Čas trhnul oponou a je tady vyluštění hádanek ze Skleničkovy Komunitní Bedýnky. Kdo jste ještě všechny vína neotevřeli, nečtěte dál! Vy ostatní můžete nasednout na Stroj času a vrhnout se o měsíc zpátky. Tady jen naznačím (Rýňák, šardonka, Chorvát, Kabernet, Pinot a Cvajgl), kdo to chcete vědět přesně, musíte si skočit sem. Tam najdete úvodní článek a v závěru i podrobné odtajnění, následované autentickými komentáři tipujících.

Když tak uvažuju o dalších Komunitních Bedýnkách, napadají mě dvě věci. První je ta, že až budu skládat dohromady další kolekci šesti nových vín, zařadím do ní jednu nebo dvě neoznačené lahve a nechám vás hádat. A druhá je, že podle komentářů si účastníci vína užili líp, než kdyby byla řádně označená etiketama. Nutnost určit aspoň odrůdu vybičovala vaše smysly a vy jste ve víně našli vůně a chutě, které by vám jinak unikly, a mám dojem, že jste vína hodnotili příznivějí, než kdyby byly standardně označené a předem jasné. Takže kdybyste si to chtěli sami sjet podruhé, ochutnat vína už se znalostí odrůd a výrobců a porovnat dojmy s prvními poznámkami naslepo, napište mi. Nemám už všechna vína, ale bude-li vás dost, nějak to vymyslíme.

Na blogu to poznáte podle dvou věcí: snížila se frekvence článků a vyměnila se tapeta za vyfocenými víny. Porovnáním s loňskými obrázky zjistíte, o co zelenější smrčky mám na zahradě. Naprosto přesně s prvním teplým večerem přišlo i moje soukromé jaro, chodím po ulicích s jarně spikleneckým úsměvem. Nejspíš to jaro cítí i ostatní. Psal jsem včera jednomu dovozci vína, že chci zarezervovat dvě místa na degustaci na příští týden, jestli ještě není obsazeno. Napsal mi obratem: „To víš, že se k nám vejdeš i s tím novým objevem…“ Začalo jaro!

Červené, takže Pinot Noir (v Chassagne se pěstuje i Chardonnay a tamní bílá vína se všeobecně považují za mnohem významnější, než červená). V Praze je prodává Riesling&Co a za tu cenu stojí. Sám jsem koupil při loňské návštěvě u výrobce v Saint-Aubinu (tady). 13% alkoholu, pěkná světlá pinotová barva, velice zajímavá vůně s tabákem, kompotovaným ovocem a bonbónovým aroma, ve které se příjemně projevuje barikový sud. V chuti zase pěkné ovoce, poměrně tenké kyseliny, ještě výrazné třísloviny. V loňském roce jsem měl s červeným Chassagne štěstí, tohle víno se mi taky moc líbí, ale koupil jsem jen tři kousky. Většina místních červených, které jsem pil, byla příjemně vyvážená vína s jemným a tak nějak ženským projevem. I tohle víno na mě tak působí, jen je zatím moc mladé a vůně je o poznání vrstevnatější, než chuť.

Jižní Svah psal, že na letošních burgundských Grands Jours se zaregistrovalo podezřele mnoho Čechů. „To zas bude v Praze chytrejch lidí,“ komentoval to jiný obchodník s vínem.

Jako před rokem, i letos jsem slavil příchod jara v restauraci Na Kopci. Vloni jsem se obětoval a řídil, letos jsem byl chytřejší a jel MHD. Po domluvě s vrchním jsem si přinesl vlastní víno, poměrně univerzální Arnolfo di Cambio 2006 (tady). Můžu potvrdit, že jídlo Na Kopci si stále drží svůj standard, oproti loňsku byl ale sál o poznání prázdnější. Grilovaná vepřová panenka byla senzační, houbový kuba jen obyčejný. Předkrmy v pořádku a zvěřinové ragú (prý) výborné. Největší dojem na mě tentokrát udělala obsluha. Když vrchní zjistil, že si vystačíme sami, vytratil se a prakticky nevyrušoval. Zatímco při loňské návštěvě příjemně důrazně nabízel jídla, dolíval nápoje a byl stále přítomen, tentokrát to vypadalo, že nás profesionálně odhadl jako senza servizio a vypařil se. Nevím jistě, jestli to bylo úmyslné, ale přišlo to vhod a moc mě to pobavilo. Tak vysoký spropitný jsem snad ještě nedal. Holt to jaro…

