Hnědý papírový pytlík, ve kterém jsem víno osmnáct měsíců skladoval, mi připomněl kavárnu v toskánském Ponteginori, kde jsem víno v červenci 2009 kupoval. Přijel jsem si pro tohle Chianti poslední večer před odjezdem a poručil si ještě (poslední) cappuccino. Můj kavárník už tu situaci znal nazpaměť: pravidelný host přichází v pátek večer a s tragickým výrazem si objednává. Poslední kafe odsouzencovo.

Vrátil mi víc, než měl, a mávnul rukou, že to mám za ty nákupy. Tak jsem se přesvědčil o správnosti svého dojmu, že mu kavárna patří, když dal spropitné při větším nákupu on mně, místo aby ho čekal ode mě (často je pro komunikaci v cizině důležitější znalost formálního společenského chování než jazyk). Když jsem letos v létě po roce opět vešel do kavárny, zase tam stál a úsměvem dal najevo, že si mě pamatuje. Hned jsem se tam zase cítil dobře, nemusel nic říkat.

V červenci 2010 bylo Chianti 2006 od Fontodi vynikající, ale neměl jsem žádné zkušenosti s archivací. Po vánocích jsem se mohl přesvědčit. Temně rudá barva s oranžovými okraji, podle slabší jiskrnosti bych hádal, že víno nebylo filtrované. Typická ostružinová vůně Sangiovese se štiplavým tónem barikového sudu, moderní verze Chianti. Ovoce a houbová vůně. Chuť je už ohlazená a bez drhnoucích tříslovin, typických pro mladé Sangiovese. Má ještě pěknou kyselinu, na vrcholu chuti zaštípe jemně koření a je příjemně dlouhá. Koncentrované, husté víno, díky pěti letům stáří má pěkně zakomponovaný barik a přitom je ještě stále vzrušivě svěží.

Pokud jde o ponteginorskou kavárnu, moje vzpomínky by mohly jít ještě dál, ale vyprávění o tom, jak jsem se rozplácl na chodníku před nohama místních důchodců a co na to říkala servírka si nechám pro důvěrnější společnost. Kvůli tomu si vozím z výletů víno. Ne kvůli vůním a chutím, ale kvůli vzpomínkám, které vůně a chutě nezadržitelně přivolávají. Slunce a stíny, vůně a chutě, barvy a nálady. Fotky a vzpomínky. Trocha slunce do zimního nedostatku světla.