John Steinbeck kdysi napsal, že olympiáda je soutěž v tom, kdo dokáže nejlépe na světě udělat něco naprosto neužitečného, jako třeba víckrát pinknout míč přes síť (než soupeř) nebo dohodit dál železnou kouli (cituju z paměti a volně, možná nepřesně). Prostě olympiáda už není, co bývala. Za socialismu jsem miloval boxerské turnaje, zvlášť když proti sobě v ringu nastoupili sovětský policista proti bulharskému vojákovi nebo naopak kubánský policista proti sovětskému lampasákovi. To byly boje!

Fandil jsem střídavě oběma, ale vytoužený výsledek, vzájemné K.O. a remíza, nikdy nenastal. Od rozpadu tábora míru už box není, co býval, i když vítězství Špotákové tu zatuchlou dobu tesilových kalhot, třídní nenávisti, tuzexových bonů a výjezdních doložek připomnělo. Nakonec olympiádu zachraňoval náš syn, který uspořádal se sousedovic synem (a bez naší asistence) závod na čas osmkrát kolem domu. Měřili si to na mobilu a neuvěřitelně měli oba stejný čas (2:16:00). K čemu je mi televize? (Sousedův kluk je o čtyři roky starší, náš má osm, ale rodné listy jsme kvůli tomu nepřepisovali.)

V červnových a červencových textech o Horňácku jsem se dopustil (nejméně) dvou omylů, které musím napravit. První je jednoduchý, napsal jsem tady, že se na Horňácku nepěstuje víno. Není to pravda, ostatně už zde zmíněný zpěvníček vydaný JZD v Lipově konstatuje, že „s rozvojem socialistické zemědělské velkovýroby … vzrostla výměra vinic téměř na 150 ha.“ Chybička, ale měl jsem si vzpomenout, že přinejmenším blatnické vinice dosahují až k Louce.

Druhá chyba je horší. Ve zprávě z Horňáckých slavností (tady, až na konci) jsem obdivoval píseň „Šak si moja koralenko dobrý lék“ a odhadoval, že to není stará lidová píseň, ale opus někoho z žijících folkloristů. V sobotu jsem na velickém náměstí potkal Mirka Minkse, který moji teorii rozmetal, protože si vzpoměl, že to je slovenská píseň, kterou na Horňácko zavlekli slovenští dělníci při stavbě železnice někdy ve třicátých nebo čtyřicátých letech dvacátého století. Zapsal ji Emil Miškeřík a několik hudebníků a zpěváků si ji upravilo, tedy použili ji jako materiál pro svoje verze. Nebudu se vymlouvat na to, že ta píseň skutečně není tradiční moravská lidová, prostě se už nějakých sedmdesát let prozpěvuje a zdomácněla.

Páteční Lidové noviny psaly o internetové anketě o nejpopulárnější „přeslechy,“ přeslechnuté a zkomolené texty pop music. Vyhráli Police se skladbou „When The World Is Running Down,“ ve které se říká „You make the best of what’s still around,“ ale někteří to slyší jako „You make the best homemade stew around.“ S podobnými fatálními přeslechy mám své zkušenosti, hlavně vím, že je složité původní „přeslechnutý“ význam opravit a pochopit správně, pokud si člověk jednou silně zapamatuje ten špatný. Sám jsem tady citoval moravskou lidovou o cestě navaleného šohaje z hospody domů, „Ručkujem z príkopy do príkopy,“ dokud jste mě neopravili, že tam je správně „brčkujem…“ Nejlepší přeslech se ovšem podařil našim dětem, které jednou přišly s otázkou co je to Lemrouch. Netušili jsme ani, jestli to je člověk, zvíře nebo věc, tak jsme vyzvídali, v jaké souvislosti to slovo slyšely. „No včera jak jsi mi v postýlce četl pohádku.“ – „Pohádku??? A jak to bylo v té pohádce?“ „No přeci jak Honza políbil královi lemroucha!„

Karlovarská firma Kupmeto CZ, která dováží slušná vína za slušné ceny z Francie, pořádala tiskovou konferenci k uvedení chilského vinařství Errazuriz na náš trh. Součástí tiskovky byla ochutnávka osmi vzorků vína, přičemž mě vlastně zaujala víc vína v nižších cenových kategoriích, než ta úplně špičková. Ta špičková (Don Maximiano Founder’s Reserve a Viňedo Chadwick) firma propaguje pomocí tzv. Berlínské degustace, kdy byla tato vína naslepo hodnocena spolu s předními francouzskými a italskými víny. Neměl jsem to štěstí, že bych mohl ochutnávat napřeskáčku Chateau Margaux, Sassicaiu a Dona Maximiana, ale obávám se, že bych je i tak poznal, a celý projekt Berlínské degustace mi připadá diskutabilní. Asi je zbrklé poměřovat víno, které je na trhu deset let, s Chateau Margaux. Navíc má chilské vinařství jeden problém podobný s moravským – průměrná domácí spotřeba na hlavu je podobná, jako u nás. Ve Francii s její historií a spotřebou vína je tlak na zvyšování kvality asi jiný, než v Chile (odkud se většina vyrobeného vína exportuje) nebo u nás (kde se většina spotřebovaného vína dováží). Ale základní Chardonnay 2007 za cenu těsně přes 200 Kč bylo výborné a moc se mi líbilo i základní Carmenére 2007.

