint-Georges, kdo chce hledat rozdíly, najde jich v Toskánsku bohatě (víc než v Burgundsku), ale kdo chce hledat společné body, může je najít taky.

O vinařství Fattoria Il Palagio jsem už psal dříve (tady a tady), letos jsme jen v Toskánsku provedli porovnání dvou nedávných ročníků Arnolfa, 2005 a 2006. Degustaci jsme začali večeří (ryba, opečené brambory, fazole s pancettou) a pokračovali zmíněnými dvěma ročníky Arnolfa. Takže jsem si nachutnal oba ročníky (2006 – jemná vůně nezralých ostružin a mokrého jehličí, suchá chuť lesních plodů s prachovými tříslovinami a parádní nerušenou harmonií, 2005 – vůně velmi podobná předchozímu, ale s umělým, cizím tónem, který s oteplováním vína převládá. Podobně se projevuje v chuti, někdo by to vyhodnotil jako další chuť a přidanou hodnotu, mě to ruší. S oteplením se obě vína rozbíhají každé jinam, 2006 drží původní senzorické vlastnosti déle.)

Z původních pochyb mi vyšla vítězně nulašestka. Sláva, ve vinařství prodávají několi ročníků odstupňovaně od patnácti do asi čtyřiadvaceti Euro (1999), ale pro ochutnávku otevírají jen ten nejmladší. Takže jsem o dva dny později jel s klidným svědomím pro dva kartony Arnolfa 2006, nadšenej poznáním, jak se Sangiovese podobá Pinotu Noir. V čem se ty dvě odrůdy liší, to je asi jasný každýmu, kdo viděl v letním Toskánsku vedrem rozpukanou půdu pod nohama – Sangiovese dává mnohem vyprahlejší, vysušenější víno. Nic podobného rozpraskané půdě v Toskánsku jsem ve vzorně obdělaném Burgundsku neviděl. O to víc se těším na to, až najdu Sangiovese z regionu, který není tak vyprahlý jako Toskánsko. Ale to už je jiný příběh.