Bourgogne Passetoutgrain 2001, Domaine Albert de Sousa

O listopadovém dnu v Burgundsku s Danem Brožem z Le Caveau jsem se tady už zmiňoval, ale tuhle příhodu jsem si zatím nechal pro sebe. V pondělí po snídani si Dan přál, ať ho zavedu k nějakému vinaři, kterého tam znám, že chce ochutnat a koupit nějaké bílé. Protože jsem věděl, že několik let studoval francouzštinu ve Francouzském institutu, vzal jsem mobil s číslem meursaultského Alberta de Sousy a řekl Danovi, ať domluví návštěvu on, protože určitě mluví francouzsky líp než já. Odmítl, srab, ale možná to udělal, jen aby se pobavil mojí tchécofrancouzštinou. (Dobře si vzpomínám, jak mě sám před pěti lety odrazoval od první návštěvy Burgundska historkama o Angličanech, vyhnaných ze sklepa po úvodní větě: Do you speak English? – ale to se mu nepovedlo!)

Pan de Sousa pravil souhlasně něco jako tutsvit, tak jsme k němu zajeli. Protože jsem tam byl už poněkolikáté, vzal jsem s sebou jako dárek láhev (podle mě výborného) moravského ryzlinku. Vinař se mi revanšoval dnešní lahví Passetoutgrain 2001. Dan z toho měl srandu a posměšně to komentoval (aspoň vidíš, co si tady myslí o moravském víně), protože Passetoutgrain se v Burgundsku považuje za nejobyčejnější víno, prostě to nejnižší v řadě. Navíc víno určené k běžnému pití, nic co by se mělo osm let skladovat. Dlouho jsem se doma nemohl odhodlat ho otevřít, ale pokaždé jsem se ušklíbl, že mi zabírá místo v chladničce. Tak šlo minulý týden pod vývrtku.

Světloučká barva, od oka bych hádal na starý, nazrálý Pinot. Passetoutgrain znamená víno ze všech (druhů) hroznů, pěstovaných ve vinařství. To je jednoduché, protože z modrých odrůd se v Burgundsku pěstuje jen Pinot Noir a Gamay – takže směska Pinotu a Gamay. Ve vůni vyzrále ovocná a plastová. Trocha koření. Ale nejvíc vyrušuje zvětralá plastová vůně. V pozadí závan Hašlerek. Jsem zmatenej, protože i přes podivný popis to nepůsobí špatně. V chuti převládají charakteristiky Pinotu, jaksi rozmazané příměsí Gamay. 12% alkoholu. Lehké pití, žádný zbytkový cukr, žádné výrazné třísloviny. Ani bych nečekal, že by se osm let staré Passetoutgrain dalo ještě pít, ale dá se a s dobrou společností by se pilo docela dobře. Drobné poučení pro příště, až budu zase v pokušení soudit nějaké víno bez vlastní zkušenosti, jen podle papírových charakteristik.

Měli bychom si dávat pozor na to, jaké odpovědi dáváme na ty nejtriviálnější otázky, píše Tom Wark v textu o odpovědnosti odborníků na víno. Dokumentuje to na deseti nejčastějších otázkách o víně, kladených na serveru ASK.com.

1. Kolik kalorií má sklenka vína?
2. Jak se dělá víno?
3. Co je to portské?
4. Kolik lahví vína se vejde do krabice?
5. Co je to marsala?
6. Které víno se nejlíp hodí ke kuřeti?

Další si prostudujte sami tady. Mně se nejvíc líbí jednička a šestka. Odpovědi jsou tady nebo rovnou tady v úvodu. Pokud jde o šestku, moje odpověď je stručná a jasná: Chardonnay! Ale jiná věc mě při tom čtení napadla, jestli si tady nepíšu nějaký hlouposti jen sám pro sebe, zatímco čtenáře blogu by třeba zajímaly úplně jiný věci? Zajímá vás, kolik lahví se vejde do krabice? Proč je některý víno kyselý? Jestli je dražší víno lepší, než to levnější?! Co vás doopravdy zajímá? Napište mi to! Zeptejte se Skleničky!

Přeju veselý jaro!

O předchozích dvou ročnících přehlídky nejúspěšnějších vín ze soutěže časopisu Víno Revue v břevnovském klášteře jsem psal tady a tady. Za tři ročníky se z břevnovské Galapřehlídky stala asi nejlepší domácí výstava vína.

