Velkou radost mi udělalo silvestrovské číslo Reflexu! Nejen článek Dana Hrubého Naučme děti pít! (názory PhDr. Václava Budínského jsou možná radikální, ale po všem mediálním strašení alkoholem to asi muselo přijít), ale i test příchylnosti českých celebrit k politikům. Použitá metoda je sice originální asi jako kombinace párek a pivo, ale výsledky jsou nečekaně povzbuzující. Sagvan Tofi se prezentuje jako elegantní střihoun a Eva Eichmajerová, v médiích obvykle zobrazovaná jako špičková kurtizána, z testu vychází jako konzervativní dáma. Asi to není výsledek, který redaktoři Reflexu očekávali, ale je to bezva! (Dál už to bude zase o víně – Peklo z plastelíny 🙂

Celým názvem Inferno 2003, výrobce Conti Sertoli Salis, Valtellina Superiore DOCG, Itálie. Koupil jsem z čiré zvědavosti týden před vánoci v La Vecchia Bottega na pražské Národní třídě. S Valtellinou jsem se v lahvi ani ve skleničce dosud nesetkal. V obchodě měli ještě dvě další lahve s vyšším alkoholem (14,5%) a vyšší cenou, tahle se mi zdála přijatelná cenou (598 Kč) i obsahem alkoholu (12,5%). Malá apelace Valtellina je v severní Itálii, až u švýcarských hranic, tam co si marně plánoval svoje poslední Vlčí doupě Mussolini.

Ještě že mě dávný článek punkera Vinografa varoval, jinak bych byl v pokušení víno rychle zatratit. Barva je skutečně nezapomenutelná, asi jako by měl světlý, přezrálý a naoxidovaný Pinot Noir. Vinograf psal o kalném výtoku z rezatých trubek, to je sice hodně expresivní, ale pocitově docela přesné. Vůně je jemná, pokud jde o intenzitu, ale poměrně komplexní pokud jde o škálu podnětů. Decentní ovocnost je přikrytá skládkou zrezivělých plechů, zednických odpadků, zetlelé trávy a příjemné bylinkové apatyky. Tři hodiny po otevření se ve skleničce objevují aromata čokolády a griotky. Ve starobyle vesnické chuti příjemná ovocnost, nepříjemně výrazné třísloviny a neznámá léčivá tinktura. Chuť taky vyluští tajemství podivně narezlé barvy, je tam zřejmá oxidace, ale díky zmiňovanému článku je jasnější, že oxidace je tam záměrně zakomponovaná a nevznikla jako nehoda.

Dva závěry: jednak se ukazuje, že samotná smyslová analýza bez znalosti pozadí a kulturních souvislostí prostě nestačí a může snadno oklamat. Víno pochází z odrůdy Nebbiolo (95%) a byl bych zvědavý, jak by dopadlo při slepém testu, schované mezi klasickými Baroly (a že by to byla prča, přihlásit Valtellinu do testu mezi Nebbiola 🙂. Druhý závěr je, že za necelých šest stovek si víno podruhé nekoupím a při příštích cestách do Itálie se údolí Valtelliny klidně vyhnu. Kdybych měl soudit jen podle vína, čekal bych ve Valtellině málo slunka a spoustu krápníkových jeskyní. Stalaktity a stalagnity? Je to zajímavé vybočení, ale fanouškem se nestanu.