Minulý týden jsem si po roce zase koupil (legálně) cédéčko. Supraphon konečně vydal archivní nahrávky folkrockové kapely Marsyas z roku 1977, studiovky natočené doma u Oskara Petra. Díky Oskarově dramaturgickému vrtochu vyšly na CD ve stejném pořadí jako na prvním supraphonském elpíčku, a když jsem si je poslouchal pošesté, vzpomněl jsem si, že na původním pásu snad bylo i Břímě, takže se možná dočkáme ještě nějakých objevů? Ze tří nejlepších sedmdesátoletních folkových kapel tak konečně jedné vyšlo reprezentativní album. Na zbylé dvě kapely je už asi pozdě, Blátotlačky ani Kidův Krakatit už asi dnes nikdo nevydá… nemluvě o Mertově a Mišíkově ČDG.

Už jsem na začátku propíchl, že jsem byl o víkendu ve Velké nad Veličkou na Ozvěnách Horňácka. Oželel jsem páteční program, společný koncert Melody Makers Ondřeje Havelky a Cimbálové muziky Ležhory, protože ve čtvrtek přišla nabídka udělat řízenou degustaci Burgund pro ratíškovické vinaře. Teď už můžu přiznat, že jsem se toho trochu obával, protože jsem laik a v odborných věcech bych si moc netroufal diskutovat – obvykle se lidí, kteří dělají víno, vyptávám a svoje názory a předsudky jim nenutím. Rozhodlo mimo jiné i to, že jsem si chtěl vyzkoušet projekt „Koštu ze Skleničky,“ ochutnávku vín, o kterých jsem tady psal v minulém roce. Takže jsem vzal Montagny Premier Cru 2005 Vieilles Vignes od Bertheneta, tenhle Meursault 2005 od de Sousy, tuten Riesling 2003 Grand Cru Rosacker a červené: Cote-de-Nuits Villages 2006 z Chateau de Premeaux, Santenay Premier Cru 2005 od Marca Boutheneta, Auxey-Duresses 2003 Premier Cru Le Val (zmínka je tady) a Gevrey-Chambertin 2004 Vieilles Vignes od Guillarda. Protože se akce konala jako oslava narození jedné dcery, hostitel přidal dvě Gevrey-Chambertin 2003 (jedno Premier Cru a jedno Grand Cru, snad dcera poroste dobře). Návštěvníci přinesli ještě dost slušné Bordeaux a tři domácí vzorky vlastní výroby, ale vše proběhlo hladce, přestože jsem před ochutnávkou domácích vzorků uváděl hodně dobrý Meursault s tím, že to není víno, že jsme to před pár týdny nechali zkvasit z chlebových zbytků a pomerančové kůry.

Nakonec mě z moravské verze Koštu ze Skleničky nejvíc utkvělo v mysli několik lifestylových detailů. Akci jsme domluvili ve čtvrtek pozdě večer a za 24 hodin jsme na koštu měli asi 6 návštěvníků, před koncem dorazil asi dvanáctý. Cestou na košt z večeře v místní restauraci chvíli po sedmé hodině večer jsem v průjezdech domů šel kolem dvou asi desetihlavých společností, kde to cinkalo skleničkami a vonělo grilovaným masem. Dojem, že se na jižní Moravě žije trochu jinak podtrhl hlouček lidí před veselským kostelem v neděli ráno – snad dvacítka lidí se nevešla do kostela, tak poslouchala mši vestoje na náměstí. Jak kdysi zpíval Commander Cody: That’s what I like about the South! A i když stále dávám přednost burgundským Pinotům před moravskými, v dobré společnosti funguje slušný domácí Pinot líp, než Chambertin Grand Cru ve špatné.

Ozvěny Horňácka jsem viděl poprvé, přestože se konají už od roku 1997. Tuto soboru bylo hlediště na Strážné Hůrce poloprázdné (před měsícem při hlavním programu Horňáckých slavností přecpané). Nejspíš se na tom podepsalo špatné počasí, které se až do deváté nedo desáté večerní hodiny nemohlo rozhodnout, jestli spustí déšť a vyžene nás, nebo ne. Zůstali jsme a litovali asi jen ti účinkující, kteří doplatili na mokré podium pádem. První kapela ještě hrála s osobními asistenty s deštníky.

Ještě před samotným večerním koncertem prošel krojovaný průvod účinkujících na náměstí a předvedl ukázky z večerních vystoupení, už tam mě nejvíc zaujala eruptivně erotická show slovenské folklórní skupiny Dolina, i díky civilnějším (méně stylizovaným) krojům, než navečer na stadionu. Pamatujete se na Elán a Tanečnice z Lúčnice?

Ne že by jinak nebylo na co koukat a co poslouchat. Bez nároku na úplnost (zapoměl jsem si tužku v autě): zábavné konferenciérky dětského pořadu, ženský sbor z Veličky, Cimbálová muzika Kubíci (se dvěma vnuky Jožky Kubíka IV. Filíka), vlčnovský mužský sbor (ty mongolské kroje, úplně jsem zíral! – fotka nahoře), zábavné číslo s ovcema a jejich pastevcema… ale v mojí soukromé hitparádě byla živelná Dolina suverénně první. Na repertoáru bylo vidět, odkud se některé ščeklivé písně v moravských zpěvnících berou (slovenské jsou, pokud jde o párové vztahy, mnohem přímočařejší), na tanci byl vidět veliký temperament a kapela hrála tak, aby to ostatní vyniklo.

Pokud chcete ukázku erotiky v podání Doliny, mám tu kousíček záznamu z mobilu.

A pro gurmány mám i kousek z volné zábavy na podiu po skončení hlavního programu. Ale to je spíš pro připomenutí zážitku těm, kteří tam byli. Pokud jste tam nebyli, bude vám k dokonalému zážitku chybět studená vlhká noc, jako plachetnice proti větru křižující vůně horňáckých slivovic a sdílená radost ze zábavy.

Zase za rok na Horňáckých, a jak se říká na Slovácku, Zdar jak sviňa!