Rovnou se přiznám, že mě pořadatelé už třetí rok hýčkají vstupenkou zdarma, letos by vstupenka stála rovnou tisícovku. Tak jsem se rozmýšlel, jestli otevřít text takhle jednoznačnou chválou, ale k čertu s nezávislostí. Mně se ta výstava líbí. Líbí se mi prostředí, sály břevnovského kláštera jsou noblesní, reprezentativní a přesto jaksi lidsky přiměřené. Líbí se mi, jakou pozornost výstavě věnují jednotliví účastníci, výrobci a dovozci. Začalo to vloni O.H.M.S., které přvezlo čtyři moselské vinaře a nechalo je celý večer nalévat procházejícím návštěvníkům. Letos jejich ryzlinky v soutěži nevyhrály, takže zrovna tihle čtyři vinaři nepřijeli, ale jejich příklad následovalo několikanásobně víc dalších. Za nálevními pultíky postávali rakouští a němečtí vinaři, několik Grand Cru naléval pana Voarick z Aloxe-Cortonu, a prestiž soutěže stvrzovala kromě pana Horta, Špalka a dalších i účast Miloše Michlovského. A tečka na konec, ochutnávalo se z univerzálních a pro mě moc příjemných skleniček Riedel.

Dokonce se nekonal ani očekávaný nával, účast byla vysoká, ale ne nepříjemně davová (vliv vstupného?), dokonce se mi zdálo, že přišlo o pár lidí míň, než loni. Nepotkal jsem několik očekávaných známých a dva dovozce, ale ve všech případech to byla jejich chyba. Tahle přehlídka se prostě povedla.

Pár povinných poznámek k vínům: imponoval mi stánek Wines Home s pouhými dvěma víny. Krásný minerální Veltlín z rakouského Kamptalu a alsaský Sylván od Rietsche byly neuvěřitelně dobře vybrané – nádherná vína z podceňovaných, méně atraktivních odrůd. Od stánku Vino Markuzzi nemám poznámky, ale pamatuju si expresivní mimiku a gestikulaci Jiřího Markuzziho, italský naturel se prostě nezapře (podobně extrovertně představoval víno i Petr Hanuš z La Fattorie). Vůbec jsem měl dojem, že italská vína, která jsem ochutnával, byla výborná, ale možná za to můžou jen moje italofilské sklony? I když letos moselské ryzlinky od O.H.M.S. neobsadily nejvyšší příčky v soutěži, stejně mi v pomyslném srovnání s ostatními ryzlinky vycházely jako nejlepší. Z mých oblíbených Pinotů se mi nejvíc líbil Volnay Premier Cru 2005 od dovozce La Caoba. S gustem jsem si prochutnal několik vín, u kterých bych s hodnocením poroty nesouhlasil, ale bylo jich jen pár a taková věc se vždycky přihodí. A je nesmírně povzbuzující, že si běžný příznivec dobrých vín může takhle vína porovnávat a souhlasit nebo nesouhlasit s názorem odborníků. Každopádně byla laťka nastavená vysoko, celková úroveň vystavovaných vín byla vysoká.

Samožerská poznámka na závěr: ze Skleničkových komunitních bedýnek vystavovali Ing. Richard Tichý (RR 2007 PS, komplementární k bedýnkovému, dostal 86,25 bodu, viz článek) a Školní statek Mělník (RR 2003 PS, 82 bodů, článek byl tady). Šestaosmdesátibodové víno za stopade, nekupte to!

Bezvadná moravská rulanda modrá! Nezbláznil jsem se, jenom bych při slepé degustaci asi podle výrazné kyseliny umístil víno na Moravu.

Víno pochází od prvotřídního výrobce z Chambolle-Musigny, vesnice, které se vyhýbám ze stejného důvodu, proč si nekupuju kalhoty na pražské Pařížské třídě. Kdykoliv jsem zabloudil do místní vinotéky, vypadl jsem z ní jako cukrář a s rukou na peněžence. Loni v květnu jsem v beaunské vinotéce koupil od stejného výrobce sesterskou lahev Bourgogne Chardonnay. Stála 12 Euro a byla výborná, tak jsem si na cestu dokoupil ještě karton. Takže jsem se letos nechal ve stejné vinotéce zmámit i tímhle Pinotem za 15 Euro.

Luxusní ambaláž, bachratější burgundská lahev a etiketa s vytlačovaným reliéfním tiskem. Barva je nepřikrášlená pinotová, světlejší rubínová, tak akorát. Podle vůně je to trochu nevyzrálý Pinot, a v chuti naprostý masakr, zeleninové kyseliny a třísloviny jako hromada pilin od cirkulárky. Je to bohaté, je toho hodně, ale když mám naslepo určovat původ vína a mám se rozhodovat mezi Francií a Moravou, usuzuju hlavně podle kyselin a tady bych to spletl. 12% alkoholu, vlastně málo na slušný ročník. Šťavnatá paprika v chuti, ale žádný pepř v dochuti. Chuťově výrazné, omlouvám se za ty zmatené poznámky, naslepo bych to spletl ještě víc. Být to rulanda z Moravy, asi bych zajásal, ale že je z Chambolle, jsem zmatený. Čekal bych něco jiného.

Lékaří radí česnečku, já jsem vzal zavděk mírným nachlazením jako záminkou k jiné léčbě: léčbě šampaňským koktejlem.

