O Františku Šamlovi, který dováží vína ze severoitalského Piemonte, nebo o těch vínech, která dováží, jsem tu psal už nejmíň pětkrát. A už to tady máme zase a podle myšlenek, které se mi v pondělí večer ve Viničním Altánu honily hlavou, to nejspíš není naposledy. S většinou vín jsem se setkal na nedávno popisované malostranské degustaci, takže se dnes můžu věnovat jen rozdílům oproti měsíc starému koštu. Jak to vypadalo před měsícem si můžete přečíst tady.

Hlavním rozdílem bylo to, že před měsícem jsem přišel až na konec (oficiálního) programu a vína byla bezvadně temperovaná, delší dobu otevřená, provzdušněná a prostě dobře připravená. Tohle včera v Altánu chybělo, lahve se otvíraly těsně před podáváním. V případě některých vín (a některých návštěvníků) to nemuselo být podstatné, ale ve srovnání to byl znatelný rozdíl. Nechci nikoho podceňovat, ale myslím si, že málokdo z návštěvníků věděl předem, jak má chutnat nebo vonět Freisa, Grignolino, Timorasso, Bonarda nebo Albarossa (všechno jsou názvy piemontských odrůd), ale naštěstí jsem trochu srovnávat mohl a pondělní podchlazení a otvírání krátce před podáváním neudělalo vínům dobrou službu. Neodbytně se vkrádaly myšlenky na hyperdekantaci :o)

Degustace se zúčastnili bratři Andrea a Marco Buzio z vinařství Oreste Buzio, ale většinu prezentace vedl sám pan Šamla. Některá vína by si žádala podrobnější výklad. Grignolino s typicky bledou barvou, zdravou kyselinou a tříslovinovou chutí bylo OK, ale u Bonardy se štiplavou chutí měl jeden návštěvník pochybnosti, jestli je to ještě v normě. Skladba chutí a vůní byla často nezvyklá a jestli někdo přišel na „normální“ odpočinkovou degustaci, mohl být překvapený. Čekal jsem poprask u dalšího vzorku, kterým byla Freisa od vinařstí Oreste Buzio, ale tohle víno bylo naopak mnohem konformnější a příjemnější než jediná další Freisa, kterou znám (Dora Renato) a která je v chuti postavená na perličce a na znatelném asfaltovém tónu (asfalt, to by byl v Altánu mazec!)

Hned jsem si v duchu skládal další Komunitní Bedýnku z piemontských divočin jako je Freisa, Grignolino, Cortese, Albarossa, Bonarda nebo Herbalucce :o) A překvapení přišlo nakonec. Vyhnu se popisům aktuálního stavu všech vín (nespolehlivým tentokrát nejen počínající rýmou, ale i pozdním otevřením). Víno, které můžu bezohledně doporučit je ta největší piemontská komerce. Nejprodávanější a nejslavnější piemontské víno totiž není Dolcetto ani Barbera. Není to ani Nebbiolo. Je to Moscato d’Asti. Včera to byla Ribota 2011 z vinařství Boeri Alfonso.

Moscato d’Asti je slaďák se 120 gramy cukru (na litr vína) a pěti (až šesti) procenty alkoholu. Často mívá v chuti perlení až do sektu. Má tak báječnou kyselinu, že vám často až tak sladký nepřijde, dokonalý bonbónek jako dezert. Včera se ovšem podával mladý, čerstvě nalahvovaný ročník 2011 s ostrou, neohlazenou kyselinou (napsat svěží by bylo málo). Ta kyselina by byla v míň sladkém víně nepříjemná, ale mladému vínu dodávala záviděníhodný šmrnc. Za půl roku se ohladí, zakomponuje (musím někdy napsat článek jen o těchto synonymech a eufemismech a jejich skutečných významech :o)… a už to nebude ono. Dokud je to mladé a ostré, je to fakt radost. Kupujte, ale něco mi nechte. Přijede mi na vánoce babička a jako Červená Karkulka pro ni potřebuju aspoň tři lahve :o) Tohle víno je totiž zázrak, bude chutnat babičce a bude bavit i mě.