O tomhle lektvaru jsem už tady kdysi psal. Tehdy jsem se za to ještě trochu styděl jako za poklesek (asi jako když jsem před mnoha lety míchal Bohemia Sekt s levnou ovocnou šardonkou z Blatnice, abych tím sektu dodal vinný charakter). Nedávno jsem se na webu dočetl, že snad míchání čerstvých ovocných šťáv s Bohemia Sektem doporučuje už i výrobce. Včerejší poklesky jsou trendy zítřka.

Už rok schovávám ve sklepě dvě lahve Cassis, burgundského černorybízového likéru. Je krásně ovocný a sladký, takže když jsem si při přípravě pomerančové šťávy představil, jak bude výsledný mix se sektem kyselý, otevřel jsem jednu lahev Cassisu. Výsledek dostal podivně narudlou barvu ale i neutrálně sladce ovocnou chuť. Nemáte-li doma Cassis, doporučuju mangový džus nebo cukr.

Ráno mě škrábalo v krku. Zítra budu zase jako rybička!

Vloni jsem vítal Svatého Martina na slunečném Staromáku, letos na vlhkém sychravém nádvoří čejkovického zámku. Za stovku vstupného se nalévala vína asi patnácti čejkovických vinařství, ale ochutnávka pod plátěnou stříškou deštníků v takovém počasí byla jako za trest, nic jsem si víno neužil.

Vynahradil jsem si to všechno o tři hodiny později pravou svatomartinskou husou. Napřed jsem té kombinaci husa – mladý Portugal nevěřil, ale Portugal z Vinařství Veverka chutnal dospěle, s třinácti procenty alkoholu a nečekaně silným tělem husu unesl. Ve skutečnosti se, stejně jako v pražských restauracích, které tady avizoval Cuketka, podávalo tříchodové menu, sestávající z domácí paštiky z husích a kachních jater (s pistáciemi, rukolou, rybízovým džemem a bagetou a se čtyřmi svatomartinskými millery), hlavní chod byla pečená husa s jedním knedlíkem (kulatým, a k tomu čtyři svatomartinské Portugaly) a jako dezert hruška nakkládaná ve víně s náplní z vlašských ořechů. Paráda, s takovou výživou se dá i venkovní sychravé počasí přežít.

Později večer jsme zasedli k desítce čejkovických svatomartinských vín. Protože nás bylo víc, řeč se stáčela k tomu, jestli může svatomartinská milerka chutnat jako Sauvignon a proč je ve všech Portugalech tolik tříslovin. Ale všechna ta zrychlená vína byla dobře pitelná, mně se nejvíc líbila milerka od Lukáše Hlineckého, Portugal od Vína Škrobák a už citovaný třináctivoltový Portugal od Františka Veverky. Později si k nám ještě přisedl rozveselený vinař Lukáš Hlinecký a kromě svatomartinských tradic a vinařských problémů jsme nakonec vyřešili i to, jaký kávovar je nejlepší.

Nad ránem jsme znovu zasedli ke studenému pekáči se zbytky husy… ještě že jsem ráno nemusel vstávat do práce! Na odpolední vycházce vinicemi jsme s yaxim ochutnávali martinské hrozny, zbylé na keřích. Nejenže byly často dobré, jako sladký bonbonek po obědě, ale občas to byl zábavný kvíz: co je to? Tramín nebo rulanda šedá? Šardonka nebo ryzlink?

Kde jsou ty krásný časy, kdy jsem se mohl zbláznit z kdejaké barikované šardonky, aneb, jak by řekli Frantíci, Où sont les neiges d’antan? (Touhle otázkou jsem já, francouzsky němej, loudil z Marca Boutheneta v burgundském Cheilly už vyprodané Hautes-Cotes de Beaune 2005 do druhých Komunitních bedýnek. Jen jsem ten stařičký refrén Francoise Villona trochu parafrázoval: Où sont les Hautes-Cotes d’antan? Bouthenet Villona znal a čtyřiadvacet lahví toho úžasného omedailovaného vína mi našel.)

Dnes mám ve Skleničce víno ze stejného vinařství, jako bylo víno, které jsem pil můj první večer v Burgundsku. Tehdy to bylo bílé Hautes-Cotes-de-Beaune 2002 z Chateau de Santenay, moje záznamy říkají 6,60 Euro v hypermarketu. Dodatečné poznámky říkají jen „voňavé živé víno s perlením na jazyku a osvěžující kyselinkou. Vyvážené, působilo mladě,“ ale pamatuju si, že jsem z něho byl ten první večer v Puligny-Montrachet, na penzionu maličké Portugalky Marie, úplně paf. Ohromený exotickými chutěmi a vůněmi, kombinací ovocné svěžesti a vanilkového bariku.

I dnešní víno jsem si vybral s ohledem na ten iniciační zážitek. Na etiketě už nemá „Chateau de Santenay“ ale nově „Chateau Philippe-Le-Hardi“ po burgundském vévodovi, kterému zámek patřil (v těch dávných dobách prý Burgundské vévodství nespadalo do Francie a mělo větší rozlohu, než tehdejší francouzské království). Tahal jsem víno z chladničky s ironickou myšlenkou, že se ukáže, jestli se po třech návštěvách Chateau de Santenay a celkem šesti v Burgundsku ještě budu klanět něčemu tak obyčejnému, jako je barikovaná šardonka.

Jednak to není stejné víno, dnes mám Mercurey 2005 AOC, koupené přímo u výrobce. Mercurey je méně významná, ale úžasně zajímavá apelace kousek na jih od Cote d’Or. Dává spoustu červených vín s vynikajícím poměrem kvality a ceny a podobně zajímavá, ale mnohem méně známá bílá vína. Zrovna Chateau de Santenay s bílými víny získává často ocenění na významných francouzských soutěžích, zrovna dnešní Mercurey má nálepku soutěže Burgundia d’Or, o které jsem si nic podstatného nevygůgloval, ale moje zkušenost říká, že i v beaunském hypermarketu se podle těchto nálepek dá docela dobře řídit aniž bych byl zklamán.

Víno má vyšší zlatavou barvu, naznačující střední až vyšší věk, voní jako šardonková lesní studánka okořeněná vanilkou, s čmoudícím ohníčkem vedle za šutrem, a podobně i chutná: ještě je tropicky ovocná a trochu svěží, ale už se do ní dostaly vyzrálé tóny dubu a extraktivní plnosti. Není to žádná bomba, ale běžím probrat účty, abych mohl porovnat dojmy s cenou. Cokoli do dvanácti Euro by bylo výborné. Není to dnes takový zážitek jako pro mě bylo mnohem obyčejnější víno před čtyřmi roky, ale jak říkají pivaři v létě: Není nad první napití!

Tak vidíte, zase jsem víno odbyl jedním odstavcem a ostatní plky zabraly čtyři sloky. Pořád to říkám, že víno samo není tak moc důležité: opravdu důležitá je společnost, s kterou ho pijete a to, co při tom všem zažijete.

S tímhle vínem mám hned dva problémy. První je ten, že vlastně nevím, jak ho zařadit. Burgundské apelace se dělí podle významu pyramidálně: nejníž, vespod, jsou ty základní, regionální. Do nich spadají buď všechna vína (Bourgogne Chardonnay, Bourgogne Pinot Noir) nebo jen vína z menších, ale pořád dost rozsáhlých oblastí (Bourgogne Hautes-Cotes-de-Beaune a Hautes Cotes de Nuits nebo Cotes de Beaune a Cotes de Nuits). Nad nimi je vrstva „Village“ apelací, vín, která nesou jméno po obci, ve které vyrostla (a ta obec zase většinou nese jméno po své nejvýznamnější vinici, aby se to nepletlo). Aloxe-Corton, Puligny-Montrachet nebo Chambolle-Musigny, například. A nad tím leží maličká vrstva takzvaných Cru, významných vinic: Premier Cru a Grand Cru. Vína pro krále a jejich vévody. Omlouvám se, vy tohle všechno už určitě víte.

Jen já nevím, kam zařadit apelaci Cote-de-Nuits Villages. Přibližně přeloženo Vesnice v okolí Nuits by mělo patřit do nejnižší, regionální úrovně apelací. Ale podle dalších informací se do těchto vín dostanou vína z pěti obcí, z Fixinu a Brochonu, z Comblachienu, Corgoloinu a Prissey. Fixin má vlastní apelaci, lepší vinice z Prissey patří do apelace Nuits-Saint-Georges (doslova Noce Svatého Jiří :). Jestli jste si někdo jistý, tak mi to napište, ať neumřu hloupý – patří CDNV do regionálních nebo komunálních apelací? (Až to v diskusi vyřešíme, napíšu výrobci, jak to vidí on. BIVB se mi tady zdá dávat za pravdu, že jde o vyšší, komunální, tedy „village“ apelaci.)

Druhý problém je těžší. To víno mám rád, hodně jsem si na něj vsadil. Stojí za to?

Poprvé jsem ho pil v roce 2007 (to byl ročník 2005). Přijel jsem tehdy do Burgundska v květnu, dosud nepoučen recenzemi slavných kritiků, a bylo to pro mě jako pro hipíka Woodstock. Tady hraje Dylan, vedle ve stanu Hendrix, tamhle zpívají Peter, Paul and Mary a za chvíli bude hrát Joni Mitchell a CSN&Y! (Nedávno psal Wine Spectator, že podobně dobrý ročník byl v Burgundsku i v Bordeaux naposledy před nějakými 46 lety – to už možná znova nezažiju!)

Už jsem o tom psal tady: zčásti za to může mizivé očekávání po objevení ospadlé vesničky jménem Premeaux-Prissey. Zčásti za to může srdečné chování a vstřícné přivítání Arnauda Pelletiera, syna majitele vinařství (Burgunďané dobře vědí, že nejlíp se víno prodává ve sklepě!). No ale ta vína na tom taky musejí mít svůj podíl! Už tehdy jsem většinu peněz utratil za CDNV 2005, prostě jsem mu propadl.

O rok později jsem zase vsadil na CDNV 2006. Zkopíruju, co jsem o něm tady napsal: Těšil jsem se na Cote-de-Nuits Villages, to jsem si z ročníku 05 oblíbil nejvíc, 06 možná nepůsobí tak robustně, má víc ovocných chutí a méně taninů, a je mnohem přístupnější, pitelnější. Arnaud říká, že si ho dává k rybám, udiveně namítnu, že jsem myslel, že ryba má plavat v šardonce a paní Pelletiérová souhlasí a odmítavě na syna mává rukou. Ona má ráda Puligny-Montrachet, říká na vysvětlenou Arnaud shovívavě.

Dodnes si to tak pamatuju, že nulašestky byla jednodušší, přímočará, možná pro nezasvěcené milovníky vína přístupnější ovocná vína. Nechal jsem si pro sebe třicet lahví jako Vino de la Casa a už jsou taky pryč.

Letos v červnu jsem byl u Pelletiérů zase. Tentokrát mě prováděla paní Pelletiérová, manželka Arnauda. Omlouvám se, ale budete si ji muset jen představovat. Byla tak půvabná, že jsem se ostýchal ji vyfotit. Nebo se tam jeďte podívat a doufejte, že se na vás usměje… na mě se usmála, omluvně, když jsem ji po degustaci druhého vína požádal, aby mi nalila z čerstvě otevřené lahve, protože mám podezření, že naše lahev je už příliš dlouho načatá. Původně mě ujišťovala, že vína jsou v pořádku, ale když přivoněla k čerstvé lahvi, dala mi za pravdu. (Jestli jste někdy měli pocit, že vás moravští vinaři ve sklípku testují, co ještě poznáte, tak francouzští to dělají taky 🙂 Čtvrté víno v řadě bylo CDNV 2007 s bombou ve vůni – komentoval jsem to, že to je jako parfém a paní Pelletiérová se rozesmála, že to není její parfém, protože ona se na koštování nikdy nevoní.

Teď večer doma, šest hodin po otevření, je víno už pěkně zakulacené, ale stále výrazně voní po višních a švestkách a po růžích a chuť má ovocný tón, višňově švestkový, výrazný jako Knopflerova kytara. Vysoká barva, podle výrobce za ni víno vděčí delšímu ležení na slupkách před fermentací. Jediná výhrada: chuť není moc dlouhá. Pokud víno pijete hned po otevření, unaví a udolají vás třísloviny a silné kyseliny. Dnes večer jsem si ho nechal déle odpočinout a třísloviny ustoupily. Dodal bych něco o archivování, ale už tuším, že mých třicet odložených lahví se nějaké zásadní archivace nedočká. Ale ročník 2007 by si ve sklepě hezky vrněl 🙂

Ve Skleničkově e-šopu jsem tohle víno na prázdniny zlevnil na velkoobchodní cenu. Mně se prostě líbí, takhle by mělo vypadat víno na každodenní pití. Vino de la Casa. Tak by se mi to líbilo. Koukněte do odkazu na e-šop, je tam už jen asi dvacítka lahví.

Hned první den dovolené se mi málem podařilo všechno zkazit. Na první zastávce v italském dálničním AutoGrillu jsem v záchodové kabince pověsil na stěnu tašku se všemi doklady, klíči a asi dvěma a půl tisíci Eury. Naštěstí si pětiletá dcera vyprosila ohavné plastové hračky za deset Euro, naštěstí jsem se neulakomil a při placení u východu přišel na to, že mi chybí … peníze. Tašku mezitím poctivý Ital odevzdal Afro-Italovi, který se staral o záchody a ten ji s úsměvem a beze ztrát předal mně. Mám se zbláznit, že mám kliku? Pochopil jsem, že prázdniny jsou odsouzené k úspěchu.

Vyjel jsem s dětmi na dva týdny k moři do Toskánska. Synovi je devět, dceři pět a půl roku, tak jsem se připravoval na úmornou cestu, připravil všelijaké zábavy do auta i na dovolenou, a nahrál cédéčko s hodinama dětských písniček. Kousek za Brenerem mi z cédéčka zahráli Vodňanský a Skoumal stařičkou písničku… Stalo se to v Itálii, drželi ji za ruce… děti byly nadšené… Ještě, ještě! křičely, jako vždycky, když se jim něco líbí. (Jako bonus navíc byl flétnista ve Volteře, který na ulici hrál árie z italských oper. Hele, on hraje Vodňanskýho! divily se děti 🙂

Teď, když jsme se po dvou týdnech vrátili domů, děti už písničku umí nazpaměť. Mám z toho radost. Představuju si, jak dceru u zápisu do školy vyzvou, aby zazpívala nějakou písničku, ona se napřímí jako baletka a namísto očekávané Pec nám spadla zazpívá: Stalo se to v Itálii, drželi ji za ruce, utekla jim, chytali ji, zpívala na molu Céééé… a představuju si úžas učitelek, ty udivené pohledy, Kde se to naučila? Co je to za rodinu?

Čekal jsem, že budou tu dlouhou cestu autem špatně snášet a že případně budu muset po cestě přespat a dojet až druhý den, ale stihli jsme to do sedmé večerní i s ubytováním a krátkou zastávkou ve vinařství, ochutnávkou pěti vín a koupí jednoho Morellina a jednoho super-toskánce. Děti si ještě pamatovaly dva roky starou návštěvu vinařství – Jééé, tady je to super! vzpomněl si syn. Nápodoba vzorů je prý mocná výchovná síla.

Nastěhovali jsme se do střídmého bilocale v přímořské La Mazzantě. Poprvé jsme v Mazzantě byli v květnu 2003, bylo to opuštěné ospalé městečko. Letos to tu bublalo jako v Karlových Varech o festivalu. Miloval jsem ospalou atmosféru letoviska mimo sezónu, ale hned první večer jsem se začal těšit na rušnější prázdniny po italsku. O půlnoci se v Ristorante pod našima okny tančí na hlasitou muziku, večeře tamtéž byla přímo pohádková. Dcera si přála Penne al pomodoro a dostala naprosto přesně al dente uvařenou pastu s čerstvě ovocnou rajčatovou omáčkou. Syn nečekaně zaexperimentoval a zatoužil po pastě al salmone. Dostal takovou smetanovo-lososovou omáčku, až jsem se neubránil závisti a nakonec jsem nadšeně dojídal to, co nechal na talíři. Sám jsem si dal pizzu s neznámým názvem (Schiacciatine) a dostal koláč zapečený do těsta z obou stran a s výbornou náplní jen z mozzarelly a šunky. Já bych k tomu přidal trochu salátu a rajčat, ale celá struktura těsta a náplně byla tak filigránsky přesně trefená, že jsem se oblizoval i bez zeleniny. Servírka docela neprofesionálně nosila každičkou věc zvlášť, takže kvalita jídel o to víc vynikla.

Večerní víno na terase ve druhém patře apartmánového domu taky potěšilo. Nejsem na Morellino fajnšmekr, z předchozích italských dovolených si pamatuju jen na višňový charakter chuti. Tohle je z Fattorie Il Palagio, chutná po přezrálých višních až třešních, má ještě hodně tříslovin, je to spíš jednoduché víno, ale na závěr dne, kdy jsem odřídil v autě se dvěma prcky dvanáct set kilometrů je to velmi uspokojivé víno. Vůně vzdáleně připomíná hodně jemné svatovavřinecké, má peckovité ovoce, koření a dřevo, chuť je téměř nasládlá, višně a třešně jsem už zmiňoval, dřevo tam taky je, koření je živější a vzrušivější než ve vůni, ale možná za to může vyšší alkohol (13%).

V roce 2003 Mazzantu nikdo neznal, letos jsme na plážích běžně slýchali češtinu i ruštinu. Slovan všude bratry má, ale když vás bratr Čech slyší mluvit s dětmi česky, ale sám vás osloví anglicky, je mi to divné. Podle oblečení to byli Češi, středoškolská angličtina tahala za uši, pak jsem si všiml zelené občanky i vedle stojícího teréňáku Volvo (C90) s českou espézetkou… kdyby mluvili anglicky líp než já, asi by mě tím štvali, ale takhle jsem pokrčil rameny a s gustem se s nimi bavil anglicky… i když jsem měl chuť přecvaknout do italštiny: Di dove e?

Zase jsem zažil Italský paradox: cestou tam jsme měli tmavě zataženo, ale hned za Alpami bylo slunečno. Dva týdny krásného počasí skončily na Breneru, zataženo, občas pár kapek deště. Pěknou dovolenou 🙂

Nejlepší zpráva končícího měsíce dubna byla, že Leonard Cohen se v srpnu vrátí do Prahy! Psal jsem o něm už na konci reportu tady, radost mi nezkalí ani to, že lístky jsou oproti loňsku dražší, ani to, že den před tím zahraje v Blavě a lístky tam stojí polovic. Už mi v autě hrajou všechna jeho alba a tetelím se blahem, když zpívá v titulní písni alba The Future „white men dancing“ a já si pokaždé vzpomenu, jak se na koncertě otočil na Sharon Robinson, pozměnil text, zazpíval „black girl dancing“ a Sharon se roztančila jako na pouti… Schválně mrkněte na následující video z youtube, jak se starej Mistr Leonard potutelně usmívá, když pobrukuje sboristkám, „Ukaž mi svou krásu, až diváci odejdou.“ Letos mám vánoce posunuté na 29. srpna.

Druhá nejvýznamnější zpráva je ze Znojma. VOC Znojmo se po tříletém těhotenství narodilo a první zpráva pana Cuketky říká, že se narodilo zdravé. (Zatím) nedošlo k tomu, že by si vinaři navzájem schválili kdejaká vína, ale první dojem ukazuje na přísnou selekci vín uváděných pod hlavičkou VOC. Tleskám s kyselým úsměvem – až se příště potkám se Svahem nebo Vinográfem, musím se jich zeptat, jestli dostali od VOC sdružení aspoň nějaké informace. Aby to nebylo jako s dopravním značením v zapadlých moravských vesničkách – předpokládá se, že místní prostě vědí kudy jet, a pro pražáky přece cedule stavět nebudeme :o)

Od výrobců sice žádné informace nedostávám, ale občas přijde nabídka od obchodníků. Několik se jich ozvalo po prvním kole Komunitních Bedýnek, že bedýnky napjatě sledují a nabídli vína do dalších kol. Většinou za velkoobchodní cenu, zřejmě to berou jako propagaci. Tento pátek jsem už nadšeně rozbaloval balík s německými ryzlinky a rakouským veltlínem. Nakonec bude možná jednodušší připravit bedýnku z dovozových vín než z domácích.

Hochheimer Riesling Trocken 2007, Domdechant Werner, Rheingau. Tradiční adjustáž, prostě klasika, leč bez nápadu. 12,5 % alkoholu, trochu plnější citronová barva. Plná nazrálá vůně, luční kytka, lípa, med. Na jazyku jemně perlí, v chuti je neutrální pokud jde o poměr cukru a kyselin, ale příjemně plné a přitom lehké. Minerální závěr chuti. Za 170 Kč koupit celý karton (tady)!

Někteří bedýnkáři volají po anketě, ve které by zvolili nejlepší víno z první Skleničkovy Komunitní Bedýnky (SKB). Jen si volejte, žádná anketa nebude. Pro mě by to byla Sofiina volba, já mám všechna ta vína rád jako dětičky a nechce se mi volit nejlepší nebo nejzlobivější z nich. Raději už přemýšlím o další bedýnce. Už jsem odložil projekt“francouzské bedýnky“ plněné v přímém přenosu během výletu do Alsaska a Burgundska, ale ideu vložit tam někdy zahraniční vína neopouštím. Ale zkusím do prázdnin připravit ještě jednu bedýnku moravskou.

Kvasím. Žádné umělé kvasinky, kvasím z toho, co na mě napadalo. Odpovídal jsem poslední měsíc několikrát na soukromé dotazy po mém stavu, že se moje stavy průběžně mění, aktuálně ze střízlivého na ovíněný, z ženatého na rozvedený, ze zakyslého na veselý a z osamělého na zamilovaný. Jako ty drcené hrozny, kvasím. Jen nezasířit, nepodchladit! Tolik na vysvětlenou, proč moje psaní náhle zřídlo.

Úplné nasycení smyslů nastalo minulý čtvrtek 14. května na ochutnávce Chablis (Lamblin) a specialit burgundské kachní farmy Rabuat ve vinotéce Le Caveau. Jedenáct vín od Petit Chablis 2007 až po Grand Cru Vaudésir 2007 (vonělo jako drahá dámská voňavka s tóny ovoce a v chuti jsem objevil koňak i barik, ale Dan Brož přísahal, že v bariku nebylo) doplňoval talíř se vzorky uzených kachních prsou, klobásek, riletek, paštiček a Foie Gras. Po skončení degustace skoro všichni příchozí zakoupili společně několik lahví vína, prodalo se i několik čerstvých burgundských sýrů, a sedělo se do pozdních hodin. Moje úlovky vidíte na fotce, báječný sýr Chaource, uzená kachní prsa a dvě paštiky. Chablis 2008 vypadá velmi slibně!